Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Robert,
zítra Blahoslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupnì se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je tak na místì, kdo chce (není podmínkou), pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.

 

Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...


Tentokrát je to pohled na jednu zajímavou schùzi...


Senioøi a kriminalita


Tento pøíspìvek jsem vùbec nemìla v úmyslu napsat. Taky si - na rozdíl od jiných mých èlánkù, pøi kterých aspoò slabì doufám - nedìlá nárok na Nobelovu cenu za literaturu. Je to jenom pravdivá, deprimující a skrz naskrz pouèná zpráva o schùzi, které jsem se minulý týden zúèastnila. Odhaduji, ¾e jsem za ¾ivot odsedìla asi pùldruha tisíce schùzí. Tato poslední mi jediná pøipadala u¾iteèná, proto vám posílám zápis o jejím prùbìhu. Jestli jsem vám nic nového nenapsala, pøíspìvek pøeskoète, jestli ano, øeknìte to jiným.


Oznámení, ¾e ve ètvrtek ve dvì odpoledne pøijde do našeho penzionu pro seniory policie, mne potìšilo. Trochu jsem zadoufala, ¾e zatknou moji sousedku zleva, která si pouští ka¾dý veèer strašnì nahlas televizi, a tak jsem u¾ ve tøi ètvrtì na dvì sedìla v klubovnì v první øadì. ®idli vedle sebe jsem rezervovala pro tu sousedku, abych si pøípadný policejní zákrok vychutnala zblízka. Policie pøišla v celkovém poètu jednoho mu¾e, který øekl, ¾e je poruèík z obvodní policejní stanice (my jsme mu to vìøili i bez prùkazky a odznaku - to jsme ještì nebyli vyškolení, po pøednášce u¾ by mu to neprošlo!) a ¾e nás pøišel varovat, jaké kriminální èiny se na seniorech nejèastìji páchají a jak se proti nim máme bránit. Nadìje, ¾e moje hluèná sousedka bude potrestaná, zmizela, ale stejnì jsem ji mezitím pozvala, aby se mnou nazítøí šla na vycházku za mìsto. Mínila jsem ji pøivést domù tak unavenou,uchozenou a celkovì znièenou, aby zalehla bez zírání na svùj oblíbený mentálnì retardovaný seriál, který si pouští o síle 80 decibelù. Ubohá paní nerozeznala mùj podlý zámìr a s nadšením souhlasila, ¾e se mnou pùjde. Promiòte, odboèila jsem od tématu a jak se znám, ne naposled.


Sešlo se nás v klubovnì asi osmdesát dam a pøesnì devìt pánù, tak¾e pan poruèík zaèal ¾enským "výstrojem". Varoval nás pøed brilianty, rubíny a vùbec drahými kameny na køehkých øetízcích kolem krku a my, seniorky, jsme se nedùvìøivì usmívaly - my a drahé kamení? Potom jsme si všimly, ¾e jedna paní ze šestého poschodí pláèe. Vzlykavì nám popsala, jak se jí jeden milý, slušný mládenec na ulici zeptal, kolik je hodin a hned potom jí strhnul z krku øetízek s malým briliantkem po prababièce. Jiná paní neplakala, nýbr¾ zuøila a ukazovala všem kolem jizvièku na krku. Pachatel ji prý málem uškrtil, kdy¾ jí rval øetízek z krku..Úsmìvy zmizely. A pøednášející u¾ byl pøi loupe¾ích dámských kabelek. Kupodivu nefandil pøíliš taškám, noseným na øemínku køí¾em pøes tìlo. Øíkal, ¾e kdy¾ je lupiè strhává, dochází k t쾚ím úrazùm obìtí a máme prý mít na pamìti, ¾e ukradnutá kabelka je poøád menší malér, ne¾ zlomenina krèku stehenní kosti... Apeloval na nás, abychom v kabelce nenosily nejcennìjší vìci svého ¾ivota: jedinou "papírovou" fotografii vnouèete, milostný dopis od nebo¾tíka man¾ela (který ovšem psal, kdy¾ byl ještì na¾ivu), celo¾ivotní úspory, rodný list a pøedevším PIN kódy bankomatových karet, psané velkými písmeny a pøipnuté na ty karty... To a mnoho jiných neuvìøitelných vìcí dámy v kabelkách prý nosívají.


Nìkteré rady nám pøipadaly samozøejmé: Prý nechoïte v noci sami parkem, opuštìnými ulicemi, podchody, tmavými zákoutími... Kdo by udìlal takovou nerozvá¾nost? Dozvìdìli jsme se, ¾e se to dìje èastìji, ne¾ je policii milé, a senior prý nemá chodit sám na odlehlá místa nejen v noci, ale ani ve dne. Napøíklad na høbitov - i kdy¾ je pomìrnì na¾ivu a míní se vrátit - proto¾e se tam krade velmi rafinovanì, zlodìji se za náhrobky umìjí udìlat naprosto neviditelnými. Na druhé stranì zase nìkteré pøítomné trochu povzbudilo, ¾e k pøepadení seniorù mù¾e pøijít i na místech frekventovaných a za bílého dne, tak¾e ta osamìlá cesta parkem v noci není zase tak úplnì mimo.
"A na ulicích a námìstích netaste penì¾enku, i kdybyste ji mìli proklatì nízko zavìšenou!", øíkal šerif - toti¾ pan poruèík. "Nesna¾te se nikomu pomoct s "rozmìòováním" penìz" , trh, škub a úprk - a vám zùstanou do nejbli¾šího dùchodu jenom oèi pro pláè..."


A reprezentant policie pøešel na podvody.
Podvodníci ovládají psychologii nìkdy dokonaleji, ne¾ leckterý magister pøes tuto vìdu. Proto jsou úspìšní u všech kategorií lidstva a pøedstava, ¾e jim podléhají jenom lidé nad osmdesát s poèínajícím Alzheimerem, je nebezpeènì nesprávná.


O nákupních výletech promluvil policista struènì. Slíbili jsme, ¾e shlédneme film "Šmejdi" a ¾e si o nìm popovídáme. Ale nástrah je víc, ba plno.


Pokud vám zatelefonuje vnuk, ¾e právì kupuje auto a potøebuje pùjèit sto padesát tisíc, pro které posílá kamaráda, sna¾te si vzpomenout, jestli nìjakého vnuka máte. To neøíkala policie, to øíkám já, proto¾e kdy¾ mi jeden takový zatelefonoval a vøele se ke mnì hlásil:"Babi, jak se máš? Co poøád dìláš?Nepotøebuješ nic nakoupit?", uvìdomila jsem si a¾ pøi tøetí vìtì, ¾e ¾ádného vnuka nemám.Oznámila jsem mu to a pøišlo mi to trochu líto, tak pìknì jsme si povídali! Asi se mu právì vybil mobil, okam¾itì skonèil øeè v pùli slova "pùjè...".


Smutným faktem zùstává, ¾e babièky, které se radí s dcerou i o tom, kolik majoránu dát do èoèkové polívky, v pøípadì volajícího "vnuka" dceøi netelefonují. Nýbr¾ odkráèí do banky, vyberou z celo¾ivotních úspor sto padesát tisíc a dají je úplnì neznámému mládenci, který se pøedstaví jako vnukùv nejlepší kamarád, který pøišel, zatím co vnuk v prodejnì musí "dr¾et" výhodnì kupované auto.
A¾ na této seanci "senioøi a policie" jsem zjistila, ¾e jedna sousedka na našem poschodí darovala neznámému "vnukovi" dvì stì tisíc a jeden pán jinému dokonce dvìstìpadesát a navíc mobil, který slíbil kamarád "vnuka" za pùl hodinky vrátit. U¾ tøi roky mešká.


Potom si poruèík trošièku jakoby vzdychl a zaèal apelovat na naše emoce v tom smyslu, abychom je dr¾eli na uzdì. Aby nám hned neplavaly oèi v sentimentálních slzách, kdy¾ slyšíme slova "nemocné dì»átko", "malý pejsek","osamìlá babièka", proto¾e profesionální podvodníci to rafinovanì vyu¾ívají. Kdy¾ vás na ulici nìkdo zastaví a pláèe, ¾e mu ukradli všechny peníze, nemù¾e se dostat domù a zùstal tam pejsek bez vody... dobøe si ho prohlédnìte. Neplakal u¾ nìkdy pøesnì takto pøed vámi? Mne jeden mladý mu¾, který "zùstal bez penìz na vlak a doma na nìho èekala nemocná babièka", oslovil v rùzných èástech mìsta tøikrát za mìsíc úplnì stejnì!


Èastý je i scénáø naléhavé operace, na kterou neznámý pár potøebuje pùjèit nutnì tøicet tisíc, jinak je jejich blonïatá malá dceruška v ohro¾ení ¾ivota, má zápal mozku. Neštìstí podvodníkù je témìø dokonalé a vypadají serióznì: nabízejí pár rodinných šperkù jako záruku vrácení penìz. Ještì se nikdo tìchto zoufalcù nezeptal, naè konkrétnì tìch tøicet tisíc potøebují, ale desítky, mo¾ná stovky dobrosrdeèných naivù peníze ze svých úètù vybralo a pùjèilo... ne, darovalo. Zálohované šperky mìly hodnotu dvanácti korun osmdesáti halíøù. Mimochodem, zápal mozku se v ¾ádném pøípadì neléèí operací, ani u blondýnek.


Potom nám ještì pan poruèík doporuèil obezøetnost v kontaktu s cizími lidmi a to mi pøipomenulo pohádky „O Smolíèkovi-Pacholíèkovi“ a „O neposlušných kùzlátkách“, které jsem kdysi dávno vyprávìla vnuèkám i s pøíslušným ponauèením... Neotvírat nikomu, koho neznáme! Nepouštìt si do bytu cizí osoby, ani kdyby nám nesly tøicet tisíc pøeplatku za plyn! Podomní prodejce prý k sobì nemáme pouštìt blí¾ ne¾ na deset metrù, i kdyby nám nabízeli zlato, myrhu a kadidlo za akciovou cenu. To u¾ by bylo snad bezpeènìjší otevøít dveøe dokoøán vlkovi nebo Jezinkám-Bezinkám... ®e se to netýká "seniorù-zaèáteèníkù", tj. tøeba šedesátníkù? U¾ byli doma okradeni i mladší...


V další èásti pøednášky nám poruèík vysvìtloval, jak se máme chovat v dopravních prostøedcích, v obchodech a v tlaèenicích rùzného typu, od výroèního jarmarku po demonstraci proti vládì. (Samozøejmì, ¾e to ka¾dý ví. Já taky. Pøesto mi nedávno hladce ukradli v tramvaji penì¾enku.)
Dá se to shrnout do rady "mít u sebe málo penìz, bezpeènì ulo¾ených!" Tehdy vstala jedna paní a rozhoøèenì øekla, ¾e to aby se èlovìk bál vyjít z domu! Dívala se na policistu vyèítavì, jako by ty kráde¾e osobnì organizoval, ale on se plácnul po èele a pravil, ¾e by nám málem zapomnìl øíct ještì nìco o domácí prevenci proti kriminalitì. A zaèal o úsporách, bezpeènì ulo¾ených ve skøíni pod ruèníky (bezpeènì proto, ¾e ka¾dý, koho necháte jenom chvilièku v místnosti samotného, peníze bezpeènì najde!) a taky pravil, ¾e vìtšina bì¾ných, hlavnì starších zámkù je pro lupièe-profesionála taková pøeká¾ka, jako byste nechali dveøe dokoøán, jen nad nimi pronesli "zamyky-zamyky", jak to dìlávají dìti pøi høe. Nehlídaná otevøená - nebo i jenom pootevøená - okna v pøízemí pøísnì odsoudil a zakázal je ve dne, v noci, za ranního úsvitu i za veèerního klekání, leda bychom mìli møí¾e. Spoléhat se na to, ¾e se "u nás v domì ještì ¾ádná kráde¾ nestala" je neúèinné, všechno na svìtì musí být jednou poprvé a v tomto pøípadì není co o prvenství stát. Taky nám policie pøipomínala, ¾e pokud máme doma nìco cenného (obraz, šperky, staro¾itnost a pod.), máme to mít pojištìné, vyfotografované a zabezpeèené a já jsem nabyla dojmu, ¾e vùbec nejlepší je nemít nic kromì balíèku papírových kapesníèkù a kdy¾ u¾ si èlovìk nemù¾e pomoct a musí vlastnit staro¾itnou intarzovanou komodu po prababièce, mìl by ji mít ulo¾enou v bankovním trezoru.


Museli jsme vypadat opravdu zdeptaní, deprimovaní a celkovì zdrchaní, proto¾e nás závìrem zaèal pan poruèík utìšovat, ¾e vìtšina lidstva jsou milí, slušní a poctiví lidé, jenom na tìch pár darebákù, kteøí by nám bez mihnutí oka ukradli naše peníze, nebo i zlomili pár kostí, si máme dát pozor. Potom odešel, provázen našimi díky a smutkem z lidské špatnosti.


Jenom pro úplnost zprávy uvádím, ¾e sousedka zleva se mnou pøíští den na vycházku za mìsto opravdu šla a mùj ïábelský plán se témìø zdaøil. Pøivedla mne domù tak unavenou, uchozenou a celkovì znièenou, ¾e jsem okam¾itì usnula a neslyšela, jak sleduje svùj oblíbený seriál se zvukem o síle 90 decibelù.

 

Blanka Burjanová

 

***

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 31.07.2013  11:48
 Datum
Jméno
Téma
 31.07.  11:48 Milo¹
 28.07.  09:28 Von
 28.07.  07:57 Blanka B.
 28.07.  05:15 Bobo :-)))
 28.07.  00:36 Vesuvanka díky
 27.07.  11:34 janina
 27.07.  08:56 hera
 27.07.  07:22 kvìta
 27.07.  06:41 LenkaP
 27.07.  06:27 KarlaA
 27.07.  06:26 Mara
 27.07.  02:01 Ivan