Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Robert,
zítra Blahoslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


As time goes by...


Tenkrát, kdy¾ jsme sedìli se smíšenejma pocitama v tryskovým letadle co nás unášelo pøes okeán, tak sem cítil ¾ivì jak se mi ¾ivot jakoby rozpadal na dvì epochy a jak tenhle let je zaèátkem tý druhý, nový a neznámý, zaèátkem dobrodru¾ství, ke kterýmu mì a moji rodinu dohnaly okolnosti... ka¾dý zlý k nìèemu dobrý, øíkal sem si, bez toho neš»astnýho nápadu Kremlu bych se k tomu nikdy neodhodlal, proè taky, najdìte mi deset mìst na svìtì, který jsou hezèí ne¾ Praha, a Vltava, co¾ to není pìkný jméno pro pìknou øeku?


Vznášeli jsme se nad oceánem ze smutný pøítomnosti do nejasný, ale snad nadìjný budoucnosti a ze všech tìch nejistot a nejasností jedno se mi jevilo slibnì... jestli to všechno dobøe dopadne, tak se aspoò podíváme trošku po tom širým svìtì tak jak nás to napadne, jak budeme mít prachy a kurá¾, vejlety k Mácháèi nebo do Hamru na jezeøe byly sice jedineèný, ale svìt je ohromnej a exotickej, mo¾ná, ¾e jednou uvidíme Paøí¾ nebo Tahiti...


A pak ta naše nová éra zaèala a to pøímo uprostøed veliký zemì, v prérii, která se ukázala trochu jinaèí ne¾ jak sem si jí pøedstavoval z mladistvé èetby mayovek, ale pak došlo i na ty cesty a poznávání, nic svìtobornýho, ale jsem èlovìk umírnìnej a tak èas plynul a nìkdy pøinášel pochybnosti jestli ten výbìr novýho domova byl správnej, takovej Main Street nebo Portage Avenue to pøece není ¾ádná Mariahilferstrasse ani Saint Germain Boulevard... vìdìl jsem, ¾e jinej by klidnì dokázal zase se spakovat a jet nebo letìt jinam, zaèít znova a jinde, a¾ by nakonec našel v duši klid a moh si øíct... ano, tady to je vono, teï u¾ se mi balvan snù a pøání neskutálí dolù, tady zbuduju svùj hrad, odtud mì vynesou a¾ pøijde èas. Ale nokonec sme to eštì jednou dokázali a kdy¾ sme se ve mìstì Winnipeg v Manitobì dostateènì zpotili a dostateènì vymrzli, kdy¾ u¾ sme nasákli vším co se dalo, opustili sme to místo s pøátelským obyvatelstvem a krajanskými kamarády a dva tejdny nato doufali, ¾e sme dosáhli místa koneènýho zabydlení, kde to asi doklepeme do penze a do smrti, i kdy¾ sme do Vancouveru vjí¾dìli za podzimního psího poèasí, za deštì a mlhy, ale pak první sluneèný den nám staèil, abysme vìdìli, ¾e dìláme dobøe.


Pojednou nás zaèaly opouštìt cestovatelský chutì a zaèali jsme se plavit jen po tìch ohromnejch ferry na ostrov Vancouver a na pùvabný ostrovy Gulf a tam si pøipadali skoro jako doma, jako na Vysoèinì, nemohli se vynadívat na hory a na moøe a jak jsme se plavili na tìch ferry lodích, tak sem støídavì myslel na Archimeda a jeho geniální a jednoduchej zákon a støídavì se kochal pohledem na vytyèený mrakodrapy mìsta odsvìtlený od západu sluncem a to se mi ta chladná mrakodrapová mohutnost jevila a¾ krásná a jak u¾ mi ubývalo mladickýho elánu a pøibejvalo strachu ze zlodìjù, bankéøù, politikù èi krásných ¾en, tak sem si po návratech domù øíkal... Bo¾ínku, jen a» tady u¾ mù¾eme zùstat v klidu, a» nás odtud nevy¾ene tøeba revmatismus, ty hory, co se táhnou a¾ k Pacifiku pøitahujou a zastavujou mraèna, hodnì tady v zimì a z jara prší... a tak èas plynul, obèas sme si prohlí¾eli prospekty z Havaje, Vánoèních ostrovù, mexické Riviéry, Aljašky, ale nakonec sme jeli do údolí Okanagan na broskve a nebo na Sunshine Coast, slunili se na opuštìným, drsnì krásným pobøe¾í a to sem si vzpomínal na H. Millera, takhle mo¾ná trochu vypadá i ten jeho Big Sur, øíkal sem si a pak vlez do èirý, ale studený, ale pøíjemnì osvì¾ující vody Pacifickýho oceánu.


Nìkdy pozoruju, ¾e se ze mì stává místní patriot a kdy¾ si v poledne o pracovní pøestávce vycházím do ulic, øíkám si, ¾e to nakonec dopadlo docela dobøe, Burrard Street sice není Národní tøída, ale mù¾u sejít dolù a podívat se co se dìje v dokách a jak se naproti za ú¾inou tøpytí na horách sníh, na sjezdovkách Grousu se dá jezdit i veèer, v namodralým osvìtlení sou pìknì vidìt boule i boulièky, a pak se posadit do hospody na vrchu, plzeò tam sice netoèí, ale i tak se tam dá špekulovat o ¾ivotì, na to sou pøece hostince nejlepší, vá¾ení.


I kdy¾ tady sice neplatí Kdo nepracuje, a» nejí, nepodaøilo se mi dostat do spoleènosti nepracujících jedlíkù a tak ve vracím do kanceláøe ke svým lejstrùm, cestou se dívám na sleèny a paní, ne ka¾dé ale módní vlna pøidá na pùvabu; nìkdy se ještì stavím na vínko v pøepychovém baru hotelu Hyatt Regency, hezkej èernovlasej barman ve fialovém kabátci se mì se zájmem ptá jak se mi vede, je to milej èlovìk, cosi mi øíká, ¾e patøí k dost poèetný komunitì hošanù, co se dá dìlat, ka¾dej sme òákej, øíkám si rozšafnì. Na místo ke svýmu stolu v kanceláøi zamìstnavatele a chlebodárce se vracím nìkdy s vìdomím, ¾e díky reorganizaci ubylo nároènejch a zajímavejch úkolù, ale to mi nebrání v tom, abych si øíkal: Jo, za jiný konstelace moh sem se stát vá¾eným odborníkem!


Všechno krásní a vypadá zajímavì, kdy¾ je hezky a svítí slunce a to se dívám kolem, na sleèny a dámy stejnì jako obèas na podivný existence, v tý spoleènosti zaujímá význaèný místo jeden èernoch, aè v¾dycky s brejlema proti slunci, tak není pochyb o tom, ¾e je to pohlednej èlovìk, hezkej mu¾ èerný pleti, v jeho chùzi je pru¾nost sprinterù a elegance taneèníkù, škoda jenom, ¾e to jeho tìlo není dost dobøe vidìt, proto¾e v¾dycky je odìný do tenisek, teplákù a kalhot na nich, do šviháckýho bílýho kabátu a ten je do pasu rozhalenej a tak ten èernoch pøipomíná rozøíznutou cibuli, proto¾e pod tím kabátem má ještì svetøík a vestu, mo¾ná, ¾e toho je ještì víc, mluvím jen o tom, co je vidìt, na ramena mu splývá rouška snad z flanelu, která pokrejvá tu èernou hlavu a na ní je klobouk, pìkná, zachovalá šedá bouøka. Nìkdy se v chùzi zastaví, snad se nad nìèím v klidu zamejšlí, pokuøuje dýmku a v druhý ruce dr¾í svìtlou kabelu, v ní má mo¾ná nìco na pøevlíknutí, mo¾ná knihy, spisy, jídlo, mo¾ná výbušninu nebo zbraò, ale v ka¾dym pøípadì deštník, ten z ní vyèuhuje. A kdy¾ pak vykroèí, jeho krok je elegantní a zvláštní je, ¾e ten èlovìk vlastnì pøi tý vší støelenosti a podivínství nevzbuzuje úšklebek èi smích, je v nìm dokonce cosi majestátního, jako kdy¾ jazzovej muzikant le¾érnì pøichází na svoje místo ve smìšný èepièce nebo bekovce. To bych ho, toho mýho èernocha, nìkdy nejradši trochu dýl sledoval na jeho procházce, jen tak se na nìho díval a nebo se dokonce s ním skamarádil, ale na to se mi nedostává èasu ani odvahy a tak jdu do svýho úøadu, obyèejnej èlovìk za svou prací.


Kdy¾ je hezky, tak nìkdy trávím polední odpoèinek v prostorách Robson Square, po schodech pøed Art Gallery se tam sestoupí na prostranství s ryneèkem, kde se v zimì bruslí, jednou jsem se tam taky projí¾dìl na svých bruslích Lange a tam pøed prosperující restaurací The Old Bailiff èíšník vynese pár stolù a ¾idlí a jak ten podnik prosperuje, tak je tam stolù a ¾idlí stále víc, šéfkuchaø musí bejt mistr svýho oboru, nejdøív jsem si dával jen výbornou polívku s houskou, ale kolem mì to libì vonìlo a tak jsem pak nezùstával jen u polívky, ten kuchaø je záruka properity toho podniku, kuchaøina bude asi sotva jeho desátým nebo dvacátým zamìstnáním jak je tomu tady dost bì¾ným zvykem, ano, One must be flexible, adjustable to the situation! øíkají a podle toho to nìkdy vypadá, pochybuju, ¾e ten èlovìk byl real estate agentem nebo prodavaèem ojetých automobilù, spíš bych vìøil, ¾e u¾ jako kluèina èmuchal v kuchyni, na svojí babièce vyzvídal jak dìlá tu výbornou bramborovou polívku a sám si pøipravoval jídlo.


Ten podnik má bar pøíjemnej, proto¾e je na nìm hodnì døeva. ®ádná moderna ze skla a lesklýho kovu, ¾ádnej ten mnohdy hogo-fogo paskvil, ve kterym si libujou nìkterý návrháøi interiorù. Kdy¾ jsem tam zaèal docházet, pracoval u baru takovej ukecanej chlapík, veselá kopa s výbojnym knírem, ale pak ho vystøídala dost hezká rusovláska, s poèátku se na mì pìknì usmívala, ale pak se vìtšinou zdálo, ¾e jí nìco trápí, starosti nebo láska, to u¾ se usmívala jen tolik co se hodí k jejímu zamìstnání… Zase bylo pìkný sluneèní poledne a tak jsem si sednul ke stolku pøed podnikem, nìkdy mám s sebou kní¾ku, buï anglickej original nebo exilovou literaturu, v duchu smekám pøed èinností tìch našich dost poèetnejch nakladatelství, nad tou velikou a záslu¾nou prací, kterou dìlají, tentorát jsem ale mìl s sebou nároènou filosofickou literaturu a to jsem od knihy obèas vzhlídnul, abych se zamyslel nad pøeèteným odstavcem… a v jednu takovou chvíli jsem uvidìl jak po blízkym schodišti k budovì Art Gallery, kde za pìkných dnù nìkdy sedí úøednice, podobnì jak jsem vídal sedat sleèny a paní na schodišti k Rudolfinu v Praze 1, nìkdy mi z tý podívaný bylo jako po štamrpli slivovice nebo vínovice… tedy najednou jsem vidìl jak po tom širokým schodišti ke stánku umìní po jedný stranì volnì sestupuje ten mùj èernoch ve svojí kompletní výzbroji jako v¾dycky, scházel kliïánko a dýmka mu trèela z úst, ani bych se nedivil, kdyby to byla dunhillka nebo petersonka, scházel po tìch schodech jako nìjakej zvìstovatel, prorok nebo Maur… a ve stejnou chvíli, po druhý stranì schodištì køepce sestupoval mu¾ støedního vìku v prvotøídním šedým obleku, na bílý košili tmavá kravata, v jedný ruce ko¾enej kufírek a v druhý nìco dr¾el a tisknul to k uchu, ve tváøi mìl napjatej výraz a nìco povídal. I kdy¾ jsem dost pozadu se svejma znalostma moderní techniky, došlo mi, ¾e k uchu tiskne bezdrátovej malinkatej telefon a do nìj i hovoøí, ¾e pøedbíhá drahocenej èas o tu chvíli, ne¾ se dostane na svoje pracovištì, ke svýmu stolu s normálním telefonním pøístrojem… u¾ v polovinì schodištì pøedešel mýho èernýho podivína… a tu mì najednou napadla otázka, kdo z tìch dvou je vìtší blázen, vìtší pošetilec, kdo zaslou¾í útrpnost a kdo závist, obdiv, pokojnej sestup blahoslavenýho a ráznej krok mu¾e businessu, který mo¾ná, ¾e jenom díky tomu jeho malinkatýmu telefonu u ucha pøichází v ten okam¾ik ke znaènýmu jmìní a nebo se ho na poslední chvíli staèí zachránit. Dostal jsem strach, aby se po tìch chodech v tom svym spìchu dostal ve zdraví … rázoval pak dál kolem toho ringu, kde se v zimì bruslí, zatímco ten mùj èernej podivín, kdy¾ sestoupil po schodech, postavil svou kabelu na lavici a zvolna, peèlivì si zapaloval vyhaslou dýmku, vyslal modravej obláèek kouøe k modrýmu nebi, vzal kabelu a ladným krokem, jakým pøicházejí jazzoví muzikanti ke svým místùm, kráèel kolem ringu, kde se v zimì bruslí.


Pojednou u¾ jsem nemìl potøebu vrátit se k filosofickýmu spisu, dostal jsem právì svou dávku… dopil jsem, zaplatil a vracel se do slu¾eb Jejího Velièenstva. Ulice teï byly plný lidí, dav se valil v obou smìrech a tu mì napadlo, ¾e se ještì mo¾ná doèkám èasù, kdy po Robson Streetu, Burrard Streetu, po tøídì Georgia a jiných ulicích Vancouveru budou spìchat mu¾i, ale mo¾ná i ¾eny, s bezdrátovými minitelefonními pøístroji u svých uší, nìkdo u levýho, nìkdo u pravýho, ale co mám z toho, takovej u¾ je ¾ivot, jak se dá pokrok do pohybu, nic u¾ ho nezastaví…


Vladimír Cícha

* * *

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 09.02.2014  20:23
 Datum
Jméno
Téma
 09.02.  20:23 Karolina
 15.01.  17:37 vladimir cicha
 14.01.  11:09 Von
 14.01.  11:02 Blanka B.
 14.01.  06:42 Milu¹