Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Radek,
ztra Leona.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zpov socialistického dvátka aneb
rání na befehl

V sedmdesátých letech, v dob mého dtského vku, pracovali moji rodie v zahradnictví. Byly tam veliké skleníky, v nich se v zim muselo topit a záhony kvtin, všude vonla zemina a zelenina, nejvíce však práv kvtiny. Maminka, a na mateské dovolené, do zahradnictví docházela vypomáhat a nás dti brala vdy s sebou. Vesnice, v ní stál náš dm, nebyla ani velká, ani malá. Na návsi na kopci byla samoobsluha, masna, škola, lékai, ale hlavn cukrárna. Zkrátka všechno, co by si jeden mohl pát.

Maminka s námi na náves chodila nakupovat. Mj bráška ješt coby mimino v koárku. Já se vdy usadila pod koárkem do košíku na nákupy. Do kopce na náves nás maminka vyvezla, ale zpt  v košíku na nákupy u na m nezbylo místo a já apala sama. Na námstí v cukrárn prodávali zmrzlinu. Za 10 halé malou na takové placaté sušence, nebo za 50 halé velkou v kornoutku, zmrzlina bývala vdy toená. Ob tyto sušenky bývaly neskuten tvrdé, vysušené a tém se nedaly jíst. Ale zato zmrzlina byla moc dobrá. Kdy mli pistáciovou, uprosila bych i lakomého, hloupého, hluchého, jak moc ji chci. Moji maminku se mi podailo uprosit vdycky.

Jene tyto mé krásné dny byly náhle seteny a já musela do školky. Mnoho mých kamarádek si ze školky nic nepamatuje, já však mnohé dodnes nezapomnla. Moje první socializování, jak se tomu dnes s oblibou íká, pece nemohu nikdy zapomenout!

Zjistila jsem hned první den, e uitelkám se mezi dtmi íká souko uitelko. Chodily v bílých pláštích jako lékai a moná proto m trochu obklopil strach a také vzpurnost. Jedna z nich nosila takový vysoký natupírovaný drdol, jak bylo v mód. A k tomu veliké brýle s tlustými obroukami, zrovna takové, co teba mla ta zpvaka Urbánková. Jene paní Nad moc slušely, mojí souce uitelce vbec ne a poád si je sebevdom postrkovala na nose. Kdy pi poledním spánku stála u okna a její drdol prosvcovalo venkovní svtlo, tak já v tom drdolu vidla strašidla. Co spolu s bílým pláštm ve mn umocovalo fantazii a nevysvtlitelný strach. Já to ešila tak, e peinkou jsem si zakryla hlavn obliej a uši taky, abych ji nevidla a nejlépe ani neslyšela, etla nám toti pohádky ped spaním. Nkolikrát m hubovala, e normální oban naší krásné vlasti se neschovává a spí normáln. U tenkrát ve mn asi nco probudila a já jí asi po tetím hubování odsekla: „Tak to já asi u nikdy nebudu spát, kdy se nemu pikrýt, jak chci!“ Vzpomínám, e m tenkrát poslala na hanbu. Ale ten den na rodiovské schzce vyinili za moji nevychovanost mamince víc ne dost. Jeliko to bylo v zim a já pomrn dlouho ekala v zimní kombinéze na šatnice, bylo mi strašný vedro. Asi jako mamince ve tíd na rodiovské schzce.

Ten den z toho všeho stresu na m padl njaký bacil a já onemocnla, tudí se ocitla opt v bezpeí domova s maminkou a bráchou, aspo na pár týdn. Po nemoci na m ve školce ekalo mnoho nového. Hlavn rozvrh asu. Ve školce byl nastaven as na všechno. Copak o to, spousta vcí bylo fajn, ale chodit rat na povel, to bylo pímo hrozné. My holiky to docela zvládaly, ale kluci se asto porali. Kdy ped svainou byl vydán povel: „Všichni, kdo chtjí – rat!“ tak v hern nikdo nezbyl. Všichni zmizeli na toalety. První rání bylo s maminkou po píchodu do školky, další a ped svainkou v osm. Ve školce jsme mli spolené záchodky, levá ada mís pro chlapeky, pravá pro holiky. Take toto naízení zpsobilo, e na toaletách nastalo ivo. Chlapekové, na které nezbylo u mísy místo, pebíhali na holií plku. Souky uitelky marn hubovaly, beznadjn petahovaly chlapeky na jejich stranu! Kluci se neumli "vypnout" a nkteí rali dál. Stalo se, e i porali njaké souce uitelce nohy. A to potom po píchodu maminek nastal v tíd patiný rámus – maminky kiely na uitelky a uitelky kiely zase na maminky.


 

Také nás nutili vdy všechno sníst. Já strašn nesnášela ke svaince rybikovou pomazánku. Ale musela jsem ji sníst, i kdy jsem se kysele šklebila a odmlouvala. Nezbylo nic jiného, ne sníst všechno. Sedla bych tam dodnes, jene já chtla za dtmi si s nimi hrát. Tak chca nechca nacpala jsem si chlebík s rybí pomazánkou do pusy co se jen dalo a vybhla za dtmi. Dlouho mi to v puse zstávalo, ale pokud se mi to nepodailo vyplivnout do záchoda, nakonec jsem to spolkla. Ale jednoho krásného jarního dne, se to ve mn všechno vzpíilo a u obda, pi podávání polévky, zvedl se mi aludek a z mých útrob vyletla rybiková pomazánka. Najednou byly rybiky opt mezi námi. Spustilo to etzovou reakci a mnoho dtí pi pohledu na m zaalo taky zvracet. Za co byla moje maminka opt ve škole nespravedliv pokárána. Naštstí v kuchyni pracovala naše rodinná kamarádka a pomocnice v zahradnictví, paní Máa Vepovská, a tak jsem byla zachránná. Paní kuchaka Máa mi sama osobn vdycky pinesla chleba s máslem, kdy byla rybiková pomazánka. Dtský léka m opt zkoumal a zjistil alergii na moské ryby. Take asi proto mi to procházelo bez následk a mamininých kárných pohovor. Vlastn v tomto ase také skonilo i rání na povel a mohli jsme zase chodit kdykoliv, kdy jsme mli potebu.

Jednou v srpnu se naše tída mla vydat na nádraí, koukat na mašinky. Všichni jsme se na to tšili, jeliko v naší obci bylo všechno, jenom nádraí ne. Tšením se na tento výlet m po veerech napadlo, e se nauím mrkat oima jako blikající šraky. Cestou ze schod ze školky jsem pracn nacviené mrkání pouila a stídav mrkala oima. Souka uitelka si toho všimnula a vypleskla mi pohlavek. Vbec mi nebylo jasné pro, jeliko moje umní nikdo jiný neovládal, take mj pocit, e umím nco výjimeného, byl neodolatelný. A tak jsem nereagovala a vesele mrkala na ni pímo z oí do oí s obrovským pocitem štstí, e to dokáu. Tehdy opt maminka byla ve tíd na pohovoru a druhý den m na radu uitelek vzala k lékai. Ml dosvdit zkoumáním mého zdraví, e jsem normální a mohu normáln chodit do školky a pozdji dokonce i do první tídy, take se všechno vysvtlilo.

Mj vytouený den nastal a já šla do školy, do první tídy. Neskuten jsem se tšila na uitelku a spoluáky. Jene! Souka uitelka nosila úpln, ale ÚPLN stejný drdol, jako ta ve školce. K tomu mla také brýle, které mn se ale vbec nelíbily. Ješt e nenosila bílý pláš, nicmén moje pedstavy o tom, jak bude vypadat moje uitelka, nebyly naplnny. Tak trochu zklamaná z reality se ve mn probudila touha vrátit se k mamince pod koárek a jezdit s ní zase na nákupy. Doma mi bylo však vysvtleno, e bohuel, e tam prost musím a basta.

Svtlé okamiky vnášela do mé školní docházky moje kamarádka Hanika. Chodívala do zahradnictví u velmi dlouho, nosila od rodi z JZD objednávky na vnce a kvtiny. Pi té píleitosti si m od rodi vypjila a naše spolené záitky bych mohla vyprávt dlouho. Ona u byla v sedmé tíd, tak vdla, jak to ve škole chodí. íkala mi, e to není tak strašné v té celé škole jako v první tíd a a to vydrím a jednou budu dosplá a bude to lepší. A e všichni áci dostávají svainu, a tak je to príma, jeliko ne kadý od rodi me svainu dostat. Erární svaina byla 250 ml sklenice mléka, nkdy obyejné, jindy kakaové, obas také jahodové, i banánové. K tomu slaný, nebo sladký rohlík. Take pracujícím maminkám odpadla starost o svainy, mysleli si asi všechny soudruky i soudruzi. Kdo však dokáe kadodenn vypít 250 ml mléka a k tomu rohlík? Tak to je borec. Nás ve tíd to omrzelo za pldruhého msíce. Ale a vypadala moje uitelka první den jako nkdo, kvli kterému bych zavrhla celé školství, ukázala se jako vlídná a rozumná ena. Domluvili jsme se, e kdo nechce klasickou erární svainu, me si svou pinést z domu. Tenkrát se do školy nosily látkové ubrousky, na nich se svailo. Po domluv s uitelkou nám rodie mohli doma pipravit do našeho látkového ubrousku teba chleba se salámem, Tak nám bylo umonno posvait svoji svainu místo té kojenecké stravy.

 
 
Kresba od kamarádky Haniky do památníku

Patrn nejlepší socializaci mi práv poskytla kamarádka Hanika, která mi pomáhala a byla mou oporou o pestávkách i po škole. Ale co bylo úasné a co mi ukázala je, e cukrárna se zmrzlinou byla hned naproti škole a s Hanikou bez dohledu písných maminek nám paní zmrzlináka asto prodala víc jak jednu zmrzku. Také mn pedstavila i jiné sladkosti, je mi mou maminkou byly zatajeny, jen abych si nekazila zuby. A bylo té povoleno kreslit kídou na chodník pímo ped školou, to my ob vyuívaly asto. K tomu ješt mnoho jiných a úasných vcí mi dokázala pedvést a nauit.

Ten první plrok na zdi ve tíd visel nad tabulí ješt pan prezident Ludvík Svoboda. Pak u celý mj školní ivot jen pan, tedy pardon, soudruh Gustáv Husák. Skonil s prezidentováním a také povinné oslovování "soudruh" úpln v ten stejný rok, co skonila celá moje školní docházka. Za ten as mj ivot ovlivnilo mnoho uitel a oslovování soudruhu ledaskdy nemlo na nic vliv. Pro m to stejn nakonec byli hlavn uitelé. Taková byla doba, takové byly zvyky. Kadá doba nese své. Tak u to je. Všechno má své kouzlo, kadý me vidt vci jinak. Ale vdy je dleité, být rozumn nad vcí.

Myslím si, e Gustáv Husák na moje dtství neml zásadní vliv. Jen ta pro mne nepochopitelná doba. A tak, kdy se mi poštstilo být v Bratislav, tak s celou rodinou jsme došli na Dúbravku, kde je pochován, a jen tak z nostalgie po starých „dobrých“ asech jsme mu poloili, coby Husákovy dti, na hrob rudý karafiát.

 
Text, ilustrace a fotografie: Eva Rydrychová
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 29.11.2021  12:39
 Datum
Jmno
Tma
 29.11.  12:39 Evussa Dky
 28.11.  17:59 Marcela P. Moc pkn napsan!
 28.11.  15:01 Pemek Vzpomnky
 27.11.  11:55 Vesuviana
 27.11.  11:00 Von
 27.11.  10:58 Von
 27.11.  10:37 Mara
 27.11.  08:58 Ivan