Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vlastislav,
zítra Robert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mám ráda knihy


Jestli jsem vás teï otrávila všedností svého koníèka, omlouvám se. Na tyto stránky píší lidé, kteøí vedli - a vedou - neobyèejné ¾ivoty, navštívili exotické zemì, citlivým okem umìlce shlédli a namalovali nebo vyfotografovali nádherné pøírodní partie, znali se s významnými lidmi, anebo mají aspoò mimoøádné vìdomosti z nìkteré oblasti lidského poznání. A potom se sem vetøu já s banálním prohlášením, ¾e ráda ètu...


A bude hùø. Nemohu se chlubit ani vybraným literárním vkusem, který by mi dovoloval èíst jenom skvosty svìtové literatury, anebo knihy pouèné, které by mne udìlaly jinou, lepší, vzdìlanìjší. Surová pravda je taková, ¾e odjak¾iva ètu všechno, co má písmenka, èím víc písmenek, tím lépe.


Zaèalo to ještì døív, ne¾ jsem šla do školy. Od staršího bratra jsem se nauèila èíst. Kdy¾ nechtìl zešílet, ani mne bestiálnì zavra¾dit, odpovídal mi na dotazy - "Jaké je toto písmenko, Jaroušku?" vlídnì a laskavì: "To je „m“ a u¾ dej pokoj, nebo tì praštím!"


Maminka zjistila, ¾e jsem napùl gramotná a velmi se nahnìvala. Mìla uèitelské vzdìlání a vìøila, ¾e dìti se "dopøedu" nemají uèit èíst ani psát, proto¾e potom se ve škole nudí a kdo se nudí - zlobí. A to ještì netušila, ¾e situace je opravdu vá¾ná. Proto¾e pøi procesu bratrské výuky ètení došlo nìkde k chybì a ze mne se stala rychloèitatelka. Dnes se na "rychloètení" poøádají nákladné kurzy, ale za mého dìtství se to pova¾ovalo za duševní poruchu. Všichni si mysleli, ¾e stránky v knihách prostì pøeskakuji, napomínali mne, kárali a èasto i trestali. (Vlastnì dodnes pøesnì nevím, jak to rychloètení funguje. Prý se vnímají najednou celé odstavce, ne øádky, nejednou jsem to zkoušela zjistit, ale nedá se to.)


Jako vìtšina vìcí na svìtì má "rychloètení" dobré i špatné stránky. Za studií i pozdìji v zamìstnání to byla èasto výhoda, ale pro mne, vášnivou ètenáøku, to byla, je a bude katastrofa. Nikdy nemám co èíst! A pro mne nemít co èíst je horší, ne¾ nemít co jíst! Vzpomínám si na jednu deštivou dovolenou na šumavské chalupì, kdy jsem mìla po tøech dnech u¾ tì¾ké abstinenèní pøíznaky a byla bych se vrhla i na "Návod k obsluze napaøovací ¾ehlièky", ale ani ten tam nebyl. Ta slast, kdy¾ jsem našla na pùdièce "Pøíruèku myslivosti aneb co má vìdìti ka¾dý, kdo se chovem i lovem lesní a polní zvìøe zabývati míní!" Poèetla jsem si, pookøála, líce mi zrù¾ovìly, man¾el se mi zdál snesitelnìjší, ba i pršet pøestalo!


Mohu øíct, ¾e jsem se proèetla ¾ivotem. Èetla jsem ve vlaku, ve vanì, u zubaøe, a samozøejmì, ¾e jsem èetla ve škole pod lavicí. Mnohokrát mne pøistihli a potrestali, ale jednou jsem za¾ila i jisté morální vítìzství. Pan profesor, který mne pøistihl pøi mé oblíbené neøesti, mi vyrval knihu a vyu¾il tuto pøíle¾itost, aby nám promluvil do duše na téma "literární brak". "Vèera jsem zabavil "Zeleného luèištníka", volal rozèilenì. "Dnes v septimì nìjaký pitomý dívèí románek o jakési Táni z oktávy! Studenti, vzpamatujte se! Na svìtì je tolik krásných a hodnotných knih!"


Teprve potom si nasadil ty správné brýle a podíval se na koøist. Zapotácel se a øekla bych, ¾e zbledl. Já jsem toti¾ tenkrát pod lavicí èetla Dostojevského Bratry Karamazovy."Táòu z naší oktávy" a "Zeleného luèištníka" jsem èetla minulý týden...


Moje babièka øíkávala: "Jo, to tak bejvá, jaká jde, takového potká..." Urèitì tím myslela mu¾e, za kterého jsem se provdala. Proto¾e ten miloval knihy, èetl knihy a kupoval knihy... Kdy¾ jsem mu dala naše robátko do koèárku, aby ho povozil na sluníèku, ne¾ uklidím a vyperu, zavezl ho obyèejnì do antikvariátu. Paní prodavaèky dìlaly na dì»átko "»u»u" a "òuòu", mùj mu¾ si mezitím vybral pár knih a po návratu domù se oba tváøili nevinnì, jako by neumìli ani èíst. Pøi takovém stylu výchovy je pochopitelné, ¾e za pár let nám do rodiny pøibyl další kni¾ní maniak. Ale jak vyrùstal, ètenáøská situace se pro mne komplikovala, ba stávala se èasto potupnou, a¾ poni¾ující, proto¾e moji chlapi projevovali vybraný literární vkus a èetli jenom hodnotnou literaturu. Je tì¾ké posadit se k man¾elovi, pohrou¾enému do Peroutkova "Budování státu" a k synovi, který si ète Hemingwayovy "Zelené pahorky africké" se "Smrtí zelené housenky" autora Johna Smithe-Browna! Ale kdy¾ já jsem opravdu chtìla vìdìt, jestli lady Pamelu zavra¾dila komorná kvùli té ukradnuté bro¾i!


Ka¾dý milovník knih ví, ¾e knihy se rozmno¾ují samy mezi sebou, jenom se ještì neví docela pøesnì, jestli je to dìlením, puèením, vytváøením pano¾ek, anebo dokonce sexuálním stykem. Dùkazem nekontrolovaného mno¾ení knih je mnoho bytù, pokrytých knihami. Knihy naplòují police na stìnách, vìtšinu vodorovných ploch, kufry pod postelemi, vrchy skøíní, ba u nás se jednou našla bro¾ura "Základy hygieny ve velkokapacitních kravínech" na lékárnièce v koupelnì. Nikdo se k ní nepøiznal ani po muèení (nudle s mákem k veèeøi). Ale jsem hrdá na to, ¾e jsem objevila nový pøírodní zákon, platný v celém Vesmíru, který zní: "®ádná knihovna není tak pøeplnìná knihami, aby se do ní ještì další kniha nevešla!" Mo¾ná to platí jenom u lidí, kteøí mají hodnì pøátel... Proto¾e pøátelé si knihy pùjèují a nevracejí je. Tak se zaplòují mezery ve vzdìlání pøátel a vytváøejí se mezery v knihovnì, kam je mo¾no koupit další knihy.


Kdy¾ jsem musela nìkde dlouho èekat, hrávala jsem si v duchu takovou hru... Které knihy bych si vzala sebou na opuštìný ostrov? Vybrat jednu se mi nepodaøilo, zkoušela jsem to s pìti, s deseti... Ani to se nedá, ¾ebøíèek se stále mìní... Ale osud se nemá pokoušet (jak to nádhernì popsal pan Neff v "Tøinácté komnatì"..). Kdy¾ jsem se pøed pár lety stìhovala do Domova seniorù, mohla jsem si vzít sebou jenom asi tøi sta knih, víc se mi jich do garsonky nevešlo... Ostatní skonèily u pøíbuzných, u pøátel, v rùzných knihovnách... a na osud nìkterých se radìji ani nevyptávám, aby mi neøekli, ¾e je museli dát do útulku anebo dokonce utratit...


Vášnivý ètenáø je neznièitelný. U¾ nemám energii chodit po knihkupectvích a antikvariátech, ale nauèila jsem se kupovat knihy pøes internet. Potlaèuji svoji závislost, jak mohu, ale stejnì se mi zdá, ¾e prodejci knih v Evropské unii bohatnou zejména z mého dùchodu... A obèas potkávám sousedky, kdy¾ vycházím z domu s batohem na zádech. "Do pøírody, do pøírody?" ptají se sousedky a já se jenom tak neurèitì usmívám. V batohu nesu knihy, vypùjèené z Místní regionální knihovny... Tam mne u¾ znají a u¾ mne netrápí otázkami: "To jste všechno pøeèetla za dva týdny?" Ze zaèátku mne to pøivádìlo k zoufalství. "Já to neètu!" odpovìdìla jsem jednou zvláš» všeteèné knihovnici. "Já to jenom nosím na zádech, abych si vyrovnala páteø!"


Prostì - mám ráda knihy...


Blanka Burjanová

Další èlánky autorky