Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto)  na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
 
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Narodil se mi toti¾ bratøíèek....
 
Rytíø
 
Kdy¾ se nìkdy stalo, ¾e mìl bráška zlobivý den, bylo potøeba sáhnout po nejvyšší instituci práva útrpného. Tuto funkci v jeho oèích plnila ta nejvìtší vaøecha, kterou maminka v kuchyni mìla. Byla to ta, jí¾ se zadìlávalo tìsto na buchty, a její plocha byla tak veliká, ¾e pokryla celý bráškùv zadeèek. A tak exekuce tímto nástrojem provedená se vyznaèovala spíš hluèným plácnutím ne¾ bolestivostí. Ale coby strašák na brášku fungovala dobøe. Kdy¾ u¾ se situace stávala neúnosnou, staèilo mlèky polo¾it vaøechu na stùl...
A právì tato vaøecha sehrála dùle¾itou roli v následujícím pøíbìhu.
 
Ji¾ od zaèátku posledního listopadového týdne se mezi námi dìtmi rozebíral blí¾ící se svátek svatého Mikuláše. A Honza, nejvìtší roš»ák z mých spolu¾ákù, nás barvitì informoval o pravdìpodobnosti, ¾e nás èerti odnesou do pekla, a jaká muka nás tam èekají. Jeho samotného takovými historkami krmila jeho babièka - asi v nadìji, ¾e se její vnouèek zalekne a pøestane být postrachem okolí. Honza jejímu pùsobení lehce odolával a zlobil dál, ale zato já, tøeba¾e u¾ druhaèka, jsem pøíchod Mikuláše a jeho pekelného doprovodu oèekávala se stále vìtším strachem. Nebyla jsem sice dítì mimoøádnì zlobivé, ale svìdomí jsem ponìkud umounìné pøece jen mìla.
 
Kdy¾ se na Mikuláše zaèalo smrákat, nebyla se mnou øeè u¾ vùbec. Sedìla jsem na divanu v pokoji, pro jistotu oblo¾ená polštáøky, a pobrekávala jsem strachy. Liborek, tehdy tøíletý, mì utìšoval, co mu síly staèily, ale nic platno! Pak mne nìkdo z pokoje odvolal, a kdy¾ jsem se vrátila, sedìl u¾ na divanu i Liborek, plácal ruèièkou vedle sebe a vyzýval mne:
"Póï, Milinko, tady si šedni a niceho se neboj!"
A pak pøišla ta chvíle! Na chodbì zazvonil zvoneèek a do pokojíku vešel velebný Mikuláš s krásným andìlem, který byl nápadnì podobný paní uèitelce z vedlejšího domku, a dvìma umounìnými èerty chøestícími øetìzy a povykujícími svoje blebleble! Byla jsem pohledem na nì úplnì paralyzována, tak¾e jsem se nezmohla ani na slovo, nato¾ celou básnièku, kterou po mnì po¾adoval ctihodný kmet. Liborek ovšem nelenil a kromì své básnièky odøíkal ještì jednu i za mne. Všem však bylo divné, ¾e se ani nehne z divanu a jednu ruèku poøád dr¾í polo¾enou na nejvìtším polštáøi po své pravici.
 
Koneènì byly dárky rozdány, my s bráškou jsme prostudovali obsah svých nadílkových punèošek, v nich¾ kromì sladkostí nechybìl ani kousek uhlí a nìjaká ta brambora, abychom si nemysleli, ¾e jsme byli tak moc vzorní. A teprve teï Liborek odhalil své tajemství. Zpod polštáøe, na nìm¾ po celou dobu nebesko-pekelné návštìvy dr¾el ruku, vylovil legendární vaøechu, zálibnì se na ni podíval a s uspokojením konstatoval:
"To by si tak mohli zkusit seblat Milinku, celti jedni!" 
 
Tenkrát o Vánocích...
 
Kdy¾ jsem si vèera vzpomnìla na Mikuláše, oèekává se asi, ¾e dnes pøijde na øadu Je¾íšek. Nu, proè ne! Jen¾e  a» vzpomínám, jak vzpomínám, k Vánocùm se ¾ádná legraèní vzpomínka nevá¾e. S prvními Vánocemi, které u¾ si skuteènì jasnì pamatuji, se pojí vzpomínka na jedno dìtské zklamání.
 
Byly to Vánoce v tom roce, kdy se narodil bratøíèek. V naší ulici mezi holèièkami tehdy panovala móda mít hluboký koèárek a v nìm panenku-mrkaèku. Já jsem sice na panenky a koèárky moc nebyla (staèila mi ta ¾ivá panenka doma), ale davová psychóza je mocná, a tak kdy¾ jsem Je¾íškovi kreslila psaníèko, nakreslila jsem samozøejmì koèárek a mrkací panenku. O co ménì mì zajímaly panenky (aèkoliv moje první hraèka byla Iška-hadrová panenka s hlavièkou z lisované papírové hmoty - a tu jsem první dva roky ¾ivota prý prakticky nedala z ruky), o to vìtší láskou jsem plála k medvídkùm. Ve dvou letech jsem dostala ¾lutého medvídka Míšu a od té doby jsem o jiné hraèky snad ani nestála. Pamatuji si, jak jsem v¾dy pøi cestì do mìsta zatáhla maminku k výloze hraèkáøství jenom proto, ¾e ve výloze sedìl ohromný plyšový medvìd. Prostì - medvìdi se stali mým osudem a vùbec nezále¾elo na jejich velikosti èi materiálu, z nìho¾ byli vyrobeni. A tak kdy¾ pøišel Štìdrý veèer, z pokoje zaznìl hlas zvoneèku, dveøe se otevøely a já uvidìla záøící smrèek stojící na stole uprostøed místnosti. Jen¾e teï to pøišlo! Pod stromeèkem sedìl malý, nenápadný medvídek, ušitý z tmavì modré "teplákoviny". Toho jsem spatøila okam¾itì. Dál u¾ jsem se nerozhlí¾ela, se š»astným výkøikem jsem se vrhla ke stromeèku a medvídka pøitiskla do náruèí.
"Je¾íšek asi nemohl koèárek a mrkaèku sehnat, tak mi pøinesl medvídka!"  rozzáøenì jsem sdìlovala zara¾eným rodièùm. A hodnou chvíli jsem nemohla pochopit, ¾e medvídek není mùj a ¾e vedle stolu pro mne stojí koèárek s hnìdookou mrkaèkou... Medvídek byl spíš symbolický dárek pro Liborka, proto¾e tøímìsíèní miminko pøece ještì nemá z dárkù rozum...
 
Další vánoèní vzpomínky u¾ jsou spíš útr¾kovité a jsou spojeny s krasnickým domovem.
Zatímco pùvodnì jsme bydleli v podnájmu v podkrovním dvoupokojovém malém bytì, v  Krasnici jsme dostali k dispozici patrovou moderní vilu. V jejím pøízemí se kromì kuchynì a pokoje, v nìm¾ jsme pobývali nejèastìji, nacházel prostorný obývací pokoj, z nìho¾ vedly dveøe na verandu. Pokoj byl krásný, svìtlý, ale v zimì se dal jen tì¾ko vytopit, proto byl v provozu jen o Vánocích. A na Štìdrý den byl  zamknutý a na prosklených dveøích, jimi¾ byl propojen s druhým pokojem, dokonce visela deka.
"To aby mìl Je¾íšek klid, a¾ bude zdobit stromeèek," vysvìtlovala nám maminka. Tatínek v¾dy hned po ránu odcházel - údajnì do školy...
Mnì jen pøišlo divné, ¾e odešel v papuèích. Jeho "mrazovky" toti¾ stály na botníku. ®e Je¾íšek v pokoji byl, to jsme tu a tam zaslechli. Trpìl toti¾ naprosto stejným kuøáckým kašlem jako tatínek... Já jsem doma nevydr¾ela. Šla jsem se porozhlédnout kolem domu, jestli nezahlédnu nìkoho z Je¾íškova doprovodu. Prý ho doprovázejí andílci, bez nich¾ by tolik stromeèkù a dárkù pøece nestaèil roznést! Nevím, jestli jsem tehdy mìla nìjaké vidìní, nebo jen má rozbouøená fantazie zapracovala, ale najednou jsem koutkem oka uvidìla, jak se za mnou objevila zlatovlasá bytost s køidélky a v svìtlounce zelených šatièkách. Na chvíli jsem ztuhla, pak se prudce otoèila a - nic! A tak jsem se sebrala a upalovala  domù seznámit se svým pozorováním maminku. Za chvíli se vrátil i tatínek. Šeøilo se, a kdy¾ vyšla na obloze první hvìzdièka, zasedali jsme k štìdroveèerní veèeøi. Po ní jsme odešli na chvíli všichni do kuchynì - kromì tatínka, který se šel podívat, jestli je Je¾íšek u¾  se stromeèkem hotový. Zazvonil zvoneèek, dveøe, které po celý den kryla deka, byly dokoøán a jimi jsme vidìli stromeèek sahající a¾ ke stropu, ozáøený hoøícími svíèkami a prskavkami. A proto¾e jsem u¾ umìla èíst, byla jsem povìøena  všem  rozdávat  dárky.  No a potom došlo k nejhoršímu! (Tedy pro mne.) Tatínek vyndal z pouzdra housle a pustil se do koled. Maminka byla výborná zpìvaèka a zpívala s chutí a krásnì. Liborek byl ještì tak malý, ¾e se mu nìjaký ten ujetý tón èi zašmodrchaný text prominul, tatínek (po nìm¾ jsem pìvecké "umìní" podìdila) hrál na housle, a byl tedy z obliga, ale já musela zpívat chtíc nechtíc...
Jak?
No, buïte rádi, ¾e jste to neslyšeli! Ale i to se dalo jednou za rok vydr¾et....
A pak?
Velká "americká" kamna høála, nové kní¾ky lákaly, já se ulo¾ila u kamen na koberec a èetla a èetla a èetla... A pak jsem jen v polospánku cítila, jak mì tatínek bere do náruèe a odnáší do postele... Dobrou noc!
 
Míla Nová
Co jsem to vlastnì chtìla (1)
Co jsem to vlastnì chtìla (2)