Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Jaroslav,
zítra Vlastislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bo¾ena Nìmcová, spisovatelka

(4. února 1820 - 21. ledna 1862)

Jeden z citátù Bo¾eny Nìmcové je: „Není na svìtì èlovìk ten, aby se zachoval lidem všem.“ Ona sama si toho za svého ¾ivota u¾ila vrchovatì. Ale s její povìstí, slávou se po její smrti zachází stejnì. Od zbo¾òování vlastencù v dobì po jejím úmrtí a¾ do období 1. republiky - a¾ k profanaci její památky, hledání bulvárních pikantností v jejím pùvodu a ¾ivotì v dnešní dobì.

Bo¾ena Nìmcová patøila do okruhu mého zájmu ještì na støední škole. Tehdy - od svých patnácti let jsem byla èlenkou Spoleènosti Bo¾eny Nìmcové, která se scházívala v Kaunickém paláci v Panské ulici - tam, kde je dnes Mucha muzeum. Byla to velmi noblesní spoleènost; pøedsedkyní tehdy byla spisovatelka Milena Nováková, pùvodním jménem Ludmila Malínská (1888 - 1970), ale duší celého spolku byl její man¾el, nìkdejší re¾isér Národního divadla Vojta Novák (1886 - 1966). On byl zdrojem velkého nadšení, obdivu i úcty vùèi slavné spisovatelce. Pøednášeli profesoøi z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, pokud si vzpomínám - Karel Krejèí (1904 - 1979), Ludvík Svoboda (1903 - 1970) a Václav Èerný (1905 - 1987). Mìla jsem tehdy obsahy pøednášek velmi podrobnì zaznamenané ve svém ètenáøském deníku, ale náš èeštináø ho a¾ do mé maturity zadr¾oval - a ani po maturitì nevydal, zdùvodòoval to, ¾e to nìkomu dám opsat; myslím ale, ¾e si ho chtìl nechat sám. Tak¾e si jen mohu vzpomínat na onu dùstojnou spoleènost, která se tam shroma¾ïovala a která mì okouzlovala - a proto¾e byli všichni o hodnì starší, ne¾ já, pøipadala jsem si jako v jiném svìtì. Fascinující pro mì ale byla ona úcta vùèi Bo¾enì Nìmcové, nikoliv nìjak patetická, ale upøímná...

Velice ublí¾ila památce Nìmcové u¾ jen povinná èetba. Do ètvrté tøídy, kdy byla poprvé „Babièka“ povinnou èetbou, patøila k mým oblíbeným knihám. Pøiznám se, ¾e od té doby jsem ji u¾ nikdy celou najednou nepøeèetla, znechutili mi ji zcela.

Bo¾ena Nìmcová, pùvodnì Barbora Novotná, se narodila nejpravdìpodobnìji 4. února 1820 ve Vídni, i kdy¾ nìkteré prameny jí dokonce pøidávají i nìkolik let. Bylo to nìkde poblí¾ Všeobecné nemocnice, proto¾e køtìná byla u Trinitáøù na Alserstrasse.


- Všeobecná nemocnice z té doby

Maminka Terezie Novotná pùvodnì pomáhala spolu se svou sestrou matce, „babièce“ Novotné pøi podomním obchodì s textilním zbo¾ím, kupovaným od podhorských tkalcù, a s hounìmi, které tkal nejstarší babièèin syn Kašpar. Jednou se zastavily v hospodì v Ratiboøicích a tam si obou èiperných dívek všimla „paní knì¾na“ Kateøina Zaháòská (1781 - 1839) a nabídla jim slu¾bu u sebe. Kateøina Zaháòská se v té dobì v jednom ze svých man¾elství vdávala za hrabìte Carla Rudolfa Schulenburga (1788 - 1856). A u tohoto hrabìte slou¾il jako podkoní a jako koèí otec Barbory Johann Pankl. Svatba rodièù Barbory byla v Èeské Skalici a¾ v létì po jejím narození a rodièe i s malou dceruškou se usadili v Ratiboøicích, kde v té dobì „paní knì¾na“ pobývala. Svatbou svých rodièù se z Barbory Novotné stala Barbora Panklová, pozdìji popanštìle Betty.

Nìjakou dobu asi od roku 1825 bydlela u Panklù babièka Novotná, od ní¾ Barunka sbírala první poznatky pro své pozdìjší pochopení èeské zále¾itosti a uèila se prosté moudrosti venkovských lidí. Ale babièka se pozdìji pøestìhovala k druhé dceøi, proto¾e právì její pøímoèaré názory pøestaly vyhovovat matce Barunky, která bývala kuchaøkou pro slu¾ebnictvo hostí ratiboøických pánù a sna¾ila se o jiný zpùsob ¾ivota - na „panské“ úrovni. Dokonce prý, pokud dìti za babièkou zašly, dostávaly vyhubováno. Nìkteré prameny uvádìjí, ¾e Barunku matka nemìla ráda, tím více ona pøilnula k babièce. S otcem mìla Barunka mnohem lepší vztahy ne¾ s matkou.

Do triviální školy Barunka chodila v Èeské Skalici, podle nìkterých pramenù mezi lety 1826 - 1833. Ale po celou školní docházku nebydlela jen doma. Zaèátkem srpna 1830 byla dána na vychování chvalkovickému obroènímu Augustu Hochovi, aby se pocvièila v nìmèinì, proto¾e Hoch byl Nìmec. U nìj prostudovala jeho knihovnu, proto¾e on byl na svou dobu velice vzdìlaným èlovìkem. - Obroèní byl úøedník, který se staral o panské obilí, tedy mìl na starosti sýpku. - Po skonèení školní docházky se Barunka opìt vrátila do Ratiboøic.

Do Chvalkovic umístila Nìmcová povídku „Pan uèitel“, z roku 1860, která nevychází z ¾ádné její vlastní zkušenosti. Nìmcová v „Panu uèiteli“ vykreslila ideál venkovského uèitele podle svých pøedstav. Ve Chvalkovicích vùbec do školy nechodila. Podle nìkterých pramenù, pøedevším od spisovatelky Sofie Podlipské (1833 - 1897), u¾ ve Chvalkovicích napsala Nìmcová nìjaké nìmecké básnièky.

V roce 1835 postihl Barunku velký zármutek, proto¾e zemøela její nejoblíbenìjší sestra „Štancla“ - Konstancie, o ní¾ se ale v „Babièce“ nepíše.
U¾ ve Chvalkovicích se z Barunky stala sleèna, po které se mnozí ohlí¾eli, a matka zaèala mít starost, aby ji nemusela pøíliš hlídat. Proto byla nadšená, kdy¾ se o Barunku zaèal ucházet o patnáct let starší respicient finanèní strá¾e z Èerveného Kostelce Josef Nìmec (1805 - 1879), se kterým se nìkdy v zimì r 1837 Johann Pankl seznámil. Respicient byla asi tøetí šar¾e speciálnì u finanèní strá¾e po dozorci a vrchním dozorci. Nìmec byl tehdy velitelem v Èerveném Kostelci a mìl na starosti pøestupky proti celnímu zákonu. Jako velitel místní celní stanice mìl hodnì práce - lidé byli chudí a tak si pøivydìlávali pašeráctvím. Barunce se nelíbil, otec by jí byl vyhovìl, aby si ho nebrala, ale matka byla pøesvìdèená, ¾e si dcera zvykne. Svatba byla 12. záøí 1837 v Èeské Skalici, v kostele Nanebevzetí Panny Marie. A za dva dny na to byla v Èeské Skalici první „jiøinková slavnost“, která byla místní atrakcí a které se zúèastnili všichni místní významní lidé. Podle nìkterých pramenù tam byl i dramatik Václav Kliment Klicpera (1792 - 1859). Paní Nìmcová byla stále v kole. - Josef Nìmec byl vlastenec a uvedl svoji ¾enu do vlastenecké spoleènosti. Pro své vlastenectví byl velmi èasto pøekládán, aby „nenapáchal nìjakou škodu“. - Ale jejich man¾elství bylo naprosto nerovné - nehodili se k sobì.

V Èerveném Kostelci byli Nìmcovi v letech 1837 a¾ 1838 a odtud èerpala Nìmcová pøedevším pro svou povídku „Chudí lidé“, kterou napsala za dvacet let po svém zdejším pobytu. Napsala ji tehdy pro katolický kalendáø „Posel z Prahy“ pro rok 1857. - Samozøejmì zde vylíèila nìkteré své zá¾itky, hlavnì odezvu na nedávný po¾ár z r. 1831, ale také následky problému, který se u východoèeských a severoèeských tkalcù zaèal vyskytovat èastìji, toti¾, ¾e dosud u¾ívané lnìné tkaniny byly nahrazovány bavlnìnými z dovezených surovin, co¾ zcela odbouralo plátenictví a sobìstaènost místních lidí. - Nìmcovi bydleli tehdy v malém bytì v nynìjší ulici Bo¾eny Nìmcové, v domì, na kterém je pamìtní deska z roku 1912. Po pobytu v Èerveném Kostelci byl Josef Nìmec pøelo¾en do Josefova, kde man¾elé pobývali v letech 1838 a 1839. Nejdøíve ¾ili v hostinci Veselý, pozdìji bydleli v pronajatém domì. Zde se narodil nejstarší syn Hynek (1838 - 1853). Další místo pobytu byla Litomyšl, kde Nìmcovi bydleli v letech 1839 a 1840 a kde se paní Nìmcová setkala i s Magdalenou Dobromilou Rettigovou (1785 - 1845). Bydleli na nynìjším Smetanovì námìstí 27, kde se narodil syn Karel (1839 - 1901), pozdìjší sadaøský odborník a pedagog.

Po pobytu v Litomyšli byl Nìmec pøelo¾en do Polné, kde se v roce 1841 narodila dcera Theodora (1841 - 1920), pozdìjší uèitelka francouzštiny v Jièínì. Nìmcovi bydleli v domì na nynìjším Husovì námìstí 47, kde je pamìtní deska z roku 1934. Ne¾ se Nìmcovi sblí¾ili s místní spoleèností, bylo paní Nìmcové smutno. Ale v Polné byl velmi rozvinutý vlastenecký ¾ivot, v jeho¾ støedu byl kupec, pozdìjší starosta Polné a duše zdejšího ochotnického spolku Antonín Pittner (1814 - 1897). A¾ do doby pobytu v Polné, dávala Nìmcová pøednost nìmecké romantické èetbì, ale v Polné se jí dostala do ruky sbírka povídek a esejí amerického spisovatele Washingtona Irvinga (1783 - 1859) „Alhambra“ (Tales of Alhambra) v èeském pøekladu Jakuba Josefa Dominika Malého (1811 - 1885). Pittner mìl rozsáhlou korespondenci s J. K. Tylem (1808 - 1856), Karlem Havlíèkem Borovským (1821 - 1856). Zde si Nìmcová zaèala pùjèovat další èeské knihy, pøedevším Tylovy. Èetla „Kvìty“ a „Èeskou vèelu“. Zøejmì Nìmcovou velmi ovlivnil místní knìz a vlastenec Josef Tapin Khun (1801 - 1866). Podle nìkterých spekulací mohl prý Nìmcové pùjèovat knihy i kaplan v Dolní Krupé a pozdìjší kontroverzní dìkan v Polné Ignác Kunc (1814 - 1870), který byl rovnì¾ vlasteneckého smýšlení a s ním¾ si i po odchodu dopisovala. V roce 1841 zde v Polné dostala Nìmcová zprávu o úmrtí své babièky Novotné.

Z Polné odešli Nìmcovi do Prahy, kde zùstali do r. 1845. - Kdy¾ z Polné v polovinì roku 1842 odcházeli, byla paní Nìmcová opìt tìhotná. Ale syn Jaroslav (1842 - 1898) se narodil pøedèasnì. V dùsledku komplikací pøi porodu zaèala Nìmcová churavìt; jejím lékaøem se stal pozdìjší její dùvìrný pøítel Jan Josef Radomil Èejka, spisovatel a pøekladatel (1812 - 1862), který se pozdìji stal i profesorem na Univerzitì Karlo-Ferdinandovì.

Syn Jaroslav mìl výtvarné nadání, pokoušel se, kdy¾ dospìl, stát se malíøem, malíøství studoval v Mnichovì, ale pro nedostatek prostøedkù musel studií zanechat. Nìjakou dobu byl uèitelem kreslení v Odìse; v Rusku pùsobil pozdìji podobnì jako jeho bratr Karel v oboru ovocnáøském.

V té dobì podle nìkterých pramenù bydleli Nìmcovi v ulici Na poøíèí. Pra¾skou vlasteneckou spoleènost mladá a krásná paní Nìmcová okouzlila. Stýkala se témìø se všemi tehdejšími pra¾skými vlastenci. Docházela do bytu v Jungmannovì ulici lékaøe Václava Staòka (1804 - 1871), jeho¾ švagrovou byla spisovatelka Bohuslava Rajská (1818 - 1852), pozdìjší man¾elka Františka Ladislava Èelakovského (1799 - 1852). K dalším pøátelùm Nìmcové z té doby patøili Karel Havlíèek Borovský, který se r. 1845 vrátil dost rozèarován z Ruska, bouølivák a pozdìjší revolucionáø Josef Václav Friè (1829 - 1890), k jeho¾ rodièùm Nìmcová také chodívala na návštìvu, Jan Evangelista Purkynì (1787 - 1869) a Karel Jaromír Erben (1811 - 1870). K dùvìrnìjším pøátelùm patøili básník Václav Bolemír Nebeský (1818 - 1882), filozof Jan Ignác Hanuš (1812-1869), knìz a významný brnìnský novináø František Matouš Klácel (1808 - 1882) a spisovatelky Sofie Podlipská a Karolina Svìtlá (1830 - 1899). Ze slovenských básníkù to byli Samo Chalupka (1812 - 1883), Ján Chalupka (1791 - 1871), Janko Kráå (1822 - 1876) a Andrej Sládkoviè (1820 - 1872). Poznala také Františka Palackého (1798 - 1876).

Seznámení s doktorem Èejkou mìlo velký význam pro rozšíøení obzorù mladé spisovatelky; dokonce v roce 1844, kdy byla Nìmcová na jakémsi ozdravném pobytu v Ratiboøicích, za ní dojel a zúèastnil se tehdejší jiøinkové slavnosti a vyjel si s Nìmcovou a její sestrou Marií na výlet do Náchoda.

Lásku k Slovanstvu, obzvláštì ji¾nímu vštìpoval Nìmcové právì doktor Èejka. Ten seznámil Nìmcovou s básníkem Nebeským, který zase obdivoval Adama Mickiewicze (1798 - 1855). V dùsledku pùsobení Nebeského napsala Nìmcová v roce 1843 svou první èeskou báseò „®enám èeským“, které bývá vytýkáno hodnì formálních básnických chyb, ale v té dobì byl patos, se kterým se Nìmcová na èeské ¾eny obracela, velmi vysoce oceòován. Báseò vyšla 5. dubna 1843 v Tylových „Kwìtech“. Od té doby pou¾ívala vlasteneckého jména „Bo¾ena“. Další báseò Nìmcové byla báseò „Vodník“ z roku 1844, vytištìná v „Èeské vèele“, následovaly „Moje vlast“, „Touha“, „Znamení“, „Hvìzda má“ a „Slavné ráno“. Po tomto prvním období u¾ Nìmcová další básnì nepsala.

V roce 1845 byl Josef Nìmec opìt pøelo¾en - a sice do Doma¾lic. Nìmcovi tu bydleli ve dvou bytech - oba byly na námìstí; na jednom z nich je pamìtní deska. V Doma¾licích Bo¾ena Nìmcová napsala sedm sešitù svých „Národních báchorek a povìstí“, které vycházely v letech 1844 a¾ 1847 u nakladatele Jaroslava Pospíšila (1812 - 1889). Na rozdíl od sbìratele národních pohádek Karla Jaromíra Erbena se Bo¾ena Nìmcová nedr¾ela v¾dy lidové pøedlohy, pou¾ila vlastního umìleckého zpracování; mo¾ná proto jsou její pohádky poetiètìjší ne¾ Erbenovy. Zaèala psát i drobné povídky - napøíklad popis zvykù pøi pøástkách popsala v roztomilé povídce „Dlouhá noc“. Z doma¾lického okolí jsou její další drobné èrty a povídky „Obrazy z okolí doma¾lického“. Pro lékaøe Jana Špota (1813 - 1888), který propagoval a zavádìl pøírodní léèení, popsala své poznatky z „Léèení prostonárodního“ na Doma¾licku, které mu poslala z místa jejího dalšího pùsobení - ve Všerubech.

Nìjakou dobu se Bo¾ena Nìmcová z našetøených úspor a pùjèek od pøátel od 17. èervence 1846 léèila ve Františkových Lázních. Z té doby jsou tøi fejetony koncipované jako dopisy pøítelkyni Marii o zdejších zá¾itcích.

Od zimy roku 1847 bydleli Nìmcovi nìkolik mìsícù ve Všerubech, ale to bylo po Doma¾licích dost krušné - bylo to v nìmeckém prostøedí s dost nepøístupnými lidmi. Josef Nìmec byl ale tehdy dokonce kandidátem pro volbu do èeského snìmu v pohnutých dnech revoluce r. 1848.

Ve Všerubech pro¾ili Nìmcovi i ohlas této revoluce. Jeden z hlavních revolucionáøù, doma¾lický rodák Petr Fastr (1801 - 1868), s ním¾ se stýkali i v Doma¾licích, se chtìl u nich na útìku z Prahy skrýt. Josef Nìmec mu to rozmluvil - a hned v noci se pøišla na Fastra k Nìmcovùm poptávat policie.

Bo¾ena Nìmcová podcenila ve svém vlasteneckém nadšení následky nástupu Bachovy vlády po r. 1848 a stále se chovala velmi otevøenì. - A¾ pozdìji zjistila, ¾e i její dopisy byly otevírány a èteny... Její otevøenost vedla k stále se zvyšujícímu pronásledování jejího man¾ela. Nejdøíve byl pøelo¾en do Nymburka, kde byli Nìmcovi do zaèátku roku 1850. V Nymburce to ještì nebylo tak zlé - bydleli tam v domì vlasteneckého lékaøe a spisovatele Jana Dlabaèe (1809 - 1873) a dìti chodily do èeské školy. - Podle nìkterých pramenù Nìmcová v Nymburce èerpala pro svou satirickou povídku „Kávová spoleènost“, i kdy¾ mnozí její autorství popírají.

Po prázdninách roku 1849 odvezla Bo¾ena Nìmcová syna Hynka do Prahy do školy, kde mìl studovat reálku v Panské ulici. Ostatní rodina se opìt musela v zimì stìhovat do Liberce, kde byl Nìmec degradován a slou¾il s polovièním platem. Nejdøíve bydleli ve vnitøním mìstì, ale tam krátce po jejich nastìhování vypukl po¾ár a tak se museli stìhovat do Kristiánova, kde bydleli ve vile. Ale ještì v roce 1850 byl Nìmec pøelo¾en do Uher, do Miškolce a pak do Ïarmot. Bo¾ena Nìmcová se odebrala s dìtmi do Prahy.

Ale i v Praze se zaèal projevovat rozpor mezi otevøeným vlastenectvím Nìmcové a šosáctvím nìkterých jejích døívìjších pøátel a vlastencù. Zaèalo se více poukazovat i na její celkem nekonvenèní názory ohlednì pøátelství mezi ¾enou a mu¾em, které pøedtím spoleènost spíše okouzlovaly. Všichni rovnì¾ zjistili, ¾e Nìmcová se musí starat o ob¾ivu své rodiny a zaèali se jí vyhýbat i z tohoto dùvodu. Ti, se kterými mìla stejné smýšlení, byli v té dobì buï sami pronásledováni, nebo byli tì¾ce nemocní, jako napøíklad doktor Èejka. V roce 1850 zemøel Bo¾enì Nìmcové otec.

V roce 1851 mìla ještì mo¾nost pobývat v lázních Hory u Èeské Tøebové, jihozápadnì od mìsta, odkud si udìlala výlet do Litomyšle. Bylo to na pozvání brnìnského augustiánského mnicha Františka Matouše Klácela, který byl èeskotøebovským rodákem, a jeho sestry Veroniky Hartmanové. Ze zaèátku to byly idylické dny, pak pøijel na Klácelovo pozvání Ivan (Jan) Helcelet (1812 - 1876), mladý lékaø, a zcela Nìmcovou k velkému Klácelovu zklamání zaujal. - V revoluèním roce 1848 vypracoval toti¾ František Matouš Klácel program Èeskomoravského bratrstva, kde byla Nìmcová sestrou. Pro nìj asi byla mnohem více ne¾ sestrou „bratrstva“. On se jí svìøoval se svými socialistickými utopickými idejemi ve svých „Listech pøítele k pøítelkyni o pùvodu socialismu a komunismu“, z èeho¾ v nìkterých svých pozdìjších dílech Nìmcová èerpala ve snaze vyøešit spoleèenské pomìry. - Pro zajímavost - František Matouš Klácel je autorem básnì, kterou ponìkud Nìmcová zironizovala v „Babièce“: „Slyš mne, drahá krasotinko, Lady schovanko.“

Aby pomohla své rodinì, zaèala Nìmcová psát. V roce 1852 vyšla v kalendáøi “Koleda“ povídka „Baruška“, pøíbìh poctivé venkovské dívky, která se témìø ztratí v nástrahách velkomìsta.

V roce 1852 jela do Nìmcová Uher se dvìma mladšími dìtmi za man¾elem a pøi tom navštívila Slovensko. Starší synové pobývali v Parze u pøítele Josefa Franty Šumavského (1796 - 1857). Ponìvad¾ Josef Nìmec byl v Ïarmotech za podezøení z revolucionáøské èinnosti, byla jeho pošta i pošta celé rodiny zadr¾ována. A tak se rodièe nedozvìdìli z dopisù odeslaných jeho lékaøem Vilémem Dušanem Lamblem, ¾e je jejich syn Hynek ohro¾en na ¾ivotì; stonal na tuberkulózu. Dopis došel a¾ kdy¾ byl jeho stav pová¾livý. Nìmcová honem sehnala pùjèku na cestu a syna zastihla umírajícího. Ovšem, i kdy¾ šlo o patnáctiletého chlapce, byl pohøeb policejnì sledován a vzniklo podezøení, nejedná-li se o demonstraci. Vlastencem byl toti¾ i øeditel reálky, kam Hynek chodil, a její¾ ¾áci se pohøbu spolu¾áka zúèastnili - Smetanùv libretista Josef Wenzig (1807 - 1875) - a tak došlo k rùzným policejním vyšetøováním, které se uzavøelo a¾ za dva mìsíce.

Nìmcová se ve svém zármutku vrhla do psaní. Smutná povídka na základì zá¾itkù z Doma¾licka o hrbaté dívce, která aby pomohla rodinì, prodá své nádherné vlasy, jedinou svou chloubu, vyšla v roce 1854 a mìla nejdøíve název „Pomnìnka šlechetné duše“, pozdìji byla více známá pod názvem „Rozárka“. Po Hynkovì smrti zaèala Nìmcová v bytì v Jeèné ulici 28 psát „Babièku“;na domì je nyní pamìtní deska. „Babièku“ dokonèila ve Vyšehradské 45. Pøi psaní vycházela ze svých vzpomínek z dìtství, ale mnohé si zidealizovala.

Bývala na tom hmotnì tak zle, ¾e zoufale èekala na honoráø. Psala do almanachu, vydaného Josefem Václavem Frièem „Lada Nióla“, kterým se hlásili ke svému programu Májovci, a do kterého pøispívali spisovatelé bezplatnì, ale Nìmcová musela po¾ádat o honoráø, proto¾e nemìla doma ¾ádné peníze. Vyšla v nìm povídka „Sestry“.

V roce 1855, kdy u¾ bydlela ve Štìpánské 45, si nemohla ani dojít pro slíbenou podporu, proto¾e nemìla ani boty. Politický postih jejího man¾ela se stupòoval, a¾ byl dán do penze s nepatrným obnosem. Tím se také zvìtšovalo neporozumìní mezi man¾eli, ¾e dokonce Josef Nìmec podal ¾ádost o rozvod, ale zase ji stáhl.

V roce 1855 vyšla v almanachu „Perly èeské“ povídka z Chodska „Karla“ a dále pohádka „O baèovi a šarkanu“, kterou vydala Nìmcová pod pseudonymem Štìpán Danieli. R. 1855 vyšla také povídka „Divá Bára“.
V roce 1856 vyšla „Pohorská vesnice“, které si Nìmcová ze svých knih nejvíce cenila. Pokusila se v ní utopickým zpùsobem ukázat øešení sociálních problémù v osobì lidumilného hrabìte Hanuše, k nìmu¾ byl vzorem romantický, lidumilný a slovansky smýšlející pán na Bøeznici - hrabì Hanuš Kolovrat Krakovský (1794 - 1872) - a dále se pokusila s idejemi tohoto lidumila spojit ¾ivel chodský a slovenský.

Nìmcová v té dobì ¾ila v ústraní, jediné, co se traduje, i kdy¾ to mnozí popírají, ¾e Bo¾ena Nìmcová šla 1. srpna 1856 na pohøeb Karla Havlíèka a dala mu na rakev vìnec pøipomínající trnovou korunu.

V roce 1856 vyšla ještì povídka „Chudí lidé“ - vzpomínka na Èervený Kostelec - a dále povídka se zøetelnì sociálními motivy „V zámku a podzámèí“.

Od roku 1857 do roku 1860 ¾ila Bo¾ena Nìmcová v bytì v Øeznické 13.  V roce 1857 skonèil pracovní pomìr jejího man¾ela a ten se pokoušel pomocí cukrovarnických kampaní nìco pøivydìlat. Vzhledem k tomu, ¾e u¾ byl starý a nemocný, skonèila brzy i tato mo¾nost. Vyèítal ale své ¾enì, pokud byl doma, ¾e nepracuje a kdy¾ pracovala, zhasínal jí svìtlo. Dokonce se traduje, ¾e ji i bil.

Z roku 1857 je trpké povzdechnutí Nìmcové, kde si stì¾uje nástupci Klácelovu ve vedení brnìnských „Moravských novin“ novináøi Leopoldu Hansmannovi (1824 - 1863), který psával pod pseudonymem Antoš Dohnal: „A ta rota vlastenecká. ta mne hnìte, - co¾ oni vìdí, jak èlovìku je, na tìle i na duši sklíèenému. Oni jen kdy¾ mají bøicha plny sami, - pak se snadno ká¾e jiným lidem: - pracujte, dìlejte! Jim je snadno dìlati. Myslejí spros»áci, kdy¾ švec mù¾e s hladovým ¾aludkem botu ušít, ¾e spisovatel mù¾e román ukovat - ach, Poldo, ké¾ by mne Bùh tìch milostí sprostil.“ - Dost s pøekvapením se dozvídáme, ¾e se jí vyhýbali mnozí slavní, napøíklad bratøi historikové Josef (1825 - 1888) a Hermenegild (1827 - 1909) Jireèkové, kteøí oba dostali od rakouské vlády rùzná vyznamenání, Wácslav Wladiwoj Tomek (1818 - 1905), který také byl povýšen do šlechtického stavu, Vácslav Hanka (1791 - 1891), známý z objevu „Rukopisù“, ale dokonce i Karel Jaromír Erben se s ní bál setkat.

V roce 1858 vyšly povídky „Dobrý èlovìk“ a „Chýše pod horami“, obì plné optimismu a laskavé dobroty. Také vyšly „Slovenské pohádky a povìsti“, kde se Nìmcová více sna¾ila o pøiblí¾ení se lidové pøedloze. Tehdy také vyšla tøi díla, o nich¾ bývají spory - divadelní hra „Diblík“, kterou napsal na základì pøíbìhu nìmecké spisovatelky a hereèky Charlotty Birch - Pfeiffer (1800 - 1868) Josef Václav Friè, ale Nìmcová ji vyzdobila folklórem podle svého rodištì. Další byla opìt divadelní satirická hra na základì hry nìmeckého básníka Karla Ferdinanda Gutzkowa „Pravzor Tartuffa“ a drama „Vláda a láska“ podle vzoru polského básníka Edmunda Chojeckého (1822 - 1899) - oboje ve spolupráci s Frièem. Torzem zùstala - snad autobiografická povídka - „Urozený a neurozený“.
V roce 1859 u¾ velmi tì¾ce nemocná Nìmcová navštívila krátce Ratiboøice.

Na podzim roku 1861 opustila man¾ela a odjela s krátkými zastávkami v Novém Byd¾ovì (rodišti svého man¾ela) a Chlumci nad Cidlinou, kde bydleli její pøátelé, pøes Vysoké Mýto do Litomyšle k nakladateli Antonínu Augustovi (1832 - 1866), aby se ujala redakce svých spisù. Tehdy bydlela v domì „U modré hvìzdy“.

Jednak její finanèní nouze, ale i její zdravotní stav zpùsobily, ¾e nemohla naprosto pracovat a Augustovi se to pochopitelnì nelíbilo a byl stále ostøejší s po¾adavky na její èinnost. Nikdo neví, kdo jejímu man¾elovi øekl, jak to s ní vypadá, a ten pøijel koncem roku1861 do Litomyšle a pøivezl ji do Prahy do bytu v domì „U tøí lip“ Na pøíkopì. Nìmcová u¾ potom nikdy nevstala. Ještì mohla vidìt den pøed smrtí druhé vydání „Babièky“, které neodpovídalo jejím pøedstavám a nad ním¾ plakala. - Tehdy ji ošetøoval man¾el Sofie Podlipské, lékaø a spisovatel Josef Podlipský (1816 - 1867). Podle nìkterých pramenù byla pøíèinou její smrti tuberkulóza, podle jiných rakovina ¾enských orgánù. Zemøela ráno 21. ledna 1862. Pochována je na vyšehradském høbitovì.

V letech 1862 a¾ 1863 bylo u Augusty vydáno osm svazkù jejích sebraných spisù.

Pohøeb byl velkolepý, a¾ se básník Vítìzslav Hálek (1835 - 1874) spravedlivì 22. a 24. ledna 1862 v „Národních listech“ rozhoøèil na všechny „vlastence“ a nakladatele, ¾e nechali slavnou spisovatelku zemøít v bídì.

Asi to pokraèuje - postaveny byly pomníky, odhaleny pamìtní desky, Bo¾ena Nìmcová byla ctìná jako národní muèednice. A mnozí o ní psali a bádali... Ale nebádalo se nad jejím dílem, nad tím optimismem, tou moudrostí, kterou obsahuje, ale zase jsme se patlali a patláme v poètu jejích milencù, zaøazujeme ji mezi vzorové psychiatrické pøípady. K jejímu dílu jsou šíøeny sprosté parafráze...

Obsahy jejích dìl se opisují pro školu, ale málokdo její knihy ète i pøes to, ¾e její povídky i pohádky doslova hladí. Její památku nejvíce pøipomíná Muzeum Bo¾eny Nìmcové v Èeské Skalici a o peèují o ní Spoleènost Bo¾eny Nìmcové pøi tomto muzeu a pak novì vzkøíšená Spoleènost Bo¾eny Nìmcové v Praze, která navazuje na to, o èem jsem psala na zaèátku. 
  
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 04.02.2023  12:17
 Datum
Jméno
Téma
 04.02.  12:17 Vesuviana
 04.02.  11:59 Von
 04.02.  09:03 Pøemek