Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Jaroslav,
zítra Vlastislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Tak jsem redaktorka


Brzy jsem opravdu byla v redakci i tiskárnì jako ryba ve vodì, doslova do své práce zamilovaná a kdyby nebylo mateøských povinností, mohla jsem tam na nádra¾í "bydlet". Abych mohla být s dìtmi co nejvíc, vymohla jsem si lámání na noèní smìny, kdy u¾ spaly a tím jsem za¾ila tiskárnu v té nejkrásnìjší podobì. Hned od vrátnice mi zavonìla - opravdu, ta vùnì byla tak typická, pøátelská a inspirující, stroje tiše huèely, všude byl takový a¾ posvátný klid, v lámárnì jsem byla sama a mohla si vytváøet podobu svého Vèasu doplna zaujatá svými pøedstavami - dodnes doká¾u být tam v mysli znova zpìt.


Èasem jsem dosáhla na stanici takového postavení, ¾e jsem získala vzdušnìjší kanceláø, sice jsme se o ni dìlili s pøedsedou odborù, ale byl to srdeèný chlapík, takový hluèný svéráz - i kdy¾ jednou jsem s ním mìla dost smìšný spor. Byla jsem vlastnì ještì mladá, se sklonem k výstøednostem - nebo spíš k radostným bláznivinám a tak jsem samozøejmì vdìènì odchytla kdejaký módní nápad, který právì "frèel". A tehdy se objevily nápadnì èervené punèocháèe. Hurá! To je moje barva a tak jsem v Mostì byla jedna z prvních, kdo si je navlíkl. A pøedseda vyvalil oèi a nespokojenì se do mne opustil - tak takhle v mé kanceláøi chodit nebudeš! a já na nìj, ¾e je to i moje kanceláø a ¾e do obleèení mi nemá co mluvit a byli jsme v sobì! A kdy¾ se na mne rozkøièel, ¾e tam prostì nesmím, dokud si je nesvlíknu, tak jsem øekla - zákaz vstupu? tak fajn, tady máš papíry, zítra mám tiskárnu, tak si s tím poraï. Kdy¾ nesmím, tak nesmím, ale noviny vyjít musí. A opravdu se odjela domù. No krapet s malou dušièkou, na novinách mi samozøejmì strašnì zále¾elo, ale kdy¾ u¾ se jednou zabejèím, tak jsem jako beran, i kdyby to hlavu stálo. Vyhrála jsme o samozøejmì, pøijeli pro mne a já hrdì nakráèela do redakace v èervených punèocháèích a u¾ to tak zùstalo. A zajímavé bylo, ¾e si mne pak pøedseda od té doby pova¾oval a nedal na mne dopustit. Inu, vyznej se v mu¾ských!


A díky nìmu jsem vlastnì získala od stanice byt na sídlišti Pod¾atecká. Stanice jich dostala od mìsta pìt a právì pøedseda, který znal mé rodinné pomìry, mi jeden vybojoval. Samozøejmì s tím, ¾e se rozvedu a na byt si nebude dìlat nárok i mùj man¾el. Jak ráda jsem vyhovìla!


A stìhovala jsem se! Do pìkného dvoupokojáku. Dodnes vzpomínám na první dojem, kdy jsem odemkla a v pøedsíni mne vítala docela nevídaná umìlinová podlaha - jako barevný veselý koberec olemovaný èernou. No jo, byt - ale co do nìj? Z vypùjèených penìz jsem holkám koupila alespoò dva nejlevnìjší gauèíky, já jsem spala na matraèce na zemi, ze spoleèného bytu jsem si vzala opravdu jen to svoje - teda køesílka od mámy a pianino, jedly jsme v kuchyni u takové vytahovací desky z linky, ke které jsem koupila ty nejlevnìjší ¾idlièky. A èasem jsem nechala udìlat protáhlý stùl na míru, proto¾e to byla taková paneláková nudlièka, kam se normální stùl nevešel.


A ukázalo se, ¾e prostì výplata redaktorky nestaèí. A tak jsem si sehnala "vedlejšák", psala jsem texty pro týdení vysílání místního rozhlasu po drátì a proto¾e mám vyslovenì mikrofonový hlas - kontraalt - tak jsem ty zprávy i sama èetla a tak to byly vlastnì dvì menší výplaty navíc a díky tomu jsme za èas mìly byt normálnì vybavený i nìjakým tím nábytkem. A proto¾e mne kolegové mìli rádi, dovolili mi hodnì do tìch zpráv opisovat z jejich závodních èasopisù. I tak jsem sedávala nad tou prací do noci a ještì dodnes mám z té doby dvì filcové podlo¾ky, které jsem si dávala pod psaní stroj, aby si sousedé nestì¾ovali, ¾e je ruším noèním klapotem.


A pøi tom všem jsem ty noèní smìny dìlávala ještì ráda i na ran¾íru, kam jsem chodívala za èetami posunovaèù, kde byla bájeèná parta tìch opravdových chlapù, co mi v¾dycky mezi kuplováním z pahorku spouštìných vagonù nad koši s hoøícími uhlíky, nad nimi¾ si høáli promrzlé ruce, povyprávìli ty nejlepší námìty na èlánky do mých novin.


A abyste o nic nepøišli - na závìr té idylky na sebe po¾aluji, jak jsem málem pøišla o ¾ivot. Je to u¾ tak, ¾e kde je èlovìk doma, má pocit, ¾e si prostì mù¾e dovolit i to, co jiní nesmìjí - a tak byl normální zvyk všech zamìstnancù, ¾e se z hlavní budovy do protìjších slu¾eben pøes tu hromadu kolejí pøecházelo prostì tak, ¾e se probíhaly i vlaky, co ve stanici zrovna stály. Kdo by ztrácel èas tím, ¾e celou soupravu poctivì obejde. A tak jsem jednou mìla zrovna moc naspìch, v cestì mi stál nákladní vlak a vagon s budkou nikde. No co, tak to pøeskáèu po nárazníkách! A u¾ jsem byla na prvním a nakroèila na ten druhý a zbývalo u¾ jen seskoèit na druhou stranu a bylo. Jen¾e nebylo! Ne¾ jsem staèila tohle "málo" udìlat, vlak se rozjel a nabíral docela na rychlosti! Tak a co teï? Na ka¾dé výhybce to zadrncalo, ¾e jsem se úpìnlivì dr¾ela stìn a bylo jasné, ¾e a¾ do nejbli¾ší stanice Tøebušic se na náraznících neudr¾ím a spadnu pod kola. Nebylo zbytí, musela jsem z toho ven. Jiná volba nebyla, ne¾ seskoèit. Nabrala jsem dech - a odvahu - a vší silou se odrazila kupøedu ve smìru jízdy a souèasnì ven
mimo vagon. Jak se mi hodila má dìtská zkušenost z vyskakování z jedoucí tramvaje!


No tak, vyválela jsem se a potloukla dùkladnì o štìrk a¾ do pøíkopy, doplí¾ila jsem se kus cesty zpìt do stanice a ten den u¾ nestála za nic - rozklepaná jsem sbírala síly dojít aspoò nenápadnì domù - samozøejmì jsem se nijak nikomu nechlubila, co se mi "povedlo".

Naïa Vencovská

Další èlánky autorky