Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Karolna,
ztra Jindich.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Carl von Linné, švédský pírodopisec, zakladatel pírodopisného tídní

Jméno Carla Linného je ve zkratce L. pítomno v mnoha latinských pojmenováních rostlin a ivoich. Je pokládán za zakladatele nebo také „otce“ taxonomie, tj. vdy o uspoádání organism. Piinil se o vytvoení schématu dvouslovného pojmenování a základního pírodovdného tídní. Dokonce se povauje i za zakladatele nauky o ivotním prostedí.

Carl Linnaeus
Carl Nilsson Linnaeus, co bylo jeho pvodní jméno, se narodil ve vesnici Råshult v jihošvédské provincii Småland. Podle tehdy ve Švédsku uívaného juliánského kalendáe to bylo 13. kvtna, ale podle souasného kalendáe to bylo 23. kvtna 1707.

Sám své jméno psal latinsky Carl Linnæus. Byl prvním díttem Nilse Ingermarssona Linnaea (1674–1748), luteránského duchovního, potomka místních rolník a amatérského botanika. Jeho maminka Kristina Brodersonius Brodersonia (1688–1733) byla rovn dcerou duchovního z nedalekého Stenbrohultu. A do otcova narození byla jména rodiny odvozována od otcova rodného jména, podobn jako druhé jméno v ruštin. Ingermarsson znamená – syn Ingermarv, stejn jako druhé jméno Carlovo bylo po otci Nilsson – syn Nilsv. Jméno Linnaeus pouil u Carlv otec pi studiích – a u v rodin zstalo. Bylo dáno tím, e rodinný majetek se nazýval Linnagård, tj. „lipový dm“ podle mnoství lip na jejich pozemku. Carl ml ješt ti sestry Annu Marii (1710–1769), Sophii Julianu (1714–1771), Emerentii (1723–1753) a bratra Samuela (1718–1797), který se stal po otci duchovním, a sepsal píruku o chovu vel.

Kdy byl Carl starý jeden rok, jeho ddeek z matiny strany zemel a tatínek se po nm stal faráem v Stenbrohultu a rodina se tam pesthovala.
U od malika to Carla táhlo k rostlinám, kterými se jeho otec velmi zabýval a uil ho je rozeznávat. Také ho otec brzy zaal uit latinsky, i kdy jeho ivotopisci tvrdí, e jazykové nadání Carl neml. Otec ho také uil náboenství a zempisu. Kdy mu bylo sedm let, rozhodl se otec, e mu najde uitele. Jeho prvním uitelem byl dvacetiletý syn místního sedláka Johan Telander, který ho uil íst a psát. Carl ho neml rád; ve svém vlastním ivotopisu uvádl, e jeho vychovatel ml spíš v úmyslu dtský talent utlumovat, ne ho rozvíjet. Po dvou letech – v roce 1717 byl i s uitelem poslán na niší stední školu do Vaxjö. Budova školy posud stojí. Pokud se nedokázal nauit úlohu vas, dostával výprask – ve škole i od uitele. Škola byla asi padesát kilometr od bydlišt rodi, na tehdejší dobu dost daleko, píliš asto se dom nedostal. Knih moc nebylo, a pokud byly, byly drahé. áci byli pipravování na knskou dráhu, tj. uili se pedevším etinu, hebrejštinu, teologii a matematiku. Carl spíš chodil za školu – do pírody. Situace se natolik vyhrotila, e uitelé poslali pro otce a doporuili mu, aby radji dal syna do uení. Ml se uit ševcem, tesaem nebo krejím, ale zachránil ho editel školy Daniel Lannerus (1679–1761), kterého zajímala botanika, a ten si povšiml chlapcova zájmu, jaký ml on sám, ukázal mu svou vlastní zahradu a pedstavil ho dalšímu botanikovi, doktoru Johanovi Rothmanovi (1684–1763), který jako ešení navrhl studium lékaství, e by v nm Carl mohl vyniknout. Carl to pijal, protoe tehdejší medicína obsahovala hodn z pírodních vd, ale otec se to dlouho zdráhal íci matce, protoe tehdy mla medicína ve Švédsku velmi špatnou povst a maminka touila, aby mla syna knzem, jako byli její manel i otec. Kdy se to maminka dozvdla, plakala, e se její nešastný Carl musí stát lazebníkem a ranhojiem. Zakázala druhému synovi zájem o botaniku a ten pak její pání splnil a duchovním se stal.

Rothman Carla uil fyziologii a botaniku a pipravoval ho na vysokou školu. Uil ho tehdejší botanické klasifikaci podle francouzského botanika Josepha Pittona Tourneforta (1656–1708), kterou tento uenec uvedl v pojednání „Botanické jednotky aneb metoda pro rozpoznávání rostlin“ (Élemens de botanique, ou Méthode pour reconannaître les plantes), které vyšlo i latinsky pod názvem „Herbá“ (Institutiones rei herbaria); byl toti prvním, který pojem „herbá“ zavedl. Kniha byla napsána velmi jasn, i kdy to byl uritý krok zpt, protoe autor do ní nezahrnul nkteré dleité závry svých pedchdc, ale jasn rozlišil rozdíl mezi rody a druhy. Další dílo, které tehdy Carl studoval, byla celkem novinka z roku 1718 – také od francouzského botanika Sébastiena Vaillanta (1669–1722), áka Tournefortova, zabývající se reprodukními orgány rostlin „Pojednání o stavb kvtu“ (Sermo de structure florum).

Carl Linnaeus na cest do Laponska
V roce 1727, ve svých jedenadvaceti letech nastoupil Carl Linnaeus na lundskou univerzitu ve Skåne. Zdejší vdec, léka, experimentální fyzik a sbratel kuriozit Kilian Stobaeus (1690–1742) ho vzal pod svá kídla a nabídl mu byt i pomoc pi studiu, vetn své knihovny, která obsahovala mnoství knih o botanice, a umooval mu volný pístup na své pednášky. Ve volném ase Linnaeus s dalšími kolegy studoval okolní flóru. Po jednom roce studií v Lundu se – na radu doktora Rothmana – dal zapsat na studia na univerzitu v Uppsale, kam nastoupil v roce 1728.

Ze zaátku neml skoro ádné prostedky, ale šastnou náhodou se v univerzitní zahrad prý pi studiu rostlin seznámil s významným univerzitním pedagogem, profesorem Olofem Celsiem (1670–1756), který byl sice v té dob profesorem teologie, ale také zaníceným botanikem. Profesor Celsius dokonce pomohl Carlovi i finann a na njakou dobu mu nabídl i ubytování, ne se tento pesthoval k profesoru Olofovi Rudbeckovi (1660–1740), jeho ti nejmladší syny z celkem tyiadvaceti dtí pak uil. Rudbeck byl botanik a ornitolog. Procestoval koncem sedmnáctého století Laponsko. Profesor Rudbeck se o Carla všemon staral, zaídil mu jakési stipendium. Carl Linnaeus mu pozdji vyjádil vdnost, e po nm pojmenoval rod tapatek – rudbeckií.

V roce 1729 napsal Linnaeus drobné pojednání o rozmnoování rostlin „Úvod k zasnubování rostlin“ (Praeludia sponsaliorum plantarum). Uvádí se, e toto pojednání bylo napsáno švédsky. Ve spisu sdlil, e tyinky a pestíky jsou rozmnoovacími orgány rostlin a e podle nich by mohl být vybudován systém pro tídní rostlin.

Z této doby pochází tento jeho názor: „Okvtní plátky… slouí jako svatební loe, které Stvoitel tak slavnostn uspoádal, vyzdobil takovými vznešenými nebesy a provonl tolika jemnými vnmi, e enich se svou nevstou mohou svou svatbu slavit s takovou vtší váností…“ Ve svých spisech zavedl základní pojmy pro rozmnoovací orgány rostlin – kalich, korunu, pestík, tyinky, oplodí a semeno.

Kdy Rudbeckovi z dvodu vku inilo potí pednášet o botanice, penechával Carlovi od jara 1730 tuto monost, pes to, e byl studentem teprve druhého roníku. Carl pednášel botaniku pímo v botanické zahrad zhruba tem stm poslucha. Jeho pednášky byly oblíbené. Ponkud zanedbanou zahradu upravil a pedvádl nové, vzácné rostliny. íká se, e v zahrad se staral také o pávy, opice a mývaly. Zaal také uit teorii botaniky, co se do té doby nevyuovalo. Své názory z této doby uveejnil a v r. 1751 ve spisu „Filozofie botaniky“ (Philosophia botanica).

Zaal psát další botanická pojednání, napíklad „Rody rostlin“ (Genera plantarum), „Kritika botaniky“ (Critica botanica). Také sepsal knihu o rostlin rostoucí v uppsalské univerzitní botanické zahrad „Adonis Uplandicus“ nebo „Hortus uplandicus“, tj. „Hlaváek upplandský“ nebo „Zahrada upplandská“, vztahující se k švédské provincii Uppland. ím dále, tím více probíral kriticky dílo Tournefortovo a opravoval ho.

Dalším Linnaeovým uitelem byl profesor medicíny Lars Roberg (1664–1742). Carl Linnaeus pedvádl rostliny v botanické zahrad jen do doby, ne se vrátil ze zahraniních cest s lékaským diplomem Nils Rosén von Rosenstein (1706–1773), s ním ml Carl Linnaeus ze zaátku velké problémy. Rosén byl oficiálním Rudbeckovým asistentem a nechtl pipustit, aby pednášky a demonstrace provádl Linnaeus, který k tomu dosud neml kvalifikaci; dokonce usiloval o Linnaeuovo vylouení z univerzity. V podstat v té dob mli oba jednu idli neboli byli „dva kohouti na jednom smetišti“. Ped vánoci 1731 ml Linnaeus njakou neshodu s paní Rudbeckovou a odsthoval se od nich. Vztah s jejím manelem se ale nezmnil. Na njakou dobu Linnaeus odejel ke svým rodim koncem roku 1731 do Smålandu oslavit po tech letech s nimi vánoce, i kdy maminka se stále nemohla smíit s tím, e nemá syna duchovního.

Bhem návštvy rodi se jim Linnaeus svil, e se hodlá vydat na cestu do Laponska. erpal ze zkušeností Rudbeckových, který tam byl v roce 1695, ale protoe výsledky expedice shoely pi velkém poáru v roce 1702, doufal Linnaeus v rozšíení poznatk svého uitele. Zajímaly ho i zvyky domorodých Sám nebo té Lopar, i Laponc ze severských tunder. Chtl se vedle botaniky dále zamit na sbr nerost, pípadn na zoologii. V dubnu 1732 konen získal od univerzity stipendium na cestu. Odjel v kvtnu tého roku. Cestoval pšky a na koni, ml s sebou vedle notes na poznámky i papíry na sušení rostlin do herbá. Nedaleko Gävle, severn od Stockholmu našel mnoství zvonk Campanula serpyllifolia, které jsou dnes známé hlavn jako Linnaea borealis, u nás zvané zimozel severní, které se staly jeho emblémem.

Cestou zkoumal mechy a lišejníky, cestoval ve smru hodinových ruiek kolem Botnického zálivu. Objevil asi sto dosud nepopsaných rostlin, které se pak staly základnou pro knihu „Laponská flora“ (Flora Lapponica), kde poprvé uvedl svoji myšlenku tidní rostlin. Zaal také uvaovat, podle eho by bylo moné roztídit savce. Studoval rovn zvyky Laponc a uvádí se, e pivezl poznatky ze staré vikingské hry tablut, kterou vidl hrát na vyšívané sobí ki. Mén se u zdrazuje, e uinil mnoho mineralogických nález. Byl prvním, který objevil výskyt ropy ve Švédsku – v provincii Dalarna.

Podpis Carla Linného
Jeho pípadný návrat na univerzitu byl neustále trnem v oku Rosénovi. Nakonec na Roséna dokonce Linnaeus vytasil kord a profesoi mli problém událost ututlat.
Mnohem pozdji se ale Linnaeus s Rosénem usmíili, ba dokonce se stali i páteli, a Rosén Linnaea pak léil v šedesátých letech pi zántu pohrudnice, podle jiných pramen to byla tzv. „uppsalská horeka“, co byla v té dob astá místní choroba, podle nkoho to byla v podstat malárie. Rosén byl vynikajícím lékaem, který je povaován za jednoho ze zakladatel pediatrie.

Po návratu z výpravy Linnaeovi zbyly dluhy, a tak musel dávat kondice, a také dlal mineralogické rozbory, které se nauil pi výprav. Na podzim 1733 sehnal tolik penz, aby mohl mineralogii studovat ve Falunu v provincii Dalarna. Ve Falunu se Linnaeus seznámil s Johannem Browaliem (1707–1755), duchovním a lékaem, s ním sdílel zájem o botaniku. Browalius byl v té dob uitelem syn guvernéra zdejší provincie a guvernér se zajímal se o Linnaeovu cestu do Laponska. Objednal od Linnaea podobnou expedici ve zdejším kraji, a tak se Linnaeus, spolu s dalšími sedmi studenty z Uppsaly vydali v lét 1734 na další výpravu. Uvádí se Linnaeova podobizna, jak je obleen do laponského kroje se šamanským i trolským bubnem, i kdy jsou v jiných pramenech údaje, e takto vybaven cestoval a o rok pozdji do Holandska, co je krajn nepravdpodobné. Vtšinou na koni, urazili mladí pírodovdci bhem ptatyiceti dní celkem osm set kilometr. Výsledkem jejich cesty vedle pírodovdeckých nález byl i Linnaev spis „Cesta po Dalarn“ (Iter dalacarlicum), jakoto zpráva pro guvernéra.

V roce 1733 zemela Carlovi maminka a tak pijal pozvání svého pítele a spoluáka Claese Sohlberga (1711–1773), aby strávil vánoce u jeho rodi ve Falunu. Pítelv otec byl dlním inspektorem a tak pro Linnaea zaídil exkurzi do stíbrného dolu a slévárny stíbra ve Falunu a mdného dolu v Sale. Prý byl ale Linnaeus zdšen pracovními podmínkami horník.

Dostal návrh od pítelova otce, aby se stal uitelem jeho syna a vzal ho do Holandska – a dostal k tomu nabídku roního platu. Holandsko bylo v té dob astým cílem mladých Švéd k ukonení univerzitních studií, a protoe údajn doktorát v té dob ve Švédsku nebyl moný, musel se Linnaeus, stejn jako kdysi doktor Rosén, vydat za dokonením studia do zahranií.
Ve Falunu se také seznámil s nejstarší dcerou bohatého falunského lékae Johana Hanssona Moraea (1672–1742), význaného švédského vdce – Sarah Elisabeth, které se íkalo Saralisa, do které se zamiloval.

Linnaeus studoval u dlouho, studium neml dokonené a ml v úmyslu se enit. V únoru 1735 poádal otce Saralisy o dceinu ruku, ale doktor Moraeus podmioval svj souhlas k satku dokoneným vzdláním budoucího zet. V dubnu 1735 se Linnaeus spolu se Sohlbergem vydali do Holandska.

Cestovali pes Hamburk, co se jim málem nevyplatilo. Seznámili se s místními veliinami a vdci a starostv bratr se pochlubil draze poízeným preparovaným exempláem sedmihlavé hydry. Linnaeus okamit poznal padlek, i to, z eho byl zhotoven, a protoe se tím ani veejn netajil, museli z obav ped hnvem starosty oba pátelé ješt v noci Hamburk opustit. 5. kvtna dorazili pes Amsterdam do holandského Hardewijku. Podle nkterých pramen nemla tamjší univerzita pro nízké nároky nejlepší povst, ale bývala ešením hlavn pro nemajetné studenty; ti bohatší smovali do Leidenu.

Bezprostedn po píjezdu pipravoval Linnaeus svoji doktorskou obhajobu. Jeho téze, pipravená u ve Švédsku, se týkala píin malárie, které spojoval s mnostvím kal ve vod. Práce byla ve švédštin „O nové hypotéze vracející se horeky“ (De nova hypothesis febrium intermittentium) a obhajoba spoívala ve veejné rozprav o tématu. Další byla ústní zkouška a urení diagnózy u pacienta – a ani ne za dva týdny po píjezdu byl Linnaeus jmenován doktorem lékaství. Hned poté odjel k dalšímu studiu do Leidenu.

Ješt ped odjezdem ze Švédska se domluvil s kolegou a krajanem, ichtyologem Peterem Artedim (1705–1735), e v pípad úmrtí jednoho z nich druhý dokoní jeho dílo. Linnaeus se v Holandsku s Artedim setkal. Odborník na ivot ryb Artedi, nazývaný „otcem ichtyologie“, utonul nešastnou náhodou zaátkem záí 1735 v jednom z amsterodamských kanál. Linné splnil svj slib a jeho dva spisy „Knihovna ryb“ (Biblioteca ichtyologica“ a „Filozofie ryb“ (Philosophia ichtyologica) vydal spolu s autorovým ivotopisem roku 1738 v Leidenu pod názvem „Ichtyologie, ili sebrané spisy o rybách“ (Ichthyologia sive opera omnia de piscibus).

V Holandsku se Linnaeus seznámil s významnými tamními vdci – botanikem Johanem Frederikem Gronoviem (1686–1762) a rovn se slavným humanistou, lékaem a botanikem Hermanem Boerhavem (1668–1738), který byl v té dob u ván nemocen. Gronoviovi ukázal své rukopisy, které si pivezl ze Švédska, v nich popsal svj nový klasifikaní systém pro rostliny. Gronovia to zaujalo a zaal shánt pomoc pro vydání knihy. Kniha s pispním leidenského absolventa, skotského lékae Isaaca Lawsona vyšla poprvé hned v roce 1735 pod názvem „Systém pírody“ (Systema naturae), aby za Linneova ivota poet vydání pekroil pozdji íslo deset.

Jeho dlení rostlin je jednoduché: rostliny jsou rozdleny do tyiadvaceti tíd podle potu tyinek, kadá tída se dlí do ád, pedevším v závislosti na potu pestík. První vydání mlo pouze pár stránek. A další vydání obsahovala podrobnjší dlení do eledí, ád a druh. Proti jeho teorii se zvedla vlna odporu: Francouzi a Švýcai nechtli opustit Tournefortv systém; jiní povaovali jeho kritérium za „nemravné“, pokud se zabývá pohlavními orgány, i kdy jen u rostlin. Gronovius byl tím, který milovanou Linneaovu rostlinku podle zásad vytvoených Linnaeem pojmenoval na jeho poest Linnaea borealis.

Druhý vdec - Boerhave je povaován za zakladatele klinické medicínské výuky i moderní fakultní nemocnice. Navrhl Linnaeovi cestu do Afriky nebo Jiní Ameriky, co Linnaeus, s ohledem na horko i na touhu vrátit se k milované Saralise co nejdív, odmítl. Boerhave mu tedy dal doporuující dopis na dalšího slavného holandského botanika Johanna Burmana (1707–1780), který naopak cestu do trop u absolvoval, a který nabídl Linnaeovi, aby u nj v zim pobyl a pomohl mu roztídit rostliny získané pi výpravách na Ceylon, do Indonésie a jiní Afriky, co Linnaeus pijal. Pomohl Burmanovi s jeho výpisem cejlonských rostlin „Cejlonský seznam“ (Thesaurus Zeylanicus) a Burman naopak pomohl Linnaeovi s vydáním jeho knih „Základy botaniky“ (Fundamenta botanica) a „Knihovna botaniky“ (Biblioteca botanica) v roce 1736.

Burman ho také v srpnu 1735 seznámil s další osobností, která mla pro jeho další studium i pobyt v Holandsku velký význam. Byl to bohatý holandský banké s britskými pedky, editel Holandské Východoindické spolenosti George Clifford III. (1685–1760). Byl velkým milovníkem a znalcem rostlin, které ml na zahrad svého panství Hartekamp v Heemstede v severním Holandsku. Za to, e Burman „uvolnil“ Linnaea ze svého dlouhodobého pozvání ke spolupráci, mu Clifford nabídl vzácnou knihu lékae, cestovatele a sbratele kuriozit Sira Hanse Sloana (1660–1753) „Pírodopis Jamajky“ (Natural History of Jamaica), na co Burman pistoupil.

Clifford pak podpoil vydání vtšiny tehdejších Linnaeových prací, které pedstavují jádro jeho díla. Od záí 1735 se stal Linnaeus vrchním dohlíitelem, spíše kustodem, v Cliffordových zahradách. Mohl si zakoupit jakoukoli pírodovdnou knihu na Cliffordovy útraty.

V ervenci 1736 cestoval Linnaeus na Cliffordovy náklady do Londýna. Navštívil Sira Johna Sloana, dále Zahradu léivých rostlin v Chelsea (Chelsea Physic Garden) a jejího vrchního zahradníka Philipa Millera (1691–1747), kterému vysvtlil svj systém. Linnaeus také cestoval do Oxfordu, kde msíc pobýval u slavného oxfordského profesora botaniky Johanna Dillenia (1687–1747), s ním se spátelil, pes to, e Dillenius nejdíve odmítl Linnaev systém uznat veejn; namítal toti, e by to zpsobilo „nepoádek v botanice“. Nakonec ale Linnaeovy závry pijal. Linnaeus pozdji po Dilleniovi pojmenoval rod tropických strom Dillenia.

Zimozel severní
V roce 1737 vznikla z poznatk Cliffordovy zahrady kniha „Zahrada Cliffordova“ (Hortus Cliffortianus). V této knize poprvé Linnaeus popsal rod masoravých lákovek – Nepenthes.

Mnoho poznatk z této doby zpracoval pozdji v roce 1753 ve svém díle „Druhy rostlin“ (Species plantarum). Sám Linnaeus ohodnotil dobu svého pobytu u Clifforda, e „napsal více, objevil více a udlal vtší reformu v botanice, ne kdokoli pedtím udlal bhem celého ivota.“

V roce 1737 vyšly ješt „Botanická kritika“ (Critica botanica), kterou vnoval Dilleniovi, a „Rostlinné rody“ (Genera plantarum), v nich popsal na devt set ticet pt rostlinných rod.

Doufal, e se dom do Švédska vrátí díve, ale z pepracování onemocnl. Nakonec v dsledku obtavé pée zamstnavatele mohl v íjnu 1738 odjet.Cestoval pes Leiden, navštívil profesora Boerhava, a nechal se pemluvit dalším botanikem, profesorem Adriaanem van Royenem (1704–1779), Cliffordovým pítelem, k delšímu pobytu a k prostudování leidenské botanické zahrady. Výsledkem bylo dílo „Leidenská zahrada“ (Hortus Leydenensis), dále vydal „Tídy rostlin“ (Classes plantarum) a „Ichtyologii“ pítele Artediho v pti dílech. Opt onemocnl, podle všeho cholerou, ím se ponkud zdrel.

Po uzdravení cestoval do Paíe, kde se setkal s  Antoinem Jussieuem (1686–1758), pokraovatelem Tournefortovým, a jeho bratry Bernardem (1699–1777) a Josephem (1704–1779), kteí ho seznámili s paískými zahradami a rovn významnými herbái. Také se Linnaeus v Paíi seznámil s Reném Antoinem Réaumurem (1683–1757), který se vedle vynálezu teplomru zabýval celou škálou biologických druh – korýš, ostnokoc, pavouk, pták, korál a hmyzu. Zabýval se také moskými asami - chaluhami.

Francouzská akademie vd zvolila Linnaea lenem korespondentem. Po msíci pobytu zamíil Linnaeus konen do Švédska, které u nikdy neopustil.

Do švédského Helsingborgu dorazil 28. ervna 1738. Krátce se zastavil u otce ve Smålandu a pokraoval do Falunu, kde pobyl asi ti msíce, ale pak musel hledat njaké zamstnání.

Ze svta se sice vrátil slavný, jeho úspchy došly a k uším Švéd, ale ve Švédsku ho skoro nikdo neznal a ádné akademické místo na nj neekalo. Sám svoji situaci popsal ve tetí osob: „Stockholm pijal Linnaea v msíci záí 1738 jako cizince. Linnaeus si zde hodlal zaít vydlávat jako léka, ale jeliko byl všem neznámý, neml nikdo odvahu svit svj drahocenný ivot, ba ani svého psa, do jeho lékaských rukou; proto nezídka pochyboval o monosti obivy v zemi. On, který byl všude v zahranií uctíván jako Princeps botanicorum (kníe botanik). Byl doma jako njaký Klinius, picházející z podzemního svta, take pokud není oblíbený, ml by odejít a Švédsko opustit.“ Klinius je hrdina fantastického píbhu „Cesta Nielse Klima do podzemí“ norsko-dánského spisovatele Ludwiga Holberga (1684–1754), kde se hrdina prochází podzemním svtem – obdoba Gulliverových cest.

Podle nkterých pramen dokonce Linnaeus obcházel kavárny a restaurace, seznamoval se s lidmi a nabízel své sluby. Jeho úpln prvním pacientem byl mladík, trpící kapavkou, kterého vyléil, co mu udlalo velkou reklamu. Stal se v té dob vyhledávaným venerologem. Pro léení syfilidy pedpisoval, jak bylo tehdy zvykem, rtunatou mast.

V dsledku svého charismatu si našel dalšího patrona - byl jím hrab Carl Gustav Tessin (1695–1770), vysoce postavený politik a diplomat, v té dob polní maršál, který mu pomohl jednak uplatnit vdomosti v botanice a mineralogii pi pednáškách v Bergs Collegiu, jakési hornické univerzit, kde v lét ml pednášet botaniku a v zim mineralogii. Njakou dobu bydlel Linnaeus v maršálov paláci a poádal mu jeho pírodovdecké sbírky. Dále mu Tessin prostednictvím admirála Ankarcrony pomohl najít místo lékae admirality. Linnaeus ml právo zjišovat píiny úmrtí pomocí pitvy, co tehdy vbec nebylo bné. Dokonce se uvádí, e byl první, který popsal píznaky afázie – neschopnosti vnímat a myslet. V kvtnu 1739 pomáhal spolu s dalšími pti švédskými vdci zaloit švédskou akademii vd – Kungliga vetenskapsakademin – a byl zvolen jejím prvním prezidentem.

I kdy se mu celkem dailo, nebyl píliš šastný, ale finann byl zabezpeený natolik, e se v únoru zasnoubil se Saralisou a mohl se 26. ervna 1739 na usedlosti Moraeových nedaleko Falunu oenit.
Paní Saralisa byla prý velmi písná paní, na sluky, na dti i na manela. Byla velmi poádkumilovná - a asi pro ni nebylo snadné pizpsobit se tomu, e jí manel dom nosil rzné pírodní exempláe, které nemusely být zrovna isté, a vodil dom spoustu hostí z rzných kout svta. Nkteí Linnaeovi ivotopisci jsou vi ní dost kritití.

První syn Carl (1741–1783), který se narodil ješt ve Falunu, na statcích svého ddeka, následoval otce v jeho povolání, ale ml osud jako všechny dti slavných rodi; oekávání bylo vtší, ne mohl splnit. Sám kdysi prohlásil, e radji by byl prostým vojákem. Spíše otcovo dílo kompletoval a v jeho nemoci ve stáí ho zastupoval.

Následovalo nkolik dcer – Elisabeth Christina (1743–1782), která po sob zanechala dv dti, Sara Magdalena zemela v roce 1744 po patnácti dnech po narození, následovala Lovisa (1749–1839), která se neprovdala, Sara Christina (1751–1835), která zstala bezdtná. Další syn Johannes se narodil v roce 1754 a zemel ješt ped svými tetími narozeninami. Poslední byla dcera Sophia (1757–1830) byla otcovou oblíbenkyní a nejvíce se zajímala o botaniku, zstala po ní dcera. Carl Linnaeus ale nechtl pro dcery ádné vzdlání, chtl pouze, aby byly dobrými hospodynmi. Kdy byl njakou dobu sluebn mimo domov, pokusila se paní Saralisa posílat Sophii do školy. Jakmile se ale otec vrátil, hned ji ze školy vzal.

Linnaeova vnouata mají v souasné dob na dv st potomk, z nich ale ádné nemá jméno svého slavného pedka.

Uvádí se, pedevším v eských pramenech, e Linnaeus v roce 1741 vyléil královnu Ulriku Lovisu z úporného kašle. Je to ale historicky nemoné, protoe pruská princezna, v té dob Louisa Ulrika Pruská (1720–1762) v té dob ila ješt v Berlín, za švédského korunního prince Adolfa Fredrika (1710–1771) se provdala v roce 1744 a královnou se stala a v roce 1751.

Na jae 1740 zemel profesor Rudbeck v Uppsale. Po jisté rozprav byl zvolen jako jeho nástupce Nils Rosén na úkor Linnaea. Avšak Rosén u devt rok v té dob Rudbecka zastupoval. Další profesorské místo zastával Lars Roberg, ale to bylo dostupné, protoe Roberg šel do penze. Linnaeus dostal jeho místo a ujal se svých povinností 5. kvtna 1741. Pak si Linnaeus a Rosén svoje katedry vymnili, ím se Linnaeus stal zodpovdným za botanickou zahradu a pírodovdu a Rosén uil anatomii, fyziologii a další lékaské obory. V íjnu se za Linnaeem pisthovala i manelka s malinkým synem.

Linnaeova inauguraní e se týkala poteby, aby švédští botanici nejdíve poznali faunu své zem a tudí, aby ji procestovali.

Deset dní po tom, kdy se stal profesorem, podnikl tedy i sám Linnaeus spolu se šesti studenty, z nich jeden byl i bratr jeho manelky, výpravu po ostrovech provincií land a Gotland v Botnickém zálivu, aby hledali léivé rostliny. Nejdíve se peplavili na ostrov Öland, pak se peplavili do Visby na ostrov Gotlandu. Na ostrovech se zdreli déle ne dva msíce, a bhem cesty nalezli kolem stovky dosud nepopsaných rostlin. Svá pozorování sepsal Linnaeus ve švédsky psaném pojednání „Ölandská a gotlandská cesta” (Öländska och Gothländska Resa), vydaném v roce 1745. Pozorování Linnaeus neomezil pouze na floru, ale zabýval se i ivoichy a ponkud i etnografií. Obojí popsal ve spisech vydaných také roku 1745 „Švédská flora” (Flora suecica) a  „Švédská fauna” (Fauna suecica), kde poprvé uil dvouslovného oznaení rostlin a ivoich.

Bhem roku 1742 dával do poádku univerzitní botanickou zahradu, ze které chtl udlat „ivoucí uebnici”.

V roce 1744 zemel na tuberkulózu slavný synovec profesora Celsia - astronom Anders Celsius (1701–1744), který roku 1742 navrhl stodílkovou teplotní stupnici, která po nm získala jméno. Rok po jeho smrti Linnaeus tuto stupnici pevrátil – Celsius toti 100 stupni oznaoval bod mrazu.

V lét 1746 dostal Linnaeus vládní objednávku na další výzkumnou výpravu, tentokrát do provincie Västergötland, která trvala zhruba dva msíce. Jeho prvodcem a jakýmsi sekretáem byl jeden ze student, který u byl na první výprav, Erik Gustaf Lidbeck (1724–1803), jemu pozdji, po dosaení doktorátu, Linnaeus pomohl k místu profesora na univerzit v Lundu. Výsledkem cesty byla kniha „Västergötlandská cesta” (Wästgöta-Resa), vydaná v roce 1747. Vedle tchto cestopis vyšla i kníka mineralogická, zahrnující poznatky z tchto oblastí i z díve vykonané cesty po Laponsku „O vzniku krystal“ (De crystallorum generatione).

Linné ve svých cestopisných zprávách uveejoval i své nártky.
Zaal si zapisovat závané myšlenky, kterými se zaobíral a které chtl pedat svému synovi. Nepedpokládal jejich publikaci, dokonce syna pozdji varoval ped jejich uveejnním, e by to bylo nebezpené. Tyto jeho poznámky, úvahy a vzpomínky vyšly poprvé a v roce 1968 pod názvem „Boská Nemesis“ (Nemesis Divina), jakoto „bohyn odplaty“. Slovní spojení „Nemesis Divina“ uil Linnaeus poprvé práv v popisu västergötlandské cesty. Je to pokus vyrovnat se s utrpením a se zlem ve svt pomocí dobroty a všemohoucnosti boí. Zabýval se zde otázkami podvdomí, vdomí vzájemné sounáleitosti lidí a zamením se na Boha. Poukazoval, jak osud lovka souvisí s tímto pojetím boského v otázce následku in, a ptal se, zda je tato souvislost zákonitá – a to i pro píští pokolení viníka.Uvedl nkteré tragické a strašlivé pípady, s nimi se v ivot setkal – a snail se najít útoišt v pírod.

V roce 1747 se Linné stal hlavním lékaem královské rodiny, s titulem ”archiater” – nejvyšší, nebo starší léka. Tého roku se stal lenem berlínské akademie vd, pozdji dalších akademií, napíklad ruské, londýnské, francouzské a philadelfské. Po tom, kdy se Kateina II. stala po roce 1762 ruskou carevnou, posílala dokonce Linnaeovi semena rostlin pro univerzitní botanickou zahradu.
Roku 1748 vydal zprávu o pracích v univerzitní zahrad „Zahrada uppsalská“ (Hortus Upsaliensis).

Ölandská a gotlandská cesta
Na poslední cestu po Švédsku se Linnaeus, opt na základ poadavku vlády, vydal na jae 1749 – a sice na jih do Skånska. Cesta byla znan podobná jako pedchozí, pouze s tou obmnou, e u neml tolik sil, aby cestoval komo jako dív, ale jel v koáe.

Ml také za úkol studovat dva stromy, jejich devo se pouívalo na výrobu pušek. Byl to místní oešák královský – vlašský a jeáb muk, nazývaný také švédský. Navštívil své sourozence, tatínek u v té dob neil. Opt popsal své poznatky v pojednání „Skånská cesta“ (Skånska Resa) vydaném v roce 1750.
íká se o nm, e byl prvním ekologem. Dvodem jsou pravdpodobn dva jeho spisy; jeden vydaný v roce 1749 „Ekonomie pírody“ (Oeconomia naturae) a druhý v roce 1760 „Politika pírody“ (Politia naturae), ve kterých popisoval harmonii v pírod, pírodní cykly a místo všech rostlin a ivoich v ivot pírody, kde kadý má místo ve prospch celku.

V roce 1750 byl zvolen rektorem uppsalské univerzity. Byl velice oblíbený. Míval ve zvyku po sobotách v lét se studenty poádat botanické výlety po okolí Uppsaly a zde sbírat a poznávat rostliny. Tchto výlet se s oblibou zúastovali i místní obyvatelé, protoe byly nejen pouné, ale i zábavné. Rostliny pojmenovával Linnaeus asto po svých pátelích i po významných vdcích. Pokud ho nkdo rozzlobil, dostal jméno rostliny, která se panu profesorovi nelíbila, pípadn to byl neuitený plevel.

Do Uppsaly se hrnuli studenti pírodních vd z celé Evropy, aby se stali jeho áky. Bhem svého vyuování svým vlivem a charismatem zaujal nkolik student, kteí byli nazýváni jeho „apoštoly”, natolik, aby se vydali na cesty po svt, zkoumat floru a sbírat rostliny. Nkterým z nich pi studiích pomáhal, ubytovával je ve svém dom, ivil je a všemon podporoval. První z nich se vydali na cesty u v roce 1750. Jedním z „apoštol“ byl napíklad Daniel Solander (1733–1782), který se v roce 1768 zúastnil první plavby anglického kapitána Jamese Cooka (1728–1779) do Tichomoí. Nkteí z  Linnaeových „apoštol” se stali dokonce „muedníky vdy“ – zahynuli pi svém poslání. Linnaeus se svými „apoštoly” udroval ilou odbornou korespondenci po celou dobu jejich výprav.

Dokonil v padesátém roce výše uvedenou „Filozofii botaniky“, ale protoe mu neslouilo zdraví – ml tký záchvat dny, diktoval ji svému studentovi Pehru Löflingovi (1729–1756), který patil k jeho nejvrnjším „apoštolm“. Kdy Löfling za šest let poté zemel na výprav v Jiní Americe, povaoval Linnaeus jeho ztrátu za nenahraditelnou.

Vedle výše uvedené „Filozofie botaniky” vydal v roce 1751 své nejdleitjší dvoudílné pojednání „O rostlinných druzích“ (Species plantarum), pedstavující celou jeho moderní botanickou nomenklaturu s popisem více ne sedmi tisíc rostlin. Ale poet se rozšioval prací jeho spolupracovník po celém svt. Píleitostn pracoval pro královský dvr, popsal cenné pírodní sbírky v královském paláci Ulriksdalu a v letním královském paláci Drottningholmu. Okouzlil také náronou královnu Ulriku Lovisu svým pirozeným a neafektovaným chováním. V roce 1753 zaloila královna Ulrika Lovisa literární akademii Witterhetsakademin, ve které byl Linnaeus lenem.

Podobné bylo jeho revidované dílo „Systém pírody“, vydané v roce 1753, ve kterém popsal a rozdlil také více ne tyi tisíce ivoich. Byl to on, který navrhl oznaení pro lovka „Homo sapiens“ – „lovk moudrý“. ertem íkával, e: „Bh stvoil, Linnaeus uspoádal“ a v posledním vydání „Systému pírody“, který vyšel bhem jeho ivota, napsal v úvodu: „Stvoení Zem je slávou Boí, jak je vidno z díla pírody skrz lovka samotného.“ (Creationis telluris est gloria Dei ex opere naturae per hominem solum).

Jeho povaha byla znan komplikovaná. Milovaný, obtavý, pracovitý, s velkým kouzlem osobnosti. Na druhé stran to, co dokázal, zvyšovalo jeho sebedvru, hraniící a s nedotknutelností a nedtklivostí. V nkterých otázkách se povaoval za zcela neomylného, ale na druhé stran zoufalého, e ho ostatní nechápou. Po kritice býval trucovitý. Postupn ho toto jeho sobecké chování zaalo od lidí izolovat.

V roce 1757 mu král Adolf Fredrik udlil jako prvnímu civilistovi ve Švédsku rytíský titul podle ádu ádu severní hvzdy - Nordstjärneordern. Linnaeus ale prý ád píliš nenosil. Bylo to období, kdy po smrti druhého syna Johanna v roce 1757, trpl depresemi a zhoršeným zdravotním stavem.

V roce 1758 koupil panství Hammarby, nedaleko Uppsaly, protoe Uppsalu povaoval u tehdy za hlunou, špinavou, se špatným ovzduším. Zde zaal budovat malé muzeum ze svých pírodovdných exemplá a spis. Všechny své vzácné vci sem pesthoval po roce 1766, kdy v Uppsale vypukl poár a tetinu msta zniil. Muzeum dokonil v roce 1769. Koupil také statek v Sävja a v Edeby.

Hammarby byla nejdív prostá jednopatrová budova, ale v roce 1762 pibyla nová rozsáhlá budova se zahradou, kde si pstoval hlavn rostliny, které nemohl dovolit pstovat v univerzitní botanické zahrad. Nyní je to komplex nkolika budov a v lét je to muzeum, pístupné veejnosti.

Roku 1761 byl povýšen do šlechtického stavu a pijal jméno Carl von Linné, pod kterým je hlavn znám. V roce 1762 to švédský parlament potvrdil.

Pro šlechtický erb jako tzv. heraldický klenot na vrcholu pouil Linné svoji oblíbenou kytiku zimozel severní. Štít je rozdlen do tí ástí: ervenou, ernou a zelenou, pedstavující ti íše pírody – ivoichy, minerály a rostliny. Uprosted je vejce, naznaující pírodu, která pokrauje a je udrována prostednictvím vejce. Dole je nápis, heraldické motto: „FAMAM EXTENDERE FACTIS“, pevzaté z Vergilovy Aeneidy, znamenající: „Slávu rozšííme skutky“. Národní heraldik z poátku s Linnaeovým návrhem erbu nesouhlasil, ale pak jeho návrh zcela pijal.

K jeho pátelm se poítal i hrab Tessin, v té dob královský kanclé. Pes uznání vyjádené šlechtickým titulem, Carl von Linné stále pednášel, psal a dopisoval si s pírodovdci z domova i cizích zemí.
V roce 1763 stonal ván se zántem pohrudnice, jak bylo uvedeno výše, trpl dnou a bolestí zub. Uvolnil se tedy ze svých povinností v akademii vd, jeho syn Carl zaal jako profesor pednášet, ale v podstat Carl Linné starší píliš ve své pilnosti nepolevil. Poádal další vydání svých základních prací, rozšíené o nové exempláe, psal další pojednání.

Zaal trávit své prázdniny v Hammarby. Sthoval se tam vdy, jakmile po zim uschly silnice. Bral si s sebou nkteré studenty i z jiných zemí a byl jim velmi dobrým hostitelem. Uvádí se, e i s celou rodinou trávíval veery v místní hospod, kde se hrálo a tancovalo. Ml v oblib zvláštní národní hudební nástroj zvaný nyckelharpa – v pekladu klíová nebo spíš klávesová harfa, ale vlastn se jedná o smycový nástroj, jsou to v podstat housle, kde se místo kladení prst na struny pouívá jakýchsi kláves, které zajistí pichycení struny ve správném míst. Linné sedával v hospod, pokuoval a bavil se pozorováním veselících se mladých. V Hammarby ho navštívila spousta význaných osobností, poínaje švédským korunním princem, budoucím Gustavem III. (1746–1792).

Linné musel koncem ivota tce platit svým zdravím, které se zaalo po roce 1770 znan zhoršovat, za svou touhu po vyniknutí. V roce 1772 rezignoval z úadu rektora uppsalské univerzity, zaal trpt angínou pectoris a ml ischias. V roce 1774 pi pednášce v botanické zahrad utrpl záchvat mrtvice, kdy ásten ochrnul. Jeho zdraví se u do smrti nelepšilo. Tehdy byly vymalovány dva jeho nejznámjší portréty – v roce 1774 ho maloval Per Krafft (1724–1793) a v roce 1775 Alexander Roslin (1718–1793).

V roce 1775 ho navštívil na univerzit Gustav III., u jako král. V roce 1776 ml další záchvat mrtvice, který ochromil celou jeho pravou stranu, ale i jeho rozumové schopnosti. Sám obdivoval svoje dílo, ale nevdl u, e je sám jeho autorem. V prosinci 1777 ml další záchvat, který ho velmi oslabil a pravdpodobn vedl k jeho smrti 10. ledna 1778 v Hammarby, i kdy píiny smrti jsou uvádny rzn. Nkdo uvádí nádor moového mchýe. Jiné prameny uvádjí, e zemel bhem bohosluby v uppsalské katedrále. Pál si být pohben v Hammarby, ale toto jeho pání nebylo splnno a jeho hrob je v katedrále v Uppsale.

Jeho syn pokraoval v jeho díle a snail se poádat i jeho sbírky, které byly velmi ohroovány myšmi. Vzhledem k tomu, e zemel pt let po otci, prodala paní Saralisa sbírky po synov smrti anglickému pírodovdci Siru Jamesovi Edwardu Smithovi (1759–1828), který o n peoval a zaloil londýnskou Linnéovu spolenost (Linnean Society of London). Tím, e Carl Linné mladší zemel bezdtný, zanikl i šlechtický rod.

Po celém svt jsou Linného sochy, ulice v rzných evropských mstech nesou jeho jméno. On sám byl nazýván „Kníetem botanik“, „Pliniem severu“, jakoto pipomínka starovkého pírodovdce Plinia (23–79), který sepsal mnohasvazkové encyklopedické pírodovdné dílo „Historia naturalis“ (Pírodopis).

Na jeho poest byl pojmenován také kráter na Msíci. Londýnská Linnéova spolenost odmuje ron od roku 1888, kdy mla sté výroí svého zaloení, jednoho botanika a jednoho zoologa Linnéovou medailí.

 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 23.05.2024  14:21
 Datum
Jmno
Tma
 23.05.  14:21 Vesuviana
 23.05.  10:17 KarlaA