Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vlastislav,
zítra Robert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Další štace po svìtì
Zlatá Evropa!
 
Zlatá Evropa! Zapla» pán Bùh za dobrou, starou Anglii. V Liverpoolu u Merseyside Police jsem se cítil jako doma. Angláni, pouze s malými výjimkami, se chovali jako Australani. Jen ten jejich smìšný pøízvuk nás rozlišoval.

Opìt jsem byl ubytován na policejní akademii, kde jsem musel pøe¾ívat na úplnì nejstrašnìjších jídlech mého ¾ivota. Ale policajti to byli dobøí a bodøí a navíc s nima byla náramná legrace. A strašnì chlastali. To bych jim ovšem nemìl tak za zlé, ale ¾e si tam „hrnou“ teplé pivo a rozplývají se nad tím, to pokládám za vrchol kulturní zaostalosti. Jiná zem, jiný mrav, øekl jsem si ji¾ po kolikáté.

V té dobì, kdy jsem pùsobil na štaci v Anglii, byl mír a pokoj zemì narušován rasistickými bouøemi. Naneštìstí neustálá pohotovost, která byla na akademii vyhlášená, narušovala naše dýchánky v nesmírnì útulných anglických hospùdkách. Na nádvoøí akademie byla zaparkovaná obrnìná auta a situace byla krajnì napjatá. Nikdo nevìdìl, kdy opìt nìco vypukne. Zásahové jednotky, odìné do speciálních uniforem, byly neustále pøipravené si to rozdat s výtr¾níky. Jen já kašlal na krveprolití a spíše jsem prahnul po utu¾ování pøátelství a po legraci.

Bìhem mého pobytu si mì z nìjakého záhadného dùvodu oblíbil dùstojník z Royal Ulster Constabulary. Asi to bylo tím, ¾e jako jediný jsem se nechal nalákat na irskou whisky, pøi které mnì Irèan promítal nekoneènì dlouhé dokumentární filmy o zbìsilostech páchaných IRA v jeho zemi. Nebyla to pìkná podívaná a vùbec se nedivím, ¾e angliètí kolegové svodùm nepodlehli.

Ale i s tímto jinak zasmušilým Irem byla legrace. V¾dycky, kdy¾ jsme se po perném dnu vydali do pohostinství osvì¾it, tento policajt nikdy nešel v našem hlouèku. Síla zvyku daná touhou o pøe¾ití zpùsobila, ¾e se v¾dycky sunul sám podél zdí. Jak pozdìji vysvìtlil, chození zády ke zdím mu dávalo záruku, ¾e to do nìj nikdo nenapálí zezadu. Tak byl chudák z toho Irska zblblej.

Krátce pøed odletem do Nìmecka mi dobøí kamarádi kladli na srdce - v ¾ádném pøípadì nezavést s nìmeckými kolegy hovor na druhou svìtovou válku. “Nìmèíci jsou na tohle téma dìsnì háklivý,” upozornil mì jeden z nich, tìsnì ne¾ jsem nastoupil do letadla irské spoleènosti Air Lingus. Bývalo by mì zajímalo, jestli to bylo jen tak z hecu, ¾e mi zamluvili let s touto proslulou spoleèností, o které kolovaly neuvìøitelné historky. Za následek to mìlo, ¾e jsem se celý let, který probíhal v husté mlze, chvìl jako osika a stal se opìt pobo¾ným.
V Mnichovì na letišti, kam jsme k mé velké úlevì dorazili bez výrazných problémù, na mì èekala milenka z mládí, Jitka. Po tìch letech, co jsme se nevidìli, mnì holka trochu odkvetla, ale co si budeme povídat, já u¾ jsem také nebyl ¾ádný krasavec. A tak jsem uvítal, ¾e si po takové dlouhé dobì mohu s nìkým zase pokecat èesky. Navíc její man¾el mìl v Mnichovì èeskou hospodu a to, co se tam vyváøelo, nemìlo chybu.
Kampak se na Nìmecko hrabe celá Amerika, Kanada èi dokonce Anglie! Nìmecko je za humny od rodné hroudy, mají vynikající uzenky, jídlo podobné èeskýmu a hlavnì vynikající pivo. To je paneèku kultura, jak má být. To je to, co osamìlý, dva mìsíce v cizinì pøe¾ívající èlovìk oèekává a po èem tou¾í!

První pracovní schùzka se odehrála na bavorském policejním presidiu, pøímo v srdci Mnichova. Policejní president Schulz mì na poèest mé návštìvy pozval na obìd, který se servíroval v jeho obrovské kanceláøi. Od policejního prezidenta mì oddìlovalo asi deset metrù, proto¾e se usadil do èela pøedlouhého dubového stolu, zatímco mì posadil na druhý konec. Nìkde uprostøed sedìl agent proslulého israelského Mosadu, který byl v Nìmecku shodou okolností také na slu¾ební cestì.

Pan Schulz tam „nahrnul“ hrozný šnaps a bez okolkù zahájil svùj vítací projev. Netrvalo dlouho a prezident zabrousil na druhou svìtovou válku a pøipomenul nám, ¾e musíme být obezøetní, aby se nìco podobného v dìjinách u¾ nemohlo opakovat! Já tam v tý obrovský místnosti sedìl, poslouchal prezidentovo pouèování a kousal se do rtù, abych se náhodou bohapustì nerozesmál. Pouze pøed nìkolika hodinami mì anglický kolega varoval: “Never to mention the second world war”!  /Nikdy se nezmiòuj o 2. svìtové válce!/

Po obìdì, za který by se nemusela stydìt ani ¾ena Máòa, jsme vykroèili do mnichovských ulic. Prezident v plné generálské uniformì, my v civilu. Náhle, nedaleko presidia, se stalo nìco pøímo neuvìøitelného.
“Heil Hitler,” zaøval výrostek s napøa¾enou rukou v nacistickém pozdravu, pøímo do prezidentovy tváøe. Zatímco my jsme ztuhli, Schulz ani nemrk a normálnì pokraèoval v chùzi, jakoby nic.
“Vidìl jste to?” zeptal jsem se prezidenta. “Co jsem mìl vidìt?”odvìtil Schulz a tváøil se jako by mu uletìly vèely. “No pøece toho nácka,” øekl jsem a pak si zaryl: ”A to se tady stává èasto, pane prezidente?”
Generál Schulz se na mì udivenì podíval a pak øekl pøesnì tak, jako ser¾ant Schulz v televizní komedii Hogans Heros: ”I saw nothing!” /Nic jsem nevidìl/. No to u¾ jsme s izraelským agentem nevydr¾eli a zaèali se nad tragicko-komickou situací smát. Jsou ti Nìmci ale volové, øekli jsme si. 
Divení díky generálovi pokraèovalo. Zeptal jsem se jak øeší Nìmecko palèivou otázku týkající se tureckých dìlníkù pøechodnì pracujících v Nìmecku. Policejní prezident odpovìdìl, ¾e dìlníci z Turecka a Jugoslávie jsou tak dobøe placeni, ¾e si kupují v Nìmecku traktory, se kterými se pak pyšnì vracejí do svých zemí. Tímto zpùsobem stimulují nìmeckou ekonomii, a proto jsou v Nìmecku vítáni a ka¾dý je má rád.
Z omylu jsme však byli brzo vyvedeni øeditelem bavorského Ministerstva pøistìhovalectví. Na naši otázku, jak to vlastnì s tìmi Turky a Jugoši je, byrokrat suše odpovìdìl, ¾e dìlníci se z Nìmecka nechtìj hnout, zemi pøímo zaplavujou a plundrujou a Nìmci je proto nemají pøíliš v oblibì. Spíše naopak.
A tak jsem smutnì konstatoval, ¾e oproti jiným zemím, které jsem v rámci Churchillova stipendia navštívil, v Nìmecku jsem se toho dozvìdìl a nauèil nejménì.

Tøi mìsíce urèené ke studiu se naplnily a koneènì našel èas k návratu do milované Austrálie.

Do mrazivého Melbourne jsem dorazil plný dojmù, se kterými jsem se, místo vykonávání man¾elských povinností, nìkolik dnù a nocí dìlil se ¾enou Máòou. Po vyslechnutí mých neuvìøitelných historek jsme se shodli, ¾e Austrálie je nejlepší zemì na svìtì. Já jsem slíbil, ¾e u¾ se nikdy od rodiny nehnu a na ¾ádné dlouhé štace nepojedu. Slib jsem dodr¾el nìkolik let, po kterých jsem se vydal do Èíny. Pøímo tøikrát. Ale o tom snad a¾ pøíštì…
 
 
Pozn. redakce: Autor je dopisovatelem www.pozitivni-noviny.cz