Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vlastislav,
zítra Robert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Jména


Kdesi jsem èetla, ¾e u¾ jménem je èlovìk daný. No nevím, øíká se leccos. Mnì udìlili Nadì¾du a jako malá pøedškolaèka jsem na to jméno bývala docela pyšná. Byli jsme v máminì vlasti Jugoslávii a po pobytu u moøe strávili i kus dovolené u strýce na venkovì. Spávala jsem na pohovce v kuchyni a naproti mne na zdi byl velký obraz tøí dívek - Víra, Nadìje a Láska - ka¾dá v øíze jiné barvy a já si vybrala tu prùsvitnì zelenou - Nadìji. A po ránu pøišel do kuchynì strýc, dodnes ho vidím, jak zasedá k snídani, obrovský knír ještì zakrytý páskou, která ho pøes noc udr¾ovala v ¾ádaném tvaru, pøed sebou má prkýnko, v ruce poøádný nù¾ a nandává si bohatýrskou porci uzeného, klobásek, chroustá pøi tom cibuli - jen tak z celé si ukusuje, to mne fascinovalo - hluboko zakrajuje do pecnu domácího chleba.


Obèas mne vzal do vinice - patøil mu tam za vsí rozsáhlý kus zemì, obèas nás s mámou nalo¾il do vozu s párem koní a frajersky práskl bièem a letìli jsme kolem toho lánu hroznù, hlava nehlava - nìkdy doslova, a¾ jsme s mámou schovávaly hlavy. Velký frajer byl ten pán. A tetinka, taková ustrašená sušinka to byla. Kdy¾ zemøel, tak majetek prodala a koupila pro sebe a dceru dùm v Zagrebu - no a vesnická ¾ena, která na provoz na ulici nebyla zvyklá do mìsíce skonèila pod autem. Tak¾e jsem svou vysnìnou Nadìji u¾ nikdy nevidìla.


Kdy¾ jsem se ve svých oèích stala sleènou - no ušklíbnìte se, ale bylo mi tak dvanáct - najednou se mi to jméno zdálo málo honosné a novému majiteli obchùdku za rohem jsem se pøedstavila jako Tamara - u¾ vidíte tu køehkou hrdinku milostného románku? Tahle pøemìna brzo vzala za své, zastavily jsme se tam s mámou pøi cestì z mìsta a ona se jeho oslovení hodnì podivila a dost ráznì mu øekla, jak se jmenuji doopravdy a oba se mi vysmáli a venku jsem pak ještì koupila záhlavec, ¾e si vymýšlím.


Podobnì jsem to mìla s pøíjmením. Skopalová - no øeknìte, kdo by se tak chtìl jmenovat. Skopalka to skopala - to jsem od dìtí slyšela nejèastìji a pak - u divadla to taky nebylo "umìlecké" jméno, které by mne zdobilo v programu. A tak jsem se - pøiznám to poctivì - po nìjakém èase spolu¾ití docela s chutí provdala za mu¾ského, o kterém jsem tou dobou u¾ vìdìla, ¾e není ten pravý, ale jmenoval se tak krásnì - Grabinger. A kdy¾ jsem se pozdìji u¾ koneènì strefila do svého ¾ivotního údìlu a milovaného povolání - jak krásnì to pod èlánky vypadalo: Naïa Grabingerová! A man¾elovi, tomu nejhodnìjšímu mu¾skému, kterého mi osud nezaslou¾enì nadìlil dalo dost práce, aby mne pøemluvil, abych pøijala jeho jméno. Mìla jsem podporu ve dvou starších dcerkách, které chtìly, aby se aspoò jeden z rodièù jmenoval stejnì s nimi. A mu¾ se odvolával na naše dvì vlastní dìti a tak jsme se pøetahovali - ono ho to tak viditelnì mrzelo, ¾e jeho jméno odmítám, ¾e jsem mu to nemohla udìlat a jmenuji se u¾ celá desítiletí Vencovská. A od chvíle, kdy Venclovský pøeplaval La Manche se vztekám, kdy¾ nìkdo z nepozornosti a lenosti mi øekne nebo napíše Venclovská. Je nejménì slušnost øíkat lidem tak, jak se jmenují.


Odjak¾iva, i man¾elovi spolu¾áci z dìtství - nám všem øíkali Venca. Èím¾ èasto došlo k tomu, ¾e jsme i my, holky, - dcera a já - byly "Václavy" a co hùø "Vencoušci" - co¾ zasílám LenceP, ¾e moje "Venca" je v klubovém oslovení odvozeno od Vencovská a ne od køestního jména. Ale mìla bych vysvìtlit, proè jsem øekla - a co hùø - já toti¾ bytostnì nesnáším zdrobnìliny. Jako èervený hadr na býka to na mne pùsobí! Kdy¾ jsem dìti vozila v koèárku a nìkdo se tam naklonil a s úmyslem mne potìšit zaèal na dìti šišlat a zdrobnìlinkovat, utrhla jsem koèár a mazala pryè, abych nevybuchla a nezachovala se nespoleèensky.


Vùbec asi jsem "hajklich" na rozmazlování. Kdy¾ jsme ještì chodívali s dìtmi na høištì, tak ostatní maminky, kdy¾ dì»átko upadlo, vyskoèily z lavièky a utìšovaly a foukaly na bebíèko - a já, zlá matka, jsem nanejvýš zavolala - pojï sem, já ti to pofoukám - co¾ se nenastalo, dítì se otøepalo a šlo si dál spokojenì hrát. Kdy¾ jsme bydleli v Plzni na Doubravce, chodila jsem s mladšími dìtmi do parku za paneláky. Tam mìly vùli co hrdlo ráèí, mohly se zašpinit jakkoli, ale zákon byl - po cestì domù jsme šli kolem potùèku a tam jsem je oba bez milosti vstrèila do studené vody a "udìlala z nich zase lidi". Pištìli oba, ale brali to jako za to, ¾e se smí celé dopoledne popelit bez omezení. Nevím, neptala jsem se, jestli poøád dìlají to, co já dnes - ¾e se ka¾dé ráno osprchuji studenou vodou. Já vím, psala jsem u¾ o tom, ale díky tomu si u¾ léta øíkám s podivením - co to s tìmi lidmi je, ¾e ka¾dý rok ka¾dou sezonu odstonají s nudlemi u nosu. A co je to, prosím vás, chøipka? Neznám.

Naïa Vencovská

P.S. - vzkaz Dagmar Jarošové - ta tvoje kamarádka je asi moje zatoulané dvojèe. U¾ jako vdova jsem nejromantiètìjší lásku za¾ila v šedesáti a posledního partnera jsem našla jako dárek k sedmdesátce - no moc povedený nebyl, spíš trest za moje ¾ivotní blbosti - ale co, ¾ivot je fajn...

Další èlánky autorky