Zasmìjme se
29.11 - Jistá operní sopranistka mìla premiéru. Po poslední oponì pøijde do ¹atny s náruèí kvìtù, zle namíchnutá.
Taková drzost! Jenom devìt kytic!
Devìt kytic je vám málo? diví se garderobiérka.
No jo, ale já jsem si jich zaplatila deset!
Zítra veèer budu na koncertì hrát jen a jen pro tebe, slibuje mladý houslista své dívce.
To je od tebe moc hezké, ale nezoufej. Tøeba pøijde je¹tì nìkdo dal¹í...
My jsme mimoøádnì muzikantská rodina, povídala paní Nováková na tr¾i¹ti, man¾el hraje na klavír, syn na basu, dcera na kytaru, ze» na trubku a dìdeèek na trombón. Ov¹em nejzdatnìj¹í jsem já.
Vá¾nì? A na co vy raète hrát?
Na nic. Ale vydr¾ím to v¹echno poslouchat!
Pøi zkou¹ce opery praví re¾isér zpìvákovi: Musíte pìt s vìt¹ím citem! Copak jste nikdy nemiloval ¾enu?
To jo - ale nemusel jsem pøi tom zpívat.
Otec se vrátil z práce a ptá se pøísnì syna: Cvièil jsi dnes na housle?
No sámo, jen si poslechni, jak sousedka je¹tì nadává.
Pavel
