Právě jsem se přiblížil k velice kulatým narozeninám, k něčemu, co se dá nazvat životním jubileem, a tak jsem, jako většina lidí za těchto okolností, začal rekapitulovat. Co se mi v životě povedlo, co nepovedlo, o čem jsem snil a co se mi z těch snů vyplnilo. Bylo jich mnoho, těch snů, ale tenhle je z těch všech, co si pamatuji, určitě nejstarší. Již jako malý kluk jsem snil o tom , jak by to bylo krásné, svézt se v Bugatce. Což se mi bohužel nikdy nepodařilo. Bugatti, to byl a stále je pro všechny milovníky automobilů pojem. Kdo se nepamatuje…V době před první světovou válkou a mezi dvěma válkami bylo vyrobeno mnoho krásných aut, ale jen jedno takové, jako Bugatka. I ten slavný Bugatti step od Jaroslava Ježka byl vlastně výrazem obdivu k ní.

Nyní můžeme obdivovat tato nádherná, kdysi nejrychlejší auta už jen náhodně, na různých setkáních oldtimerů po celém světě. Vždy jsou krásně vyleštěná a nikdo by jim nehádal jejich úctyhodný vysoký věk. Bohužel, jedno z těch aut, určených především k jízdě po závodních drahách v dešti, ve slunci a ve větru, určených k tomu, aby sklízely obdiv přihlížejících diváků, jedna legendární Bugatka z roku 1925, ta se setkání oldtimerů už nikdy nezúčastní. Ani trochu se neleskne a vůbec se v ní nedá jezdit. Je to vrak s podivným osudem. Byl totiž prohlášen za umělecké dílo. Opravdu. Zanedlouho bude vystaven v automobilovém museu v San Francisku. Tato Bugatti Brescia 22 Roadster má velice zajímavou a dost smutnou historii. Byla vyrobena v roce 1925 a je tedy jen o pět let starší než já. Jejím prvním majitelem se stal francouzský architekt, který žil a pracoval několik let ve Švýcarsku a tam také s onou Bugatkou, která měla francouzskou poznávací značku, jezdil. Když se dozvěděl, že se o něho zajímá švýcarský celní úřad kvůli nezaplacení dovozního cla, které bylo prý o hodně vyšší než cena auta, nechal milou Bugatku stát u jednoho hotelu a odsunul se rychle a tiše zpět do Francie. Pro švýcarské celníky by to bylo bývalo tehdy znamenalo složité úřadování, spojené s hledáním majitele…zkrátka představovalo to spoustu práce, která by se nevyplatila a proto se rozhodli, že se toho zatraceného auta musí nějak zbavit. Usoudili, že nejjednodušší způsob bude , hodit ho někam do vody. Což se také v roce 1937 v tajnosti a tichosti stalo. Neuvěřitelné. Zkrátka zaúřadovaly švýcarské sýrové hlavy. Nerad tento termín používám, ale v tomto případě?

Bugatti si tedy v klidu dlouhá léta odpočívalo na dně jezera Lago Maggiore, v hloubce 53 metrů. Až do roku 1967, kdy ho dne 18. srpna objevil amatérský potápěč, jménem Ugo Pillon. Od té doby se stalo poslední místo odpočinku nešťastného auta vyhledávaným místem pro různé potápěčské exkurse, pořádané místním potápěčským klubem. Škoda, že jsem o tom nevěděl. Byl bych jednou vynechal Sardinii a jiná místa a potápěl se k Bugatce na Lago Maggiore.

Tak to šlo celkem v klidu dlouhá léta, až do roku 2008. Tehdy se stal švýcarský student Damiano Tanagni, který byl též členem tohoto potápěčského klubu, obětí zcela nesmyslného násilí. Byl neznámými lidmi zcela bezdůvodně na ulici utlučen k smrti. Jeho přátelé se rozhodli to auto, ke kterému se společně s ním tak často potápěli, vyzvednout, prodat - a z výsledku prodeje založit fond pro oběti zbytečného pouličního násilí. Po dlouhých přípravách bylo tedy 12. července 2009, za přítomnosti velkého množství diváků auto konečně vyzdviženo. Následovalo odborné preparování a konzervování celého auta, při kterém restaurátoři ke svému údivu zjistili, že pneumatiky a dřevěný cockpit jsou poměrně dobře zachovány. Známý dražební dům Bonhams (třetí největší na světě, již od roku 1793), který se specializuje na luxusní auta, vzal Bugatti do dražby, která proběhla začátkem letošního ledna Vyvolávací cena 80.000 €. Nakonec tento unikát získal nizozemský sběratel Jaap Braam Ruben, který za něj zaplatil neuvěřitelných 240.000 Euro. Auto chce teď půjčovat jako umělecký objekt různým galeriím a museím po celém světě.

Jako první získalo Bugatku museum automobilů v San Francisku. A já, jak koukám, já se touhle, ani jinou Bugatkou také už nikdy neprojedu. Nevešel bych se do ní - a vůbec. Také prototyp nového vozu této značky, Bugatti Veyron EB 16,4 , nejrychlejší a nejdražší německé auto všech dob asi také neuvidím. Značku a všechno kolem koupil Volkswagen a to už není ono. Ostatně – nelíbí se mi. Jsem staromilec, a soudím, že proti těm starým krásným vozům vypadá jako překynutá buchta.

A tu vylovenou chudinku v museu v San Francisku asi také už nikdy neuvidím. Náš dobrý přítel, který v Kalifornii u San Franciska dlouhá léta žil, před několika lety zemřel. Všechno je to takové nostalgické. Ta Bugatka i moje narozeniny. Také mohu jen stěží čekat, že mě někdo vyhlásí za umělecký objekt, přestože jsem už značně a dost elegantně opotřebovaný. Vypadám sice o něco lépe než ta z jezera vylovená bugatka, ovšem fakt je, že já jsem ve vodě taková dlouhá léta neležel.

No ne, to jsem si vymyslel divné povídání okolo narozenin. Nu což. Lze jen doufat, že si švýcarští celníci nevzpomenou na tu nezaplacenou daň.

Karel A. Pokorny NL