Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Sandra,
ztra Bartolomj.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ped 100 lety se narodil otec velké rodiny Kraus


Ano, milí pátelé, je tomu tak – 7. záí 1909 se narodil Ota Kraus, a kdyby nedošlo k tm nešastným, dodnes nevysvtlitelným okolnostem (nezvstný od 10. ervence 2001, ale posléze objeven ji mrtev), urit by pi své vitalit a navzdory svému pobytu v koncentraním táboe Osvtim byl tady mezi námi a do té stovky. Vdycky jsme tomu se svými páteli v našem klubu (o nm pozdji) vili, protoe jeho ivotaschopnost byla obdivuhodná.


Kdy zaaly (v dob totality v naší zemi) vycházet v exilu první úsmvné kníky jednoho z jeho tí syn - paíského loutkoherce Ivana, kterého tatínek stihl zplodit ješt ped tím zavleením do koncentráku (* 1939) – doslova jsem zajásal a blahoeil jejich autorovi. Jak nám uletly tísky (1971), To na tob doschne (1976), Prosím t, neblázni (1978), íslo do nebe (1984) - a po listopadu 1989 ji v našich nakladatelstvích (vynikající Rodinný sjezd nebo Má rodina a jiná zemtesení), dodnes jich je urit dvacítka. Nevím, do jaké míry je známo, e Ivan za nedovolené opuštní republiky i s manelkou byli odsouzeni k trestu odntí svobody na jeden rok, a kdy jim prezident republiky chtl udlit milost k 28. íjnu 1988, tak ji oba odmítli a nepijali.


Co všechno jsem do té doby nevdl o svém dlouholetém píteli a urnalistickém kolegovi, s ním jsem se o jistých vcech vbec nebavil – jaké panovaly vztahy mezi rodii a jeho dtmi, jak smírn byly u Kraus ešeny synovsko-otcovské spory, jak si Ota namlouval svou pozdjší manelku Boenu, jak svým klukm vyprávl vymyšlené pohádky!?


Ale o tom, jak úasné muselo být ono septí i zázemí Otovy poetné rodiny, jak dokázali snášet všechny rány osudu, za všech okolností vzdorovat násilí, ít, nefukat, a pokud to jen trochu šlo, brát ivot s humorem, o tom u jsem leccos vdl - po válce, kdy jsem se s Otou poznal a peetl jeho dv kníky o ivot v koncentraním táboe Osvtim.


To bylo tak;
byl jsem erstv vyhozený z redakce Mladé fronty hned na zaátku padesátých let po návratu z vojenské sluby a zaínal svj ivot nanovo jako zauený, a potom i vyuený soustruník kov v letecké továrn. A protoe jsem chtl mocímermo to své emeslo ovládnout co nejdokonaleji, vedla moje cesta do závodní technické knihovny (ty tenkrát existovaly!) a tam mi padl do oka msíník Strojírenská výroba, který vydávalo tehdejší Státní nakladatelství technické literatury. A v nm „modré stránky“ Bohumila Dobrovolného (to byl taky plodný spisovatel, kdee loské snhy jsou!), jednou pro technology, podruhé pro nástrojae a jednou také pro soustruníky!


Vida, co všechno jsem se ani pi tom uení nedozvdl! Rychloobrábní, jak nabrousit rychle vidiový n, aby práce nestála, jak nejrychleji vyvrtat závit v oceli, mdi i duralu, jak si poradit s chlazením nástroj pi tom „fofru“ nkolika set otáek soustruhu za minutu – a tudí, jak si také vydlat více penz, kterých se mi nikdy nedostávalo. Zaal jsem to všechno studovat a uplatovat v praxi na díln.

A jsem si jednou ekl, pro nejít rovnou „ke kováovi“, mrknu do tiráe: vedoucí redaktor Ota Kraus, Praha 1, Spálená 51. Netrvalo dlouho a u jsme si s Otou povídali. Jak to chodí v továrn za bolševika, a jak moc jsou ty normy tvrdé, jací jsou normovai, koho máme za mistry, jak lidé, picházející sem z existenních dvod na zaškolení, zvládají svou náronou práci, vdy to byly vtšinou studentky, ale i eny z domácností, nejvíce pece jen vyhození úedníci z rzných ministerstev nebo z akce 77 000 úedník do výroby (jen tak mimochodem - mezi nimi napíklad Jirka Kosta, budoucí sekretá profesora a editele Ekonomického ústavu Oty Šika), jak jsem se vbec k tomu emeslu dostal já, atakdále. To všechno Otu tehdy zajímalo. Vbec jsem si kladl otázku, jak se k tomu šéfovskému místu vlastn dostal. To jsem se zase dozvdl o pár let pozdji od jeho tehdejšího kolegy z nakladatelství, spisovatele A.C.Nora (1903-1986), který na Otu vzpomíná ve svých dvou dílech pamtí ivot nebyl sen.
Odnášel jsem si tenkrát od Oty náru ísel Strojírenské výroby, mohl jsem je v klidu doma studovat a u soustruhu zkoušet i realizovat všechny ty chytré nápady. A zaal si v období ped mnovou reformou vydlávat a 30 K na hodinu. Pišel normova a navrhl mi, abych si více nepsal, protoe by tuté zakázku (vtšinou na setinu milimetru pesné díly pro letadla, vyrábné v sovtské licenci pro naši armádu i na vývoz), kdyby se dostala ped sotva zaškolenou dívenku, sotva kdy zvládla.
„Hele, mládene milej“, (jakýpak jsem byl mládenec, doma dv malé dti, tetí na cest, ale vdl o mn, e jsem vyhozený redaktor z Mladé fronty), „já ti poradím, piš si jednou 28 K, podruhé meš obas i 30 K, ale to je maximum, které si dlník me u nás vydlávat…rozumíme si? Rozepiš si tu zakázku teba na dva dny, obas se meš i fláknout nebo jít pomoci „na kontrolu“ mit „šuplérou“ odvedenou práci jiných.“ Pitom tam stál za zadelí zástupce naší armády – dstojník – technik, který ml dopedu zabránit tomu, aby se na montá nedostávaly zmetky.


Tohle všechno Otu zajímalo, zval m k sob do redakce, jakmile vyšlo nové íslo Strojírenské výroby. Po mnové reform mne rychle udlali seizovaem s pevným platem po pepotu kursem 1:5, tj. 6 korun na hodinu. Ani o halé více, neádi jedni! Tak jsem se pustil do seizování postupn „vyjetých“ mašin po jednotlivém zpracování jedné zakázky za druhou, a seizoval tak, jak jsem si nastudoval z „modrých stránek“ Oty Krause. Ale zase byl kravál!
„Hele, mládene, podej si na to zlepšovací návrh, ten ti njak pijmou a zaplatí odmnu, a neka lidem normy…“ Dobrá, seizoval jsem si dál po svém, udené maminky, zapracované na revolverech (obrábcích strojích) jsem vtšinou pi noní smn poslal do skladu, aby se tam nkde mezitím „zašily“ i vyspaly, kdy musely doma pes den kmitat, a já jim za tu dobu jejich mašinu vyjedu. Ráno si napsaly na mzdový štítek svých maximáln 5 K za hodinu, více si psát nemohly a nesmly. Také jsem dokázal krom seizování pomocí metod rychloobrábní „vyjet“ a ti revolvery za noc. Nic jsem z toho neml – jenom radost, e jsem to dokázal, e mohu tm zaškoleným lidikám pomáhat jinak.


To nemluvím o tom, e kdy manelka ekala tetí dít (dcerka se narodila v 1.íjna 1954), aby nepišla o mateskou dovolenou a pídavky na dti, byla zamstnána do poslední doby, co to šlo (odvedl jsem ji do porodnice v posledním týdnu záí, do té doby chodila „s bíškem“ do práce), e jsem v tomto období pracoval jen v noních smnách. Pes den jsem se postaral o naše dv malé dti a teprve, kdy manelka pišla z práce, šel jsem se konen vyspat, pokud jsem neusnul po obd spolu s tmi „prcky“. Nkolik msíc jsem chodil na noní smny, kadý z mých koleg seizova si to se mnou rád vdy vymnil. To dá rozum!


Ale ivot jsem ml pevrácený, kdy mám snídat, kdy obdvat? Snídám i obdvám nebo u veeím? Jídlo jsem si nosil v “ešusech“ s sebou na noní smnu, mli jsme tam ohíva a tam teprve jsem se poádn najedl.
„Neptejte se, pane Krausi, kolik váím, vidíte to na m. Dom kadé ráno chodí z fabriky jenom montérky…“ (moje nejniší hmotnost tehdy inila 52 kg, nemluv o avitaminóze, která se u mne projevila…)
„A jak to tak chceš ješt dlouho vydret? Mysli na rodinu, nepehánj to s tím úderniením“.
Léta ubíhala, v roce 1957 po ásteném „politickém oteplení“ mne objevil ekonomický noviná Jan Ev. Sedláek, jestli bych jim nešel pomoci pi zrodu nového týdeníku Hospodáské noviny. Prý se o mne dozvdl od Oty Krause. Moji pátelé z fabriky mne dokonce sami pemlouvali, abych si nešlapal po štstí, jsi stejn rodilý noviná, máš rodinu, tady se jim na to vykašli, na tu dinu … Tekly mi slzy jako hrachy, kdy jsme se louili.


Ota byl jedním z mých prvních spolupracovník, kdy jsem v Hospodáských novinách ídil prmyslovou rubriku. A nastalo pro mne další uení – zvládnout ekonomiku prmyslu a ekonomii vbec. Tak jsem navázal kontakty s Vnkem Šilhánem, uil ty vdy na Vysoké škole ekonomické a zakrátko byl lenem naší redakní rady. Zaátkem šedesátých let pichází s ekonomickou reformou (tehdy se tomu íkalo „nová soustava ízení“) další z profesor – Ota Šik, kterého jsem poznal osobn a navštvoval jeho pednášky, jak to jen as dovolil.
Dokonce nestail o tch novotách psát, všude chtli od nj lánky – pepustil mi pravidelnou spolupráci s asopisem Made in Publicity. Tady jsem tiskl jednotlivá hesla nové soustavy ízení od legislativy, a po ten trní mechanismus.. Na samostatných kartikách, z nich nakonec byla pkná kartotéka. Zájem byl velký – TK to všechno vydala knin v roce 1966. Ve Veerní Praze na mne chtli seriál – také tam vycházel na pokraování. Svte, div se, lidé z „Veerky“ a jejich tenái jsou laní na stravitelnou formou podávané informace o té soustav!


Nebojte se, stále neopouštím nit, která mne spojovala s Otou Krausem. Zatímco já odcházel z Hospodáských novin do s. televize, abych pomáhal šíit myšlenky o Šikov reform v nejmasovjším médiu, Ota ml pomalu nakroeno do TK, která tehdy vydávala asopis Podniková organizace. Po mém srpnovém vysílání ve Svobodném rozhlasovém vysílai Jsme s vámi, bute s námi! jsem patil k prvním propuštným (to je slabý výraz pro ten zpsob rozvázání pracovního pomru) redaktorm s. televize. Ale nebyl všem dnm konec – ješt jsme doufali, e alespo v té ekonomice to pjde dál, podnikové rady budou fungovat…

Práv z té Podnikové organizace její vedoucí redaktor zstal v emigraci, bylo nutné rychle nco s tím zavedeným asopisem udlat. Otu Krause objevil tehdejší ekonomický šéf TK Vladimír Brabec a ízením osudu jsem mohl nastoupit do jeho redakce. Ve dvou a s jednou sekretákou jsme s Otíkem (to u jsme si dávno tykali) petváeli msíník k obrazu svému. Bude se to jmenovat Podniky a podnikání – napadlo nás. Spustili jsme anketu podnikových a generálních editel, petiskovali a pekládali lánky do té doby zakázaných západních ekonomických asopis, k externí spolupráci na moderní grafické úprav jsme pozvali nejlepšího grafika z Rapidu (to byl podnik zahraniního obchodu), který uml vyuívat ve své práci tzv. „americkou retuš“, s ní dokázal kouzla.
Ovšem, byl to zase jenom msíník. Vláa Brabec mne zlomil, abych šel zavést do obdeníku Svt hospodáství pravidelné stránky s. prmyslu a další stránku o s. zahraniním obchodu. Ten obdeník byl širší – i ekonomické – veejnosti zcela neznám. Podailo se mi (to není, prosím pkn, vychloubání) spolu s jednou sekretákou TK na základ smlouvy o zvýšení nákladu Svta hospodáství bhem pl roku zvýšit odbr na pedplatné z dosavadních 2500 výtisk na neuvitelných 12 000. Jak jsme toho dosáhli?
Zaal jsem ve Svt hospodáství tisknout na pokraování seznam všech zahraniních firem, které mly na s. trhu své zastoupení, dále firem, jim bylo povoleno podnikat na zahraniních trzích podle pijatých zákon, které stále ješt platily, získával jsem na nejrznjších místech tzv. sekretní informace, které nemly ani moje bývalé Hospodáské noviny…
Jenome pišly provrky, spadla klec, nastoupil nkdejší západonmecký zpravodaj TK Ota Svrina (jinak usvdený špion) jako ústední editel TK, vypadl jsem opt jako jeden z prvních, smlouvu o vyplacení poctiv vydlaných penz za zvýšení odbru Svta hospodáství mi TK uhradila jen ásten (bu rád, e ti dáme aspo nco, jsi vyhozený, meš si jít stovat na hlavní nádraí).


Také Ota Kraus to musel zabalit. „Podnikovku“, jak jsme svému asopisu íkali, pivedl do záhuby zakrátko ministerský „ouada“ (nechci ho jmenovat, ješt ije, pokud se neupil k smrti – tiskl lánky pedevším tm, kteí ukali na dvee nohou, protoe v obou rukou nesli „flašky“ alkoholu pro milovaného šéfredaktora – mám na to svdky). Ota to nevzdal – neml takové škraloupy, stále k nmu mli úctu, nastoupil do redakce Hospodáských novin. Tam se u uíral, jak mi o tom vyprávl. Šikova reforma byla odepsána, motivace lidí šla ke dnu, na ibuk bafající šéfredaktor ekonomice mnoho nerozuml, anebo rozuml, ale stejn nemohl nic dlat, Hospodáské noviny byly v tu dobu ji ekonomickým týdeníkem ÚV KS (zpoátku je vydávalo nakladatelství Orbis).
Tak jsme se zaali scházet v redakci našeho spoleného známého šéfredaktora msíníku Automobil, a protoe jeho pilnou sekretákou byla Anika Chourová, on se jmenoval Milan Jozíf, vznikl název našeho seskupení ACHJO, a ten funguje dosud. Jenom Ota Kraus u mezi nás nechodí od té doby, co záhadn zmizel z tohoto svta. Pomohlo mu „íslo do nebe“, jak napsal svoji povídku i celou kníku jeho syn Ivan.


A do naízené demolice mého rodného domu na Mlnicku po srpnových záplavách v roce 2002, jsem vedl v obci kroniku. Vydal jsem také pohlednici – jednu z prvních polistopadových v našem regionu. Poslal jsem ji také Otu Krausovi.
„Ml ji poád pod sklem na stole“, íkala mi jeho ena Boenka, „a ekal na vhodnou píleitost, jak se za vámi do té obce, kde máte také malou vodní elektrárnu, vypravit.“
I stalo se! Kde se vzal, tu se vzal, v horký srpnový den se Ota náhle objevil na návsi v mé rodné vsi, v kapse moji pohlednici, pijel autobusem na zastávku, která je kilometr od obce vzdálená, odtud pšky a lidem ukazoval pohlednici, na jejím rubu bylo moje jméno jako autora tch snímk.
„Kde ho najdu?“, vyptával se. Nemusel mne dlouho hledat – nco nás k sob pitahovalo celý ivot – jinak si to neumím vysvtlit. Sedl jsem ten den na kolo, e se pojedu porozhlédnout po obci, co je nového, zajdu na poštu, obecní úad, koupím si noviny, rozmnoím i okopíruji njaké texty – ale nic z toho u jsem neudlal. Koho nepotkám?
“Oto, jsi to ty? Prokristaboha, v tomhle vedru a ty jdeš pšky a ze Štpánu? (tak se íká Štpánskému mostu pes Labe smrem na Mlník), máš rozum, v tomhle vku?“
„To víš, e nemám, a proto jsem tady. A chci vidt tu vaši malou vodní elektrárnu…“
Otík svého technického ducha nikdy nezapel, naopak zadel se mu pod ki natolik, e tím trpl ješt v tom staeckém vku. íkat o nm staec, by byla ovšem uráka. Samozejm, e jsem ho k tomu Labi pivedl, e si prohlédl elektrárenský velín, uvidl a uslyšel klapot malých vodních Kaplanových turbín, vyzvídal na elektrárenském dispeerovi jako malý kluk – dodnes na to Luboš Houštecký neme zapomenout! Taková návštva – a on opravdu peil Osvtim?
“Oto, jsi to ty? Prokristaboha, v tomhle vedru a ty jdeš pšky a ze Štpánu? (tak se íká Štpánskému mostu pes Labe smrem na Mlník), máš rozum, v tomhle vku?“
„To víš, e nemám, a proto jsem tady. A chci vidt tu vaši malou vodní elektrárnu…“
Otík svého technického ducha nikdy nezapel, naopak zadel se mu pod ki natolik, e tím trpl ješt v tom staeckém vku. íkat o nm staec, by byla ovšem uráka. Samozejm, e jsem ho k tomu Labi pivedl, e si prohlédl elektrárenský velín, uvidl a uslyšel klapot malých vodních Kaplanových turbín, vyzvídal na elektrárenském dispeerovi jako malý kluk – dodnes na to Luboš Houštecký neme zapomenout! Taková návštva – a on opravdu peil Osvtim?
„Mírku, pamatuj si, esnek a cibule nesmí v tvé strav nikdy chybt! Je vidt, e Tvoje paní dává esnek i pod peené kue, to se mi líbí…“, pochvaloval si u obda, který jsem narychlo ohál v mikrovlnce, protoe manelka byla v zamstnání a pijídla v lét denn autobusem a po smn. Dodnes lituje, e Otu nepoznala, e nezstala ten den doma. Copak mohla vdt, e pijde taková vzácná návštva a k nám? Ota pochválil rajata a okurky, z nich jsem udlal salát, rostly mi na zahrádce stejn jako další druhy zeleniny. O cibuli a esneku, který tajn pstoval v koncentráku, mi vyprávl ješt dlouhou chvíli.
„Jak myslíš, e jsem peil ten Osvtim nebo tu Osvtim?“ Nebudu vyprávt o tom, co napsal lépe jeho syn. esnek a cibule jsou skuten souástí zdravé výivy. Dávám Otovi za pravdu, tak jako vdy, co ekl, s ím se na mne kdy obrátil, co mi doporuil.


Moje kondolenní psaní paní Boence bylo na nkolika hust psaných stranách. Vyzpovídal jsem se jí v tch bolestných dnech ze všech moných setkání s Otou, mým velkým pítelem, ekl bych starostlivým otcem (17 let iní náš vkový rozdíl), nikdy mne však nemusel vodit „za ruiku“, naopak probouzel ve mn nové a nové nápady. A to jen tak, znieho nic…
Tak napíklad vznikla píloha vizitek našich podnikových editel, kteí nám blahopáli k novému roku. Samozejm, e šlo o placenou inzerci! Ota mi tenkrát chtl navrhnout mimoádnou odmnu, ale jaksi jsem mu to rozmluvil, e u njakou odmnu mi TK vyplatila za jinou mimoádnou náborovou akci…
Pišel za vzpomínanou Anikou do redakce s obsáhlým rukopisem (jó, na stroji nepsal, vše rukou!). e napíše další knihu pro mladé lidi, kteí by mli povinn navštvovat Osvtim, pak by jim pešli roupy! Anebo další knihu o islámu! Vdy o nm naši lidé nic nevdí! Anika pokorn poslouchala, sedla k poítai a Otík zaal diktovat nco z tch pinesených papír, nco pímo z hlavy… Zstalo nedopsáno…


Ani já, pamtník, nemohu všechno vypsat v jednom lánku. Vbec jsem se nezmínil o dalších dvou synech Oty Krause – ale co psát o Honzovi, kterého lidé vidí týden co týden na obrazovce v poadu „Uvolnte se, prosím…“, anebo o Michaelovi, profesoru politologie na Midlebury College v USA, muem, který stál v pozadí kandidátské kampan Jana Švejnara na funkci našeho prezidenta, nepsal jsem nic o dcei Elišce, která ije v Kolumbii, zatímco její druhá sestra umela mamince v náruí, kdy za ní pijela do zámoí.


Na Otu vzpomínáme v pondlí 7. záí. U letos v dubnu idovské muzeum v Praze získalo od ddic knihovnu spisovatele Oty Krause, jak jsem se doetl na internetu. A jestli vyjde tento lánek, rozešlu ho svým pátelm, kteí byli té páteli Oty Krause. To není povinná závrená fráze – ale na takového lovka nelze do konce našich ivot zapomenout.

 


Foto zleva: Ivan Kraus, Eliška Krausová, Michael Kraus, Jan Kraus, Marek Blaek (nejstarší syn Jana Krause), David Kraus, uproste
d: Boena Krausová

 

Miroslav Sígl


Foto © archív Miroslava Sígla (mj. z poškozeného alba zatopeného v srpnu 2002) a rodiny Krausových

 

 

 

 

Další lánky autora:
Sbratelé MASARYKIAN
Píprava na smrt
Kehká, ale statená
ínský básník promlouvá esky
Z obou stran Šumavy
Kniha mého mládí a srdce