Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Hedvika,
ztra Luk.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Medvídek, Montík a kopekái


V zim nás vozili na saních a dovedli ve snhu vystopovat zajíce. V lét, zapaení do psích postroj, tahali ebiák se senem, zahánli krávy z pšenice, lovili na louce krtky, a Medvídek dokonce neváhal skoit do Ohe pro pstruha. Dohromady byli ti dva ádní hlídai, kterým neproklouzla myš, a práv to bylo na samot v západním pohranií v padesátých letech poteba.


Psy jsme si s bráškou rozdlili. Mn pirostl k srdci Montík, lutohndý ovácký pes, který dostal jméno po britském polním maršálovi Montgomerym. Tady veškerá pocta konila, Montíkovi toti chybla vojenská disciplína. Byl trochu neposlucha, zato mazel k neutahání. Celé hodiny jsme spolu vysedávali ve stínu stoleté vrby, Montík chvíli na jednom boku, chvíli na druhém, a nejradj na zádech, všechny tyi nahoe, tam ho trápily blešky nejvíc. Zdálo se, e jeho dlouhá srst, jemná jako híva njaké zámecké sleinky, pitahuje blechy z široka daleka, vdy jsem ji taky denn kartáovala a proesávala a blešky jsem chytala úpln mistrn. Mona tyhle spolené chvilky po obd miloval! Obas jsem mu pedítala pohádky a pozdji jsem jeho uším svovala své první, neumlé a dtsky naivní literární pokusy. Pijímal tyhle pocty, jako by jim rozuml, s váností literárního kritika a ke konci je obyejn z dlouhé chvíle všechny ádn sepsul, to pak nezbývalo, ne vyrazit s ním za njakým dobrodrustvím.


Bráška u zatím nkde rošail s divokým Medvídkem, silným tmavošedým vlákem s koichem huatým a tvrdým jako rýový kartá, takovému se blechy vyhýbaly okruhem. Veer jsme všichni tyi zalezli na seník, ale jak jsme s bráškou usnuli, dda si vdycky psy odvedl, sluba je sluba.


Psala se 53. léta, noviny, škola i rozhlas se zprávami o západních špiónech a kopekáích jen hemily a pionýr nabádal k bdlosti a ostraitosti.


„Revanšisté ekají, ale pionýr bdí...“ rozlouila se s námi pionýrská vedoucí a s posledním ponauením nás vypustila na prázdniny.


U samotná cesta vlakem byla záitek. Párky s hoicí jsme sndli ješt ve stanici a ízky hned kousek za Prahou. Na pokyny rodi jsme samozejm okamit zapomnli a svorn se vyklánli z okénka v tunelu i do zatáek, abychom zahlédli chvost jisker z lokomotivy. ízky ani ten ohnivý ocas nebyly niím proti tomu, co všechno nás ješt ekalo! To hlavní zaínalo kousek za Plzní. Prohlídka jízdenek a doklad a v Mariánkách zase. Tohle se opakovalo i v Chebu, jene tady chodil s prvodím ješt pohraniník a vojáci s ováky stáli kordonem po obou stranách trat.


Od vlaku jsme pokraovali nejdív autobusem, tady s námi jeli u jen domácí s prázdnými košíky, zeleninu a vejce prodali pes den ve mst, a pak komi. Dda musel nkolikrát ukazovat propustku a voják mu pokadé zasalutoval, nadýmala jsem se pýchou na takového ddu!


Bylo horké léto, voda nad jezem jako kafíko, zahrada samá malina a lesy plné hub, ale nco poád scházelo. Strašn jsem touila po njakém poádném dobrodruství, teba odhalit njakého amerického špióna nebo ist „svého“ kopekáe a pochlubit se ve škole, to by bylo nco! Na tohle ml u o dva roky starší brácha svj názor, ale pece se o tom nebude bavit s holkou! Zatím jsme si na vojáky a kopekáe aspo hráli. Proesávali jsme s Montíkem a Medvídkem louky, plíili se pšenicí a íhali ve vrbikách u eky Ohe, ale chytili jsme nejvýš rýmu. Dokonce i Medvídek, který dovedl vystopovat a chytit zajíce i krysu, zklamal v téhle disciplín na celé áe. Bylo nám jasné, e všechno pravé dobrodruství zaíná teprve v lese, ale tam jsme sami nesmli, tam u zaínaly výstrané tabulky: „Pohraniní pásmo, vstup zakázán.“ A na dalším smrku opt: „Stílí se bez výstrahy.“


Dosavadní zkušenost mi napovídala, e kdy je lovk dost vytrvalý, dosáhne nakonec svého. A tak jednou, kdy jsme se zase vraceli s plnými košíky s dalekohledem na krku, ale ani ten nedokázal udlat konec naší zvdavosti, ukázal dda na vysokou pozorovatelnu. Bylo mi jasné, e naízení a výstrahy tu nevisí jen tak pro nic za nic a rozbušilo se mi srdce. Konen tedy píleitost pesvdit se, jak má vypadat ta pravá, pionýrská bdlost-ostraitost. Shora jsme te jasn vidli mýtinu pod sebou i vysekanou plá nikoho, kolem dokola další a další pozorovací ve a v dálce se daly tušit ostnaté dráty. A revanšisti jsou kde?
„Támhle,“ odtušil dda temn a ukázal neurit nkam za obzor, kde se pívtiv ervenaly stechy vesnických chalup. Na naší stran pusté rozorané brázdy, kde by se neschoval ani zajíc, se na druhé jak mávnutím zázraného proutku mnily v zelená bramboišt a obdlaná pole.


„Tam?“ Odtušila jsem nevícn a dda u jenom kývnul. Tam.
„A co tam dlaj?“ Nevzdávala jsem se.
„Tam pasou krávy, sekaj trávu a pstujou obilí...“


Tohle m zaskoilo. To jsme si zadrátovali les jen proto, aby si Oni v klidu mohli sekat trávu a obilí a chovat dobytek?


Dom jsem se táhla jako zmlácená. Netrvalo ani pt, nejvýš deset minut, a ozval se za námi dupot. Bráška typoval na divokého kance a radil vyšplhat na strom a dda hádal, e budou problémy. A byly! Protoe ti divocí kanci, to byla eta voják v teniskách. Dda se musel legitimovat a dostal pedvolání na útvar. Dtská osvta pak mla druhý den dohru.


Bylo dál horké léto. Ohe plná ryb a jako kafíko, ale nco mi poád scházelo a trvalo pár dn, ne jsem na píhodu pozapomnla. A jednou...


U byla hluboká noc, kdy nás probudil divoký štkot. Venku zuila bouka, jen to praštlo, psi se rvali ze etz a slepice v kurníku vyvádly, jako by je na noe bral. Spárami ve steše jsem poítala blesky a pak rychle zavírala oi i uši a litovala, e nemám vedle sebe Montíka, který by m i z hoící stodoly dozajista zachránil.


„Tohle není zajíc, to bude vzteklá liška... tedy pinejmenším, usoudil bráška, kdy psi nepestávali vyvádt. Pro tyhle pípady jsme mli nakázáno nevystrkovat nos, ale i bez zákazu bychom se tko odváili do bouky a ernoerné tmy.

 

 

„Ráda by si asi zapytlaila v našem kurníku, ale te nemá nadji, te nechává všude tolik stop, e ji Medvídek snadno vyuchá, rozhodl brácha s hrdostí, a já jsem pro všechny pípady zalezla hloubji do sena. Ješt jsme ve tm staili zahlédnout bliknout se známé svtélko ddovy fajfky. Vypadalo to, e se na lišku vypravil s baterkou, pak bylo slyšet u jen etz, to jak z vrbiek na behu odvazoval loku. Nakonec jsme strachy usnuli.


Druhý den od rána vyzvánl a drnel telefon a dda neml náladu. Chodil v gumovkách po dvoe, obhlíel zatopenou zahradu a jez, kterým se divoce hnala rozvodnná eka a poítal, kolik kde napáchala škody. Poád a poád dokola obhlíel bláto i stopy na behu a nakonec dalekohledem proesával úboí a strá na druhé stran Ohe, takové poasí si k pytlaení mohla vybrat jen liška, která nemá rozum.
„Podívej, Tonda, u ho vedou...“


Návštva voják nevstila nikdy nic dobrého, tebae jim dda íkal „naši chlapci“ a hostil je kafem s dvojitým rumem. Tentokrát to však bylo horší, ováci na šrách táhli za nohavice njakého lovka. Vypadal vyerpan a kalhoty ml na nkolika místech rozervané. Daleko nejhorší však bylo, e mu kolem krku visel špagát, jakým dda pivázal za rohy našeho vola Tondu, kdy si pro nj pišli z drustva.


„Vole, pjdeš do kolektivu,“ povídal mu dda, ale Tondovi se nechtlo a rval s sebou, jako by ho vedli rovnou na poráku.


Dda jako obyejn pinesl bandasku horkého kafe a naléval všem, nejdív kapitánovi a Tondovi hned po nm. Ptáek prý nemá propustku do pásma, kapitána zajímalo, jestli jsme ho nevidli potloukat se kolem, ale dda jenom ukázal na naše hlídae, kdepak, u nás neproklouzne myš! Medvídek s Monou u zase na dkaz vyvádli jako posedlí, ováci oividn narušili jejich teritorium a pocit, e jsou v právu, v nich probudil hrdinské pudy. Oba tábory te na sebe oky v plot vysílaly hromy a blesky a cenily tesáky.


O Tondu s provazem na krku se nikdo nestaral, opel se o plot a obliej ponoil do hrnku s vychládající kávou.

 

„Moná zabloudil, v tomhle poasí by utíkal nejvýš šílenec,“ rozhodl dda krátce. Kapitán dopil a zasalutoval. 


Ten veer jsem Montíkovi svatosvat slíbila, e s dobrodrustvím je konec, e u nikdy nechci vidt ádného špióna ani revanšistu. Zalezla jsem
do sena a bráška mi šeptal, e chytili kopekáe a e to bylo docela jist jeho poslední horké kafe s rumem.


Vybráno z knihy Václava idka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!


Blanka Kubešová


* * *

Zobrazit všechny lánky autorky



Komente
Posledn koment: 16.12.2014  10:55
 Datum
Jmno
Tma
 16.12.  10:55 Blanka K.
 15.12.  15:54 Von