Na prvním sněhu
otiskly stopy
poslední husy.

Z bílého břehu
haluze klopí
poslední strom rusý.

Západ se zarděl
v plašší a plašší
tváři děsu.

Adventu anděl
v soumrak odnáší
hrozny lesů.

Květem holý stromek láká,
ne, to haluz zasněžená,
ne, to usedla tam straka
lesklá, modrá a zelená,
bílá jako moře pěna,
černá jako trpké saze,
barvy neviny a hříchu;
něžně tajemně a blaze
straka září na haluzi,
ďáblu podobná i mnichu,
radosti květ a květ hrůzy,
hladu píseň, runa dávná,
křovin láska neúnavná;
na mne do okna se dívá
lesklým zrakem zima živá,
tichá úzkost úpěnlivá,
v zasněženém sadě straka
smrtkou kvete mi na sněti,
miluje mne neodletí;
oko drahé zřím, ne ptáka.

RADOBÝL

Nízko nad obzorem
rozehrává slunce
toskánské barvy
na osamělém kopci
zpozdilé hvozdíky
otevírají květy

Poutníku s rozevlátými vlasy
vystupuješ k vrcholu
usedneš na kámen

Hledíš do kraje
tobě tak blízkého
homole Středohoří
halí se do mlhy
pohled k Řípu
vzpomínka na Prahu
verše se rodí
a na východě
tvé město hoří

Nit básně zpřetrhána
cestou, necestou,
strništěm běžíš
podat pomocnou ruku
oheň zažehnán
končí dramatický den

Toužíš se vrátit
napsat báseň
skicu načrtnout

Teď bloudíš žhavou pouští
kde vítr mrazí
boříš se do písku, žízníš
devět dní marného putování
cestu na Radobýl nenajdeš...

KAREL TOMAN - MĚSÍCE

LISTOPAD

Vy štědré stromy zahrad i vy podle cest,
jež vztyčujete ramena
k obloze šeré, k nebi beze hvězd
v dnech dušičkových do mlh vždy nových,
váš smutek žiji.

Úroda vaše voní pod střechami,
radostná těšitelka dětí.
Jste se zemí a s nebem samy
a jenom zřídka bludné ptáče sletí
v koruny oddané a čekající.

Zas přijde květ i plod.
Však za vichřic hlas touhy jediné z vás vane:
Vzplát na tvé hranici, ó Pane!

Karek Toman
(sbírka Měsice)

ŘÍJEN

Ty bože révy, který posíláš
paprsky slunce na nalité hrozny,
na zlaté hrozny, hrozny fialové,
buď milostivý.

Po teplých stráních vzpínají se k tobě
vášnivé keře roztančeným gestem,
zpívají, mluví, hovoří a prosí,
bys dal jim oheň, aby rozdaly jej,
bys vdech' jim radost, aby vzkvetla v očích
zkalených trudem.

Neb my jsme lidé mdlí
a pro tvou slávu milujeme víno
a s číší jen se naše srdce pomodlí.

Košíky už jsou vrchovaté,
vy na květy však vzpomínáte,
když rozpukly a zružověly
a přiletěly první včely.

Tatam je křehká krása jejich,
žebříky vidíš po alejích.

Na drátě, který teskně zpívá,
vlaštovka sedí zimomřivá
a déšť jí stéká po fráčku.

Je září, měsíc pasáčků.

DOZNÍVÁNÍ LÉTA

Zvolna bledne
obraz léta
už dávno
se ve větru
nevlní obilí
pole odhalila
zemité barvy

Přestaly jásat
slunečnice
teď smutně hledí
k zemi
do zeleně syté
proniká okr
s karmínem

Odkvetlo bodláčí
nažky ochmýřené
se rozletěly do kraje
uschly stvoly
jejich domovů

Stěhovaví se houfují
pozorně naslouchají
volání dálného jihu
nablízku je den
kdy křídly řeknou
své nashledanou

Ještě poslední
obrazy léta
malíř s paletou
ohnivých barev
už je nedočkavý ...

ZÁŘÍ

Ty, sladký září! Jak je modré nebe
nad těmi vrchy, kde se barvy rodí!
Jdu zmaten vzduchem, jenž je plný tebe,
a chtěl bych plouti povětrnou lodí.

Tak zcela nízko nad lesy, jež mění
svou píseň zelení na píseň žlutí,
a v slunci tiše oddati se snění
o novém jaru, novém zahynutí.

I tak je dobře však na zemi něhy,
Jež dovede tak krásně umírati
na chvíli, požár uhašený sněhy,
by znovu vzplála s jarem, jež se vrátí.

Již v lesích strání měď a zlato hoří,
koňadra u cest nepokojně hvízdá
v klid, jenž se snáší ze sivého boří
a v němž svou radost poslední teď hmyz dá.

Motýla zdvíhám létem znaveného
a zas ho pouštím na poslední květy;
ještě se těšit budem ze dne svého
já, cikády a ptáci, zvěř a květy.

Proč prchají však světle hnědé srny?
Můj krok přec tišší nemůže už býti.
Jsem tulák trochu rozedraný trny
a teplo zvířat chtěl bych pocítiti!

U malíře Vladimíra Komárka


Do křiku ptáků zavolal jsem cestou:
Ať žije malířství!
Ta závrať očí,
věčný neklid krve.
S ostychem klepám, bylo otevřeno.
Nejdříve jsem spatřil známý košík.
Byl růžový.
Malíř v něm kdysi namaloval
půl tuctu zabitých hloubátek.
V okně však vlála mu krajka
utržená z Eiffelky.

Ať žije Paříž! říkal jsem si v duchu.
To město chrlí nové obrazy,
obraz za obrazem,
jako včelí královna po svatebním reji
svá vajíčka.
Kdypak ta Paříž vlastně spí?
A hukot úlu, to je vodopád
slyšený z dálky.
/úryvek/

SRPEN

V zahradu uzavřenou světu
šum klasů zavívá a voní živným chlebem.
Pokojná píseň žní jde po polích
a pod ohnivým sluncem
blažený pot si stírá člověk.

Zdaleka slyším vrata dusných stodol,
jako by skřípal zuby.
Neviditelná ruka loupežná
se podepřela o kalenec
a čeká.

A přece mlčím, nevykřiknu v ticho.
Nad námi hlavy naklánějí bdíce
hodiny samot našich, slunečnice.

KAREL TOMAN: MĚSÍCE

Karel Toman - sbírka měsíce

ČERVENEC

Svatý stín strážný bdí nám nad domovem,
hlas jeho slyšet v tichu: Pamatuj!
A v šumu listí, v chladné písni vod
hlas jeho slyšíš, slyšíš doprovod:
Pamatuj!

Ne záře hranice, jen víra, zápal tvůj,
čin s mužným slovem
ať provází tě po Čechách.
Ne bengál vylhaný, jen tichý stálý plamen
ať hoří v duších.

Svatý stín strážný bdí nám nad Čechami
a děti v kolébkách
nám posvěcuje vzdušným pocelem.

ČERVEN
Jaromírovi

Stín stromů zelený tě na svět uvítal,
zahrada jarní tišila tvůj pláč.
A s každým červnem vzpomínáme,
co ti ten první dal,
a s tebou koupáme se v jeho slunci.

Sen matky tvé a otce se snem lidu kvete,
i tebe vepjal v řetěz čarovný,
kde hlad a bída umlká,
kde mizí vše, co bolí člověka
a hněte.

Sni, hrej si v červnu svém. Vy všechny děti sněte
domova nejpyšnější sny,
než řekne velký den: Jsem naplnění, procitněte!

Ze sbírky: Karel Toman - Měsíce

Už ze skal zlato tařic stéká
až dolů, tam, kde jarní řeka
vlnami svými něžná, hravá
rákosí šumně pročesává.

Beránci něžní! Noži klnu,
dřiv než vám rudě zbarví vlnu.
Kukačka, která jaro vítá,
v zeleni listí pozakrytá,

léta nám krutě odpočítá.

KAREL TOMAN: MĚSÍCE (celá sbírka)

BŘEZEN

Na naší studně ráno hvízdal kos.
Jde jaro, jde jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.

Bez chvěje se a hrušně čekají.
Jde jaro, jde jaro.
Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas
a nových kovů napil se tvůj smích.
Jde jaro, jde jaro.

Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.

Tesklivé nebe země zdejší,
v únoru ještě tesklivější,
svou šedí k obzoru se druží
a padá mlčky do kaluží.

Sněženku chladnou tiskneš k spánku,
říkáš si veršík o skřivánku,
zatímco kluci nasedají
už na koně a jedou k máji.

Přes bláto ovšem, přes kaluže,
a vidí v dálce kvésti růže.