Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Robert,
zítra Blahoslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsme ¾ili jako novoman¾elé…

 

 

Nedlouho po svatbì roce 1962, jsme s mojí, nyní ji¾ man¾elkou Májou, odjeli na svatební cestu na Moravu. Bylo léto, prázdniny v plném proudu a my mìli pøed sebou 14 dnù jen pro sebe v chatì na Bítovì, tenkrát ještì malebném a poklidném místì s názvem Horka v zátoce øeky Dyje. Zapùjèení chaty nám zaøídil náš svatební svìdek.

 


  V den svatby

 

Ještì ne¾ jsme se na chatu vypravili, bylo nutné se zastavit v rodném domì mé vyvolené. Všichni nás vítali, ale stále bylo cítit (alespoò já to tak vnímal) lehké napìtí a mrazivo….“Koho si to ta naše Maøenka vzala“. Rychle jsme zabalili „proviant“, který nám byl s velikou péèí dodán. Nebyla to snadná zále¾itost, vìdìli jsme, ¾e na Bítov budeme cestovat autobusem a dvakrát pøesedat. Blí¾il se konec horkého srpna a my balili vajíèka, domácí sádlo, domácí uzené a vzpomínám, ¾e i èerstvì nakopané brambory. No, mìli jsme toho dvì veliké kabely a jeden kufr. Kdy¾ se pokouším si to dnes vybavit, zdá se mi to a¾ smìšné, ale v roce 1962 nebylo snadné zásoby na dovolenou zakoupit na místì. Nejbli¾ší místo nákupu bylo v malebném a ospalém mìsteèku Bítov, kdy¾ nepoèítám jakousi kantýnu v døevìné boudì, která byla na druhém bøehu zátoky. Zátoku šlo také obejít, ale to byla nejménì pùlhodinová zacházka. Právì tu jsme museli zvládnout po našem pøíjezdu, vláèíce kufr a kabely nacpané jídlem, kdy¾ jsme trnuli, jak to asi bude vypadat uvnitø kufru, v kterém bylo i ji¾ vzpomínané sádlo. Pøesto jsme byli rádi, ¾e jsme cestu autobusy zvládli i kdy¾ vùnì domácího uzeného, jen¾ se nezadr¾itelnì drala z velké tašky, byla pøíèinou významných pohledù spolucestujících. Zøejmì jsme však oba vypadali velice novoman¾elsky, dr¾íce se za ruce, kde na tìch levých se nám blýskaly èerstvé snubní prstýnky. Doplahoèili jsme se k chatì, byl to spíše takový srub na vyvýšeném místì. K zátoce a koupání to byl jen malý kousek. Tìšili jsme se z nepoznané svobody a pocitu, ¾e jsme u¾ opravdu svoji, ¾e si tady v té chatièce mù¾eme dìlat co se nám zlíbí. ®e nám nikdo u¾ nebude nic zakazovat a pøikazovat, ¾e se mù¾eme hladit a milovat tøeba od rána do veèera.

 

 

Poèasí bylo nádherné, pravé letní, ale i kdyby bylo levé èi nìjaké jiné, moc by nám to nevadilo. V chatce jsme si vaøili z dovezených zásob, které vzhledem k našemu apetitu, jen¾ se sytil plaváním a výlety do okolí, byl znaèný. A tak po nìkolika dnech zásoby pomalu docházely. Ale byla tu ještì pramice, která nám poslou¾ila k dopravì na druhý bøeh. Doplòovali jsme naše skrovné zásoby, chlebem a buøty z kantýny a nákupy v Bítovì. Pamatuji si dokonce, ¾e jsem uvaøil guláš ze špekáèkù a upatlal k tomu bramborové knedlíky.
Dny naší svatební cesty ubíhaly a my jsme støídali plavání a jízdu lodièkou po Dyji, pozorování projí¾dìjících výletních lodí. Navštívili jsme hrad Bítov a veèer poslouchali písnièky, které znìly od ohníèkù, co se rozsvìcovaly pøed jednotlivými chatami na bøehu. Naproti na kopci, nad zátokou se veèer èernala zøícenina hradu Corštejn, odkud neznámý hudební nadšenec veèer co veèer hrál na trubku. A kdy¾ nad touto zøíceninou vyšel mìsíc, bylo romantické okouzlení dokonalé. Milovali jsme se øekl bych, co nám síly staèili.

 

 

  Na výletì pod hradem Bítov 

 

Nejsem si jistý, ale dnes by taková svatební cesta do chaty u øeky byla brána jako hodnì obyèejná. My jsme se však cítili š»astnì, volnì a sebevìdomì. Nemìli jsme nic, jen svojí lásku. Èekal nás návrat domù, kdy tohle slovo znamenalo naše stìhování do jedné pronajaté místnosti ve velkém bytì našeho známého. Obìma nám bylo 20 1/2 roku.
Man¾elka byla tehdy zamìstnána na podnikovém øeditelství RaJ (Restaurací a jídelen) v Sokolovì a já jako laborant v laboratoøi elektrárny v chemièce v Sokolovì. Pro oba to znamenalo denní dojí¾dìní do Sokolova. Já se vstáváním ve 4 hodiny ráno, Mája o hodinu pozdìji. Cesta na Horní nádra¾í trvala dobrých 20 minut, cesta vlakem do Sokolova pak dalších 45 minut. Øeditelství RaJ sídlilo v blízkosti vlakového nádra¾í a tak má milovaná to mìla od vlaku blízko. Já však hezky šlapal dalších nejménì 30 minut podél øeky Ohøe do chemièky, abych tìsnì pøed šestou mohl stisknout páku „píchaèek“, tedy hodin, na kterých se na kartu docházky vytisklo 05:56

 

Krátce pøed svatbou dokonèila moje ¾enuška dálkové studium na Støední hotelové škole v Mariánských Lázních. Získala tak druhé maturitní vysvìdèení a já mìl dost silný a nepøíjemný pocit, ¾e jsem jen vyuèený. Právì dokonèení školy, dopomohlo Máje k lepšímu místu na ji¾ vzpomínaném øeditelství RaJ.

 

A tak jsem hned poèátkem záøí slo¾il pøijímací zkoušky na veèerní školu pracujících s maturitou. Tak se to opravdu jmenovalo. Šlo o studium pøi zamìstnání, kdy jsem tøikrát týdnì upaloval z chemièky, abych stihl motorák do Karlových Varù a mohl tak v 15:30 zasednout do lavice tehdejší jedenáctiletky Antonína Zápotockého. Moc velká legrace to ale nebyla, proto¾e brzké ranní vstávání a následných osm hodin práce v laborce s pobíháním ve smradu a dýmu topeniš» elektrárenských kotlù, pøíliš velkému soustøedìní na výuku nepøidávalo. Vzpomínám, jak jsem byl „a¾ k smrti nevyspalý a unavený“. Èasto jsem na nìkolik vteøin usínal v práci, kdy jsem se pøi odbìru vzorkù „zašil“ mezi motory obrovitých èerpadel a bylo mi úplnì jedno, ¾e vydávají svùj monotónní hluboký øev. Opøený zády o jejich teplé kryty, jsem slastnì nìkolik minut poklimbával. Usínal jsem i na laboratorní trojno¾ce a kdy¾ mi hlava klesla, praštil jsem se èelem dost èasto o vykachlíèkovaný laboratorní stùl. Moje milá Stáza, sleèna in¾enýrka, která laborku vedla, ze mne také èasto, mírnì šílela.

 

Veèerní škola pro pracující…..Ti, kdo¾ tuto školu navštìvovali si dobøe pamatují, jaká neuvìøitelná lidská smìsice se zde sešla. Kdo vidìl film Mareèku podejte mi pero….. jó, pøesnì takové to bylo. Snaha byla jediná…získat maturitní vysvìdèení. Do tøídy chodili zájemci o maturitu od 18 let snad do šedesátky. Nìkolik soudruhù námìstkù, kterým to naøídila všemocná „strana“, vedoucí školní jídelny, elektrikáø, vedoucí prodejny knih, švadlena….

 

Dny a týdny ubíhaly a my jsme je trávili èasným vstáváním, dojí¾dìním do zakouøeného a smradlavého Sokolova. Domù, tedy do našeho pronajatého pokoje, který mìl nepravidelný pìtiúhelníkový tvar, pater dveøe, z toho dvoje prosklené balkónové. Vybavení, které jsme si poøídili za vìno (rodièe prodali krávu), které Mája dostala, bylo z dnešního pohledu hodnì prosté. Dvì nové válendy, které jsme srazili k sobì, dvì køesla, stolek, skøíò na šaty, peøiòák, malý sekretáø a døevotøískovou kuchyòskou linku. Pokoj byl obestavìný kolem dokola, dvoje dveøe se nám podaøilo zakrýt. Zlatým høebem našeho bydlení byla veliká kachlová kamna sahající a¾ ke stropu, který byl v tomto starém domì dobré tøi metry vysoko. Tato kachlová kamna by si zaslou¾ila samostatnou kapitolu, proto¾e zá¾itky, které v dobì, kdy bylo nutné topit byly nezapomenutelné. Pøi prvním pokusu zatopit, se z jejich vršku, ve výši toho tøímetrového stropu, zaèal valit dým a saze. Mája vygruntovala pokoj, navlékli jsme si další svetry a nasadili si èepice. Ráno jsme se probouzeli do mrazu, dokonce takového, ¾e voda v èajové konvici hravì zamrzla a¾ na dno. Jediným zdrojem tepla, se tak stal náš dvouplotýnkový elektrický vaøiè. Elektromìr umístìný na dveømi se zuøivì toèil, dvoje prosklené balkónové dveøe se obalily jinovatkou, ale teplo né a né pøijít. Bylo nutné provést radikální opatøení.

 

Nejprve jsem si pøinesl z chemièky šamot. Tady se chci pozastavit nad tím slovem pøinesl. Chemické závody v Sokolovì patøily samozøejmì mezi dùle¾ité a¾ strategické závody, které zajiš»ovaly obranyschopnost pøed nenasytným západním kapitalismem a co více, i pøed válkychtivým imperialismem. Celá chemièka byla obehnána vysokým plotem, nahoøe opatøeným ostnatým drátem a podél byly v pravidelných vzdálenostech umístìny ještì hlídkové vì¾e na kterých se støídala ozbrojená závodní strá¾ (staøí dìdci a tlusté ¾enštiny). Pøi odchodu ze závodu se povinnì otevíraly tašky, aktovky i chlebníky ve kterých se nosila svaèina. I pøes toto povinné šacování, kdy mohlo dojít a¾ na osobní prohlídku, si zamìstnanci celých patnáct let, co si jako jeden z nich pamatuji, odnášeli kde, co. A tady se vracím k tìm naším temnì modrým kamnùm. Odnášel jsem pravidelnì na dnì aktovky nìkolik kouskù antracitu, a dvì kostky z tvrdého døeva, kterých byla celá obrovská hromada vyhozená u chladících vì¾í elektrárny. V pokoji jsem dùstojnickým meèíkem vojsk SS, který jsem ze svých klukovských let vlastnil, kostky rozštípal na zátop.

 

Pomocí zapùjèených štaflí jsem vylezl ke stropu, pøerovnal kachle na vrcholku kamen a zaplácal je rozdìlaným šamotem. S obrovským napìtím jsme nacpali na rošt staré noviny, na nì tøísky z rozštípaných kostek a kousky antracitu. Oheò vzplál na první pokus, døevo se rozhoøelo a po chvíli se roz¾havil i antracit. Asi po dvou hodinách se teplota modrých kachlù zmìnila tak o pùl stupnì smìrem vzhùru. Okolo desáté veèer, kdy jsme se zavrtávali do prachových peøin (souèásti to vìna mé milované), zaèala být kamna vla¾ná. Okolo druhé v noci, tedy ji¾ dalšího dne, jsme se zaèali z peøin odkopávat, proto¾e v pokoji bylo jako u karbidové pece. Naše tmavomodré šamotky byly rozpálené, ¾e na nich nešlo udr¾et ruku. A zùstaly horké ještì v pùl páté odpoledne, kdy jsme se vraceli z práce. Staèilo jen pøihodit další kousky antracitu, který jsem zase z chemièky „pøemístil“. Opírali jsme se zády a ten kachlový zázrak, høáli si zadky a bylo nám fajn.

 

Peníze, které jsem tenkrát jako „èerstvý“ laborant v elektrárnì chemièky vydìlával byly smìšné. Bylo to ménì ne¾li 700,- Kè hrubého platu. Moje ¾ena brala èástku ještì o nìco menší. Moc jsme tehdy o tomto nepøemýšleli, vydìlat si víc nešlo. Peníze nám staèili na to nejnutnìjší. Vlastnì šlo o to, abych mìli jak se øíká „co do huby“. Pamatuji si napøíklad, ¾e jsem mìl na svaèinu 5 Kès,- Svaèináøka mi pøinášela 2 housky a pùl litru mléka ve sklenìné lahvi. Ráno jsem nesnídal a tak okolo desáté, kdy byla svaèina jsem mìl u¾ poøádný hlad.

Èasto mi Stáza, vedoucí laboratoøe, která si nosila svaèinu z domova dávala její èást tvrdíc, ¾e u¾ nemù¾e. Nìkdy pøišli do laborky chlapi z obsluh èerpadel nebo turbin a na kusu novin pøinášeli opeèený špek, a» jako ochutnáme. Ochutnával jsem strašnì rád.

 

Mìli jsme také štìstí v tom, ¾e Máje chodil pravidelnì jednou za dva mìsíce balík z Moravy. V¾dy jsme se na nìj hodnì tìšili, proto¾e obsah nám vytrhl trn z paty na mnoho dní. V¾dy tam bylo pøedevším sádlo. Ale také tøeba zavaøeniny a nìkdy i nìjaká stokoruna. Dvakrát za rok jsme dostávali produkty domácích zabijaèek, jitrnice, jelita, uzený špek, škvarky. Nebylo toho na kilogramy, ale my s tím dokázali „vy¾ít“ na hodnì dlouho. Pamatuji se, ¾e jsme nìkolikrát obdr¾eli tøeba celého zajíce a ba¾anta. To byla potom událost. Zajíce jsme stahovali, zavìšeného v prádelnì u rodièù ve Sládkovì ulici. A kdy¾ jsme škubali ba¾anta, bylo peøí ještì dalších 14 dní po celém pokoji.

 

Takto, kdy¾ se to napíše to vypadá, ¾e jsme si vlastnì pìknì debu¾írovali. Ale bylo to jinak. Vaøili jsme na dvouplotýnkovém elektrickém vaøièi a vzpomínám si, ¾e naše zásoba nádobí obsahovala jeden hrnec, jeden kastrol a velký hrnec na ohøátí vody. Støídali jsme bramborový guláš, brambory s tvarohem, polévky, obalený salám jako øízek a další pochoutky. V¾dy jsme se na naše jídla tìšili a mìli radost, kdy¾ se nìjaké další povedlo. Nezapomnìl jsem však, ¾e se nám v jednom roce v létì stalo, ¾e jsme opravdu nemìli ani na to nejlevnìjší jídlo a v zásobì zbývalo pár brambor a trochu sádla a vajíèek z Moravy. Vybìhl jsem do lesa a za dvì hodiny pøinesl tašku rù¾ovek. A zase byla hostina. Paneèku a jaká. Obalené a osma¾ené rù¾ovky vonìly po celém baráku a mladší z dcer našeho domácího pøišla zvìdavì nakouknout, co ¾e to vaøíme za pochoutku.

Ách jó, to byly èasy…..

 

Petr Norbert

 

 

 

Další èlánky autora:

Jaro se rozbìhlo

Andulka

Kdy¾ léta pøibývají

Léto budi¾ pochváleno

Pan Otec

Mùj poslední podnikový veèírek

Betta bojovnice

Vzpomínka na tábory

Co skrývá rodinný archiv

Zajímavý nález