V prosinci denní svít až příliš brzo šedne.
A štědrým večerem už bylo odpoledne.
A otec nedočkav byl jak my, ne-li více,
zřít oči zářící a rozpálené líce,
stát, svědek radosti, u vánočního stromku:
Teď jde už Ježíšek, teď asi došel k Chlomku.
Jen jestli dojde sem, nepadne do závějí.
Jsou, kdož spíše dávati, než bráti sobě přejí.
Vzpomínám tiše si na smích,jenž zníval kdys.
Denně se propadá nějaká Atlantis,
Nad zemí někdejší se brázdí vlny moře,
jež smetou úsměvy, jež smetou jas i hoře.
Denně se propadá svět nějaký a vzniká.
Kde jinde žili by mrtví než u básníka?

/Devátá vlna 1930/.

Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všechny struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.

Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťály,
rampouchy se střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.

Zem jak by liliemi zkvetla,
kam sníh paď, tam se zachytil;
Bůh úsměv v tvářích, v oknech světla
a v nebi hvězdy rozsvítil.

A staré písně v duši znějí,
a s nimi jdou sny jesliček
kol hlavy mé, jak ve závěji
hlas tratících se rolniček.

Můj duch zas tone v blaha moři,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a zvony znějí, světla hoří --
ó Vánoce! Ó Vánoce!

PROSINEC

Jak je to dávno: bílé střechy,
pod prsty zlato na ořechy,
maminka sladké mandle krájí
a děti ani nedutají.
Tajemství patrně je tlačí,
stromek je svázán na pavlači.
Pak náhle jako o sklo mince
zazvoní zvonek. Tišší, tišší
je smutek vždycky při vzpomínce.
Čas letí prudce! Třeskni číší.

Andělé přicházejí k nám
Včera večer mezi námi Anděl byl.
Ta krása mě srazila na kolena.
On chvilku pobyl a hned odletěl,
ale celý večer jeho dílem byl.
Proto jsme se sešli na Karlově mostě,
Měsíc v úplňku s námi hovořil
a krása Prahy objímala nás.
Kdo se tam zastavil tak pochopil.
Andělé přicházejí k nám,
naučme se jejich řeči naslouchat,
včera to byl šepot křídel jen,
příště už to budou slova.
Buďme připraveni Andělé přichýzejí k nám.

JOSEFU MYSLIVEČKOVI

Otáčí se mlýnské kolo
a v jeho klapání
slyší muziku
Naslouchá
studuje a píše
mlynářský mistr
symfonie měsícům

Cesta posetá
notami a pílí
vede do země
zaslíbené
do Benátek a dál na jih
kde královnou
se stala opera

Il Belleferonte
zazářila jako hvězda
seveřanovi tleská
Neapol
Rodí se další jásavé tóny
a sláva božského Čecha
se rozlévá po italské zemi

Osudný den,
kdy splašil se kůň
kočár převržen
a rána nezhojena
zohyzdila tvář
Bolest umělce
zapsána v tónech
Armidy
Zklamaná Neapol
už netleská

Osiřel houslový klíč
a s ním i osnova
V slzách se ztrácí
město pod Vesuvem.
Smutně zní podkovy koní
po dlažbě kamenné
co vede do Říma
kde otevře náruč bída
a zapomnění

Tvá hudba, il divino Boemo
zapomenuta nebude

Zásnuby
Bůh hvězdy na Zem pokládá
Miliardy jednu vedle druhé
Diamanty září z nich.
Příkrov bílý jak závoj nevěsty
krajinu pokrývá.
Jsem svědkem zásnub Nebes se Zemí.
Bez nich by nebylo dalších jar.

Květem holý stromek láká,
ne, to haluz zasněžená,
ne, to usedla tam straka
lesklá, modrá a zelená,
bílá jako moře pěna,
černá jako trpké saze,
barvy neviny a hřichu;
něžně, tajemně a blaze
straka září na haluzi,
ďáblu podobna i mnichu,
radosti květ a květ hrůzy,
hladu píseň, runa dávná,
křovin láska neúnavná;
na mne do okna se dívá
lesklým zrakem zima živá,
tichá úzkost úpěnlivá,
v zasněženém sadě straka;
smrtkou kvete mi na sněti,
miluje mne, nedletí;
oko drahé zřím, ne ptáka.

Přátelství je jako sedmikráska.
jak jednoduchá je a přitom krásná.
Sedmkrát. A o tom to je.
Přátelství je nejkrásnější láska.

Jak často mě maminka
navštěvuje v spánku očistném.
úsměv tvář ji zdobí.
její tmavé oči do mých hledí.
Ty oči všechno věděli vždy.
V tom spánku ji líbám a ruce hladím.
Když byla tu,tak nebyl čas.

LISTOPADOVÁ

Přichází tiše
a halí krajinu
do závoje mlhy

Slyšíš déšť listí
a šustivou muziku
pod nohama
doprovází sojka

Od Baltu dorazila
k městům hejna
krákajících poslů

Stromy vzpínají
větve k nebi
jakoby prosily
teď musí spát

Ještě poslední tóny
a barevné flamenco
končí...

Báseň pro časopis Kult mladých do J. Váchala pochází z doby, kdy se umělec stylizoval do dekadentního umělce. Kouření opia vyměnil za požívání morfia.

Báseň mě zaujala na výstavě NG V kroužcích dýmu

Bílé morfium..

Ač půlnoc prchla, ještě bdím.
Čtením dnes oči nekazím.
Jiné mne láká studium:
přede mnou bílé morfium.

Na smrt pomýšlím dneska celý den.
Smutek mne z domu vyštval ven.
Otráven přišel jsem z rušné ulice:
mrzí mne svět a konfusním jsem velice.

Ta troška jedu k smrti dostačí.
Jen ptáci nad hrobem mi zapláčí!
Hlas půjde známých koncilem:
"Váchal otrávil se morfiem".

Můj strome,chvěji se,
když tobě přicházím.
vznáším se k nebesům,
když pod tebou ležím.
Jsem tvými kořeny,
když do země se nořím
a čerpám sílu země mé.
Míza vzhůru stoupá,
jsem listovým zeleným
ve větru se houpám.
To co slunce dalo ti
já zhluboka dýchám.
Jsem v tobě,
ty jsi ve mně.
Jaké to spojení stromu a člověka.

LISTOPAD

Vy štědré stromy zahrad i vy podle cest,
jež vztyčujete ramena
k obloze šeré, k nebi beze hvězd
v dnech dušičkových do mlh vždy nových,
váš smutek žiji.

Úroda vaše voní pod střechami,
radostná těšitelka dětí.
Jste se zemí a s nebem samy
a jenom zřídka bludné ptáče sletí
v koruny oddané a čekající.

Zas přijde květ i plod.
Však za vichřic hlas touhy jediné z vás vane:
Vzplát na tvé hranici, ó Pane!

Když stíny dlouhé s listoví se třesou
Do vlhkých cest, a vše spí v lázni parné,
Je sladko bloudit, kam tě nohy nesou
Pod modrým nebem, jež tak jednotvárné
Nad krajiny se rozprostírá ztichlé.
A stromů skupiny a strání svahy
A potoky se vystřídají rychle,
I výspy černé, točící se dráhy.
Neznámou projdeš vsí, kde angrešt voní.
Sem se zajícem střeleným jdou lovci,
A z úvozu, kam sosny větve kloní,
Se v prachu vleče vlnivý řad ovcí.

Dnes jsem tu kouli ohnivou nezastihla
Bylo jsi za obzorem slunce mé
a dvanáct sluncí na Čechově mostě
se koupalo v barvě růžové
To mi připomnělo že krev teče v Evropě.