Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Jak zachránit man¾elství
Dnes se s rozvodem nedìlají øádné štráchy. Oba man¾elé mají své povolání, svou kariéru a pokud na to nejsou finanènì tak dobøe, tak ani ta morálka není tak nesmiøitelná, jako bývala, aby jim bránila v rozchodu.
V dobì mého nejútlejšího dìtství to bývalo jinak. Man¾elská láska u¾ dávno ochladla, jeden z man¾elù, nezøídka oba, našli jiného milostného partnera - a pøece dál ¾ili spolu a navenek pùsobili jako spoøádaná rodina. Tak nìjak to bylo i u nás. Otec potkal novu lásku paní
Smìlíkovovu z olomouckých Lazcù. Zprvu to všechno vypadalo, ¾e se jen obì rodiny spolu pøátelí a zhusta stýkají, ale pravda byla taková, on a ona spolu mìli "pomìr", jak se tehdy øíkalo. Co na to pan Smìlík, to opravdu nevím, byly mi tehdy tak dva tøi roky a z té doby si hlavnì pamatuji, jak jsem bývala u paní Smìlíkové na návštìvì - "na hlídání" - a ona mne zahrnovala dárky a laskavostí, ale hlavnì se velmi urputnì vyptávala, co u nás doma, jestli se naši hádají a tak.
S dìtskou upøímností jsem nesmlèela, ¾e hádají a hodnì - a u¾ tehdy mi bylo divné, ¾e velice laskavá paní Smìlíková z toho mìla radost. Spíš by mi bylo pøišlo správnìjší, kdyby byla jako dobrá pøítelkynì rodiny projevila lítost nad jejím rozpadem.
No, rozpadem. Tehdy to nebylo jednoduché odejít od man¾ela. Byl ¾ivitelem rodiny, jako státní úøedník pod penzí, záštitou pøed bídou. Navíc moje máma nejen ¾e neumìla poøádnì èesky, ale ve skuteènosti neumìla kromì schopnosti být vdanou paní vlastnì nic. Jako dcerka ze "slušné" rodiny byla vychovávána k tomu, aby umìla vaøit, udr¾ovat rodinu v bezchybném chodu, reprezentovat - prostì být za dámu. Tehdy nebyla azylové domy pro matky s dìtmi, tak¾e bylo prakticky nemyslitelné se sebrat a odejít. Kam? A èím ¾ivit sebe a dítì?
Nesmlèela jsem tehdy k velké radosti paní Smìlíkové ani pøekrásný výstup s veèeøí v podobì chlebù s máslem a tvarù¾ky - pro otce navíc s pivem. Proto¾e byl od paní Smìlíkové zhýèkaný teplými veèeøemi, rozkøièel se tehdy a talíøek i s veèeøí mrštil do výklenku kachlových kuchyòských kamen, kam jsme za záclonkou srovnávali døevo na podpal. On
- ¾ivitel - a má být uctìn takovým blafem! A køièeli na sebe hlasitì, dlouho, nevybírali slova.
Nevím proè, ale smlèela jsem tehdy v tom dìtsky upøímném referátì to nejzábavnìjší. Snad mùj smysl pro spravedlnost varoval ten potìšenì napjatý výraz mé posluchaèky - nevím. Bylo to toti¾ tak, ¾e já jsem tehdy mívala potí¾e se stolicí a sedávala jsem na noèníku naplnìné horkou vodou (joj, to zrovna pálilo, ne¾ voda vychladla!) právì u té pícky se døevem a doufala, vlastnì obì s mámou jsme doufaly, v koneèný zdar toho posezení. Díky horké vodì a èasu, strávenému na "trùnì" se mi noèník v¾dycky pøissál na prcinu a bylo tøeba znaèného úsilí k jeho odtrhnutí.
A kdy¾ hádka kulminovala, hlasy a urá¾ky dosáhly nepøíèetnosti, nìco se v mámì zlomilo, zahodila všechnu rozvahu a strach pøed neznámou a nejistou budoucností, naházela do kufru to nezbytné pro nás obì, mne i s pøissátým noèníkem popadla pod pa¾í a byla nezvratnì rozhodnutá nav¾dy za sebou zaklapnout dveøe. Jen¾e ouha! tìsnì pøed tím jejím ¾ivotním
rozhodnutím jsem koneènì vykonala, k èemu jsem pùlku veèera sedìla v té nedùstojné pozici. A jak mne máma popadla a chtìla odejít - odpadl noèník tentokrát sám od sebe a obsah se pøirozenì vyklopil na zem.
U¾ jste nìkdy vidìli odpovìdnou hospodyni, aby od takové spouštì odešla, ani¾ by ji uklidila? A tak máma odlo¾ila kufr i mne na zem, uklidila vysypné, umyla zem. Mezitím vychládla, uvìdomila si, do jaké nejisté budoucnosti bychom se obì øítily - a ten kufr opìt vybalila.
Omlouvám se za to slovo - ale nelze jinak, ne¾ to nazvat pregnantnì - tato vzpomínka by se mìla jmenovat "jak hovno zachránilo man¾elství".
Naïa Vencovská
Další èlánky autorky: