Jednou, ještì kdy¾ jsem chodila do školy, pøišla jsem domù a na stole le¾ely tøi pohlednice, dvì lícem a jedna rubem nahoru. Na té rubové byl rukou maminky napsaný vzkaz: „Kup chleba a pøikládej peníze dodej svoje já nemám drobné.“ Šla jsem tedy pøilo¾it a skoèila do sámošky pro chleba, byla jsem dobøe vychovaná dívka. A¾ teprve, kdy¾ se maminka vrátila, dostalo se pohlednicím nále¾ité pozornosti.
„Tak co jim øíkáš?“, ptala se maminka u¾ ode dveøí.
„A komu jako?“
„No tìm pohlednicím, pøeci.“
„No jo, pìkné.“
„Pìkné? Jen pìkné? Holka to je Šetelík! ŠE-TE-LÍK!“ artikulovala maminka s dùrazem na ka¾dou slabiku, jako kdybych byla nedoslýchavá nebo mentálnì opo¾dìná.
„Podívej, nad Prahou opravdu zapadá slunce, u Národního opravdu prší a je mokrý chodník, a z Karlova mostu sálá horko! Pan Šetelík je „PAN“ malíø! Je to uznávaný akademik a „TOHLE!“ jsou jedineèné akvarely, jsou to mistrovsky vysti¾ené imprese!“ Maminèino nadšení nebralo konce a bylo tak upøímné, ¾e mì nakazilo. Ano jsou pìkné, sna¾ila jsem si je pøedstavit jako velké obrazy. Opravdu nemají chybu.
„Máš pravdu mami, jsou krásné, ale proè jsi na tu jednu pohlednici napsala ten vzkaz? V¾dy» jsi jí zkazila!“
„Ale to máš jedno“, le¾érnì odpovìdìla maminka, v¾dy» je to jen kus papíru a na nìco jsem to napsat musela. Papír jako papír, je to fuk“. Lehkost, s jakou maminka procházela ¾ivotem, mì nikdy nepøestávala udivovat.
Jednou, ještì kdy¾ jsem chodila do školy, pøišla jsem domù a na stole le¾ely tøi pohlednice, dvì lícem a jedna rubem nahoru. Na té rubové byl rukou maminky napsaný vzkaz: „Kup chleba a pøikládej peníze dodej svoje já nemám drobné.“ Šla jsem tedy pøilo¾it a skoèila do sámošky pro chleba, byla jsem dobøe vychovaná dívka. A¾ teprve, kdy¾ se maminka vrátila, dostalo se pohlednicím nále¾ité pozornosti.
