Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zpovìï socialistického dìvèátka aneb
Èùrání na befehl

V sedmdesátých letech, v dobì mého dìtského vìku, pracovali moji rodièe v zahradnictví. Byly tam veliké skleníky, v nich¾ se v zimì muselo topit a záhony kvìtin, všude vonìla zemina a zelenina, nejvíce však právì kvìtiny. Maminka, aè na mateøské dovolené, do zahradnictví docházela vypomáhat a nás dìti brala v¾dy s sebou. Vesnice, v ní¾ stál náš dùm, nebyla ani velká, ani malá. Na návsi na kopci byla samoobsluha, masna, škola, lékaøi, ale hlavnì cukrárna. Zkrátka všechno, co by si jeden mohl pøát.

Maminka s námi na náves chodila nakupovat. Mùj bráška ještì coby mimino v koèárku. Já se v¾dy usadila pod koèárkem do košíku na nákupy. Do kopce na náves nás maminka vyvezla, ale zpìt  v košíku na nákupy u¾ na mì nezbylo místo a já »apala sama. Na námìstí v cukrárnì prodávali zmrzlinu. Za 10 haléøù malou na takové placaté sušence, nebo za 50 haléøù velkou v kornoutku, zmrzlina bývala v¾dy toèená. Obì tyto sušenky bývaly neskuteènì tvrdé, vysušené a témìø se nedaly jíst. Ale zato zmrzlina byla moc dobrá. Kdy¾ mìli pistáciovou, uprosila bych i lakomého, hloupého, hluchého, jak moc ji chci. Moji maminku se mi podaøilo uprosit v¾dycky.

Jen¾e tyto mé krásné dny byly náhle seèteny a já musela do školky. Mnoho mých kamarádek si ze školky nic nepamatuje, já však mnohé dodnes nezapomnìla. Moje první socializování, jak se tomu dnes s oblibou øíká, pøece nemohu nikdy zapomenout!

Zjistila jsem hned první den, ¾e uèitelkám se mezi dìtmi øíká sou¾ko uèitelko. Chodily v bílých pláštích jako lékaøi a mo¾ná proto mì trochu obklopil strach a také vzpurnost. Jedna z nich nosila takový vysoký natupírovaný drdol, jak bylo v módì. A k tomu veliké brýle s tlustými obrouèkami, zrovna takové, co tøeba mìla ta zpìvaèka Urbánková. Jen¾e paní Nadì moc slušely, mojí sou¾ce uèitelce vùbec ne a poøád si je sebevìdomì postrkovala na nose. Kdy¾ pøi poledním spánku stála u okna a její drdol prosvìcovalo venkovní svìtlo, tak já v tom drdolu vidìla strašidla. Co¾ spolu s bílým pláštìm ve mnì umocòovalo fantazii a nevysvìtlitelný strach. Já to øešila tak, ¾e peøinkou jsem si zakryla hlavnì oblièej a uši taky, abych ji nevidìla a nejlépe ani neslyšela, èetla nám toti¾ pohádky pøed spaním. Nìkolikrát mì hubovala, ¾e normální obèan naší krásné vlasti se neschovává a spí normálnì. U¾ tenkrát ve mnì asi nìco probudila a já jí asi po tøetím hubování odsekla: „Tak to já asi u¾ nikdy nebudu spát, kdy¾ se nemù¾u pøikrýt, jak chci!“ Vzpomínám, ¾e mì tenkrát poslala na hanbu. Ale ten den na rodièovské schùzce vyèinili za moji nevychovanost mamince víc ne¾ dost. Jeliko¾ to bylo v zimì a já pomìrnì dlouho èekala v zimní kombinéze na šatnièce, bylo mi strašný vedro. Asi jako mamince ve tøídì na rodièovské schùzce.

Ten den z toho všeho stresu na mì padl nìjaký bacil a já onemocnìla, tudí¾ se ocitla opìt v bezpeèí domova s maminkou a bráchou, aspoò na pár týdnù. Po nemoci na mì ve školce èekalo mnoho nového. Hlavnì rozvrh èasu. Ve školce byl nastaven èas na všechno. Copak o to, spousta vìcí bylo fajn, ale chodit èùrat na povel, to bylo pøímo hrozné. My holèièky to docela zvládaly, ale kluci se èasto poèùrali. Kdy¾ pøed svaèinou byl vydán povel: „Všichni, kdo chtìjí – èùrat!“ tak v hernì nikdo nezbyl. Všichni zmizeli na toalety. První èùrání bylo s maminkou po pøíchodu do školky, další a¾ pøed svaèinkou v osm. Ve školce jsme mìli spoleèné záchodky, levá øada mís pro chlapeèky, pravá pro holèièky. Tak¾e toto naøízení zpùsobilo, ¾e na toaletách nastalo ¾ivo. Chlapeèkové, na které nezbylo u mísy místo, pøebíhali na holèièí pùlku. Sou¾ky uèitelky marnì hubovaly, beznadìjnì pøetahovaly chlapeèky na jejich stranu! Kluci se neumìli "vypnout" a nìkteøí èùrali dál. Stalo se, ¾e i poèùrali nìjaké sou¾ce uèitelce nohy. A to potom po pøíchodu maminek nastal v tøídì patøièný rámus – maminky køièely na uèitelky a uèitelky køièely zase na maminky.


 

Také nás nutili v¾dy všechno sníst. Já strašnì nesnášela ke svaèince rybièkovou pomazánku. Ale musela jsem ji sníst, i kdy¾ jsem se kysele šklebila a odmlouvala. Nezbylo nic jiného, ne¾ sníst všechno. Sedìla bych tam dodnes, jen¾e já chtìla za dìtmi si s nimi hrát. Tak chca nechca nacpala jsem si chlebík s rybí pomazánkou do pusy co se jen dalo a vybìhla za dìtmi. Dlouho mi to v puse zùstávalo, ale pokud se mi to nepodaøilo vyplivnout do záchoda, nakonec jsem to spolkla. Ale jednoho krásného jarního dne, se to ve mnì všechno vzpøíèilo a u obìda, pøi podávání polévky, zvedl se mi ¾aludek a z mých útrob vyletìla rybièková pomazánka. Najednou byly rybièky opìt mezi námi. Spustilo to øetìzovou reakci a mnoho dìtí pøi pohledu na mì zaèalo taky zvracet. Za co¾ byla moje maminka opìt ve škole nespravedlivì pokárána. Naštìstí v kuchyni pracovala naše rodinná kamarádka a pomocnice v zahradnictví, paní Máòa Vepøovská, a tak jsem byla zachránìná. Paní kuchaøka Máòa mi sama osobnì v¾dycky pøinesla chleba s máslem, kdy¾ byla rybièková pomazánka. Dìtský lékaø mì opìt zkoumal a zjistil alergii na moøské ryby. Tak¾e asi proto mi to procházelo bez následkù a maminèiných kárných pohovorù. Vlastnì v tomto èase také skonèilo i èùrání na povel a mohli jsme zase chodit kdykoliv, kdy¾ jsme mìli potøebu.

Jednou v srpnu se naše tøída mìla vydat na nádra¾í, koukat na mašinky. Všichni jsme se na to tìšili, jeliko¾ v naší obci bylo všechno, jenom nádra¾í ne. Tìšením se na tento výlet mì po veèerech napadlo, ¾e se nauèím mrkat oèima jako blikající šraòky. Cestou ze schodù ze školky jsem pracnì nacvièené mrkání pou¾ila a støídavì mrkala oèima. Sou¾ka uèitelka si toho všimnula a vypleskla mi pohlavek. Vùbec mi nebylo jasné proè, jeliko¾ moje umìní nikdo jiný neovládal, tak¾e mùj pocit, ¾e umím nìco výjimeèného, byl neodolatelný. A tak jsem nereagovala a vesele mrkala na ni pøímo z oèí do oèí s obrovským pocitem štìstí, ¾e to doká¾u. Tehdy opìt maminka byla ve tøídì na pohovoru a druhý den mì na radu uèitelek vzala k lékaøi. Mìl dosvìdèit zkoumáním mého zdraví, ¾e jsem normální a mohu normálnì chodit do školky a pozdìji dokonce i do první tøídy, tak¾e se všechno vysvìtlilo.

Mùj vytou¾ený den nastal a já šla do školy, do první tøídy. Neskuteènì jsem se tìšila na uèitelku a spolu¾áky. Jen¾e! Sou¾ka uèitelka nosila úplnì, ale ÚPLNÌ stejný drdol, jako ta ve školce. K tomu mìla také brýle, které mnì se ale vùbec nelíbily. Ještì ¾e nenosila bílý pláš», nicménì moje pøedstavy o tom, jak bude vypadat moje uèitelka, nebyly naplnìny. Tak trochu zklamaná z reality se ve mnì probudila touha vrátit se k mamince pod koèárek a jezdit s ní zase na nákupy. Doma mi bylo však vysvìtleno, ¾e bohu¾el, ¾e tam prostì musím a basta.

Svìtlé okam¾iky vnášela do mé školní docházky moje kamarádka Hanièka. Chodívala do zahradnictví u¾ velmi dlouho, nosila od rodièù z JZD objednávky na vìnce a kvìtiny. Pøi té pøíle¾itosti si mì od rodièù vypùjèila a naše spoleèné zá¾itky bych mohla vyprávìt dlouho. Ona u¾ byla v sedmé tøídì, tak vìdìla, jak to ve škole chodí. Øíkala mi, ¾e to není tak strašné v té celé škole jako v první tøídì a a» to vydr¾ím a jednou budu dospìlá a bude to lepší. A ¾e všichni ¾áci dostávají svaèinu, a tak je to príma, jeliko¾ ne ka¾dý od rodièù mù¾e svaèinu dostat. Erární svaèina byla 250 ml sklenice mléka, nìkdy obyèejné, jindy kakaové, obèas také jahodové, èi banánové. K tomu slaný, nebo sladký rohlík. Tak¾e pracujícím maminkám odpadla starost o svaèiny, mysleli si asi všechny soudru¾ky i soudruzi. Kdo však doká¾e ka¾dodennì vypít 250 ml mléka a k tomu rohlík? Tak to je borec. Nás ve tøídì to omrzelo za pùldruhého mìsíce. Ale aè vypadala moje uèitelka první den jako nìkdo, kvùli kterému bych zavrhla celé školství, ukázala se jako vlídná a rozumná ¾ena. Domluvili jsme se, ¾e kdo nechce klasickou erární svaèinu, mù¾e si svou pøinést z domu. Tenkrát se do školy nosily látkové ubrousky, na nich¾ se svaèilo. Po domluvì s uèitelkou nám rodièe mohli doma pøipravit do našeho látkového ubrousku tøeba chleba se salámem, Tak nám bylo umo¾nìno posvaèit svoji svaèinu místo té kojenecké stravy.

 
 
Kresba od kamarádky Hanièky do památníèku

Patrnì nejlepší socializaci mi právì poskytla kamarádka Hanièka, která mi pomáhala a byla mou oporou o pøestávkách i po škole. Ale co bylo ú¾asné a co mi ukázala je, ¾e cukrárna se zmrzlinou byla hned naproti škole a s Hanièkou bez dohledu pøísných maminek nám paní zmrzlináøka èasto prodala víc jak jednu zmrzku. Také mnì pøedstavila i jiné sladkosti, je¾ mi mou maminkou byly zatajeny, jen abych si nekazila zuby. A bylo té¾ povoleno kreslit køídou na chodník pøímo pøed školou, to my obì vyu¾ívaly èasto. K tomu ještì mnoho jiných a ú¾asných vìcí mi dokázala pøedvést a nauèit.

Ten první pùlrok na zdi ve tøídì visel nad tabulí ještì pan prezident Ludvík Svoboda. Pak u¾ celý mùj školní ¾ivot jen pan, tedy pardon, soudruh Gustáv Husák. Skonèil s prezidentováním a také povinné oslovování "soudruh" úplnì v ten stejný rok, co skonèila celá moje školní docházka. Za ten èas mùj ¾ivot ovlivnilo mnoho uèitelù a oslovování soudruhu ledaskdy nemìlo na nic vliv. Pro mì to stejnì nakonec byli hlavnì uèitelé. Taková byla doba, takové byly zvyky. Ka¾dá doba nese své. Tak u¾ to je. Všechno má své kouzlo, ka¾dý mù¾e vidìt vìci jinak. Ale v¾dy je dùle¾ité, být rozumnì nad vìcí.

Myslím si, ¾e Gustáv Husák na moje dìtství nemìl zásadní vliv. Jen ta pro mne nepochopitelná doba. A tak, kdy¾ se mi poštìstilo být v Bratislavì, tak s celou rodinou jsme došli na Dúbravku, kde je pochován, a jen tak z nostalgie po starých „dobrých“ èasech jsme mu polo¾ili, coby Husákovy dìti, na hrob rudý karafiát.

 
Text, ilustrace a fotografie: Eva Rydrychová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 29.11.2021  12:39
 Datum
Jméno
Téma
 29.11.  12:39 Evussa Díky
 28.11.  17:59 Marcela P. Moc pìknì napsané!
 28.11.  15:01 Pøemek Vzpomínky
 27.11.  11:55 Vesuviana
 27.11.  11:00 Von
 27.11.  10:58 Von
 27.11.  10:37 Mara
 27.11.  08:58 Ivan