Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ev¾en,
zítra Martin.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Policejní dar - 2
Mé zlé pøedtuchy odvál pøátelský pozdrav Franty. Usedl jsem do Volhy a samozøejmì, ¾e jsem nelenil polo¾it otázku jak to, ¾e kriminálka má auta, která do nedávna byly privilegií obávané Stb.
 
“Jo, kamaráde, to jsme na ty hajzli estébáky koneènì vyzráli. Krátce po revoluci jim všechno vzali a Volhy jsme podìdili my, kteøí jsme do nedávna jezdili ve starých Škodovkách”, vysvìtlil ochotnì mùj nový pøítel Franta. Ten mi taky øekl jak chlapi od kriminálky nemìli estébáky rádi, proto¾e jim do øemesla strkali nos a kolikrát jim narušili dlouhodobé vyšetøování.”Jo, to byla, paneèku kasta sama pro sebe”, zasmušile øekl Franta a vzápìtí dodal:”Hele, Ivane, my jsme právì zalo¾ili Kriminalistický Klub. Dnes je slavnostní otevøení a tak si myslíme, ¾e kdy¾ jsi se na nás pøijel podívat z tý daleký Austrálie, tak ¾e bys jako k nám mohl promluvit”.
 
“Co tím Franto myslíš, jako dát pøednášku?”, otázal jsem se a èekal jsem to nejhorší. “No jo, kdy¾ tomu tak chceš øíct, tak pøednášku. Jako o tom co tam dìláš, jaké máte v Austrálii   kriminální problémy a vùbec, je bude zajímat všechno. V¾dy» tady všichni jenom prahnou po informacích”, øekl Franta. “No jo, kamaráde, ono se øekne, dej pøednášku, ale v¾dy» já se èesky nedomluvím”, øekl jsem doufaje, ¾e to Frantu zviklá a nabídku stáhne. “Èlovìèe, Ivane, o èem mluvíš, èesky mluvíš jako kniha”. “ No jo, ale blbì napsaná”, lakonicky jsem odvìtil. “A kolik vás tam asi bude”, zeptal jsem se váhavì. “No asi tucet, neboj, všechno bude v naprostý pohodì. Nech to na mì. Jsem pøedseda a kdy¾ tak tì ze šlamastiky vytáhnu. A uvidíš, ¾e se ti tam bude líbit. Pivo poteèe proudem”, mrknul na mì Franta. 
 
Frantovo  ubezpeèení, ¾e se bude èepovat okam¾itì zabralo a já  se uklidnil. Ne však na dlouho.
 
Franta otevøel klubovní dveøe a ja ztuhnul! I skrz hustý kouø bylo vidìt, ze je sál narvanej k prasknutí. Po našem pøíchodu ustal èilý hovor, orgáni vstali ze ¾idlí a zaèali uctivì tleskat.
 
“To je teda pìknej prùser Franto. To jsi neøekl, ¾e tu bude tolika lidí” spustil jsem na plukovníka. “No jo, já to sám nevìdìl, ale oni pøijeli kolegové a¾ z Košic”, vysvìtlil Franta. Mì se zamotala šiška, trémou mi vyschlo v hrdle a teprve pøísun piva mi vrátil hlas.
 
Franta mì obecenstvu pøedstavil, já se postavil na tøesoucí se nohy… a zaèal blekotat. Ka¾dý, kdo se ocitl v podobné situaci, ví pøesnì o èem mluvím. Jak je zatracenì tì¾ké se vyjádøit v èeštinì, kdy¾ mluvíte o své práci. To¾ jsem si odkašlal a tøesoucím se hlasem zahájil svojí pøednášku elitì èeskoslovenské kriminální policije.
 
”Milí a vá¾ení policejní úøedníci a moji drazí kolezi”, zahájil jsem nejistì. “ Byl jsme sem invited abych s vámi discuss very important téma policejní work v Austrálii a v overseas”. Pot mi polejval záda, dìlalo se mi mdlo, pivo nepomohlo tøesoucím se rukoum a cejtil jsem se jako úplnej blb. Prostì jsem nebyl schopen mluvit o své práci pøijatelnou èeštinou.
 
K mé nesmírné úlevì orgáni v hale vùbec neprahli po informacích spojených s policejní prací v Austrálii.  Bombardovali mì banálními otázkami ohlednì policejních platù, kolik stojí v Austrálii auta, baráky, pivo, jestli tu máme krásný ¾enský a vùbec. Tak o tom jsem mohl mluvit celkem s pøehledem a navíc dobrou pra¾skou èeštinou. Náhle jsem byl sám na sebe pyšný.  
 
Po mé slavné pøednášce se v hledišti najednou nejistì na nohy postavil jeden orgán, který pravil: ”Tak já bych chtìl jako za nás za všechny co tady dneska jsme, kolegovi z daleký Austrálie podìkovat a vlastnì mu tak nìjak vlastními svými slovy øíct, jak bezvadnì mluví po tolika letech èesky. To jsme tu, pane kolego, nedávno mìli toho slavnýho tenistu Lendla a ten to lámal tak, ¾e mu nikdo nerozumìl” øekl, a spokojen svým projevem nahrnul do øepy další pivo a tiše se svezl pøímo pod stùl.
 
Pak u¾ jsme se oddávali bohapustému chlastání, poplácávání se po zádech, a vyprávìní policejních historek. Já, potìšen dopadem své pøednášky, jsem se uvolnil a nalámal se jako carskej dùstojník. Kolegové zrovna tak.
 
Nálada šla plným proudem, dehtový ¾lábek pisoáru zaèal vesele pøetýkat a já, plný kurá¾e, jsem se s kolegy podìlil o trochu nejapný a ne pøíliš se hodící vtípek o èeských policajtech.   
 
Jedou v noci dva policajti na hlídku, kdy¾ na jednoho pøijde tì¾ká chvilka a musí si odskoèit. Po ètvrthodince se z temného pangejtu ozve zoufalý hlas:”Jendo, kurva, hoï mi baterku”. “Na co chceš prosím tì baterku? To si chceš na to hovno posvítit?,otázal se partner v autì. “Ty vole, na hovno si posvítit nechci, to u¾ sem mìl tøikrát v ruce, ale obušek nemohu najít!!!!”
 
No tak na to jenom mohu øíct, ¾e kdybych nebyl tak vzácná návštìva, tak bych asi dostal pøes kušnu a facku jako mísu salátu. Takhle se orgáni jenom køeèovitì zasmáli a pokraèovali v zábavì.
 
Kdy¾ byla nálada v nejlepším, halou náhle zašumìlo a policajti šli do lati. I já, nemaje tuchy o co šlo, jsem se postavil do haptáku a zaèal jsem s pøipitomìlým úsmìvem na tváøi salutovat, nevìda komu.
 
Do haly ráznì vešel èlovìk pøiposra¾eného vzrùstu. Ještì na prahu si mì zmìøil orlím zrakem a prohlásil: “Aáááá, pan Ivan Kolaøík. Poslední adresa pøed odchodem za hranice Nad Homolkou 13, Praha 2. Nelegálnì opustil republiku….”. Z chlapa sršely pøesné informace o mojí osobì a okolnostech mého útìku. Já se slabým hláskem zeptal Franty, kdo to je.
 
“Generál Figer, šéf Federální Policije, zašeptnul Franta”. A to u¾ se malinký generál pøihasil k našemu stolu, potøásl mi pravicí, objednal si pivo a øekl s úsmìvem:” Klídek, pane kolego.To já si vás dal provìøit, abych vìdel s kým tady dneska  budu pít pivo”. Spiklenecky na mì mrknul a pøedal mi fascikl o mé osobì, pøipravený Stb.
 
“Pane generále, víte, já ka¾dýmu tady pøivez malinkej dárek, ale vám nedám nic, proto¾e vy mì teï šoupnete rovnou do kriminálu”, øekl jsem vìda, ¾e nemám co ztratit. “Ale kdepak, soudruhu, øekl a okam¾itì se opravil. Kdepak, pane kolego, teï je nová doba, teï tu máme tu demogracii, tak¾e ¾ádný strachy a dejte si pivo”. Tak¾e jsem si oddychl a nahrnul jsem tam další dvanáctku.
 
Zábava v klubu vesele pokraèovala. Generál se správnì zlískal, pozastesknul si na staré èasy a pravil, ¾e budoucnost bude patøit tìm mladejm. Netrvalo dlouho ne¾ z podpa¾dí vytáhl slu¾ební bouchaèku brnìnské výroby a pyšnì mì upozoròoval na její pøednosti. Do stropu naštestí nestøílel. Nicménì veèer se protahoval, hlahol orgánù pomalu ztrácel na rá¾i a tu se pan generál zvedl ze ¾idle a hromovým hlasem zaburácel:”Chlapi, ticho!” Halou zašumìlo a opilci ztichli jako pìna.
 
 “Tak ne¾ se rozlouèíme, tak bych vám chtìl, pane kolego, tady pøedat jménem Federální Policie tuto upomínku na dnešní úspìšný veèer, která vám pøipomene vaší vlast a kolegy od fochu”, øekl generál a pøedal mi krásnì zabalenou krabici.
 
“Va¾ený pane generále”, pronesl jsem se slavnostním zanícením. “Ja vám moc za dar dìkuji a jsem si jist, ¾e mi vskutku pøipomene rozmarné chvíle pro¾ité ve vaší spoleènosti.” Poté jsem otevøel krabici a vydechl pøekvapením. V krabici byl opravdu krásný porcelánový kávový servis. Opatrnì jsem vyjmul jeden hrníèek a nevìøil jsem svým oèím. “SNB” stálo zlatým písmem na koflíèku. “SNB”, oznámil jsem hlasitì hale, která zaburácela nadšením. Páníèku, jak tohle vysvìtlím kamarádùm v Austrálii, probìhlo mì rychle hlavou!
 
Poté jsem i já slavnostnì pøedal panu generálovi chlupáèe koalu a policejní èepici. Generálovi to muselo zpùsobit náramnou radost, proto¾e si èepici narval na hlavu a zaèal rychle promrkávat, aby zatlaèil deroucí se proud slz.
 
Hbitì jsem vyu¾il danné situace a jakoby nic jsem se otázal:”Pane generále, kdy¾ jsme se takto sblí¾ili, mìl bych k vás velikou prosbu”. “No, copak?” zeptal se dùstojník a obezøetnì se podíval, kdo poslouchá. “No, já bych dìsnì rád nìco domù propašoval”, øekl jsem a èekal na generálovu reakci.
 
Generál na zlomek vteøiny ztuhnul, utøel si èelo a neklidnì se zeptal:”Co tím, kolego, myslíte, propašoval? Co pro pána krále chcete odtud pašovat”?
 
“Galusky”, utrousil jsem ledabyle. “Galusky? A co to je”? zeptal se zmatený generál.
 
To¾ jsem rychle vysvìtlil,¾e to jsou ty bájeèné èeské pneumatiky, na kterých Honza Veselý vyhrával Závod míru.
 
Generál se bohapustì rozchechtal, mávnul rukou, naklonil se k plukovníkovi Frantovi, kterýmu dal slu¾ební rozkaz  zdárnì a bez úhon mì provést celními prostorami ruzyòského letištì. I s prašivými galuskami.
 
Bylo kolem jedné ráno, kdy¾ jsem se koneènì krajnì vyèerpán dostal domù. Franta na mì pøátelsky mávnul z Volhy, protoèil koleèka a zmizel ve tmì. Tak tady furt policajti mù¾ou chlastat a pak øídit, øekl jsem si s troškou lítosti, ¾e toto je nemo¾né doma v Austrálii.  
 
Pobyt v Praze ubìhl a¾ pøíli¾ rychle a nastal èas louèení. Ráno se pøed barákem opìt zastavila napulírovaná Volha a kromì Franty se mi ještì pøedstavil podplukovník kriminálky Jarda Zralý, který na pøednášku nemohl, ale o všem slyšel a chtìl se se mnou seznámit.
 
“Je dobrý, kdy¾ s tebou jedeme dva”, øekl Franta a dodal, ¾e v dnešní rozbouøené dobì, kdy v Praze øádí bandy cikánù a Ukrajincù, èlovìk nikdy neví. “A pak taky potøebujeme pustit hrùzu na celníky, kdyby jako nìco skrz ty gumy”, øekl ledabyle Franta.
 
Na Ruzyò jsme se pøihasili nejménì sedmdesátkou, co¾ byly prdy na strašnou vozovku vedoucí k letišti. Volha ale vesele zdolávala zrádné díry v silnici a jela nejménì o dvacet kilákù rychleji ne¾ ošuntìlé Trabanty a hadraplány.
 
To¾ jsem vyndal veškeré saky-paky vèetnì tašky narvané galuskami, kterou jsem tøímal v levé ruce. Pod pravým pa¾dím jsem nesl krásnì zabalený policejní dárkávový servis.
 
“STÁT”! zahømìla prsatá celnice se zadkem, který zaclonil výhled na pøistávací dráhu. “Copak to pane nesete v tý krabici?”, vypálila na mì. Ani¾ bych mìl mo¾nost nabídnout nìjakou vhodnou výmluvu, plukovník Franta ledovì vyndal policejní placku, pøedstavil sebe a Jardu a øekl:” Tohle, paní kolegynì, tohle je prosím náèelník od australský policije. Veze si sebou dárek od generála Figera a je to kávovej servis”. “Aááá, kávovej servis” zasršela celnice. “A z èehopak je dìlanej”?, zeptala se.
 
Nic netušící úøedníci vysvìtlili, ¾e je to servis porcelánový. Kozatka zbrunátnìla a vítìzoslavnì zaburácela: „ZAKÁZANÝ VÝVOZ”! Na èele mi vyvstaly kapièky potu a u¾ jsem si pøedstavoval otázku další, tentokráte týkající se tašky napchané galuskami. Zaèal jsem vidìt vìci èernì. Strašná pokuta, zabavení zakázaného vývozu, èlánky v novinách, prùšvih v práci, ztráta práce, ¾ivoøení…
 
Policajti zaèli s celnicí vyjednávat. Co vyjednávat, zaèali pøímo  škemrat, aby mi bylo dovoleno vzácný dar s ozdobou SNB vzíti do Austrálie. Velice dobøe si asi uvìdomili, ¾e pouštení hrùzy by s obdaøenou celnicí nehlo a bylo by nám tak dobrý jako mrtvýmu šála. Nepøeháním, kdy¾ øeknu, ¾e chvíli hluèná, chvíli šeptem vedená diskuse trvala nejménì ètvrt hodiny. Teprve kdy¾ Franta okatì vyndal penì¾enku a prsty pøejel bankovky, vìdìl jsem, ¾e máme vyhráno. Celnice zjihla, mávla na nás baculatou rukou, kterou naznaèila, ¾e mù¾eme jít økouce: ”Nic jsem nevidìla, jdìte”! Ani štastnou cestu mi nepopøála. Jsou to v tom Èesku ale mravy.
 
Otøesení dùstojníci kriminálky v pùl deváté ráno doklopýtali k právì otevøenému baru a promptnì poruèili tøi vodky. Pak další tøi a na kamarádšov ještì tøi. Nad nimi jsme se bavili jak to bylo na kahánku a jak ty hajzlové celníci maj nyní hroznou moc. Vzpomìl jsem si na mamìnku, která by urèitì nebyla ráda, ¾e jsem tak brzo ráno pil alkoholické nápoje.
 
Koneènì nastal èas odletu. Letoun se odpoutal od betonové dráhy a já, smutný, okénkem sledoval menší a menší postavièky nových kamarádù, kteøí mnì mávali na pozdrav.  Náhle jsem si uvìdomil, za jak vlastnì krátkou dobu po Sametové revoluci døíve všemi obávaná policije ztratila moc.
 
DOVÌTEK.
S plukovníkem Frantou jsem udr¾oval úzký styk a stal se jedním z mých nejlepších kamarádù. Slušòák do morku kosti, znechucenì po roce se vším praštil a šel do výslu¾by. Nemohl pracovat pro policii, ve které prý stále pøe¾ívají staré slo¾ky. Republika tak ztratila vynikajícího experta pøes padìlky penìz, které po revoluci zaplavily Èeskoslovensko. K mému velikému zármutku mi Franta zemøel. Na historky v Kriminalním Klubu a na èasy spolu v Praze pro¾ité nikdy nezapomenu.
 
Cyklistický šampion Budha, kterému jsem pašované galusky u piva slavnostnì pøedal, se na nich málem zabil. Pøi závodech se mu ve sprintu guma zošmýkla z pøedního kola a Budha te¾ce spadl pøímo na hlavu. Slavné pneumatiky se na ráfcích kroutily jako had a nešlo na nich jezdit. Všechny byly zmetek. Budhùv neš»astný pád zpùsobil, ¾e pøítel zanechal cyklistiky, zaèal se zamilovávat do slavných èeských hereèek a nyní se vìnuje pøestavování barákù bývalým milenkám z mládí. Díky vadným galuskám Austrálie pøišla o vynikajícího koleèkáøe.
 
®ena Máòa mì pøivítala tou¾ebnì oèekaváným chlebem máslem zavaøeninou a byla ráda, ¾e jsem se jí vrátil v jednom kuse. Pohrozila, ¾e mì u¾ na ¾ádné štace v zahranièí nepustí.
 
Kávový servis sedí ve vitrínì a pochlubím se s ním jenom lidem, kteøí mì znají. Ti také znají historku s ním spjatou. A to jsou také kamarádi, kteøí mì pøemluvili o tom všem napsat. Co¾ jsem právì udìlal!          
 
A vùbec nakonec. Všechna jména policejních orgánù jsou smyšlená. Povídka, jen krapátko nadsazená, se nicménì zakladá na pravdì.    
Ivan Kolaøík, OAM
Pozn. redakce: Autor je dopisovatelem www.pozitivni-noviny.cz
 
 
Další èlánky autora:
Neúspìšný hráè
Úvaha o bolesti
Nebezpeèná práce
Úvaha o taxikáøích
Policejní dar - 1