Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vlastislav,
zítra Robert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Opar


Tak mne tentokrát inspirovala Hanka Juraèáková svým èlánkem o oparu - mimochodem èlánkem pìkným. Ony ty naše vzpomínky jsou takové milé kousky ¾ivota, pøilítnou, sednou si na klávesnici a pošleme je dál, pro potìchu ostatních pamìtníkù. Asi jako se povedlo Irenì Atzlerové to vzpomínání na to, jak jsme právaly. Pane, to byl kus ¾ivota tvrdého, který byl tenkrát samozøejmý a dneska se tomu vnuèka nevìøícnì smála.


Ale vzpomnìla jsem na svùj opar. No, on to opar vlastnì ani nebyl. Oba jsme ještì s man¾elem chodili do práce, mladší dìti byly sice ještì doma, ale chodily do školy, kdy¾ nejstarší dcera se dostala do nìjaké kalamity a celá ustaraná pøijela se synkem, tehdy asi dvouletým, ¾e by ho u nás potøebovala tak na ètrnáct dní nechat. ®e jí to strašnì pomù¾e a povede se jí to doma nìjak vyøešit. No, co tak máte øíct dceøi na pokraji zoufalství? Kluka nám tu s nejnutnìjší výbavou nechala a skokem zase odjela.


Ale co my s ním? Kdo ho pohlídá? Na dovolenou jsme ¾ádný nemìli ani pomyšlení, dìtem se blí¾ilo ve škole rozhodující období, kdy se hrálo o to, jestli budou mít šanci pokraèovat ve vzdìlání - tìm brát ze školy volno mi ani nenapadlo. Ulo¾ili jsme malého Kubíka a zadumanì sedìli na kraji postele a uva¾ovali, co si zítra poèneme. Ošila jsem se - "nìjak mne ze všeho svrbí záda, poškrábej mne!" zaprosila jsem. A tak mne mu¾ poškraboval a pøi tom jsme uva¾ovali o kdeèem, ale nic nás nenapadlo. Musel ale mít nìjak špatnì ostøíhané nehty, anebo v tom uva¾ování moc nemyslel a pøitlaèil - ráno jsem mìla záda jako v ohni. Já sama jsem to nevidìla, samozøejmì, jak taky vzadu, ale Honza se zdìsil - "je¾íši, ty vypadáš, mazej k doktorce, a» ti na to nìco dá!!! " a zmizel do práce.


Vzala jsem malého vnouèka sebou, co taky s ním a vybatolili jsme se do èekárny. Paní doktorka, mladièká ¾enuška, spráskla ruce! "Sestøi, pojïte se honem podívat, to je opar jako blázen, takový jste ještì nevidìla!!" A lamentovaly nade mnou v lítosti, recept napsala a co hlavnì - nejménì ètrnáct dní neschopenky! Lapala jsem po dechu a sváøilo se ve mnì slušnì vychované k poctivosti pomyšlení, ¾e tím je náš problém s hlídáním vnuka vlastnì nádhernì vyøešený - no a ke své hanbì musím pøiznat - o pùvodu "oparu" jsem pomlèela a tváøila se náramnì zkroušenì a bolestínsky...


A mìli jsme s Kubíkem zlaté èasy, ono to bylo milé pøítulné dítì, i rodina si pochvalovala, doma klídek, navaøeno, maminka usmìvavá v pohodì. Kdy¾ si dcera pøijela pro svého siroteèka (jak si to asi v záchvatu špatného svìdomí malovala v èerných barvách), nestaèila se divit. Ale aby to nemìla a¾ tak zadarmo, naøíkala jsem nad svou obìtavostí, ¾e v tak tì¾ké nemoci plna bolesti pro ni dìlám první poslední a hlídám jí dítì. To jako prevenci, aby si nezvykla, ¾e dìda s babièkou jsou pohodlné odkladištì dìtí, kdy¾ na ni trhne nìjaká nepøíjemnost. A ¾e tìch dìtí má pìt - být trochu povolnìjší, to bychom se byli uhlídali!


Naïa Vencovská

Další èlánky autorky