Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Dana,
ztra Simona.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Cesta do íma a Neapole - 7


Zaalo to svítáním…


Konen doma! Vlastn ne doma. V Itálii. Ale mám tu postel, je tu teplá voda a je tu elektrika. A kousek od postele i moe. To doma nemáme. Moná moe neho, ale ani kousek moe.Veee byla dobrá. Moc dobrá. Jako omluvu za horší ubytování nám majitel vnoval po ty dva veery také láhev erveného vína. Pro tyi. Ten první veer jsme ho my ti u stolu ani nevypili. Sedl jsem a veeel s manelskou dvojicí z Brandýsa. S tmi od Svatého Petra. Sympaáci. Pán trochu plašší. Alespo z poátku. Paní rozhodn ne. S bývalou basketbalistkou a souastnou cyklistkou piblin v mém vku bylo o em mluvit. Obzvláš, kdy jsme mli podobné názory na ivot. Je vbec zajímavé, e kdy cestujete jako sólo pán, tak se na vás zamí spíše eny. Urit v tom není njaká sexuální pitalivost. Alespo v mém pípad urit ne. Pravý mu má vypadat úpln jinak, ne vypadám já. Vyšší, statnjší, munjší, oduševnlejší a vbec. Spíš zapsobí mateský instinkt. Snaím se dávat najevo, e nejsem svobodný jedinec touící po seznámení se enou. Vbrzku nenápadn vysvtluji e jsem samostatn cestující “oenatlý” turista. Aby bylo jasno, e jsem nejel lovit eny, ale záitky. Ale snad práv proto, e nejsem vlastn v niem nebezpený a potenciáln vyuitelný, m nkteré eny neignorují a všimnou si mé pijatelné neškodnosti. Mui s vámi navazují hovor vtšinou pozdji, pokud si zrovna nemyslí, e jste ten “borec fotograf“. Ale ke konci zájezdu se kadý v tch rozhovorech vrací k tomu svému a k té své. To dlá únava. Lépe se nadává vlastní manelce ne nkomu neznámému. My chlapi vbec njak mén vydríme. První zaínají být protivní pánové. A to tak, e velmi. Kdy si pak takový pán odpoine, je to s nim zase fajn, je s nim legrace a je skvlý parák. Alespo vtšinou.

 

 

 

Po veei jdu ješt k vod. Nemusí m k ní ani nikdo posílat a prost jdu. Je to pirozená a samozejmá cesta, nebo k vod je to vdycky z kopce a gravitace zapsobí spolehliv. Pvodn jsem uvaoval i o koupání na Adama. Dost pozd jsem doma pi balení zjistil, e ty moje íní “jizerácké” plavky u ani trochu nereprezentují. No nejenom e by nereprezentovaly, byly prost hrozné. Jak ponkud unaveným tvarem a nepatin nízkou hustotou látky, tak u znan neobvyklou barvou. A tak jsem je se slzou v oku vyhodil, ale nové u koupit nestihl. Ty plavky vypadaly, jako by je kdysi v dtství od pionýr vyfasoval Pavka Koragin a já je po nm poddil. A adamitský zpsob pohybu v moi taky nenastal. Ne snad proto, e jsme byli v katolické bašt svta. Ono ani to moe nebylo zrovna teplé. Ne, nelámaly se kry, ale ani moe zrovna nevailo. A tak jdu a dumám, písek se podvoluje mým botám a za mnou zstávají stopy jako po tom Armstrongovi na Msíci. Pak u nedumám a prost jen jdu jsa zcela vydumán. Nkdy je prázdná hlavy po ertech píjemná. Kdy jsme k veeru pijeli, u jsme neprotestovali a konen bydleli, tak se ti mladší doopravdy vrhli do moe, jako by mu chtli ublíit. Vrhli se do moe a rychle se z nj zase vyvrhli a ki mli jako ta husa, kdy jí sundáte peí. A já jsem mezitím fotil pokusy majitele padáku o jeho vytaení nad hladinu a ne ty husy. Marné pokusy majitele. Vypadalo to malebn, kdy se zelený padák vzepel zemské pitalivosti, vznášel se nad modrou naepýenou hladinou a chvílemi se do moe znovu zanooval. Partnerka “paraglajdisty” pomáhala jak mohla, ale píroda zvítzila nad lidským umem. Byl píliš malý ten velký vítr. No a po veei a po procházce s fotoaparátem jsem šel spát. To byl ode mne skvlý nápad. Le...

 

 

 

Koukám na budíka. Jsou tyi hodiny, tináct minut zcela ráno a ješt je úplná tma. Jo, u dávno to spaní není jako za mlada. Sedám si a pak i stoupám. Musím. Ono s tím záchodem je to tu trochu horor. Cokoliv na nm dláte je slyšet po celém bloku. Ba i z nj. I to, co doopravdy musíte, nebo není zbytí. Nechci budit sympatickou sousedku, která dostala zájezd od dtí z lásky a ne z trestu a tak se oblékám, beru fotoaparát a jdu. Moe je pece stejn slané. Tak co! Te tedy tupím moe. Potupn tupím! Jirko, ale fuj! Kolik ti je, prosím t. Ty nekulturní ostudo. Jsi jako malé dít. Jo, nadávat si mu, ale kdy to “ono” musím, a tak to prost musím. Je stejn ješt tma a moe je strááášn veliké…

 

 

 

Je docela zima. Hladina vody má takovou tu ern olovnou barvu, jako by byla vyfocena ernobíle. Vypadá tak trochu jako by byla z rozehátého asfaltu. Kopce na obzoru jsou schované do mlhy. Sotva je tuším. Ale vím, e tam jsou, nebo jsem je vidl vera veer. A to vše vypadá trochu filmov, ba nafilmovan. Vlny skoro ádné a slunce je spíš jev vzdálen budoucí. Po pobeí bliká jen sem tam svtéleko. Malinké, nepatrné. Náš kemp je osvtlený více. Uliky u bungalov jsou ozáeny modrými záivkami a vše vypadá, jako by to nepatilo lidem ani niemu ivému. Jen zlým kouzlm a nezúastnnému asu. Je slyšet pesouvání zdivoelého písku vlnami a mn se najednou vybaví to moje leení v epkovém poli pi dávném cyklistickém hlaáku. e by to byla tenkrát pedzvst budoucího. e bych neml do té Neapole jezdit?….. Ššššššš, ššššššš, šššššššš. Doopravdy je to v tom plachém ránu slyšet. Šššššš, šššššš, šeptá si moe, šeptá si i písek. Na potemnlém pobeí vtahují rybái lod na vodu a pomalu, pomalouku pádlují od behu. Ti barevné loky se skoro nehlun posunují po tmavé hladin. A za mnou se táhnou stopy. Klikatí se, kroutí a vlny je po krátkém nadechnutí vymazávají ze svta. Dlouhé, nízké a krotké vlny. Bíle hebeny se nepetrit pesouvají ke behu. Jeden za druhým v nespoitatelných adách se mi ztrácejí za obzorem. Zaniknou po setkání s pískem pobeí a kadým zptným pohybem si pár zrnek písku bere moe s sebou zpt. Znovu a znovu, stále dokola se dje píbh potkávání, získávání a ztrát.

 

 

 

Te u vidím rybáe i pouhým neobrýleným okem. Spouštjí sít do vody a pak je vytahují na lo zase zpátky. Je to ješt daleko na to, abych vidl jejich úlovek, ale ne tak daleko, abych necítil jejich váše. Na písku pláe nedaleko ode mne postávají dva psi a poštkávají si. Tiše a plaše, jako by nechtli rušit to ticho. Jako by je za to mohl nkdo potrestat. A já si najednou vzpomenu na dtství, kdy jsme s ddou vstávali u ve ti hodiny ráno na ryby.Na chvíle, kdy ani ptáci ješt nezpívali a slunce se jen pozvolna vysouvalo nad obzor. Ryby s vycházejícím sluncem braly jako parta omámených sebevrah a tím nám východ nebeského svtelného vozu zpsoboval radost násobenou. Z pivlastnných ryb a z narstajícího tepla. Ale dneska tady nejsem kvli lovu. Dneska jsem tady zcela nevinn a nepovinn. ádnému ivému tvoru neublíím! Nejsem tady taky s ddou. I kdy vlastn celý svj ivot trochu jsem. Vzpomínky jsou nezávislé na naší vli a touze. Jsou v nás a nikdo nám je neodpáe. Kus toho ddy ve mn vzí, jako by ve mn kdysi zamrzl a jako by m u nikdy neml opustit. Moe u je skoro normáln modré, tak jak má správné moe být. Rybái se vrací ke behu. Ptám se jich “poso”(mu?), oni kývnou, e jo, a já fotím skoro k uzoufání prázdné sít. Tihle rybái nejsou profesionálové. To by umeli hlady. Jsou ti, co loví jen pro zábavu. A te tu stojíme vedle sebe jako spiklenci a kýváme hlavami jako e dobrý, e ryby jsou a e je to fajn…

 

 

Slunce u vyšplhalo nad obzor celé. Kdybych to te a tady nevidl, nazval bych ten svítací obraz kýem. Ale ký to není. Kýe tvoí lidé. Ne píroda. Dv holky z našeho zájezdu vybhly sbírat mušliky. Co chvíli se sehnou, co chvíli odhodí nehezkou mušli zpt do moe a pak popojdou dál. Té jedné holce je asi sedmdesát a té druhé dvacet pt. Ale ob jsou holky. Ta mladší je maminkou našeho zájezdového benjamínka a ta druhá je jedna ze dvou babikovských sester. Pro m je to krása, kdy si sedmdesátileté setry spolu vyjedou na zájezd do Itálie. Je to krásné, kdy si s sebou vezmeme toho svého ptiletého kluka. No a pak u se celé veliké a zlaté slunce paprsky dotkne písku pobeí a je as na snídani. Dnes jedeme do Pompejí a na Vesuv. A já u skoním ten mj ranní záitek. Asi sem do cestování a Itálie moc nepatí. Ale nezaijete asto jako suchozemec svítání na behu moe. A navíc neplánovan. Pouhým soubhem rzných náhod, které vám ivot pinese. Ale te u se jdu oholit, vzít si isté ponoky a jedu se podívat do Pompejí. Abych vdl, do eho v budoucnu pjdu. Jedeme do nejznámjšího msta mrtvých. Pelhimov, Nymburk nebo Pompeje? No uznejte, pece neumu ve špinavých ponokách a neoholený. To bych tu potupu urit nepeil…

 

Jií Suchánek

 

Další lánky autora:
V kopcích
V Ráji
Kdy v Ráji pršelo
Nenapravitelná arogance asu
Na Bab
Pro píšu
Na Príglu
Podobenství o vtru
Svtlo v oích
Tenkrát o vánocích
Slabost a síla hrad
Vrou mi boty
Povode
Jen tak si leím v poli
Za poledního áru
Na Strahov
Osamlost pespolního bce
 
 
Toskánsko
Toskánsko - 1
Toskánsko - 2
Toskánsko - 3
Toskánsko - 4
Toskánsko - 5
Toskánsko - 6
Toskánsko - 7
Toskánsko - 8
 
Cesta do íma a Neapole
Cesta do íma - 1
Cesta do íma - 2
Cesta do íma - 3
Cesta do íma - 4
Cesta do íma - 5
Cesta do íma - 6
 
Stvoitelé asu - 1
Stvoitelé asu - 2
Stvoitelé asu - 3