Hradčany hořely sluncem podzimním
andělé z Čechova mostu
to také viděly
křídly mávaly radostí
nad tou krásou.
Slunce zapadlo
záře v srdci zůstala.

Karel Toman

Říjen (Sbírka Měsíce)

Ty bože révy, který posíláš
paprsky slunce na nalité hrozny,
na zlaté hrozny, hrozny fialové,
buď milostivý.

Po teplých stráních vzpínají se k tobě
vášnivé keře roztančeným gestem,
zpívají, mluví, hovoří a prosí,
bys dal jim oheň, aby rozdaly jej,
bys vdech jim radost, aby vzkvetla v očích
zkalených trudem.

Neb my jsme lidé mdlí
a pro tvou slávu milujeme víno
a s číší jen se naše srdce pomodlí.

Vlaštovky opouští hnízdo své
má mysl letí s nimi
dálky mě lákají
na telegrafní dráty usedám
zprávy které slyším
mé srdce děsí
jsem vlaštovkou jen
to hnízdo je mým domovem
bude tam až se vrátím

Jsem poutník
misku nastavuji
každý do ní něco vloží
já platím srdcem svým
pohledem,dotykem
světlem které se v srdci rodí
to světlo cestu trnitou
v rozkvetlou louku mění
když po ní jdu tak vím
že on jde semnou po ní..

Mezi četbou - úryvek

Nejsem od Těšína.
Jsem z Čech.
Před třiceti roky hoch si hrával u vrb břehů Labe.
Leccos se zapomíná
v zlých dnech.
Ale duch-li rozletěl se jinam,
nezapomínám.
Těšit mohu, ne však chválit slabé.

Pod zámkem mělnickým rozhled
v kraj širý.
Před šestadvaceti lety povodeň daleko široko rozlila se.
Tenkrát mohl
hledět hoch
v jedinou hladinu, moře bezehlasé;
nezbavilo víry.

Za Liběchovem
cizí řeč už zněla.
V břeh vlna dorážela.
Kráčel jsem tudy jako nad hřbitovem.
Přemýšlel jsem mnoho dní
o této povodni,
tázal jsem se, kde je hřích.
Zelenaly se vinice na svazích.
Pšenice nalévala se na Polabí,
řípa v řadách se zazelenala, zavoněl jetel.
Bujela země.
Smutek byl ve mně.
Poznání jediné vzrůstalo tenkrát, dorůstalo:
že není dobře pochválit, co se stalo;
říkati "Reku" tomu, kdo je slabý.
Nad zločince že škodí baby.
Tehdy večer bylo ve tmě málo světel.

Stát se větrem
letět prostorem
ptákúm křídla nést
zem moji hladit
oceán čechrat do vln
plachty napnout lodím
smog nad městem rozehnat
lidem kyslík nalít
tváře jim hladit
To všechno dělala bych
stát se větrem.

Zastavse se člověče
kam se řítíš
tva mysl byznis honí
tělo tvé mysli nestačí
v křeči se kroutí
spánek ti uniká
obchod se nedaří
zastav se člověče
pak Bůh ti poradí.

OSAMĚLÁ

Z roviny vystupuje
kopec nevysoký
Kdysi magma
co nikdy nevyvřelo

Skryto pod povrchem
sousedy své
slíny křídové
žárem v porcelanit
přetavilo

Utuhla žhavá krev
ve znělec proměněna
v krajině zavládly
jiné živly

Miliony let
broušení a odnosu
na svět vykoukla
Kunětická hora ...

Hříbek
Hříbek kouká z jehličí
srdce se směje
pokleknu, pusu mu dám
a na pouť v košíku
ho chrámem .lesa nesu.

Řeka
Vlny po hladině běží tam
kam vítr fouká.
Řeka plyne dál svým korytem,
pobaveně na vlny se kouká,
ona ví své.
K oceánu musí doplout
ke zdroji svého života.

Mým zlatokopům
Zdál se mi sen
o zlatokopech.
kteří těžili zlato
z listů stromů podzimních.
perly sbírali z pavučin orosených
a lásku zasévali do brázdy zkypřené.
V tom údolí pušky vysely ve srubech
a medvědi stolovali se zlatokopy.
Oheň hvězdám vyprávěl příběhy dávných dob
a všem co seděli kolem něj bylo podobně.
Zpěv zazněl prostorem,láskou se chvěl.
Pane Bože to byl krásný sen.

SRPNOVÉ DNY

V davu a přece sama
procházím uličkama
města, kde je pořád
ještě včera

Otisky lidských rukou
v cihlách a kamení
na červeném pozadí
ožily příběhy Olympu

Bujarý život tam
kde víno teče proudem
a vinice Bakchovy hory
trochu zaprášené
se prohýbají tíhou hroznů

Smích a křik zas
ožije v aréně
hladoví lvi čekají
jen pinie posmutní
nad prolitou krví

Žhavé slunce
záchvěvy země
už nesnese žár
co v sobě skrývá

Štiplavý vzduch
s nádechem síry
jejíž věštba
nebyla pochopena

SRPEN (sbírka Měsíce)

V zahradu uzavřenou světu
šum klasů zavívá a voní živným chlebem.
Pokojná píseň žní jde po polích
a pod ohnivým sluncem
blažený pot si stírá člověk.

Zdaleka slyším vrata dusných stodol,
jako by skřípal zuby.
Neviditelná ruka loupežná
se podepřela o kalenec
a čeká.

A přece mlčím, nevykřiknu v ticho.
Nad námi hlavy naklánějí bdíce
hodiny samot našich, slunečnice.

Karel Toman sbírka měsíce

ČERVENEC

Svatý stín strážný bdí nám nad domovem,
hlas jeho slyšet v tichu: Pamatuj!
A v šumu listí, v chladné písni vod
hlas jeho slyšíš, slyšíš doprovod:
Pamatuj!

Ne záře hranice, jen víra, zápal tvůj,
čin s mužným slovem
ať provází tě po Čechách.
Ne bengál vylhaný, jen tichý stálý plamen
ať hoří v duších.

Svatý stín strážný bdí nám nad Čechami
a děti v kolébkách
nám posvěcuje vzdušným pocelem.

DUB

Jenom tři písmena...
vyvolají obraz
krále mezi stromy
stojí trochu zasmušilý
a přece vlídný
s vráskami stovek let
a jizev po bojích

Svoji sukovitou náruč
zvedá vysoko k nebi
aby pozdravil zpěvem
svých ptačích svěřenců
východy slunce

Zná náladu nebe
jásavou, pochmurnou
i plačtivou
čas od času zachvěje se
když pocítí jeho oheň
pevně zakotven v zemi
bojuje s vichrem
na pozadí těžkých mračen

Odívá se do barev jara
léta a podzimu
v zimě do jemných krajek
s uvízlým rezavým listím
kdy sní svůj sen
o dalším jaru

o návratu a vyprávění těch
co přilétnou z jihu
o bojovných roháčích
o srnkách odpočívajících
v jeho stínu

a možná i o člověku
jehož vlídné doteky očí
i ruky hladící zhojené rány
se zapsaly do duše stromu

Mocný a silný
pokorný a štědrý
rozdávající naději
sílu do života těm
co přestávali věřit