PARNÍ

Obraz červánků
s modravou siluetou
kopců a měst
den zmožený žárem
ukládal se ke spánku
a zlaté květy pupalek
se probudily
do soumraku

Do ticha burácí
srdce rozžhavených
uhlíků a síla páry
zahalená do
kouřové svatozáře
zanechává po sobě
vůni dálek

Zmizela v kouři
ztratila se v kraji
jen její obraz
ve vzpomínkách
zůstává
a čas neúprosný
běží dál ...

ČERVEN

Je horké letní odpoledne,
vlny jsou věčně neposedné,
dotknou se břehu a jdou zase.
Spí dívka, nebo usmívá se
na kolemjdoucí jedním okem?

Já nevím, ale nad potokem
spletly dvě vážky pružná křídla.

Ach, proč mě tenkrát nepobídla!
Přimhuřujíc své dlouhé řasy,
možná že tehdy myslila si:
jde kolem, v duchu říká - kdyby,
a nakonec mě nepolíbí.

Květen

Ó stromy v rozechvělém háji,
už do vás nožem vyrývají
srdíčka, data, monogramy
chlapci se svými milenkami.

Zelenou krví opláčete
tu ránu v kůře. Všechno kvete,
i láska, jak se v písni zpívá.
Ach lásko, lásko proměnlivá,
jak býváš někdy přeukrutná.
Já vím, mé stromy, pomsta chutná!

Jitro v neděli

Ticho jest a slunečno
a svěže.
Otevřeným oknem vůně proudí.
Pod nim kuře chodí, sbírá si
a spokojeno tiká.

I já se pokoji vzácnému vzdávám;
snídati teprve budu,
tedy jest časně zrána;
a neděle mne ještě čeká,
jako lučina tajemná
a jako tajemná panna.

Ještě ani zdaleka si nepomýšlím,
že je zítra všední den,
kdy vstávati budu v mátohy pohřížen
a ulehati večer v louži potu,
až slunce v krve louž
ulehne vřelou.

NEKONEČNO

Vždycky mi byly drahé pustý vrch
a toto hloží, které očím brání
dohlédnout k nejzazšímu obzoru.

Avšak před sebe hledě, nekonečné
prostory za křovisky, nadlidská
mlčení, přehluboký klid a mír
si v duchu představuji; až se srdce
leká a děsí. A jak slyším vítr
šelestit ve větvoví keřů, ono
nezměrné ticho s oním šumným hlasem
srovávám: a tu na mysl mi tane
věčnost, a zašlé doby, a ta dnešní,
tak živá, s jejím hlukem. Myšlenky
tak maně tonou v oné nezměrnosti
a je mi sladké ztroskotat v tom moři.

přeložil Jiří Pelán

Karel Toman - Sbírka měsíce

DUBEN

Veselé jarní přeháňky
a první boží duha nad krajinou!
Rozsívku složil hospodář
a důvěřivě
obchází půdu, do níž sil.

Snad přijdou mrazy. Ale setba svatá
se neporuší.
Neb zákon jediný jest klíčiti a růst,
růst za bouří a nepohody
všemu navzdory.
Rozšafní dědové se hřejí u kamen
a přemílají starou moudrost, staré zvyky
a staré pranostyky.

Karel Toman - Sbírka Měsíce

BŘEZEN

Na naší studně ráno hvízdal kos.
Jde jaro, jde jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.

Bez chvěje se a hrušně čekají.
Jde jaro, jde jaro.
Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas
a nových kovů napil se tvůj smích.
Jde jaro, jde jaro.

Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.

Květy skořicovníku
jsou tak drobné,
průsvitně žlutavé,
něžně nadýchané,
jakoby s odleskem jiého světa.
Jen jejich vůně
s námi zůstane.
Jim netřeba zeleně smaragdů
a nachu rubínů,
aby byly nejkrásnější z květů.

Švestkové snítky
jim jistě závidí
a hlavy chryzantém
studem se sklánějí.
V rozkvětu
před malovanou terasou
září jak královny
o svátku podzimu.
Jak jenom básníci jejich půvabu
mohou odolat?
Zmínku o nich ve sbírkách veršů
marně jsem hledala po celý rok.

Li Čching-Čao
Květy skořicovníku
Na nápěv Koroptve na obloze.

Květko díky za báseň od Jana Skácela. Do významných dnů nic přidat nejde, neboť je to k nevíře, ale v ten den se nic významného nestalo, a tak to napravuji:-)

Karel Toman (sbírka měsíce)

ÚNOR

Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda někdy neslyšíš
hlas hlubin?

Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot
dere se k světlu.

A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.

Modlitba za vodu

Ubývá míst kam chodívala pro vodu
starodávná milá
kde laně tišily žízeň kde žila rosnička
a poutníci skláněli se nad hladinou
aby se napili z dlaní

Voda si na to vzpomíná
voda je krásná
voda má
voda má rozpuštěné vlasy
chraňte tu vodu
nedejte aby osleplo prastaré zrcadlo hvězd

A přiveďte k té vodě koníčka
přiveďte koně vraného jak tma
voda je smutná
voda má
voda má rozcuchané vlasy
a kdo se na samé dno potopí
kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek

Voda je zarmoucená vdova
voda má
voda má popelem posypané vlasy
voda si na nás stýská

Zima na hromádky smetla,
jako opatrná žena,
v kraji zasněženém světla
bolestná a udivená.

Září předejitřní vesnlice
oken zrny stulenými
jako hrozny, jak pšenice
nahrnutá loktem zimy.

Jasem obilí a vína
v sad svůj ledový zaklíná
sladké ptáky nadějí;

než se slétnou z mlh a trní,
tváře zsinalé jim zrní
do nicoty rozvějí.

Šla do Betléma rovná cesta,
zářila hvězda, všechno bylo prosté.
A za nábožných písní
sny otců našich věčně putovaly
po starém mostě.

Byl, nebyl Betlém?
Však na tom mostě rozmarýna roste
a poutníčkové věrní tiše obrátí se,
když místo spasitele
čeládku chlévní najdou.

A vracejí se domů s vírou,
že za rok hvězda stane jistě nad Betlémem
a ta již neoklame.

Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všecky struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.

Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťaly,
rampouchy se střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.

Zem jak by liliemi zkvetla,
kam sníh paď, tam se zachytil;
Bůh úsměv v tvářích, v oknech světla
a v nebi hvězdy rozsvítil.

A staré písně v duši znějí,
a s nimi jsou sny jesliček
kol hlavy mé, jak ve závěji
hlas tratících se rolnicek.

Můj duch zas tone v blaha moři,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a zvony znějí, světla hoří -
ó Vánoce!Ó Vánoce!

/Co život dal - v Lumíru roku 1875/

Jak je to dávno: bílé střechy,
pod prsty zlato na ořechy,
maminka sladké mandle krájí
a děti ani nedutají.
Tajemství patrně je tlačí,
stromek je svázán na pavlači.
Pak náhle jako o sklo mince
zazvoní zvonek. Tišší, tišší
je smutek vždycky při vzpomínce.
Čas letí prudce! Třeskni číší.

/Jaro sbohem, 1937/.

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.
Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.
Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají.....

ze sbírky Splav, poprvé vydána roku 1916