Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Jaroslav,
zítra Vlastislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kdo pøišel poslední?
 
Èekárna praktického lékaøe.
Ko¾enková sedadla, co s takovou chutí pøilínají k sedince, jsou do posledního místa obsazená. Hned dvì zabírá jedna prostorovì výraznìjší dáma.
U dveøí stojí hejno supù laèných dobývat zemi zaslíbenou – sesternu. Aèkoliv se ve støedu futer nachází obrovitý nápis NEKLEPAT, obèas zkusí jeden z tìch nedoèkavcù vy»ukat správný kód. Je to zbyteèná snaha.
Po pozdravu vyšumìlém do prázdna vyslovím otázku. „Prosím vás, kdo pøišel poslední?“

Zatímco vìtšina osazenstva civí kamsi do mimoprostoru, jakási mladá dívka se projeví pohotovì. „Pøeci vy.“ Zøejmì to bude studentka filosofie.
Za sebou registruju anonymní škodolibé uchechtnutí.

I mnì to pøipadá k smíchu. „Myslím poslední pøede mnou samozøejmì,“ pøipouštím, èím¾ zoufale tahám z bryndy povìst své inteligence. Tak fajn, to by snad na mùj úèet staèilo… s nadìjí se rozhlí¾ím, kdo se pøihlásí, a» to mù¾eme smáznout a zapomenout.
Øešení slovní høíèky sice probudilo i ty nejvìtší spáèe, mu¾ s berlí navykle zívá: „Jak to dopadlo?“ Pøesto se do konkursu na posledního ¾ádný aktivista nehlásí. Jeden po druhém pokukují, tváøí se fuèíkovsky. Nejistì pøešlápnu. No, tak¾e asi nikdo…
Vtom jakýsi udavaè oznaèí za posledního pána z chumlu u dveøí.
„Ale já jdu jen na injekci,“ zproš»uje se neš»astník obvinìní.

Pro zmìnu se, k velkému pøekvapení všech, pøihlásí hned dva dobrovolníci. Se zájmem a potìšením sleduju, jak v rámci spravedlnosti svùj domnìlý zloèin rekonstruují. „Kdy¾ jsem pøišla já, tak tady byli…“ – „Ale kdepak, tak to být nemù¾e, proto¾e…“
Nakonec se záhada vyøeší a viník je spravedlivì odsouzen – paní s velkými náušnicemi a indiánskou kabelou mi teï musí pøede všemi nahlas øíci: „Tak¾e pùjdete po mnì.“
Po této vzrušující detektivní vlo¾ce se chod èekárny pozvolna vrací k normálu. Lidé v místnosti zase pomalu vadnou do svých pøedešlých hromádek neštìstí.
Obèasné šoupnutí nohama, zakašlání.

Letmo si osazenstvo prohlí¾ím. Studentka filosofie se tváøí jako skromná svìtice – no, nevím! A kolik asi vá¾í ta maxi¾ena? A jak se proboha vá¾í? Na jedné nebo obkroèmo na dvou vahách? No a ten chlap s brýlemi, ten má ú¾asný vachrlatý nos! Jak napìchované vosí hnízdo.
Nakonec se ale nejzajímavìjším pøedmìtem na pozorování stává paní s velkými náušnicemi, co pøišla poslední pøede mnou – nevydr¾í v klidu. Studuje u¾ tøetí èasopis zdravotní pojiš»ovny, který si pùjèila ze stolku. Co chvíli otoèí další stránku. Buï má kurs rychloètení, nebo prohlí¾í obrázky. Za pár minut magazín odlo¾í a natáhne se k pyramidám letáèkù. Ten o kapkách do nosu si dùkladnì prostuduje, ale ten o vlo¾kách proti úniku moèi rovnou slo¾í do své indiánské kabelky. Rozhlédne se, zda si nìkdo nevšiml – uhnu pohledem. Ale vím o všem, co se dìje dál. Sotva dotyèná docvakne zapínání, u¾ brašnu opìt otevírá, aby z ní vytáhla zdravotní kartièku. Chvilku ji obrací v ruce, pak si se zájmem ète její obsah (mo¾ná uva¾uje o zmìnì svého jména), nakonec si dokladem zaène klepat do dlanì. Po chvíli pøestane a zamyslí se… Stopky hlásí sotva minutu, kdy¾ se ¾ena znovu natáhne k èasopisùm.
Kromì ní se v místnosti nikdo nehýbe. Všichni otupìle, v neteèném souznìní sledují její poèínání. Jediný bì¾ící televizní program v muzeu voskových figurín.
Ka¾dým okam¾ikem se z té které strany musí zákonitì ozvat chrápání. Ale nic. Kupodivu stále nic.
Tichou místností vesele cinkají ¾eniny obrovské náušnice, zmì» korálkù. U¾ se jí nechtìlo èíst, tak teï urovnává prospekty. Èasáky dokonce øadí podle názvù a èísel. Zdravotní pojiš»ovny jdou ještì dobøe, ale bulvár se zoufale brání utvoøit komínek. Z úhledné hromádky vystrkují ti ošuntìlí zoufalci své zohýbané rohy a vytr¾ené listy.

Kdy¾ si po dlouhé dobì cinkrlátková dáma opìt sedne, jeden z pozorovatelù nad tou vykonanou prací úèastnì odfrkne.

Potom šok. Znièehonic sem z chodby vcupitá malé, sotva dvouleté dítì. Chvíli se rozhlí¾í, pak kolíbavì mine všechny ty nezajímavé tváøe a neomylnì zamíøí k jedinému pøedmìtu vhodnému zkoumání – stolku s papíry. Nìco si pro sebe ¾brblá a plác do hromádky! A plác do druhé! Listy se rozletí, a¾ jich pár spadne na zem.
Øekne nìkdo nìco? Ne. Dokonce i naše ètenáøka tu zkázu jen bezmocnì sleduje.

A právì kdy¾ se dítì s vervou vrhne na podrobnìjší studium doporuèovaných medikamentù, jeden z papírù si zmuchlá k ústùm, pøibìhne jeho matka. „Co to tady dìláš? Fuj! Okam¾itì to polo¾! Víš, co tam je bacilù? Ka¾dej na to sahá! Mazej zpátky!“ Odvede budoucího doktora pryè.
Pohledy všech se upnou k ¾enì s indiánskou kabelkou. Zdá se, ¾e i jí došla energie: jen zkoprnìle hledí na tu spouš». A¾ po chvíli sklopí pohled ke svým kontaminovaným dlaním – a pro jistotu je utøe aspoò do kalhot.
Koneènì se otevøou dveøe sesterny!
Okam¾itì nastává smrš». Paní s astmatickým záchvatem pøestane kašlat a dá se do bìhu. Skuhrající mu¾ jí berlí zatarasí cestu a ocitne se nejblí¾ cílové pásky. Nakonec ale zvítìzí drobná nenápadná babièka, která ladnì pøiskoèí ke dveøím z boku a pøedbìhne pána na injekci: „Jsem tu u¾ od rána.“

 

Sezamova jeskynì se opìt zavøe.
„Vidìli jste to? V¾dy» ani nejdu k doktorce,“ stì¾uje si odstrèený masochista.
Brejlovec s vosím hnízdem zahuèí: „U¾ jsem tady pùl hodiny. Dùchodci si tam chodìj povídat a já na tohle nemám èas. Musim do práce.“

Studentka filosofie podotkne, ¾e to musíme všichni. Tak¾e to asi nebude studentka filosofie.

Vstoupí nová obì». Zajímá ji, kdo pøišel poslední. „Já,“ reaguju rychle. Na své tváøi cítím studentèin pohled. Ne, ponauèení se opravdu nekonalo.
Náš nový pøírùstek nedoká¾e nále¾itì ocenit mou ochotu ke spolupráci a pøikývne, jako by moje pøiznání byla samozøejmost. Pak náhle vyjekne, a¾ všichni nadskoèíme: „Jééé, ahóój, co ty tady?“ A zamíøí k astmatièce.
Mezi ¾enami dochází k hluèné výmìnì informací. Rychlost by závidìl i robot èíslo 5. Kompletní zpravodajství z domova i zahranièí. Za ten kašel mù¾e kouøení. Zastávku za koupalištìm chtìjí zrušit. K snídani jsou nejlepší kulièky s mlíkem. Oprava øemene na automatce vyjde nejmíò na tisícovku. U¾ nìkolik let v televizi nedávali Angeliku. Dìti v pubertì by se mìly vìšet za nohy do prùvanu. Soused z prvního patra si zlomil nohu pøi pádu z balkónu, kdy¾ – a to mi uteklo, proto¾e pøišla druhá povodòová vlna.
Tentokrát se do sesterny prorval pán na injekci a mu¾ s berlí. Kašlající paní se kvùli momentálnì zahlcenému harddisku vzpamatovala pøíliš pozdì. „Ten pán mì pøedbìhl,“ odchrchlala, ani¾ by pou¾ila kapesník. Dáma XXL sedící naproti ní ho teï naopak pou¾ít musela.
Pan Vosí hnízdo zaèal láteøit. Tentokrát naplno. „To snad není pravda! Ka¾dej si tu dìlá, co chce! Pøedbíhá! Potom tam je deset minut! Já na tohle nemám nervy!“

To jsme si všimli.

Studentka filosofie pøehodila nohu pøes nohu a podle soustøedìného výrazu, upøeného na podlahu, se dá pøedpokládat, ¾e zaèala poèítat dla¾dièky. Usedám vedle ní na uvolnìné místo po mu¾i s berlí. Nakonec kdoví, tøeba je inteligence naka¾livá.

Nosák rozzuøenì pøechází po místnosti. Jednou, dvakrát, tøikrát….fíha, desetkrát! A poøád ho to baví? To u¾ nachodil takových padesát metrù. Schválnì, jestli vydr¾í kilometr! To by musel pøejít ještì… moment, bez Kalkulyho pøístroje to nejde tak rychle…
Ale ne, škoda… Po tøi sta metrech odpadl.

Pro nìj však právì tak akorát, aby se stihl zaøadit mezi supy v pøední linii a vnikl na dobývané území døív, ne¾ se kdokoliv vzpamatuje.

Astmatièka zvedla prst a ukázala za ním. „Kam šel? To je nespravedlivý!“
Zbyteèné rozèilování. Stí¾nosti bez kolku se házejí rovnou do koše.
Studentka filosofie u¾ zøejmì dopoèítala svou slovní úlohu. Zvedla hlavu a vysvìtlila: „To máte jedno, celý ¾ivot je nespravedlivý. S tím se u¾ musíme nìjak vyrovnat.“
Jsem teï její pravá ruka, tak souhlasnì kývu.
Nikdo zatím netušíme, ¾e nás èeká ještì jedna zkouška. Kdy¾ se do ordinace koneènì protlaèí paní s kašlem, dveøe do sesterny se za ní záhadným zpùsobem pøilepí. Neotevírají se. Nikdo nevychází a ani není vpuštìn dovnitø. Nìjaký nový, klinicky neovìøený druh zácpy. Mo¾ná bychom mìli jít ven a zkontrolovat okna.
V èekárnì u¾ není co objevovat, ani pro mì. Celé osazenstvo i stavbu moèového ústrojí z plakátu znám nazpamì». Dla¾dièek je pøesnì ètyøi sta dvacet, z toho tøi prasklé. Co dál?
Civím na hodiny, jestli nepøestaly tikat. Mo¾ná jsme se propadli èasem a uvízli v nicotì. Ale ne, vteøinovka se kupodivu poøád pohybuje. ®ijeme.
Letmo mrknu na studentku. Zkamenìle civí z okna. Nebo stejnì jako já kontroluje, zda mezitím nebyl okolní svìt unesen do jiné dimenze.
U¾ nevím, jak si sednout. Starostlivì støídám polohy, aby se mi na tìle neudìlaly prole¾eniny. Opøít záda o opìradlo a natáhnout obì nohy. Po chvíli je skrèit a pøelo¾it pravou pøes levou. Pak obrácenì. Ignorovat zvuk, který pøi pohybu sice vydala sedaèka, pøesto podezøení padlo na zadní èást mého tìla. Nahnout se dopøedu a slo¾it hlavu do dlaní. Vydat zákaz kecù kruèícímu ¾aludku a omluvnì se usmát. A koneènì pøíle¾itost znovu zkontrolovat hodinky – hmm, je jenom o tøi minuty víc ne¾ pøed hodinou!
Pavlaèová drbna, co pøišla po mnì, vykazuje abstinenèní pøíznaky. Zaèíná si povídat sama se sebou. „Co tam asi dìlají tak dlouho? Ten kašel zas tak hroznej nebyl…. ®e by si tam jenom povídaly? No, pøíbuzný rozhodnì nejsou, to bych musela vìdìt. Ale tøeba tam Magda dostala záchvat nebo tak nìco.“
Náš neèerstvìjší pøírùstek, mladík s dvoubarevným je¾kem na hlavì, se projeví jako humorista. „Tak to ji nejspíš operujou.“ A jízlivec. „Anebo u¾ èekáme na èerný havrany!“
Povídalka ho pøetáhne kabelkou. (To kecám, ale v jejích pøedstavách to probìhlo urèitì.)
Naštìstí se z ordinace koneènì opìt ozvou zvuky. Všichni napínáme sluch. ®e by hlasy?! Zdá se, ¾e ano. Nìkdo to teda urèitì pøe¾il!
Pohledy všech se soustøedìnì upírají ke dveøím. Odhaduju, kdo z nás k nim vyskoèí první. Studentka ne, pøes svého ducha by to mìla pøíliš vysoko, to spíš drbna, aèkoliv ta je zase na øadì a¾ po mnì. Mo¾ná, kdy¾ se rozhoupe vèas, tak to stihne ta pokrevní pøíbuzná mýtického Goliáše.

Napjaté ticho opìt pøeruší je¾atý vìštec. „Poobìdvám svùj recept na hemeroidy, jestli teï sestra neoznámí, ¾e máme jít všichni domù, proto¾e u¾ nikoho dalšího nevezmou.“
Pomìrnì lákavá výzva k sázce. Zdá se, ¾e s ní zaujal i studentku filosofie, která v mladíkovi bleskurychle identifikovala pozemš»ana shodného typu a zøejmì prvnì od velkého tøesku se zasmála.

„To není moc vtipné, to se klidnì mù¾e stát,“ odmítá pøipustit tu apokalypsu klepna.
A pak se pohne klika a z oslnivého obdélníku svìtla se jako posel svatý vynoøí sestøièka. Její zázraèné slovíèko „další“ zpùsobí, ¾e nám zase zaène tìlem normálnì kolovat krev.

 
Renata Šindeláøová
* * *
Zdroj obrázku: twitter.com
Kolá¾ Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 22.06.2017  05:34
 Datum
Jméno
Téma
 22.06.  05:34 Bobo :-)))