Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Robert,
zítra Blahoslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Školní brigáda

 

Poslední pøednáška na Univerzitì tøetího vìku mnì pøipomnìla vzpomínku zasunutou do podvìdomí. Pøi jedné z brigád na Státním statku jsem pøijela na místo urèení o nìkolik dnù pozdìji. Byli jsme s rodièi v Brodcích a tak jsem na statek pøijela asi o tøi dny pozdìji. Jaké bylo mé zklamání, kdy¾ místo u koní u¾ bylo zabráno jednou z mých spolu¾aèek. Nakonec se ale vše vyøešilo k naprosté spokojenosti a dostala jsem se k Pepíkovi - jednomu traktoristovi, jako závozník.

 

Tuto brigádu jsem absolvovala jako studentka Støední zdravotní školy. V naší témìø dívèí tøídì byli i dva hoši. Pùvodnì s námi zaèali chodit ètyøi kluci, ale po prvním roèníku jednoho sebrala policie, nebo» kradl pøi exkurzích v laboratoøích zubních dentistù nástroje a po druhém roèníku jsme pøišli o dalšího spolu¾áka. Ten si vsugeroval, ¾e zemøe mlád na selhání ledvin, nebo» jeho dìdeèek zemøel na podobnou nemoc. Jeho trauma bylo tak velké, ¾e si skuteènì pøivodil výše zmínìné obtí¾e. Po dùkladném vyšetøení se ukázalo, ¾e jde o poruchu psychiky a skonèil na psychiatrii. A tak nás na brigádu jelo 35 holek a dva kluci. Jako doprovod s námi jel pan profesor latiny. V roce 1956 byl ve školství velký nedostatek latinsky mluvících profesorù, tak byli do uèitelského stavu bráni i penzisté. Pan profesor mìl v té dobì 73 let a jeho výchovné metody v nás vzbuzovaly veselí. Pøesto však jsme po prvním roèníku dosáhli v latinì urèitých úspìchù. Ve druhém roèníku jsme dostali nového a hlavnì mnohem mladšího latiníka.

 

Ale zpìt k té brigádì. Dnes po letech øíkám: „Chudák pan profesor!“ Stále ho vidím, jak veèer v bílých plátìných podvlíkaèkách, flanelové košili a noèním èepeèku s bambulkou, zalézá do svého spacího pytle. Pøed tím neustále kontroloval dívèí pokoje, nejsou-li tam pøítomni kluci.
V nedalekém baráku bylo toti¾ nìkolik výrostkù, kteøí si jako pracovní èeta odpykávali zbytek trestu mimo vìzení. Obèas jsme se s nimi setkávali na poli pøi rùzných pracích. Já jsem se tìchto akcí moc nezúèastòovala, nebo» jako závozník jsem musela být v pìt hodin v práci a pøed nástupem mého traktoristy na smìnu promazat všechny ventily, zkontrolovat a doplnit olej a naftu a nachystat vozidlo k dennímu provozu. Tato práce mì bavila a za¾ila jsem pøi ní mnoho veselí. Pan Bùh mì nevybavil mnoha ¾enskými pøednostmi - chodila jsem ostøíhaná nakrátko a hodnì lidí na mne volalo:„Hej mládenèe, pojï sem a dones to, nebo ono.“

 

S Pepíkem jsme si na sebe velmi zvykli. Bylo mu asi 28 let a mnì 16, tedy ideální doba k navazování nových známostí. Nemìl se mnou lehké poøízení, z tvrdé a nezvyklé práce jsem byla hodnì unavená. V té dobì nemìly traktory ochranné rámy a závozník sedìl na sedátku za øidièem. V okam¾iku, kdy se traktor rozjel, jsem zaèala usínat. To pravidelné pøedení motoru a èerstvý venkovský vzduch mì velmi rychle ukolíbal do polospánku. Pepík mìl strach, abych z vozu nespadla mezi kola, tak si mne øemenem pøivazoval k pasu. Velmi brzy mì nauèil øídit traktor a pak jsme se mohli støídat v práci. On šel tøeba na dvì hodiny do lesa na høíbky a já jsem sekala trávu na sušení. Nauèil mì ovládat ¾ací lištu, vymìòovat prasklé ¾abky, pøípadnì dobrušovat zuby. Nìkdy jsem sedìla na obraceèi sena zapøa¾eném za traktor a hrabala proschlou trávu, aby proschla i z druhé strany. A kdy¾ jsem byla moc unavená, lehla jsem si pod vleèku a spala.

 

V dobì, kdy nepøízeò poèasí bránila svá¾ení sena, nebo obracení proschlé trávy jsme jezdily na Horní Dvoøištì nakládat štìrk a opravovali jsme silnice se všemi traktoristy, které tehdejší statek mìl. Kamarádi si Pepíka dobírali, co¾e to má za exota, ani ryba, ani rak, ale on se mì v¾dy zastal, ¾e se nebojím ¾ádné práce a to mi lichotilo. Na Horním Dvoøišti se jezdilo do druhé pohranièní zóny, za druhé dráty a v¾dy nás hlídal pohranièník se psem. Jednou mnì øekl Pepík:„Irèo, já jdu pomoct klukùm, a» mù¾eme jet domù a ty tu vleèku dolo¾“. Lilo jako z konve a lopata byla t쾚í a t쾚í. Pohranièník na mne chvíli koukal a pak povídal: „Hej, mladej, hoï sebou. Jde ti to jak psovi pastva.“ Nic jsem neøíkala a s námahou házela stále menší a menší nábìry na vrchovatou vleèku. V tom Pepík zavolal:„Hej, Irèo, u¾ toho nech a pojï nám pomoct.“ Pohranièník vyvalil oèi a zaèal blekotat:„Ty seš holka, to sem fakt nevìdìl, promiò.“ Cosi jsem zavrèela a spìchala za klukama.

 

Jednou vezl Pepík maminku k doktorovi a tak jsme zaèali pracovat a¾ skoro k polednímu. Bylo potøeba vyvést ¾umpu a rozvést moèùvku po poli. Ze statku jsme vezli (jak ráda bych to tu napsala jadrnì) fekální vùz, s pøíslušnými hadicemi, které jsem na místì sešroubovala a našroubovala na vùz a druhý konec natáhla a vnoøila do ¾umpy. Celý proces trval pomìrnì dlouhou dobu a èas od èasu se muselo jít podívat na prùzory, jak jsme plní a kam a¾ sahá hladina moèùvky. Èlovìk by øekl malièkost, ale vše se musí jeden nauèit a a¾ nìkolikeré zkušenosti ho pak pouèí, co a jak. „Irèo, jdi se kouknout, jestli u¾ nejsme plní. Nìjak nám tì¾kne zadek.“ Šla jsem a zírala na stoupající tekutinu, na drobné výry a bublinky, které poskakovaly za prùzory. Nahnutá nad šroubením jsem si øíkala: „Ještì chvíli, ještì trošku…“, kdy¾ v tom rána jako z dìla. Hadice u šroubení praskla a já jsem byla v ten moment zalitá moèùvkou od hlavy a¾ po paty. Nebylo na mì jediného suchého místeèka. Oèi, vlasy, tepláky se nacucaly jako houba a zaèala jsem velice nevábnì smrdìt. Pepík pøiklusal a zaèal se nekontrolovatelnì smát. „Tys tomu dala, ty teda vypadáš. Pùjdeš domù pìšky, s takovým smraïochem nepojedu!“ Ale nenechal mì tam a pøivezl a¾ pøed barák a a¾ do druhého dne jsem mìla volno, abych se dala do poøádku. Obleèení se vypralo, já jsem se vykoupala a umyla si hlavu, pøesto, kdy¾ si mne Pepík dobíral, obèas mi øekl „smraïochu“.

 

Kdy¾ brigáda konèila, oba jsme byli dojati. Vydìlala jsem si tenkrát hodnì penìz a díky Pepíkovi jsem získala povolení od vedoucího agronoma a mohla si ve svém volnu pùjèovat jezdeckého konì, který byl na statku k dispozici a byl témìø nevyu¾itý. V té dobì ho nikdo pod sedlo nebral.

Irena Atzlerová

Ilustrace:Václava Arnoštová

 

Další èlánky autorky