Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Jaroslav,
zítra Vlastislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Babièèino z mrtvých vstání
 
®ivot mnì pøihrál do vínku náramnì hodnou babièku.
Vím, ¾e nejsem sám. Vìtšina lidí má dobré babièky. Alespoò si to myslím, proto¾e jsem ještì nikdy neslyšel nìkoho øíkat vìci jako: “Hele, ta moje bába je ale pitomá jako puètok” nebo “Je¾íši, dnes zase k nám pøijde visitýrovat ta naše pometlem praštìná babka.”
Zkrátka a dobøe lidé svým babièkám zpravidla nespílají a neøíkají o nich nepìkné vìci, proto¾e babièky, jak se sluší a patøí, se patøiènì uctívají a máme je rádi.
Vìøím, ¾e babièky jsou asi na tomto svìtì hlavnì pro svoji dobrotu, a proto, aby lidem, zejména pak vnukùm a vnuèkám, dìlaly jenom to, co jim na oèích vidí. Babièky prostì umí udìlat vìci, které dìtmi su¾ovaní rodièe stì¾í doká¾í.
Moje babièka z tatínkovy strany, všemi láskyplnì nazývaná “babièka Kolaøíková,” mìla krásný, prostý oblièej z nìho¾ vyzaøovala nesmírná dobrota a nìha. Mìla vìènì usmìvavou tváø a na hlavì pokrývku, kterou babièky, a hlavnì venkovské ¾eny, nosily za ka¾dých okolností - pestrobarevný šátek. Okolo pasu nosila pìknì vy¾ehlenou a nikdy ne umolousanou zástìru a poblí¾e pasu se jí rýsovala nemilosrdnì k zemi smìøující mohutná òadra.
Tato skuteènost vskutku upoutala moji pozornost a jako nezbedný chlapec jsem se èasto rodièù ptal, co to má babièka za pasem, proèe¾ jsem byl za zvídavou otázku odmìnìn pohlavkem a výhru¾ným:
“Ne a» se ty kluku jeden pitomá babièky na tyhle vìci ptáš! Jsi samá legrácka, ale babièka by ti dala pøes zadek, proto¾e by to smìšným vùbec neshledala. A tak se koukej k ní chovat slušnì a pøines jí ze sklepa uhlí!”

Babièka ¾ila v nuzných prostorách jedné místnùstky za rohem od nuselských schodù. Jen tak tak ¾e se v tom jejím pokojíèku, který si oblíbila houba a plíseò, obrátila. Kromì postele s velikánskou duchnou byl kamrlík ještì opatøen skøíní, sporákem na uhlí, umývadlem a prostým døevìným stolem.
Koupelna neexistovala. Na záchod, zrovna tak jako pro vodu, se muselo pøes chodbu. Rád jsem se do této milé kadibudky uchyloval, proto¾e prostor pøed ní byl naplnìn bedýnkami s jablky, které tuto místnost provoòovaly.
Pøi troše snahy jsem mohl rovnì¾ najít ze¾loutlé protektorátní èasopisy s hnìdými fotografiemi Adolfa Hitlera a s desítkami inzerátù, jak ¾enám trpícím poruchami mìsíèkù mohou okam¾itì pomoci jakési zázraèné pilulky.
A tak jsem s oblibou døepìl na tomto voòavém záchodì, èichal vùni jablek, do kterých jsem se s chutí zakusoval a pøi výkonu potøeby spojené s hryzáním ovoce jsem si se zájmem èetl povídání o ¾ivotì za války, o hrdinských skutcích nìmecké armády, Ba»ových støevících, zrovna tak jako nadšené dopisy ètenáøek potvrzujících úèinnost inzerovaných medicín na obnovení pravidelnosti dámského cyklu.
Babièka pro svého synka, mého tatínka, vtìsnala do pokoje postel, na které tatínek poka¾dé po dobrém obìdì, který mu dennì vaøila, usnul jako špalek.
Pozdìji jsme se s tátou u babièky na posteli støídali. Aby ne! Jako ka¾dá èeská babièka umìla i ta naše uvaøit takøka z nièeho bájeèná, by» v tuku se topící, nezdravá jídla, po kterých jsme upadali do tvrdého spánku.
Jakmile se po svém poobìdním šlofíèku táta škubnutím a mohutným frknutím probudil a rychle odešel zpátky do práce, vystøídal jsem ho já. Rovnì¾ jsem na chvilku zahnípnul, ale ne zase na tak dlouho, abych nemìl èas babièku pravidelnì škádlit a uvádìt ji v èiré zoufalství.

Babièka pocházela z chudého prostøedí. Mu¾ jí padl na frontì za první svìtové války, kdy¾ její dvì dìti byly ještì docela malé a tak babièka za pár babek dlouhá léta døela jako pradlena, aby jim mohla dopøát vzdìlání a lepší ¾ivot ne¾ mìla sama.
Byla obzvláštì pyšná na mého tatínka, který po veèerech vystudoval práva. Vzdìlání, jako ka¾dý èlovìk, který ho postrádal, si vá¾ila více ne¾ èehokoliv jiného.
Chudìrka si dìlala velké starosti o moji budoucnost, kterou z nìjakého dùvodu vidìla èernì. Asi jsem k jejímu názoru nemalou mírou pøispìl, proto¾e témìø poka¾dé, kdy¾ jsem se probral z odpoledního spánku, babièka nelenila, stoupla si nade mne, dala ruce v bok a ustaraným hlasem se zeptala:
“Ivánku, ty kluku jeden špatná, co z tebe, hochu mùj bude?”
Na tuto otázku, kterou kladla s monotónní pravidelností, jsem odpovídal rovnì¾ poka¾dé stejným, po»ouchlým zpùsobem:
”Já ti nevím, babi, ale já asi pùjdu na zlodìje a pak do vìzení, kde si budu vydìlávat draním peøí.”
Babièka poka¾dé zareagovala tím, ¾e se pokøi¾ovala a spustila:
”Ty parchante jeden, já vìdìla, ¾e s tebou táta bude mít jenom trápení. Koukej kam ten to dotáh, a ty samej biograf, samá zábava, samá holka, doma nepomù¾eš a navíc se nechceš uèit. Ty toho tátu, lumpe jeden, pøivedeš jednou do hrobu.”
Podobnì babièka reagovala na moje hlasité zvolání “Komunisti antikristi!”
“Je¾išmarja, ty oplégøe, co kdy¾ tì nìkdo uslyší! Takhle mluvit! Poèkej, ty se jednou dostaneš do maléru a nepustí tì na školu!”
“No dy» víš, babi, ¾e na ¾ádnou školu stejnak nechci. Já, kdy¾ se náhodou nedostanu do vìzení, tak budu promítaèem v biografu!”

Zábava jakéhokoliv druhu, zvláštì pak biograf, byla babièce trnem v oku. Já, jako opravdický parchant a oplégr, jsem na to høešil. Obyèejnì jsem nìco zamumlal tak, aby tomu babièka nerozumìla.
“Èeho?” otázala se babièka starodávnou èeštinou.
“Biograf,” byla moje obvyklá odpovìï a u¾ byl opìt oheò na støeše. A u¾ jsem to zase slíznul.
I kdy¾ jsme tyto a podobné øeèièky vedli bìhem ka¾dé návštìvy, vìdìl jsem, ¾e moje milá babièka mnì na špek nikdy neskoèila. Mìla prostì smysl pro humor, na oko se se mnou hašteøila a hlavnì ji to bavilo.
Jenom jednou se babièka skuteènì rozparádila a pro mì to byla trapná událost. Byl jsem v maturitním roèníku a jedna mladá re¾isérka, èerstvá absolventka FAMU, se mnou u nás doma diskutovala film, ve kterém mi nabídla roli. Babièka, která byla zrovna u nás na návštìvì, beze slova ¾ehlila, zatímco s vytøeštìnýma oèima naslouchala naší vzrušené konverzaci ohlednì filmového projektu.
Náhle však babièce došla trpìlivost. Nechala ¾ehlení ¾ehlením, zaujala svùj typický postoj s rukama v bok a spustila na nic netušící mladou re¾isérku:
”Sleèno, co si to myslíte? Takhle voblbovat našeho kluka nìjakým biografem. Dyk von se musí uèit a vy mu tady motáte hlavu! Tak si pìknì sbalte ty svoje fidlátka a koukejte mazat domù. Náš Ivan má pøed maturitou. Nemá èas na holky a nìjaký blbý cintamatografie!”
Paní re¾isérka zrudla, nezmohla se ani na slovo a vypadla jako cukráø. Tenkráte jsem byl na babièku pìknì nazloben. Ale stejnì ne na dlouho, proto¾e jsem si uvìdomil, ¾e to se mnou myslela dobøe.

I kdy¾ jsem byl pøesvìdèen, ¾e babièka byla ú¾asnì stará, mo¾ná ¾e jsem se tenkrát, kdy¾ jsem byl ještì mladý kluk, mýlil. Kdy¾ je toti¾ èlovìk mladý, tak si myslí, ¾e ka¾dý nad padesát je jednou nohou v hrobì. Babièka tak hrozitánsky stará nemohla být, proto¾e aèkoliv byla babièkou, tak stále ještì pracovala v obchodì s ovocem a zeleninou. Tam mìla pøístup k plodùm pøírody, o kterých se našinci jenom zdálo a na které stál dlouhé fronty.
Babièka pro nás v¾dycky mìla “pomoranèe,” zeleninu a jablíèka a vùbec dobroty, které pro nás schovávala pod pultem, a které nám pøinášela hlavnì kdy¾ se o nás pokoušela “skøipka.” Kdy¾ nám bylo doopravdy zle, tak nám ještì kromì ovoce s lišáckým mrknutím dala “èekuládu.”
“Tady máš, ty mizero pomoranè a fíci, ale pamatuj si, NEROZDÁVEJ!”
“Jen rozdávej, synku, rozdávej,” kontradiktovala babièku moje maminka, která s babièèiným nabádáním, abych všechno zhltnul potají nìkde pokoutnì sám, nesouhlasila.
Tak docházelo k jemné výmìnì názorù mezi úspornou babièkou a maminkou, která se ve mnì sna¾ila od mládí vypìstovat dobré srdce.
Roky ubíhaly, babièka skuteènì stárla a já jakbysmet. Z nìjakého dùvodu jsem se domníval, ¾e babièka je nesmrtelná osoba. Nikdy jsem ji toti¾ nevidìl nemocnou ani neslyšel, ¾e by si nìkdy na nìjaké neduhy trpce stì¾ovala. A pak to pøišlo...
Jednoho dne zazvonil telefon a babièèin soused nám sdìlil, abychom rychle pøišli, ¾e babièka je vá¾nì nemocná. Tatínek byl v tu dobu kdesi na slu¾ební cestì, tak¾e jsme se úkolu opatrovat ochuravìlou babièku uchopili s mým starším bratrem, který v tu dobu nejenom ¾e náru¾ivì honil dìvèata, ale našel zalíbení v alkoholických nápojích a dekadentní muzice. Jeliko¾ byl o pìt let starší, uvìdomoval si svoji zodpovìdnost o moje vzdìlání a ve všech neøestech mì zauèoval.

Babièku jsme našli takøka bezvládnou v posteli. Ani chudìrka nemìla sil nás pøivítat. Samozøejmì ¾e jsme okam¾itì zavolali lékaøe, na jeho¾ pøíchod jsme potom èekali. Nejdøíve hodinu, pak dvì...
Babièka ani nedutala jenom tì¾ce a pøerušovanì oddychovala. Zkušenìjší bráška dospìl k názoru, ¾e udeøila její poslední hodinka.
“Tak se na babièku napijeme, kdy¾ má teïka na kahánku,” navrhnul brácha, který ve spí¾ce našel flašku brusinkového vína, kterou bez ceremonií otevøel.
Netrvalo dlouho a obsah láhve zmizel. Potom jsme zaèali babièce prozpìvovat nejdøíve písnièky hezké, národní, posléze, po pozøení tentokráte láhve vína šípkového, písnièky sprostonárodní, jako na pøíklad nemravnou verzi “Kdy¾ jsme táhli k Jaromìøi.”
Brácha se s pøihlouplým výrazem v tváøi a pohihòáváním sna¾il otevøít flašku tøetí, vínka ománkového, kdy¾ se náhle, z nièeho nic, ozvaly zvuky z babièèiny postele. K našemu pøekvapení babièka odhodila peøinu, sedla si na kraj postele a zaèala nadávat jako straka:
“Vy parchanti jedni, co si myslíte, ¾e tu dìláte? Chlastat mi tady moje víno, které mám pøipravený pro vašeho tátu k Vánocùm, vo¾rat se mi tady tatínkovým vínem! ®e se nestydíte, nestydové jedni. Chudák táta, ten má z vás oèi jenom pro pláè. Vy jste mì tak hroznì teïka rozèílili, ¾e vám naschvál tady umøu a pak si dìlejte, co chcete! Koukejte, oplégøi, pøestat a udìlejte mi radìj èaj s rumem!”
Zatímco jsme celí zara¾ení vaøili babièce heømánek, dostavil se pan doktor. Babièce zmìøil tlak, nás, zarudlé v ksichtech, si zmìøil od hlavy k patì a nakvašenì se zeptal, proè jsme ho volali, v¾dy» babièka je zdravá jako øípa. Tím nám samozøejmì udìlal velikánskou radost.
Babièka se posléze vyškrábala z postele, chlácholivì nám oznámila, ¾e jí sice bylo šoufl, ale ¾e je jí lépe a ¾e si na oslavu jejího pøe¾ití musíme dát fr»ana. A byla tak dobrá, ¾e nelenila otevøít láhev Tuzemáku a mohutným douškem si s námi pøipít na zdraví.
“A tátovi ani muk, rozumíte! Mìl by chudáèek starosti,” øekla, høbetem ruky si utøela ústa a kopla do sebe dalšího rumajzníka, aby se zcela uzdravila...
Tak hodná byla naše babièka Kolaøíková. Bohu¾el se jí zase jednou pøití¾ilo a to u¾ jsme s bráškou ve spí¾ce nic nenašli, co by ji pøivedlo zpátky k ¾ivotu jako tenkrát. Umøela nám milovaná babièka, na kterou mám jen ty nejlepší vzpomínky.

A nakonec kontrolní otázeèka. Nebyl by svìt mnohem lepší, kdyby v nìm ¾ily jenom samé babièky jako ta moje: s velikým srdcem, neobyèejným smyslem pro humor a s pøívìtivým oblièejem? Budoucnost vidím s notnou dávkou optimismu. Jeliko¾ jsme rapidnì stárnoucí generace a proto¾e dìdeèci umírají døíve ne¾ babièky, vìøím, ¾e nebude dlouho trvat a na zemi skuteènì zavládne mír a dobrá pohoda.  
 
 
Pozn. redakce: Autor je dopisovatelem www.pozitivni-noviny.cz
 
 
O lásce k umìní - 4