Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Jaroslav,
zítra Vlastislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vzpomínka na Vltavanku


Její postava byla málem symbolem støedního toku Vltavy. Témìø ka¾dý ji znal jako Vltavanku, nìkdy i Vltavìnku, ale z toho mno¾ství lidí jen málo kdo vìdìl, jak se doopravdy jmenuje. Šlo o postavu nesmírnì svéráznou, výraznou – a pitoreskní. Oblièej zbrázdìný èetnými vráskami svìdèil nejen ovysokém vìku, ale i slo¾itém a nelehkém osudu. Ohnutá záda vypovídala o zøejmì ji¾ ponìkud pokroèilé Bechtìrevovì chorobì. K tomu krátký krok, trochu poskakující, vysoký a¾ písklavý hlas. Na nohou pak nezbytné gumové holinky. Tak se nám jevila Vltavanka v pozdních létech svého ¾ivota. A pøesto tato postava nepostrádala ani ve vysokém vìku neuvìøitelnou energii, odolnost a otu¾ilost, kterou by v pomìrnì drobnìjší postavì nikdo nehledal. Její svéráznost byla navíc dovršena slovníkem, za který by se nemuseli stydìt ani proslulí pra¾ští dla¾dièi. A pøece stojí tato povltavská figurka za pozornost: posuïte sami.


O Vltavance jsem se poprvé dovìdìl pøed mnoha, témìø padesáti lety od Oldøicha Lišky, který byl v té dobì náèelníkem Tìlovýchovného otu¾ileckého klubu v Praze. Byla to právì schopnost vysoké otu¾ilosti, která samovolnì propojila obì postavy: Lišku a Vltavanku. Vyprávìl mi nádherný pøíbìh, který bych rád nazval legendou a asi legendární je. Za jeho pravost, za pravdivost v detailech, se zaruèit nemohu, ale pøíbìh se k Vltavane vá¾e a její postava byla pravdivá a¾ nad míru.


Zaèít mù¾eme témìø pohádkovì: Dávno je tomu, kdy na místì pod dnešní Slapskou pøehradou se nacházely Svatojánské proudy. Tehdy ještì èistá, støíbropìnná Vltava zurèila pøes nesèetné kameny a balvany dravým proudem v hlubokém a divoce vyhlí¾ejícím kaòonu. Na nádherné prostøedí Proudù vzpomínám ještì z doby druhé svìtové války, kdy jsme zde s Klubem èeských turistù stanovali – samozøejmì naèerno. Váleèná doba trampování, zejména hromadnému ji¾ tolik nepøála.


A tady, v tom kouzelném prostøedí, jakoby s ním srostla, vyrùstala podle vyprávìní velmi hezká dívka jménem Helena Fediovová. Byla i pøíslušnì vzdìlaná: Mìla ráda hudbu a vyuèovala høe na klavír. Není divu, ¾e za pìknou dívkou se mládenci ohlí¾eli – a jeden z nich byl úspìšný. Helena se zamilovala celou svojí romantickou bytostí, formovanou pøírodou a prostøedím, ve kterém vyrùstala. Vše vypadalo nadìjnì, mìlo dojít i ke svatbì, ale pohodu obou snoubencù pøervala zlá nehoda. Ten mládenec pøecházel za svojí milou pøes vodu mezi proudy, èásteènì z kamene na kámen, èásteènì brodem. Kdo znal dobrou cestu, bylo to mo¾né i kdy¾ nebezpeèné. Jednou – snad – mu ujela noha, snad se uhodil o kámen, ztratil vìdomí a jeho tìlo bylo nalezeno a¾ za nìkolik dní – samozøejmì bez ¾ivota.


Tragická událost mìla na Helenu osudový vliv. Pøestalo ji všechno zajímat, duševní ¾ivot vyboèil z obvyklých kolejí a na rozcestí se dal na nebezpeènou cestu. A právì tehdy – prý – vyøkla Helena Fediovová na bøehu Svatojánských proudù osudovou pøísahu. Obvinila øeku z toho, ¾e jí vzala milého. ®ádného jiného ji¾ nechce znát a po celý zbytek svého ¾ivota bude s ní bojovat tím, ¾e se bude v ní ka¾dý den koupat bez ohledu na poèasí a roèní dobu. Svoji pøísahu pak skuteènì dodr¾ela. To vše se ale promítlo na jejím duševním stavu, nevšedním zpùsobu ¾ivota a tak pro mnoho lidí se stala sice po létech zajímavou, ale pomatenou staøenou. Stala se Vltavankou.


Uplynulo nìkolik let a o svéráznosti Vltavanky jsem se mìl pøíle¾itost pøesvìdèit osobnì. Tehdy od roku 1970 organizoval I. oddíl otu¾ilcù a plavcù vytrvalcù pod vedením Oldøicha Lišky soutì¾e o získání výkonnostní tøídy otu¾ilcù. Soutì¾e se konaly obvykle v lednu na Vltavì a prùbìh pøenášela tehdy ještì Èeskoslovenská televize v pøímém pøenosu. Úèinkoval jsem tehdy jako spolukomentátor, nebo spíše odborný poradce televiznímu profesionálovi , kterým byl Zdenìk Sucharda. Nebyl to mùj první televizní pøenos, ale poprvé jsem byl v pøenosovém voze ponechán sám svému osudu, zatím co Zdenìk provádìl v terénu rozhovory s rùznými otu¾ilci a organizátory. Je to taková nevšední situace pro zaèáteèníka – na jednom uchu ve sluchátkách pokyny z re¾ie, do druhého ucha jdou rozhovory provádìné v terénu a samozøejmì nìco úplnì jiného øíkáte do mikrofonu. Zdenìk zrovna mìl rozhovor se „slu¾ebnì“ nejstarší otu¾ilkyní Annou Šulcovou, oèi jsem mìl upøené na monitor, kdy¾ najednou vhupkala do obrazu fantastická postava: Velmi stará paní v plavkách v celku, ale na nohou vysoké gumové holinky. Nenechala Zdeòka domluvit, skoèila mu do øeèi: „A já jsem nejstarší otu¾ilkyní ze všech!“ Zdenìk se trochu zajíknul, ale rychle nabral dech a razantnì se zeptal: „Jak se jmenujete?“ „Helena Fediovová“ „Tak to jste jistì nejstarší otu¾ilkyní!“ a s podìkováním se rychle odporouèel. Jeliko¾ se podobná situace jenom v jiném provedení opakovala i další rok, vyjádøil se po skonèení pøenosu re¾isér Josef Valcháø: „Jestli tu babu s tím pisklavým hlasem neuvá¾ete na øetìz nìkam pod most, ukonèím pøenos a dám cedulku, ¾e vypukla tøetí svìtová válka. Tak jsem se s Vltavankou setkal bezprostøednì. Bylo to poprvé.


V sedmdesátých letech jsem a» u¾ slu¾ebnì k rùzným jednáním, tak rekreaènì v rámci dovolené, navštìvoval podnikovou budovu na ®dáni. A tam jsem se znova setkal s Vltavankou. Ka¾dý den absolvovala pìšky s brašnou na koleèkách Slapy, aby do rekreaèní oblasti pøinesla èerstvé noviny a další tisk. Ka¾dý jí rád dal nìco navíc a tak si touto èinností pøivydìlávala. Hlídala také místní parkovištì, samozøejmì za úplatu a k tomu prodávala koèky, hlavnì ko»ata po 20,- Kès za kousek. Podle toho vypadalo i její obydlí: Šlo o nìco, co pøipomínalo rekreaèní chatièku, kombinovanou s kùlnou o jedné místnosti. Dveøe byly stále otevøené a uvnitø bylo mo¾no zahlédnout na hlavním místì piáno, nad ním zavìšenou palandu, na které Vltavka spala. Na pianì i kolem dokonalý zmatek, haldy not, papírù a jiných vìcí. To vše pokraèovalo i na zahrádce, je¾ chatku obklopovala. Bìhalo tu nìkolik psù a koèek jako zásoba k prodeji a mezi tím pøedmìty, které jsou obvykle souèástí bytu. Jakoby nevadilo, ¾e na to venku prší. Koneènì nìkteré zlolajné jazyky tvrdily, ¾e tam, co stojí pianino, je jediné místeèko, kam neprší, kdy¾ prší. Vltavance to zøejmì vùbec nevadilo, byla od pøírody tak otu¾ilá, ¾e prý v té chatce netopila ani v zimì, kdy¾ byly mrazy. Zatopila jen, kdy¾ si potøebovala pøipravit nìjaké jídlo. S koupáním, které mìla doslova u nosu, rovnì¾ dodr¾ovala slíbený rituál. Dennì za jakéhokoli poèasí sešla k vodì v jakési propínací dlouhé kuchyòské zástìøe – a pod ní nic. Do vody vstupovala tak, ¾e postupnì si vykasávala zástìru nad hlavu a pak ji hodila do lodièky, která prý patøila jí, ale byla v takovém stavu, ¾e by se s ní na vodu nedalo vùbec vyjet. Z vody vystupovala zpùsobem pøesnì opaèným. Pokud byl náhodou nìkdo v okolí a podíval se tøeba mimodìk na ní, zakøièela jeèivým hlasem: „Co èumíš!“ a pøidala nadávku, která není publikovatelná ani ve velmi otrlých èasopisech.


Není ji¾ øadu let více vlastnì odvá¾né a ¾ivotem i vodou otu¾ilé Vltavanky. Jakoby s ní zmizel i malièký kousek koloritu samotné Vltavy. Odebrala se kamsi do ledových plání mimo náš èasoprostor a za to o¾ivení míst kolem nenávidìné i milované Vltavy si jistì zaslou¾í, aby se tam setkala s tím, koho jí právì Vltava vzala.


Vladimír Kulíèek

* * *

Zobrazit všechny èlánky autora

 


Pøeètìte si také (klikni)


Vltavìnka
Pøíbìh Krásné Heleny od Svatojánských proudù
Blanka Kubešová


Kdybych teï øekla “zas jeden pøíbìh z okraje spoleènosti”, zùstala bych tím vìrná svým dosavadním ¾ánrùm. Podstatný rozdíl je v tom, ¾e zatímco všechny tyhle pøíbìhy si vy¾adovaly moji energii, z Vltavìnky se do mnì - pøes veškerou tíhu svého osudu – energie doslova pøelévala. Je psaná v nìkolika èasových rovinách a má dvì hlavní linie, k obìma byly základem autentické postavy. Tak vznikla fiktivní novela na jedné stranì, na druhé memoárový pøíbìh, tedy próza témìø realistická.


Hlavní linii románu tvoøí tragikomické pøíbìhy svérázné osobnosti a povltavské figurky, málem legendy Vltavy. Posuïte sami: Ohnutá záda a krátký krok. Dlouhá propínací zástìra, pod ní nic a k tomu vysoké gumové holinky. Trochu pisklavý hlas a pøedevším svérázný ¾i¾kovský slovník, tak znali Vltavìnku zpod ®dánì lidé z širokého okolí.


Zachycuji poslední úsek jejího ¾ivota pod ®dáòskou horou, ale nevynechávám tak docela ani léta dìtství a mladosti. Dovídala jsem se o nich po kapkách - z kusého vyprávìní pamìtníkù. Obèas si vzpomínky protiøeèily, jisté je, ¾e v dìtství byla Vltavìnka stále nemocná a po otci samotáø. Její obydlí pod ®dáòskou horou, to je útulná chatka, skladištì plné roztodivného harampádí, starého šatstva, koèek a – vzpomínek. Všechny tyhle vìci získává jak od lidí, tak ze starého smetištì a všechny je uchovává na èasy, kdy se tøeba budou hodit. „Provázky dlouhé“ – èteme na jedné peèlivì pøevázané krabici – a na jiné „Provázky krátké, zcela neupotøebitelné“... Èestné místo zabírá v chatce pianino, nad ním má zavìšené svoje lo¾e, drátìnou matraci a vedle to nejdùle¾itìjší – gramofon se Smetanovou Vltavou.


Vidìno z vnìjšku, nezdá se Vltavky ¾ivot zvláš» radostný. ®ije chudì, tak chudì, ¾e obèas nemá co do pusy. Na druhé stranì vidí vìci, které lidem obyèejnì unikají a nepostrádá nic, co dnešní èlovìk potøebuje k ¾ivotu. Ke štìstí má øeku, koupel ve Vltavì v létì v zimì i v tøeskutých mrazech a v¾dy tak, jak ji pámbu stvoøil, korunovaná ¾i¾kovským slovníkem na adresu èumilù, je tou ka¾dodenní náplní i atrakcí okolí. Netrvá dlouho a nikdo Vltavìnku u¾ jinak nepojmenuje, øeka se stává její kmotøenkou, pravé jméno se dávno vytratilo. Léty zaèala neodmyslitelnì patøit do tohoto kousku povltavského kraje, stala se jeho legendou.


Zaznamenala jsem úsmìvný pøíbìh o silné, otu¾ilé a originální ¾enì, která dobrovolnì zvolila samotu. Zbývá dodat, ¾e Vltavìnka by nikdy nebyla napsána bez ryzí, obìtavé a všestranné podpory a pomoci pøítele, otu¾ilce a plavce maratonce Václava ®idka, pøedevším pøi vyhledávání svìdkù. Vùbec první pøedstavu o tom, jaká Vltavìnka byla, mi poskytly veselé vzpomínky pamìtníka Vladimíra Kulíèka. Jak stránky narùstaly, ozývali se mi pamìtníci další ze Slap i zpod ®dánì. Bylo to vzrušující, asi jako kdy¾ kriminalista shroma¾ïuje další a další usvìdèující fakta, a¾ mu vznikne jakási mozaika, v mém pøípadì nikoli pachatele, ale veskrze nevšední bytosti, hrdinky z rodinu nehrdinù èeskému ètenáøi odjak¾iva blízkých.


* * *



Komentáøe
Poslední komentáø: 11.02.2015  14:07
 Datum
Jméno
Téma
 11.02.  14:07 Ludìk «opka
 09.02.  17:08 Blanka K.
 09.02.  07:45 Václav ®idek Je¹tì malý dodatek k Vltavìnce...