„Dochází nám hoøèice, musíme pro ní zase co nejdøív zajet“, hlásila moje man¾elka, kdy¾ pøipravovala španìlské ptáèky. Vím, ¾e to zní podivnì, ale ona není hoøèice jako hoøèice. V blízkém obchodì, kde nakupujeme vìci do domácnosti, je výbìr víc ne¾ dostateèný. Jen¾e my, od té doby, co jsme pøed léty objevili nedaleko nás v nìmeckém mìsteèku Monschau malou výrobnu hoøèice, kupujeme jí témìø jenom tam. Je to krásný výlet a proto¾e jako senioøi máme dost èasu, tak si u¾ijeme jeden krásný den.
Monschau le¾í v pøedhùøí Eifelu na øíèce Rur. Je to krásné mìsteèko plné hrázdìných domù, i cesta tam je hezká a zajímavá. Pøesto¾e se nejedná o velkou vzdálenost, pøejedeme, ani¾ bychom to zaregistrovali, dvoje hranice. To je nìco, co nás døíve fascinovalo, ¾e jsme se mohli pohybovat bez pøeká¾ek z jedné zemì do druhé. První hranice je pod nejvyšší horou Nizozemí a pozná se podle bývalé celnice, kterou si teï nìkdo chytrý pøestavìl na obytný dùm s krásným výhledem do údolí. Na belgické stranì se po chvíli jízdy dostaneme do Eupen, hlavního mìsta nìmecky mluvící èásti Belgie, ve které bydlí kolem 80.000 nìmecky mluvícího obyvatelstva. Mají svoji samosprávu a zastoupení v parlamentu i v senátu (co¾ je dáno zákonem). Na pøilo¾ených snímcích mù¾ete vidìt budovu místního parlamentu a vedle pohled na námìstí. Øíká se, ¾e jste tam sice v Belgii, ale poøádek je jako v Nìmecku a kuchynì je francouzská. Nutno podotknout, ¾e se zde mluví pøevá¾nì nìmecky, ale zároveò francouzsky a vlámsky.
Jaká je to nádhera pro dìti, které u¾ od malièka mluví tøemi jazyky, které se uèí ve škole. Po projetí tohoto sympatického mìsta se dostaneme do lesa, který se táhne a¾ k nìmecké hranici a ještì kus pøes.
Vyjede se z nìj v zajímavém místì zvaném Mützenich. Tato vesnice byla po druhé svìtové válce vyhlášenou pašeráckou vsí, kde se prý skoro všichni podíleli na pašování kávy, cukru a másla z Belgie. V pora¾eném pováleèném Nìmecku byl všeho nedostatek. Do organizování této bohulibé èinnosti se prý zapojil i starosta a pan faráø, který dokonce v kostele vybudoval spolu s lidmi z vesnice skladištì kontrabandu. Prý byl i spolu s nimi za to zavøený. Ale to je u¾ dávno. Vesnice le¾í na náhorní rovinì Hohes Venn, co¾ jsou rozsáhlá rašeliništì a vøesovištì, která jsou u¾ dlouho vyhlášena národním pøírodním parkem. V zimì se tam smí bìhat na ly¾ích a oblast je tak rozlehlá, ¾e se tam prý dokonce i nìkolik lidí ztratilo. Kdy¾ ještì byly doopravdické zimy, dokázaly tuto oblast odøíznout od okolního svìta. Vesnice je také typická neobvyklou ochranou domù proti vìtru, který zde na náhorní plošinì doká¾e být velmi nepøíjemný. Místní chytøí sedláci vymysleli ji¾ pøed mnoha a mnoha léty pøírodní ochranu, vìtrolamy, v podobì ¾ivých plotù z lesního buku. Je to neuvìøitelnì stará tradice , která se dodr¾uje stále, a aby byla zachována autentiènost, smìjí se tyto ¾ivé ploty støihat jenom ruènì, co¾ je zdlouhavé a namáhavé. Na snímcích je vidìt jak hezky tyto zábrany proti vìtru vypadají. Jsou praktické a velice malebné a svìdèí o lásce k místní tradici, udr¾ované u¾ dlouhá léta. Všichni se o ty ¾ivé ploty peèlivì starají, dokonce existuje i spolek dobrovolníkù, kteøí pøijí¾dìjí a pomáhají majitelùm domù tyto vìtrolamy udr¾ovat. Pochopitelnì to zvláštì oceòují starší lidé, proto¾e se mnohdy musí pou¾ívat vysoké ¾ebøíky a jiné pomùcky.
Na pøilo¾ených obrázcích mù¾ete vidìt jak tyto zábrany vypadají, jsou vá¾nì tak husté, ¾e jimi vítr vùbec neprofoukne. Právì tím, ¾e se stále sestøihávají, se dosáhne oné hustoty.
Nìkolik kilometrù od této zajímavé vesnice se nachází vlastní cíl naší cesty za hoøèicí. Je to mìsteèko le¾ící na øíèce Rur, ukryté v údolí a pùsobící tak trochu dojmem kulisy k nìjakému historickému filmu. Hrázdìné domy, bøidlicové støechy, nìkteré budovy jsou vystavìny celé z kamene a návštìvník si pøipadá, ¾e se ocitl v jiném èase (a¾ na turisty). Nad mìstem se tyèí hrad, který také pùsobí z dálky jako kulisa.
Mìsteèkem protéká øíèka Rur a potok Laufenbach, ve kterých se prohánìjí pstruzi, v jarních mìsících bývají také místem, kde se poøádají závody ve vodním slalomu. Mìsteèko Monschau má zajímavou historii.
První zmínky o nìm jsou ze 13. století, kdy toto místo spadalo pod francouzskou správu. V roce 1352 získalo mìstská práva. Pùvodnì se jmenovalo Montjoie. Po tøicetileté válce se stalo útoèištìm protestantù a pomalu zde pøevládal nìmecký jazyk. V roce 1918 se z francouzského Montjoie císaøským dekretem stalo definitivnì Monschau. Byl zde pøedevším textilní prùmysl, který vyu¾íval øíèku Rur k pohonu tkalcovských strojù.
Z té doby zùstal tzv. Èervený dùm, který byl postaven textilním továrníkem Scheiblerem, nyní slou¾í jako museum. Stojí na soutoku Ruru a potoka Laufenbach. Tento dùm je nádhernì zachován a jeho vnitøní zaøízení, zejména schodištì a døevené vyøezávané stropy zaujaly kdysi nìmeckého císaøe Wilhelma II. natolik, ¾e si chtìl v roce 1908 veškeré zaøízení vnitøku pøestìhovat do svého sídla v Potsdamu. Naštìstí k tomu nedošlo a tak je mo¾no stále obdivovat tento nádherný patricijský dùm, ve kterém jsou zdi vyzdobeny neuvìøitelnì zdaøile povedenými kopiemi starých holandských mistrù.
Carl Wilhelm Scheibler zalo¾il mimochodem také v polské Lod¾i ohromný textilní prùmysl a stal se jedním z nejvýznamnìjších prùmyslníkù v zemi.
Další prùmysl, který na rozdíl od textilního pøe¾il a¾ do dnešní doby je skláøský, je tu prosperující sklárna, která zhotovuje rùzné dekorativní sklo a spolupracuje s italskými skláøi v Muranu. Je zde mo¾no navštívit malé museum i sledovat výrobu pohárù, váz a rùzného u¾itkového skla a popøípadì si na památku nìco zakoupit v obchodì, patøícím k podniku..
Vskutku zajímavou pozoruhodností, kvùli které do Monschau vlastnì pøedevším jezdíme, je hoøèièný mlýn rodiny Breuerù, která tento mlýn má ve vlastnictví ji¾ od roku 1882.
To prapradìdeèek dnešního majitele dostal nápad sám vyrábìt hoøèici, proto¾e hoøèice, která se musela do té doby dová¾et z Francie èi Belgie byla dost drahá. Zaèal svoji produkci ve støedu mìsta v domì, který je na dobové fotografii.
Polohou a velikostí brzo pøestal tento dùm vyhovovat a proto prapradìdeèek Breuer zakoupil bývalý mlýn v údolíèku na potoce Laufenbachu, který pøizpùsobil výrobì. První vyrobenou hoøèici ještì roznášel sám na zádech, pozdìji rozvá¾el soudky na vozíku, ta¾eném psy a v roce 1905 se zmohl na koòský povoz. Tím se postupnì rozšíøil i okruh jeho odbìratelù. Ve dvacátých letech u¾ mìl automobil a stálého šoféra, který vozil hoøèici také do Francie a do nìkolika velkých mìst v Belgii a Holandsku. Na pøilo¾eném snímku, pøejatého z informaèní bro¾urky, mù¾ete vidìt jak nyní mlýn vypadá. Díky nynìjšímu mlynáøi Quidovi z dynastie Breuerù, se mlýn stal hojnì navštìvovaným místem, kde je mo¾no navštívit i výrobu a pozorovat jak „mlynáø“ s velkou láskou pøipravuje svoje rùzné hoøèice. Celá budova je prosycena koøenìnou vùní a mnohdy je to opravdu problém, vybrat si z nabízených 23 druhù. Krem¾ská hoøèice je výborná, zrovna tak jako èesneková,køenová, s chili, s bílým vínem, fíková, se zeleným pepøem, pomeranèová, citrónová, medová s mákem(!), kmínová, tomátová, stejnì tak hoøèice s trochou zázvoru a mnohé jiné.
My se v¾dy zásobíme nejménì pìti rùznými druhy v krásných keramických kelímcích. Zajímavé je, ¾e výroba nezùstává jenom u hoøèice jako takové, ale tøeba tu najdete i originální hoøèièné pralinky, které rádi kupujeme pro naše pøátele jako zvláštní suvenýry. Proto¾e Quido je mimo jiné i milovníkem dobrého jídla a pití, má vedle mlýna také prodej vína a pøírodních limonád, jako¾ vlastní i restauraci Schnabuleum, ve které se vaøí vìtšina jídel s pou¾itím hoøèice. Také napsal a vydal kuchaøku, kde je spousta originálních receptù na jídla, ve kterých se pou¾ívá hoøèice. Man¾elka ji samozøejmì radostnì pøidala ke své sbírce asi 150 jiných kuchaøek. Quido je velice svérázný èlovìk, takový velký vlídný trpaslík s bílým plnovousem, v¾dy v dobré náladì, který ochotnì vypráví o výrobì hoøèice a o všem okolo. Celý mlýn je prosycen vùní hoøèice a nìkdy se nám zdá, ¾e i my jsme jí naèichli.
Na zpáteèní cestì máme ještì další oblíbenou zastávku, a sice u sedláka, který se specializoval na výrobu sýra Romadúr. Romadúr pochází právì z této konèiny, i kdy¾ se nìkdy jmenuje také Limburský sýr. Ještì ne¾ bylo zavedeno Euro, bylo zajímavé pozorovat tohoto sedláka, který mluví plynnì vlámsky (holandsky), nìmecky a francouzsky, jak støídá podle potøeby tyto jazyky a hbitì manipuluje s trojí rùznou mìnou, franky, markami a guldeny ve tøech rùzných penì¾enkách ulo¾ených. Jeho sýry jsou vyhlášené a dodává je do restaurací a delikatesních obchodù v Cáchách, Kolínì nad Rýnem, Düsseldorfu, Maastrichtu a v Bruselu. Je zajímavé pozorovat s jakou péèí pracuje, peèuje o sýry, natírá je solným roztokem a nechává je pak „odpoèinout“ na regálech, kde zrají.
Také vyrábí rùzné tvrdé sýry podle roèního období, tak¾e je u nìho mo¾no koupit kopøivový sýr, sýr s bylinkami a rùzné jiné. Sensaèní je jeho máslo, které chutná skoro tak dobøe, jako kdysi chutnávalo právì utluèené máslo, ještì jiskøící malièkými krùpìjemi vody na krajíci èerstvì upeèeného chleba, kdy¾ jsem byl na prázdninách u babièky v Èeském ráji.
Monschau le¾í v pøedhùøí Eifelu na øíèce Rur. Je to krásné mìsteèko plné hrázdìných domù, i cesta tam je hezká a zajímavá. Pøesto¾e se nejedná o velkou vzdálenost, pøejedeme, ani¾ bychom to zaregistrovali, dvoje hranice. To je nìco, co nás døíve fascinovalo, ¾e jsme se mohli pohybovat bez pøeká¾ek z jedné zemì do druhé. První hranice je pod nejvyšší horou Nizozemí a pozná se podle bývalé celnice, kterou si teï nìkdo chytrý pøestavìl na obytný dùm s krásným výhledem do údolí. Na belgické stranì se po chvíli jízdy dostaneme do Eupen, hlavního mìsta nìmecky mluvící èásti Belgie, ve které bydlí kolem 80.000 nìmecky mluvícího obyvatelstva. Mají svoji samosprávu a zastoupení v parlamentu i v senátu (co¾ je dáno zákonem). Na pøilo¾ených snímcích mù¾ete vidìt budovu místního parlamentu a vedle pohled na námìstí. Øíká se, ¾e jste 
tam sice v Belgii, ale poøádek je jako v Nìmecku a kuchynì je francouzská. Nutno podotknout, ¾e se zde mluví pøevá¾nì nìmecky, ale zároveò francouzsky a vlámsky. 
Mützenich. Tato vesnice byla po druhé svìtové válce vyhlášenou pašeráckou vsí, kde se prý skoro všichni podíleli na pašování kávy, cukru a másla z Belgie. V pora¾eném pováleèném Nìmecku byl všeho nedostatek. Do organizování této bohulibé èinnosti se prý zapojil i starosta a pan faráø, který dokonce v kostele vybudoval spolu s lidmi z vesnice skladištì kontrabandu. Prý byl i spolu s nimi za to zavøený. Ale to je u¾ dávno. Vesnice le¾í na náhorní rovinì Hohes Venn, co¾ jsou rozsáhlá rašeliništì a vøesovištì, která jsou u¾ dlouho vyhlášena národním pøírodním parkem. V zimì se tam smí bìhat na ly¾ích a oblast je tak rozlehlá, ¾e se tam prý dokonce i nìkolik lidí ztratilo. Kdy¾ ještì byly doopravdické zimy, dokázaly tuto oblast odøíznout od okolního svìta. Vesnice je také typická neobvyklou ochranou domù proti vìtru, který zde na náhorní plošinì doká¾e být velmi nepøíjemný. Místní chytøí sedláci vymysleli ji¾ pøed mnoha a mnoha léty pøírodní ochranu, vìtrolamy, v podobì 
¾ivých plotù z lesního buku. Je to neuvìøitelnì stará tradice , která se dodr¾uje stále, a aby byla zachována autentiènost, smìjí se tyto ¾ivé ploty støihat jenom ruènì, co¾ je zdlouhavé a namáhavé. Na snímcích je vidìt jak hezky tyto zábrany proti vìtru vypadají. Jsou praktické a velice malebné a svìdèí o
lásce k místní tradici, udr¾ované u¾ dlouhá léta. Všichni se o ty ¾ivé ploty peèlivì starají, dokonce existuje i spolek dobrovolníkù, kteøí pøijí¾dìjí a pomáhají majitelùm domù tyto vìtrolamy udr¾ovat. Pochopitelnì to zvláštì oceòují starší lidé, proto¾e se mnohdy musí pou¾ívat vysoké ¾ebøíky a jiné pomùcky. 
v jarních mìsících bývají také místem, kde se poøádají závody ve vodním slalomu. Mìsteèko Monschau má zajímavou historii.
První zmínky o nìm jsou ze 13. století, kdy toto místo spadalo pod francouzskou správu. V roce 1352 získalo mìstská práva. Pùvodnì se jmenovalo Montjoie. Po tøicetileté válce se stalo útoèištìm protestantù a pomalu zde pøevládal nìmecký jazyk. V roce 1918 se z francouzského Montjoie císaøským dekretem stalo definitivnì Monschau. Byl zde pøedevším textilní prùmysl, který vyu¾íval øíèku Rur k pohonu tkalcovských strojù. 
To prapradìdeèek dnešního majitele dostal nápad sám vyrábìt hoøèici, proto¾e hoøèice, která se musela do té doby dová¾et z Francie èi Belgie byla dost drahá. Zaèal svoji produkci ve støedu mìsta v domì, který je na dobové fotografii. 
hoøèici ještì roznášel sám na zádech, pozdìji rozvá¾el soudky na vozíku, ta¾eném psy a v roce 1905 se zmohl na koòský povoz. Tím se postupnì rozšíøil i okruh jeho odbìratelù. Ve dvacátých letech u¾ mìl automobil a stálého šoféra, který vozil hoøèici také do Francie a do nìkolika velkých mìst v Belgii a Holandsku. Na pøilo¾eném snímku, pøejatého z informaèní bro¾urky, mù¾ete vidìt jak nyní mlýn vypadá. Díky nynìjšímu 
mlynáøi Quidovi z dynastie Breuerù, se mlýn stal hojnì navštìvovaným místem, kde je mo¾no navštívit i výrobu a pozorovat jak „mlynáø“ s velkou láskou pøipravuje svoje rùzné hoøèice. Celá budova je prosycena koøenìnou vùní a mnohdy je to opravdu problém, vybrat si z nabízených 23 druhù. Krem¾ská hoøèice je výborná, zrovna tak jako èesneková,køenová, s chili, s bílým vínem, fíková, se zeleným pepøem, pomeranèová, citrónová, medová s mákem(!), kmínová, tomátová, stejnì tak hoøèice s trochou zázvoru a mnohé jiné.
suvenýry. Proto¾e Quido je mimo jiné i milovníkem dobrého jídla a pití, má vedle mlýna také prodej vína a pøírodních limonád, jako¾ vlastní i restauraci Schnabuleum, ve které se vaøí vìtšina jídel s pou¾itím hoøèice. Také napsal a vydal kuchaøku, kde je spousta originálních receptù na jídla, ve kterých se pou¾ívá hoøèice. Man¾elka ji samozøejmì radostnì 
pøidala ke své sbírce asi 150 jiných kuchaøek. Quido je velice svérázný èlovìk, takový velký vlídný trpaslík s bílým plnovousem, v¾dy v dobré náladì, který ochotnì vypráví o výrobì hoøèice a o všem okolo. Celý mlýn je prosycen vùní hoøèice a nìkdy se nám zdá, ¾e i my jsme jí naèichli. 
penì¾enkách ulo¾ených. Jeho sýry jsou vyhlášené a dodává je do restaurací a delikatesních obchodù v Cáchách, Kolínì nad Rýnem, Düsseldorfu, Maastrichtu a v Bruselu. Je zajímavé pozorovat s jakou péèí pracuje, peèuje o sýry, natírá je solným roztokem a nechává je pak „odpoèinout“ na regálech, kde zrají.