Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Vtzslav,
ztra Magdalna.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ivot v emigraci - XVIII.
 
 
Protoe jsem v nkterých tenáích moná vzbudila dojem, e jsme si v té emigraci jen jezdili na dovolenou a tam si nezízen uívali, musím zase napsat nco o své práci. Nejen proto, abych ten mylný dojem napravila, ale pedevším proto, e jsem mla neobyejné štstí, a práce, kterou jsem mohla dlat , mne a do  poslední chvíle, kdy jsem odešla do pense, na 100 % bavila, píšu o tom tedy ráda. Ale pedevším z toho dvodu, e jsem v ivot celkem pracovala mnohem delší dobu, ne jsem byla na dovolené.
Take jsme zase v našem milém malém msteku, které sice dost pamatuje, ale kde, el Bohu, ze starých staveb zbylo jen málo. Na obrázku je tak zvaný „De Munt“ ili dm, kde se díve razily mince. Te je v nm hezká restaurace, ale docela ho obklíily moderní baráky, naštstí ne vysoké. Vraceli jsme se  vdy rádi, tak, jak se lovk vrací dom, je to oáza klidu. Pestoe jsme oba Praáci, nechtli bychom u nikdy bydlet ve velkomst. Ostatn, co já jsem za Praáka, kdy jsem do deseti let bydlela s babikou v její vilce, v malé vesnici v jiních echách. Stejn tak jsme nikdy nejezdili a dosud nejezdíme na dovolenou do velkých hotel. To nemá nic spoleného s tím, e jsme emigrovali. My jsme vdycky jezdili jen pod stan a na vodu, na hory do chalupy, na Bevu do krásné devnice, atd. Máme rádi ticho a co nejmén  lidí okolo sebe.
Je to otázka toho, co má kdo rád. Naštstí si me jak v esku, tak kdekoliv jinde na svt kadý vybrat, (pokud na to má) kde chce bydlet a kam chce jet na dovolenou. Jen pošetilec by ho za to peskoval. Ty betonové hrady se pece musejí pro nkoho stavt. Nkomu se to líbit musí, íkáme si vdycky s podivem.
Jedním z problém, se kterým jsem se potýkala, bylo to, e moji práci nemohl v podstat nikdo pevzít. Kdy jsem byla pry, leel vývoj nových projekt ladem a práce na tch u hotových také lehce stagnovala. I autoi, kteí psali objednané texty museli být sem tam popohnáni.
Osmidílný Dictionnaire Universel de la Peinture pro nakladatelství Le Robert jsme dodlali, mezitím jsme také spáchali ješt njaké monografie, ili knihy, vnované jednotlivým umlcm a tu ji zmínnou knihu o umleckých pokladech ve Vatikánu ( viz vpravo)  s nakladatelstvím Herder ve Freiburgu, která mla svého asu velký úspch. Herder, to je nakladatelství, o kterém jeho lektor a náš pozdjší pítel Dr. Stadler s oblibou íkával, e je to vlastn  „Gottes eigene Verlag.“ ili „Nakladatelství samého Pánaboha.“ On tam ml na starosti knihy o umní a museli jsme spolen dost bojovat, abychom u vedení prosadili naše projekty. Te se nám podailo Herdera získat pro stejný lexikon malíství v nmin. Nkdo by si myslel, e se to tedy peloí a bude. To by se toti pak musela dlat znovu jen tisková deska, na které je text. Bylo by to levnjší.  Chyba lávky, jak se hezky staroesky íká. Protoe lexikon neobsahuje jen jména malí, která ádné potíe nedlají, ale i slohy a epochy, nastává problém jazykový. Píklad za všechny :  L‘Art paléochrétien, ili umní (perioda) pedkesanská se nmecky ekne Frühchristliche Kunst.  A u se sthuje, bohuel nejen text, ale i ilustrace. Všechny tiskové desky se dlají znovu. Nic se na to nedá vymyslet, tak zvaný odkaz, tj.  „viz tam a tam“, to vám  nikdo neakceptuje. Není to problém francouzsko-nmecký, je tomu tak skoro ve všech jazycích. Moná, e nkdo z vás nkdy vidl v knihkupectví, i dokonce vlastní tlustou knihu jménem „Malíství od A a do Z“. Vydalo v echách nakladatelství Rebo, jeho majitel, mj dobrý známý, pišel do ech z Holandska. To je také „moje kniha“, pvodn udlaná v nmin pro Lingen Verlag. Tahle  kniha stála  v esku nesmírné mnoství penz a málem nevyšla, práv proto, e se muselo všechno pedlat, z toho dvodu, e má eská abeceda písmenka jako CH a a a Š a a vbec. Však to víte sami nejlíp.
Nehled na to, e se musela platit autorská práva nejen autorm textu,ale i malím a jiným, jak ijícím umlcm, tak jejich potomkm, ale i museím a galeriím, soukromým majitelm obraz, co lezlo nesmírn do penz. Protoe komunistití pohlavái, kteí dlouhá léta o všem rozhodovali, zejm té rozhodli, e eskoslovensko nikomu na západ od elezné opony tato práva platit nebude, divili se po roce 1989 lidé ve vydavatelstvích, co se to na n hrne.Nebyli na to zvyklí. Platili sice autorm za texty, sem tam nkomu za obrázky, ale e je toho mnohem víc, to jim udlalo zpoátku mnohdy áru pes rozpoet.
Mla jsem sice pvodn na starosti pedevším umleckou formu projektu a pak jeho ilustrování, ale jaksi se to postupem asu všechno zmnilo a na mne zstaly i ostatní „drobnosti“ okolo, kterých bylo nemálo. A k tomu trpkému konci, kdy jsem pi tisku jednotlivých díl chodila tak zvan  „schvalovat“ do tiskárny ke stroji jednotlivé archy, kdy s obrázky byl njaký problém. Nebyla to zrovna legrace, protoe tiskárna pracovala na ti smny, take jsem byla asto i v noci vyburcována a strávila teba i nkolik hodin nad tiskovými archy. Ráno pak jsem si nemohla pispat, ale u jsem zase v obvyklou dobu sedla za svým psacím stolem. Nebo teba  jela na sluební cestu. Maminka, kdy u nás byla po dlouhé dob zase na návštv, a vidla mne takto kmitat, resolutn ekla : „To bych jim já tedy nedlala.“ Marn jsme jí vysvtlovala, e „jim“ nic nedlám, e to patí prost k mé funkci. To, e lidé ve vyšších funkcích nemají placené pesasy, u nechápala vbec.
S tím francouzským lexikonem byla ješt jiná potí a ta spoívala v rzném pohledu na svt a na dleitost rzných informací. Francouzi mají v Holandsku povst lidí, kteí se zabývají vším trochu povrchn. Holandské oblíbené rení tomu íká „met de franse slag“ ili, zhruba peloeno všechno je tak trochu odbyto, i bráno píliš nonšalantn, jaksi „na hl“. Co pochopiteln není pravda, ale vzájemné pomlouvání tohoto druhu je mezinárodní, ba celosvtový sport. Vyslechla jsem toho nesmírn mnoho, bhem svého ivota v zahranií, vím, co íkají Angliané o Holananech, Holanané o Belgianech, co se kde íká o Nmcích, jak se koukají Ameriani v nkterých místech USA na Evropu a zbytek svta. Švýcai jsou sýrové hlavy, Rakušané taky za moc nestojí, jsou dekadentní a lehce zaostalí. Ve Francii, kde se k vám chovají zdvoile, ale v podstat mezi sebe hned tak nikoho nevezmou, mi dvrn sdlili, e je to od tch Holanan drzost, chtít dlat pro Francouze njakou knihu. Nkdy jsem si pipadala jako Maran. Dokonce i v Jiní Americe  jsem mla monost vyslechnout co si o tch lidech ve zbytku svta myslí. Pokud si nco myslí, vzdálenosti to toti trochu ohlazují, jako voda kameny. íané i Korejci  nemají rádi Japonce, stejn tak se  nesnášejí Korejci s íany.  Kadý národ má pifku na nkoho, kdo je podle nj neinteligentní blbec, arogantní sprosák a vbec jaksi nestojí za moc. Italové všichni kradou, Francouzi myslí jen na sex a mimoto pojídají áby, Ameriani jsou hlupáci, kteí nevdí nic o Evrop a její dleitosti, Nmci jsou zase všichni nacisté. A idé? Ti mohou úpln za všechno. Xenofobie, ili nevraivost k cizincm, znak primitivismu a obav z neznámého, se vyskytuje jak známo i v pralese mezi indiánskými kmeny, píší o tom napíklad Hanzelka a Zikmund. Na Borneu i jinde kdysi domorodci, lovci lebek, pro jistotu ješt nkdy nepítele sndli. V Africe se dodnes vyvraují  domorodci rzného pvodu, vzpomete na Tutsis a Hutus, docela nedávno. Kulturní národy, trochu dotené civilizací, se pochopiteln domnívající, e to vyešili, e oni jsou ti nejlepší ze všech, e nemají chybu. Vyívají se tím, e  na rzných úrovních oškliv pomlouvají všechny ostatní národy a peliv se snaí zapamatovat si veškerá utrpná píkoí, elegantn zapomínajíce na to, co komu udlali oni sami.
Ale také je na svt hodn lidí, se kterými se dá sedt u sklenice vína a kterým je docela jedno, odkud jste. S tmi jsme se vdycky nejradji pátelili a bylo nám s nimi dobe. Jak to íká básník : Lásko, setkáme se spolu, a se svtu poštstí, sedt u jednoho stolu, na jediném námstí….
A pro se nelíbil Nmcm ten francouzský text? V lexikonu pro vydavatele Le Robert, velmi známého a vhlasného, mimochodem, byly toti i ponkud rozverné informace o rzných vlastnostech umlc a jejich podivnostech – napíklad  o tom, e výstední Salvador Dalí  vlastnil oblíbenou vycházkovou  hl se slonovinovou hlavicí a ta pedstavovala umn propletenou dvojici, nahého mue a enu, kteí se náruiv milovali. No teda! Nmecký vydavatel vyadoval pedevším data, pesné údaje, co, kdy a kde a pro. Ta drobnost s holí pana Dalího a ješt mnohé jiné podobné detaily pimly vydavatelství Herder k tomu, e se rozhodli nechat napsat text úpln znovu. On toti dobrý peklad také není levný, velký rozdíl finanní to nebyl. Ale hrozná ztráta asu. Na kadou epochu, na kadý speciální druh umní musíte najít píslušné odborné autory, musíte sestavit redakci a najít šéfredaktora. Musíte to všechno stále hlídat, musíte dbát na to, aby vám toho nenapsali víc, ne potebujete, protoe pak bojujete s jakýmsi „pevisem“ v textu a to není ádná legrace. Nahoe vidíte dvanáctidílný Lexikon der Kunst, na kterém jsem pracovala opravdu hodn docela sama. Nejen redakci obrazovou, ale layout a všechno okolo. tyi a pl  roku se mnou nebyla vbec e. Neustále jsem ešila problém ilustrací i textu. A u tohoto lexikonu jsem mla po prvním díle „pevis“ sto stránek. Jsem od té doby mistr v krácení text. Pímo textový kat.  A zase nkdy mistr v pidávání textu, protoe to bylo v dob ped computery a všechno se dlalo run, ne na monitoru a text byl starodávná sazba, kterou jsem dostávala v pruzích, které jsem do toho layoutu vlepovala i s ilustracemi, od kterých jsem musela mít tak zvaný nátisk. Muselo mi to vyjít. Nebylo jiné cesty. Kdy dnes sedím u computeru, lituji, e jsem se nenarodila o nco pozdji. Jaká by to byla nádhera, dlat layout na poítai, potom ho odeslat všem, kteí ho museli vidt. A pak z nj rovnou udlat tiskovou pedlohu. Nehled na to, jak kvalitní lze dnes dlat reprodukce. Jak snadno se dá poslat fotografie obrazu i umleckého pedmtu elektronicky.
Naštstí moji dva spolupracovníci v archivu byli velmi spolehliví. Ale pedevším jsem tehdy u sebe u mla Viviane, kterou jsem „zddila“, kdy šel pan Harry do pense. Byla s ní bájená spolupráce, patnáct let jsme si spolu krásn existovaly, nikdy v ivot jsem nemla inteligentnjší, spolehlivjší a píjemnjší kolegyni. Byla vlastn mojí sekretákou, ale to bylo jen pro forma. Byly jsme - a dosud  jsme, pítelkyn. Viviane místo mne objednávala v museích diapositivy, starala se o práva, tedy o to, abychom je dostali a aby tato byla zaplacena. Pedala jsem jí to potom, co jsem z museí za eleznou oponou nedostávala na své dopisy vbec odpov, nato aby mi poslali ádané. Dopis, podepsaný njakým slovanským jménem, nebo dokonce psaný esky i rusky - na ten se neodpovídalo. Asi mli své informace, Minaíci nepracovali nadarmo.
Nahoe vidíte ješt malou ukázku z mé produkce, ke kadé knize se „víe“ píbh, spousta píbh, veselých i váných. Nkteré vám napíšu pozdji.
A to jsem ješt uila djiny umní na veerní vysoké škole. Celých sedm dlouhých let. Ale ped tím jsem ješt musela udlat tak zvanou ballotage, ili písnou zkoušku, jestli jsem zpsobilá na té vysoké škole uit, protoe mne bolševik nenechal dostudovat. Ve zkoušce jsem obstála, ale o tom, jak jsem uila, napíšu zase jindy. A taky o tom, jak jsem docela náhodou pímo zakopla o Arsèna Pohribného, eského historika umní a profesora na Universit v Darmstadtu.
 
Vra Pokorná