Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Krytof,
ztra Zita.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupn se zaínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se páteli, potkávat se, a tak snad bude namíst (kdo chce - není podmínkou) piblíit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaali jsme pohledem z okna. Dalším pohledm se však meze nekladou, samozejm v etických hranicích, daných provozem tchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pípadn i foto)  na info@seniortip.cz a my z toho udláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím (ne bude zprovoznna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohled - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen penesený...
Pímo dušikový zaátek tohoto roku zpsobil, e jsem se ani já necítila ve své ki. Hledala jsem proto, ím bych si zlepšila náladu, jene nic kloudného mne nenapadalo... „A pedevírem!...“
 
"Co jsem to vlastn chtla...?"
O všem - pro oi mé a mých pátel.
Narodil se mi toti bratíek....
 
Rytí
 
Kdy se nkdy stalo, e ml bráška zlobivý den, bylo poteba sáhnout po nejvyšší instituci práva útrpného. Tuto funkci v jeho oích plnila ta nejvtší vaecha, kterou maminka v kuchyni mla. Byla to ta, jí se zadlávalo tsto na buchty, a její plocha byla tak veliká, e pokryla celý bráškv zadeek. A tak exekuce tímto nástrojem provedená se vyznaovala spíš hluným plácnutím ne bolestivostí. Ale coby strašák na brášku fungovala dobe. Kdy u se situace stávala neúnosnou, stailo mlky poloit vaechu na stl...
A práv tato vaecha sehrála dleitou roli v následujícím píbhu.
 
Ji od zaátku posledního listopadového týdne se mezi námi dtmi rozebíral blíící se svátek svatého Mikuláše. A Honza, nejvtší rošák z mých spoluák, nás barvit informoval o pravdpodobnosti, e nás erti odnesou do pekla, a jaká muka nás tam ekají. Jeho samotného takovými historkami krmila jeho babika - asi v nadji, e se její vnouek zalekne a pestane být postrachem okolí. Honza jejímu psobení lehce odolával a zlobil dál, ale zato já, tebae u druhaka, jsem píchod Mikuláše a jeho pekelného doprovodu oekávala se stále vtším strachem. Nebyla jsem sice dít mimoádn zlobivé, ale svdomí jsem ponkud umounné pece jen mla.
 
Kdy se na Mikuláše zaalo smrákat, nebyla se mnou e u vbec. Sedla jsem na divanu v pokoji, pro jistotu obloená polštáky, a pobrekávala jsem strachy. Liborek, tehdy tíletý, m utšoval, co mu síly staily, ale nic platno! Pak mne nkdo z pokoje odvolal, a kdy jsem se vrátila, sedl u na divanu i Liborek, plácal ruikou vedle sebe a vyzýval mne:
"Pó, Milinko, tady si šedni a niceho se neboj!"
A pak pišla ta chvíle! Na chodb zazvonil zvoneek a do pokojíku vešel velebný Mikuláš s krásným andlem, který byl nápadn podobný paní uitelce z vedlejšího domku, a dvma umounnými erty chestícími etzy a povykujícími svoje blebleble! Byla jsem pohledem na n úpln paralyzována, take jsem se nezmohla ani na slovo, nato celou básniku, kterou po mn poadoval ctihodný kmet. Liborek ovšem nelenil a krom své básniky odíkal ješt jednu i za mne. Všem však bylo divné, e se ani nehne z divanu a jednu ruku poád drí poloenou na nejvtším polštái po své pravici.
 
Konen byly dárky rozdány, my s bráškou jsme prostudovali obsah svých nadílkových punošek, v nich krom sladkostí nechybl ani kousek uhlí a njaká ta brambora, abychom si nemysleli, e jsme byli tak moc vzorní. A teprve te Liborek odhalil své tajemství. Zpod polštáe, na nm po celou dobu nebesko-pekelné návštvy drel ruku, vylovil legendární vaechu, zálibn se na ni podíval a s uspokojením konstatoval:
"To by si tak mohli zkusit seblat Milinku, celti jedni!" 
 
Tenkrát o Vánocích...
 
Kdy jsem si vera vzpomnla na Mikuláše, oekává se asi, e dnes pijde na adu Jeíšek. Nu, pro ne! Jene  a vzpomínám, jak vzpomínám, k Vánocm se ádná legraní vzpomínka neváe. S prvními Vánocemi, které u si skuten jasn pamatuji, se pojí vzpomínka na jedno dtské zklamání.
 
Byly to Vánoce v tom roce, kdy se narodil bratíek. V naší ulici mezi holikami tehdy panovala móda mít hluboký koárek a v nm panenku-mrkaku. Já jsem sice na panenky a koárky moc nebyla (staila mi ta ivá panenka doma), ale davová psychóza je mocná, a tak kdy jsem Jeíškovi kreslila psaníko, nakreslila jsem samozejm koárek a mrkací panenku. O co mén m zajímaly panenky (akoliv moje první hraka byla Iška-hadrová panenka s hlavikou z lisované papírové hmoty - a tu jsem první dva roky ivota prý prakticky nedala z ruky), o to vtší láskou jsem plála k medvídkm. Ve dvou letech jsem dostala lutého medvídka Míšu a od té doby jsem o jiné hraky snad ani nestála. Pamatuji si, jak jsem vdy pi cest do msta zatáhla maminku k výloze hrakáství jenom proto, e ve výloze sedl ohromný plyšový medvd. Prost - medvdi se stali mým osudem a vbec nezáleelo na jejich velikosti i materiálu, z nho byli vyrobeni. A tak kdy pišel Štdrý veer, z pokoje zaznl hlas zvoneku, dvee se otevely a já uvidla záící smrek stojící na stole uprosted místnosti. Jene te to pišlo! Pod stromekem sedl malý, nenápadný medvídek, ušitý z tmav modré "teplákoviny". Toho jsem spatila okamit. Dál u jsem se nerozhlíela, se šastným výkikem jsem se vrhla ke stromeku a medvídka pitiskla do náruí.
"Jeíšek asi nemohl koárek a mrkaku sehnat, tak mi pinesl medvídka!"  rozzáen jsem sdlovala zaraeným rodim. A hodnou chvíli jsem nemohla pochopit, e medvídek není mj a e vedle stolu pro mne stojí koárek s hndookou mrkakou... Medvídek byl spíš symbolický dárek pro Liborka, protoe tímsíní miminko pece ješt nemá z dárk rozum...
 
Další vánoní vzpomínky u jsou spíš útrkovité a jsou spojeny s krasnickým domovem.
Zatímco pvodn jsme bydleli v podnájmu v podkrovním dvoupokojovém malém byt, v  Krasnici jsme dostali k dispozici patrovou moderní vilu. V jejím pízemí se krom kuchyn a pokoje, v nm jsme pobývali nejastji, nacházel prostorný obývací pokoj, z nho vedly dvee na verandu. Pokoj byl krásný, svtlý, ale v zim se dal jen tko vytopit, proto byl v provozu jen o Vánocích. A na Štdrý den byl  zamknutý a na prosklených dveích, jimi byl propojen s druhým pokojem, dokonce visela deka.
"To aby ml Jeíšek klid, a bude zdobit stromeek," vysvtlovala nám maminka. Tatínek vdy hned po ránu odcházel - údajn do školy...
Mn jen pišlo divné, e odešel v papuích. Jeho "mrazovky" toti stály na botníku. e Jeíšek v pokoji byl, to jsme tu a tam zaslechli. Trpl toti naprosto stejným kuáckým kašlem jako tatínek... Já jsem doma nevydrela. Šla jsem se porozhlédnout kolem domu, jestli nezahlédnu nkoho z Jeíškova doprovodu. Prý ho doprovázejí andílci, bez nich by tolik stromek a dárk pece nestail roznést! Nevím, jestli jsem tehdy mla njaké vidní, nebo jen má rozbouená fantazie zapracovala, ale najednou jsem koutkem oka uvidla, jak se za mnou objevila zlatovlasá bytost s kidélky a v svtlounce zelených šatikách. Na chvíli jsem ztuhla, pak se prudce otoila a - nic! A tak jsem se sebrala a upalovala  dom seznámit se svým pozorováním maminku. Za chvíli se vrátil i tatínek. Šeilo se, a kdy vyšla na obloze první hvzdika, zasedali jsme k štdroveerní veei. Po ní jsme odešli na chvíli všichni do kuchyn - krom tatínka, který se šel podívat, jestli je Jeíšek u  se stromekem hotový. Zazvonil zvoneek, dvee, které po celý den kryla deka, byly dokoán a jimi jsme vidli stromeek sahající a ke stropu, ozáený hoícími svíkami a prskavkami. A protoe jsem u umla íst, byla jsem povena  všem  rozdávat  dárky.  No a potom došlo k nejhoršímu! (Tedy pro mne.) Tatínek vyndal z pouzdra housle a pustil se do koled. Maminka byla výborná zpvaka a zpívala s chutí a krásn. Liborek byl ješt tak malý, e se mu njaký ten ujetý tón i zašmodrchaný text prominul, tatínek (po nm jsem pvecké "umní" poddila) hrál na housle, a byl tedy z obliga, ale já musela zpívat chtíc nechtíc...
Jak?
No, bute rádi, e jste to neslyšeli! Ale i to se dalo jednou za rok vydret....
A pak?
Velká "americká" kamna hála, nové kníky lákaly, já se uloila u kamen na koberec a etla a etla a etla... A pak jsem jen v polospánku cítila, jak m tatínek bere do nárue a odnáší do postele... Dobrou noc!
 
Míla Nová
Co jsem to vlastn chtla (1)
Co jsem to vlastn chtla (2)