Ach Zachardo, mluvíš mi z duše. Kolikrát poslední dobou jsem už měla rozběhnuté prsty po klávesnici a rozepsaný komentář, ale pak ho vždycky vymazala. Abych zase nebyla ta, co prudí, co je pořád v opozici a má vlastní názor, tolik odlišný od toho viditelně oficiálního zde.

I já zde měla ráda to lehké nezávazné, většinou ženské štěbetání o ničem, které se poslední dobou ze stránek vytratilo, zatímco se zde usadil jakýsi stařecký duch se vším tím negativním, co stáří přináší a ze stránek plných života se staly stránky odpovídající gerontologickému oddělení psychiatrické léčebny.

Také mám příběh, i když jiný než jsi myslela, ale myslím na něj poslední dobou dost často. Myslím na něj se smutkem, nostalgií a v souvislosti se Seniortipem pomalu i s bezmocností, leč s nadějí, že to snad není už konečný stav. Proto ho sem napíši, s plným vědomím si následků, které přijímám a bude-li to nezbytné stránky i opustím, ale nejdříve řeknu co si myslím.

Téměř před deseti lety jako čerstvá padesátnice plná síly, optimismu a pracovních plánů, což mě nepustilo dodnes, protože je to součást mojí povahy, jsem otevřela jednoho dne televizi a v Barvách života viděla v rozhovoru s moderátorkou štíhlou kultivovanou blondýnku, v bílém kalhotovém kostýmku a moc jí to slušelo. Ta paní mluvila moudře a s vtipem o tom, že právě založila stránky pro seniory s názvem Seniortip a vysvětlovala, pro koho jsou určené. Vysvětlovala něco, co jsem si do té doby neuvědomila a sice, že senior je každý, kdo má velké děti, tedy třeba už i čtyřicátník. Mluvila o své vizi jak by si představovala, že by stránky měly vypadat, jak by měly být plné života, zájmů, koníčků, humoru, že by měly být jakýmsi virtuálním klubem činorodých lidí, kteří prostě už jen jsou ve věku, kterému se říká seniorský.

Řekla toho hodně zajímavého, co mě oslovilo. Zavřela jsem televizi, sedla k počítači a napsala mail, následovala odpověď a tak započala moje skoro desetiletí trvající spolupráce se Seniortipem a virtuální přátelství s Ludmilou. To přátelství bylo a je už po tolika letech něco jako manželství na dálku, prošly jsme různými krizemi, ale vždycky se k sobě vrátily, vždycky to nějak ustály a tak, stejně jako v manželství, vytvořily hodnotu, kterou už nejde jen tak lehce rozbít. Proto zde na stránkách zůstávám stále i když už dávno nejsou to, o čem Ludmila před lety mluvila. Do takových stránek, jak vypadají dnes bych se nehlásila, ale bez zájmu se od nich odvrátila. Co se stalo, kde chytly tu faleš v pohybu vpřed nevím, a nemám už ani sílu to řešit.

Nejste v tom sami. Celý tento seriál článků, je mi proti mysli. Říkám to zde otevřeně i když vím, že Ludmilu tím nesmírně naštvu. Ale Seniortip se takovými a podobnými diskuzemi, nejen podnícenými tímto seriálem článků, dostal někam, kam za ním odmítám jít.
Tyto články jsou mi proti mysli a myslím si, že to nebyla pro Ludmilu šťastná volba spolupráce s autorkou, protože mi přijde jako že si autorka vyhlédla naše stránky jen pro sebe, ze svých osobních studijních záměrů. Z celé její řeči je patrné, že je "ona" a "my". Že si nás jako brouky posbírala do skleničky a když se nehýbeme jen občas tou skleničkou zatřepe a studuje naše reakce. Snad o nich pak někde přednáší, snad je potřebuje pro svojí další vědeckou práci, nevím, ale nelíbí se mi to. A nic na tom ani nezmění argument Ludmily, kterého se mi dostalo, že jednou budeme přeci všichni staří, že se nás to týká všech. Ano to budeme. Jednou také budu mrtvá, znamená to snad, že si už od teď mám lehat do rakve, abych si zvykla? Neříká se náhodou, že všechno má svůj čas?
Tak, to je všechno, co jsem chtěla říci a jdu si nést následky.