Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Jaroslav,
zítra Vlastislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Dlouhé prázdniny


U¾ jsem pøi psaní o bouøkách mluvila o Helenì. Vlastnì jsem ty nevlastní dcery mìla dvì, z ka¾dého man¾elství jednu a obì prima holky, se kterými jsem bezvadnì vycházela. Helenka navíc byla pravý dárek pro naše holky. Na venkovì jsme ¾ádnou babièku nemìli a tak se v létì nadšenì stìhovaly ke starší sestøe. A ke koze a k prasátku a naprosté svobodì. Helena jednak byla pra¾ské dítì a venkov sama brala jako dlouhé prázdniny a hlavnì - mìla tehdy rozumu za pìtník. S mámou bydlely na Smíchovì rovnou naproti kasárnám, do okna na ni mávali pìkní kluci a tak jaký div, ¾e pøišla "do jináèe" a aby se vùbec mohla vdát, museli ji na úøadì v šestnácti zplnoletnit. Stejnì mladý a "rozumný" man¾el nevìdìl nic chytøejšího, ne¾ ¾e se o sebe postarají sami, krmit nìjaké to zvíøe a obdìlávat zahrádku pøece umí ka¾dý a pøes kámoše v kasárnách našel malý domek na severní Moravì - no právì s tou kozou a chlívkem pro prase - a tak hospodaøili od desíti k pìti. Ale byli š»astní a mìli houfec dìti. Nikdy jsem se jich nedopoèítala, ale hodilo se nám, ¾e jsme si na všechny ty její a dvì moje mezi sebou posílaly obleèení z jednoho na druhé. A tak na ten bájeèný venkov a èas naprosto bez dozoru se holky jen tøásly. Matce - tady skuteèné Heleninì mamince - se vrhaly na uvítanou stejnì nadšenì, jako houf vlastních vnouèat. Na mne se ostatnì ta poèetná banda vrhala stejnì a obì matky jsme udìlaly stejnou zkušenost - jako v Babièce, nejdùle¾itìjší je prohlídka kapsáøù, tedy modernìji tašky nebo ba»ù¾ku. Dìti si bìhaly, kudy jim napadlo, jedly, kdy¾ mìly hlad, spát šly, kdy¾ jim padaly hlavy - nádhera. To poslední léto pøed Janiným nástupem do školy tam byly opravdu dlouho, celé týdny, aby si dosyta u¾ily.


Nastal èas, abych si pro nì zajela a uvedla je zpìt do civilizace. A proto¾e taky mám ráda nepøedvídanosti - usmyslela jsem si, ¾e tentokrát nepojedu spoøádanì vlakem, ale prostì to vezmu z Mostu a¾ na tu Moravu stopem. A tak jsem si dopøála opravdu bláznivou cestu, autem, na motorce, ba dokonce kus cesty i na traktoru - prostì, jak se co naskytlo a kupodivu, zvládla jsem to bìhem jednoho dne. Uvítání bylo bouølivé jako obvykle - vyposlechla jsem si neuvìøitelné zá¾itky a tvrdì pøekonala pøíští den pláè, náøek pøed odjezdem, popadla dìti a jelo se k babièce do Olomouce, kdy¾ u¾ jsme od ní jen na skok. No, hlavnì jsem doufala, ¾e u ní ty dìti nìjak vydrbu a opravdu zcivilizuji, abych s nimi ve vlaku a¾ do severních Èech nebudila takovou pozornost. Podle oèekávání babièka spráskla ruce a nad jejich hlavami se doslova rozplakala - jak bezelstnì pøiznaly - celou dobu nevidìly høebínek. Dnes jsou dredy moderní, ale tehdy to byl malér a nakonec jsme s mámou vzaly nù¾ky a ostøíhaly je, nakolik nám svìdomí dovolilo. Ještì ¾e se to obešlo bez vší.


Ty prázdninové pobyty byly vlastnì v¾dycky stejné. Pozdìji u babièky sice holky zùstaly na pohled normální, ale morálka povolila a já jsem jejich návrat domù v¾dy oèekávala se smìsí dychtivosti - tak smìšnì optimistické, ¾e letos to bude jiné, lepší - a tiché hrùzy, ¾e letos to bude stejné, ne-li horší. Zaèátek školního roku pøes všechen poèáteèní optimismus, sliby a pøedsevzetí v¾dy znovu znamenal tvrdou realitu. Uèitelky opìt tøímaly neochvìjnì svou hlavní zbraò - ¾ákajdu, znovu a znovu mi v ní oznamovaly, jak pøíšerné mám potomky, pota¾mo - jak nemo¾ná jsem matka. A co¾ teprve, kdy¾ pár prvních tréninkových dnù, kdy se pøekonal neblahý vliv babièèiny dobroty, jsme znovu, dìti i já, s nechutí zjistily, ¾e opìt nìjaký vytrvalec nasedl v bodì A na kolo, aby se bùhví proè tou¾il v bodì C setkat s øidièem Trabanta, který s patøièným zpo¾dìním vyjel z bodu B. S uzardìním pøiznávám, ¾e tento pøíklad jsem nevypoèítala nejen v dobì svých vlastních školních let, ale nepropracovala jsem se k výsledku ani pøi nejmladším ze svých ètyø dìtí. Naštìstí se uèily dobøe i bez mé "pomoci".

Naïa Vencovská

Další èlánky autorky