Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marcela,
zítra Alexandra.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Medvídek, Montík a kopeèkáøi


V zimì nás vozili na saních a dovedli ve snìhu vystopovat zajíce. V létì, zapøa¾ení do psích postrojù, tahali ¾ebøiòák se senem, zahánìli krávy z pšenice, lovili na louce krtky, a Medvídek dokonce neváhal skoèit do Ohøe pro pstruha. Dohromady byli ti dva øádní hlídaèi, kterým neproklouzla myš, a právì to bylo na samotì v západním pohranièí v padesátých letech potøeba.


Psy jsme si s bráškou rozdìlili. Mnì pøirostl k srdci Montík, ¾lutohnìdý ovèácký pes, který dostal jméno po britském polním maršálovi Montgomerym. Tady veškerá pocta konèila, Montíkovi toti¾ chybìla vojenská disciplína. Byl trochu neposlucha, zato mazel k neutahání. Celé hodiny jsme spolu vysedávali ve stínu stoleté vrby, Montík chvíli na jednom boku, chvíli na druhém, a nejradìj na zádech, všechny ètyøi nahoøe, tam ho trápily blešky nejvíc. Zdálo se, ¾e jeho dlouhá srst, jemná jako høíva nìjaké zámecké sleèinky, pøitahuje blechy z široka daleka, v¾dy» jsem ji taky dennì kartáèovala a proèesávala a blešky jsem chytala úplnì mistrnì. Mon»a tyhle spoleèné chvilky po obìdì miloval! Obèas jsem mu pøedèítala pohádky a pozdìji jsem jeho uším svìøovala své první, neumìlé a dìtsky naivní literární pokusy. Pøijímal tyhle pocty, jako by jim rozumìl, s vá¾ností literárního kritika a ke konci je obyèejnì z dlouhé chvíle všechny øádnì sepsul, to pak nezbývalo, ne¾ vyrazit s ním za nìjakým dobrodru¾stvím.


Bráška u¾ zatím nìkde roš»aèil s divokým Medvídkem, silným tmavošedým vlèákem s ko¾ichem huòatým a tvrdým jako rý¾ový kartáè, takovému se blechy vyhýbaly okruhem. Veèer jsme všichni ètyøi zalezli na seník, ale jak jsme s bráškou usnuli, dìda si v¾dycky psy odvedl, slu¾ba je slu¾ba.


Psala se 53. léta, noviny, škola i rozhlas se zprávami o západních špiónech a kopeèkáøích jen hem¾ily a pionýr nabádal k bdìlosti a ostra¾itosti.


„Revanšisté èekají, ale pionýr bdí...“ rozlouèila se s námi pionýrská vedoucí a s posledním ponauèením nás vypustila na prázdniny.


U¾ samotná cesta vlakem byla zá¾itek. Párky s hoøèicí jsme snìdli ještì ve stanici a øízky hned kousek za Prahou. Na pokyny rodièù jsme samozøejmì okam¾itì zapomnìli a svornì se vyklánìli z okénka v tunelu i do zatáèek, abychom zahlédli chvost jisker z lokomotivy. Øízky ani ten ohnivý ocas nebyly nièím proti tomu, co všechno nás ještì èekalo! To hlavní zaèínalo kousek za Plzní. Prohlídka jízdenek a dokladù a v Mariánkách zase. Tohle se opakovalo i v Chebu, jen¾e tady chodil s prùvodèím ještì pohranièník a vojáci s ovèáky stáli kordonem po obou stranách tratì.


Od vlaku jsme pokraèovali nejdøív autobusem, tady s námi jeli u¾ jen domácí s prázdnými košíky, zeleninu a vejce prodali pøes den ve mìstì, a pak koòmi. Dìda musel nìkolikrát ukazovat propustku a voják mu poka¾dé zasalutoval, nadýmala jsem se pýchou na takového dìdu!


Bylo horké léto, voda nad jezem jako kafíèko, zahrada samá malina a lesy plné hub, ale nìco poøád scházelo. Strašnì jsem tou¾ila po nìjakém poøádném dobrodru¾ství, tøeba odhalit nìjakého amerického špióna nebo èistì „svého“ kopeèkáøe a pochlubit se ve škole, to by bylo nìco! Na tohle mìl u¾ o dva roky starší brácha svùj názor, ale pøece se o tom nebude bavit s holkou! Zatím jsme si na vojáky a kopeèkáøe aspoò hráli. Proèesávali jsme s Montíkem a Medvídkem louky, plí¾ili se pšenicí a èíhali ve vrbièkách u øeky Ohøe, ale chytili jsme nejvýš rýmu. Dokonce i Medvídek, který dovedl vystopovat a chytit zajíce i krysu, zklamal v téhle disciplínì na celé èáøe. Bylo nám jasné, ¾e všechno pravé dobrodru¾ství zaèíná teprve v lese, ale tam jsme sami nesmìli, tam u¾ zaèínaly výstra¾né tabulky: „Pohranièní pásmo, vstup zakázán.“ A na dalším smrku opìt: „Støílí se bez výstrahy.“


Dosavadní zkušenost mi napovídala, ¾e kdy¾ je èlovìk dost vytrvalý, dosáhne nakonec svého. A tak jednou, kdy¾ jsme se zase vraceli s plnými košíky s dalekohledem na krku, ale ani ten nedokázal udìlat konec naší zvìdavosti, ukázal dìda na vysokou pozorovatelnu. Bylo mi jasné, ¾e naøízení a výstrahy tu nevisí jen tak pro nic za nic a rozbušilo se mi srdce. Koneènì tedy pøíle¾itost pøesvìdèit se, jak má vypadat ta pravá, pionýrská bdìlost-ostra¾itost. Shora jsme teï jasnì vidìli mýtinu pod sebou i vysekanou pláò nikoho, kolem dokola další a další pozorovací vì¾e a v dálce se daly tušit ostnaté dráty. A revanšisti jsou kde?
„Támhle,“ odtušil dìda temnì a ukázal neurèitì nìkam za obzor, kde se pøívìtivì èervenaly støechy vesnických chalup. Na naší stranì pusté rozorané brázdy, kde by se neschoval ani zajíc, se na druhé jak mávnutím zázraèného proutku mìnily v zelená bramboøištì a obdìlaná pole.


„Tam?“ Odtušila jsem nevìøícnì a dìda u¾ jenom kývnul. Tam.
„A co tam dìlaj?“ Nevzdávala jsem se.
„Tam pasou krávy, sekaj trávu a pìstujou obilí...“


Tohle mì zaskoèilo. To jsme si zadrátovali les jen proto, aby si Oni v klidu mohli sekat trávu a obilí a chovat dobytek?


Domù jsem se táhla jako zmlácená. Netrvalo ani pìt, nejvýš deset minut, a ozval se za námi dupot. Bráška typoval na divokého kance a radil vyšplhat na strom a dìda hádal, ¾e budou problémy. A byly! Proto¾e ti divocí kanci, to byla èeta vojákù v teniskách. Dìda se musel legitimovat a dostal pøedvolání na útvar. Dìtská osvìta pak mìla druhý den dohru.


Bylo dál horké léto. Ohøe plná ryb a jako kafíèko, ale nìco mi poøád scházelo a trvalo pár dnù, ne¾ jsem na pøíhodu pozapomnìla. A¾ jednou...


U¾ byla hluboká noc, kdy¾ nás probudil divoký štìkot. Venku zuøila bouøka, jen to praštìlo, psi se rvali ze øetìzù a slepice v kurníku vyvádìly, jako by je na no¾e bral. Spárami ve støeše jsem poèítala blesky a pak rychle zavírala oèi i uši a litovala, ¾e nemám vedle sebe Montíka, který by mì i z hoøící stodoly dozajista zachránil.


„Tohle není zajíc, to bude vzteklá liška... tedy pøinejmenším, usoudil bráška, kdy¾ psi nepøestávali vyvádìt. Pro tyhle pøípady jsme mìli nakázáno nevystrkovat nos, ale i bez zákazu bychom se tì¾ko odvá¾ili do bouøky a èernoèerné tmy.

 

 

„Ráda by si asi zapytlaèila v našem kurníku, ale teï nemá nadìji, teï nechává všude tolik stop, ¾e ji Medvídek snadno vyèuchá, rozhodl brácha s hrdostí, a já jsem pro všechny pøípady zalezla hloubìji do sena. Ještì jsme ve tmì staèili zahlédnout bliknout se známé svìtélko dìdovy fajfky. Vypadalo to, ¾e se na lišku vypravil s baterkou, pak bylo slyšet u¾ jen øetìz, to jak z vrbièek na bøehu odvazoval loïku. Nakonec jsme strachy usnuli.


Druhý den od rána vyzvánìl a drnèel telefon a dìda nemìl náladu. Chodil v gumovkách po dvoøe, obhlí¾el zatopenou zahradu a jez, kterým se divoce hnala rozvodnìná øeka a poèítal, kolik kde napáchala škody. Poøád a poøád dokola obhlí¾el bláto i stopy na bøehu a nakonec dalekohledem proèesával úboèí a stráò na druhé stranì Ohøe, takové poèasí si k pytlaèení mohla vybrat jen liška, která nemá rozum.
„Podívej, Tonda, u¾ ho vedou...“


Návštìva vojákù nevìstila nikdy nic dobrého, tøeba¾e jim dìda øíkal „naši chlapci“ a hostil je kafem s dvojitým rumem. Tentokrát to však bylo horší, ovèáci na šòùrách táhli za nohavice nìjakého èlovìka. Vypadal vyèerpanì a kalhoty mìl na nìkolika místech rozervané. Daleko nejhorší však bylo, ¾e mu kolem krku visel špagát, jakým dìda pøivázal za rohy našeho vola Tondu, kdy¾ si pro nìj pøišli z dru¾stva.


„Vole, pùjdeš do kolektivu,“ povídal mu dìda, ale Tondovi se nechtìlo a rval s sebou, jako by ho vedli rovnou na porá¾ku.


Dìda jako obyèejnì pøinesl bandasku horkého kafe a naléval všem, nejdøív kapitánovi a Tondovi hned po nìm. Ptáèek prý nemá propustku do pásma, kapitána zajímalo, jestli jsme ho nevidìli potloukat se kolem, ale dìda jenom ukázal na naše hlídaèe, kdepak, u nás neproklouzne myš! Medvídek s Mon»ou u¾ zase na dùkaz vyvádìli jako posedlí, ovèáci oèividnì narušili jejich teritorium a pocit, ¾e jsou v právu, v nich probudil hrdinské pudy. Oba tábory teï na sebe oky v plotì vysílaly hromy a blesky a cenily tesáky.


O Tondu s provazem na krku se nikdo nestaral, opøel se o plot a oblièej ponoøil do hrnku s vychládající kávou.

 

„Mo¾ná zabloudil, v tomhle poèasí by utíkal nejvýš šílenec,“ rozhodl dìda krátce. Kapitán dopil a zasalutoval. 


Ten veèer jsem Montíkovi svatosvatì slíbila, ¾e s dobrodru¾stvím je konec, ¾e u¾ nikdy nechci vidìt ¾ádného špióna ani revanšistu. Zalezla jsem
do sena a bráška mi šeptal, ¾e chytili kopeèkáøe a ¾e to bylo docela jistì jeho poslední horké kafe s rumem.


Vybráno z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!


Blanka Kubešová


* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 16.12.2014  10:55
 Datum
Jméno
Téma
 16.12.  10:55 Blanka K.
 15.12.  15:54 Von