Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Lubo,
ztra Martina.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ivot v emigraci – XIII.
 
Nevím, jak je to moné, ale práv na tinácté pokraování vzpomínek mi vyšlo povídání  o nepíjemnostech, které nás tehdy potkaly, a které by se daly s úspchem oznait jako smla. e by ta tináctka fungovala i njak zptn? Moné je všechno.
Co se tedy tenkrát vlastn stalo: v  tiskárn  Smeets, patící te ke koncernu VNU, se zaalo radikáln  reorganizovat a modernizovat. Bylo na to pijato nkolik nových manaer.
To na první pohled nevypadá nijak hroziv. Jene, taková reorganizace tém vdycky znamená i redukci potu zamstnanc. Také modernizace pináší vtšinou to, e se nakonec bude propouštt. Tehdy, stejn jako dnes. V litografii, pro kterou ješt ped nkolika lety shánli lidi dokonce a nkde v Surinamu (podezírala jsem  našeho milého personálního šéfa Pieta z toho, e se tam chtl prost podívat), proslýchalo se stále astji, e se bude sniovat poet zamstnanc, zejména litograf.  Vše se mlo automatizovat, reprodukce diapositiv za pomoci scanner  zahájila svoji vítznou ofensivu. Takovou scannerovou potvoru vidíte nahoe na obrázku, nahradí, pracuje-li se s ní dobe, spoustu specialist. Pouze se makají knoflíky, jen je nutno vdt které. Na nové scannery mínili u Smeetse pijmout nové lidi, kteí s tím u umli zacházet, co byli tehdy vtšinou mladí inenýi. A litografové, kteí mli dostat monost se na nové technice zauit, mli být opt jen ti nejmladší.  
Zatím nám nikdo nic blišího neekl, vdy pátelský a hovorný Piet se zmnil ve sfinx, která zaryt mlela. Manel se rozhodl, e nebude ekat na to, a ho peadí na njaké podadnjší místo. Co se zakrátko opravdu stalo našemu „podnájemníkovi“, také litografovi, který byl dokonce mladší ne manel. Ten potom a do svého odchodu do pense  pracoval v montái a v píprav desek pro tisk, spolen se svojí manelkou, která tam dostala práci hned po píchodu do Holandska. Byla to jednoduchá záleitost, na kterou staila i zauená dvata, z Belgie jich tam pracovalo nkolik. Byly to takové veselé treperendy, celý den brebentily a smály se. „Podnájemnice“ se chudák dlouho domnívala, e hovoí o ní, smjí se jí a íkají o ní nco nehezkého. To bývá problém mnoha emigrant, kteí ješt nerozumí, co si jejich kolegové v okolí povídají. Pozdji se to vylepší, kdy se nauí místní jazyk.
Mj milý se opatrn  peptal a zjistil, e  s ním na scanner nepoítají. Pestoe mu do pense chyblo ješt pes dvacet let, zdál se novým bossm na novou techniku starý. Jen si to pedstavte, pár let potom, co jsme do Holandska pišli a zaali od nuly, taková nepíjemná situace. Nkteré asopisy, pro které se ješt donedávna dlala ada ilustrací, zaaly elektronicky posílat do podniku celé stránky, obrázky i text, u kompletn hotové. Vypadalo to zle. Byla jsem zoufalá, protoe moje posice v podniku byla dobrá, uvaovat o tom, abychom dali výpov oba,  bylo pinejmenším pošetilé. Nemohli jsme se ani odsthovat jinam. Manel si tedy sám zaal shánt nové místo. Co byl problém, protoe široko daleko kolem Weertu nebyla ádná tiskárna, nebo podobný podnik, který by poteboval nco z toho, co manel uml. Po velmi intensivním hledání a peptávání mu nkdo poradil, aby hledal také v Nmecku. Hned kousek za hranicemi, u Krefeldu, je hezké staré msteko Kempen.  Odkud pochází známý theolog a mystik Thomas a Kempis, Tomáš Kempenský, mnich augustinián, který napsal  u v roce 1424 knihu „Imitatio Christi“, esky „Následování Krista“. Je hned po Bibli nejastji vydávanou knihou na svt. To bylo ale jediné, co se nám vynoilo v mysli, kdy jsme uslyšeli jméno toho msteka. Pipadalo nám to jako dobré znamení.
V Kempen byla tiskárna a vydavatelství Te Neues, nevelký rodinný podnik, tj. vedený majiteli stejného jména,  asi s temi stovkami zamstnanc, specialisovaný na pohlednice, plakáty, gratulaní karty, barevné reklamní broury, a na krásné velké barevné kalendáe s všemonou tematikou,  pedevším s reprodukcemi  umleckých dl, klasických i moderních.
anel se tedy dojel do toho podniku zeptat, a pedstavte si, e ho mohli hned zamstnat, dokonce zase v litografii. Znamenalo to ovšem dojídt, denn, za kadého poasí, v lét v zim 120 kilometr, šedesát tam a šedesát nazpt. Nedalo se  nic dlat, manel práci nutn poteboval,  ješt ke všemu jsme se práv tak trochu „rozšoupli.“ Nejen, e jsme se pesthovali do drašího baráku, ale ješt jsme si koupili, pochopiteln na splátky, naše první docela nové autíko, malou hezkou ervenou Toyotu Corollu kupé. Tehdy zaínali Japonci teprve pronikat na evropský automobilový trh a nabízeli svoje auta velmi levn. Všichni nad nimi trochu ohrnovali nosy, ale my jsme zakrátko vdli svoje. ádné poruchy, levný provoz.  Ostatn,  kdy musel manel te denn jezdit takovou dálku, tak se mu spolehlivé auto moc hodilo.
Znamenalo to té zpoátku, zvyknout si na velmi asné vstávání. Naštstí je manel skivánek a ne sva, ili ráno celkem bez obtíí brzy vstává. Také to ale znamenalo zase nový zaátek, zase nové kolegy a šéfy. A celý den mluvit nmecky. Je to naštstí e, kterou umí moje lepší polovina ze všech nejlépe, uil se nmecky u jako šestiletý chlapeek, nmina byla pvodní mateská e jeho maminky, teprve pozdji esky vychované., která se psát esky bez chyb vlastn nikdy nenauila. Protoe jsme my dva doma mluvili a stále mluvíme esky, holandština byla odsunuta trochu do pozadí. Dodnes si všichni Holanané, kteí manela dobe neznají, myslí, e je to njaký Nmec, který se nauil slušn holandsky.
Hned jeden z prvních dn v novém zamstnání mu pinesl rzná pekvapení. Napíklad najednou za sebou uslyšel hlas, který esky pravil : „ Nazdar, jak se máš?“ Kdy se ohlédl, uvidl píjemn se usmívajícího staršího pána, který se mu pedstavil jako Rudi Roebisch, a pak u jen nmecky vysvtloval, e bohuel víc neumí, e tohle si zapamatoval, kdy cviil jako malý kluk na Sokolském sletu v Praze. Byl ze Sudet a po válce tedy odsunutý do Nmecka. Ze Sudet bylo ješt nkolik dalších koleg, se kterými jsme se pozdji spátelili a vzájemn se navštvovali. Ukázalo se, e ti hoši, pvodem z eského pohranií pedevším doufali, e umím vait natolik, abych jejich nmecké manelky nauila dlat eský bramborový salát, svíkovou, knedlíky, guláš a dokonce i buchty a mnoho jiného. Dokonce si pozdji sehnali i dršky na polévku. Tu jsem jim od té doby musela vait vdycky, kdy nco oslavovali. Nejmén z pti kilo dršek, milí tenái! Manel to tam vozil v hrnci, vypjeném od saniák maltézského kíe. Všichni se k manelovi i ke mn chovali vdycky velice pátelsky. Take jsme byli od té doby takoví esko- holandsko - nmetí vandrovníci. Jednou nás dokonce pozvali na setkání obyvatel, odsunutých kdysi z oblasti Jiíkova, neboli Georgswalde. To je ve šluknovském výbku a muselo to být hezké výstavné msteko. Zbytky vidíte vlevo.
Sešli se v malém hotelu v Rothaargebirge, ve velmi hezké krajin s jezerem, jak je vidt na obrázku dole. Naped jsme  všichni byli v kostele na mši, potom se sedlo ve velkém sále u kávy, a povídalo se. Ješt pozdji se jedly klobásy, které speciáln pro to setkání udlal jeden pán, co ml kdesi eznictví a uzenáství. Všem úastníkm setkání nás slavnostn pedstavili, ekli, e jsme eši z Prahy, a e te bydlíme v Holandsku. Chodili za námi potom k našemu stolu celé odpoledne všemoní lidé a ptali se, jestli si s námi mohou popovídat esky, zkusit, zdali to ješt nezapomnli. Stále jsme ekali, kdy se zanou vést njaké revanšistické ei, nebo e nám nkdo vynadá, ale nedokali jsme se. Mli jsme asi štstí. Bylo to prost setkání soused, kteí si povídali o tom, kdo se s kým oenil, kdo má nové vnoue, kdo umel a kdo se kam odsthoval. Nikdo z nich se zjevn nechystal  dobýt Sudety nazpt. Setkali jsme se tam také s mladými maneli, kteí  ili v Paraguaji a v Nmecku byli na návštv u rodi. Mli tam malou továrniku na lustry. Srden nás k sob do Jiní Ameriky zvali, co se nám po letech hodilo, ale to pedbíhám.
Všemon jsem se snaila, abych u byla doma, kdy se manel veer vrátil z Nmecka, ale moje intensivní práce na lexikonu a skutenost, e redakce byla v Paíi, mi to moc neumoovala. Zaala jsem, pokud to bylo moné, létat z Paíe do Dusseldorfu, protoe mne tam manel mohl obas vyzvednout na letišti a jeli jsme dom spolen. To byla zatím jediná malá výhoda.
Pro mne tím ale zaalo nekonen  dlouhé období strachu a obav, které skonilo vlastn a tehdy,  kdy šel manel do pense. To trvalo ješt víc ne dvacet let. Protoe ješt neexistovaly mobilní telefony a manel neml tehdy vtšinou ani ádnou jinou monost mne informovat, kdy se nkde zdrel, nebo kdy se stala njaká nehoda na dálnici, vytrpla jsem hrozná muka. Nikdy jsem mu o tom neekla, abych mu nedlala tkou hlavu, ale bylo to hrozné. Naštstí neml za ta léta on sám nikdy ádnou autonehodu, jen jednou dostal ráno na cest do práce smyk na náledí, kdy vyjídl na dálnici a praštil zadkem auta do svodidel. Co odneslo naštstí jen auto, on ne. Byla jsem si vdoma toho, e je to pro nj pes všechny positivní stránky dost nepíjemná situace. Je velmi citlivý, ale nedá na sob nic znát, nikdy si nestuje, ale vdla jsem, e mu nebylo vdycky lehko. Vyešil  to tehdy  po svém. Vyjídl z domova skoro kadé ráno velmi brzy, ješt dív, ne bylo poteba, vyzbrojen fotoaparátem, a dlal si jen tak pro sebe krásné snímky vzcházejícího slunce, ranní mlhy, volavek tiše stojících u vody, dokonce ml na snímcích i jeáby, kteí se pi svém tahu zastavili na našich lukách. Na obrázku vpravo prý zrovna uletli.
Do toho všeho mne poádalo editelství Hospodáské školy pro mladé eny a dívky ve Weertu, abych jim udlala kursy eské kuchyn . Jedná se prý jen o nkolik veer.. Souhlasila jsem, abych je neurazila. Bylo to pro mne hrozné, mla jsem tak strašn málo asu.  Do kurs pišly vdané eny, které neumly ani nakrájet cibuli. Moje loupání brambor škrabkou s Norska, na kterou jsem byla tak pyšná, pokládaly za pehnanou šetrnost. Recepty, které jsem jim napsala a potom také s nimi uvaila (guláš, roštnky, obalovaný kvták, bramborovou polévku, polévku s játrovými knedlíky, bramborák, ovocné knedlíky z tvarohového tsta, bramborové knedlíky, jablený závin, atd.) se jim zdály docela zajímavé, ale všechno je to prý moc práce. Nebudou pece stát celý den v kuchyni. A to íkaly i ty, které nechodily do zamstnání. Nemohly pochopit, e pracuji a ješt se snaím denn vait teplé veee, a k tomu ješt ta jídla, jaká si manel peje. Holandský manel musí toti vtšinou jíst to, „wat de pot schaft“, ili co hrnec poídil.
Nemohly pochopit, e se dají vait brambory ve slupce. Prý je to špinavé. e musejí ty brambory pedem umýt, to jim nechtlo jít do hlavy. Byly milé a snaily se, ale dodnes lituji, e jsem tehdy nemla kameru, abych si je nafilmovala, kdy se pokoušely spojit strouhané vaené brambory, mouku a vajíko v bramborové tsto.
Všechno jim jak tak chutnalo, ale esnek, ve všem pro jistotu na minimum zredukovaný, neakceptovaly. Manel prohlásil, e jsou  všichni docela urit potomci vampír.
Dnes u jsou Holananky na tom s kuchyní lépe, ale vait se prmrné hospodyn  stejn  vtšinou nenauily. Nemusely. Nabídka všemoných hotových jídel, mraených, v konservách a nebo erstv uvaených a do domu dodaných jim to krásn umouje. Jen kolem svátk mete v obchodech vidt paní a dívky, jak zasnn drí v ruce papír s receptem na nco, co v ivot nevaily, a vyadují  od prodavaky 10 dkg celeru , nkdy i strouek esneku a nebo dv snítky kopru. Bh bu milostiv jejich rodinám i hostm.
Vra Pokorná