Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Michaela,
ztra Vendeln.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

 

Bh má trojku rád

 

Na pelomu srpna a záí jedu do Španlska. Te to vypadá, e se vytahuji. No asi ano. Urit ano. Ale jen strašn malinko a tak njak veejn nerad. Kdyby to šlo tajn, jo to bych se sám sob navytahoval. No jéje!
Ale o tom to te není - moje tšení je i pes toto mé doznání fakt i tak velké a jen chci tímto vysvtlit, pro u zase nco píšu! Rozhodl jsem se napsat o tom Španlsku u dopedu. Dlám si takový malinkatý náskok. Jedu tam také kvli obrazm, jak u je to pi cestování mým zvykem. Protoe mám obrazy rád, je samozejmé, e mám rád i malíe. A protoe ve Španlsku malíi byli, jsou a budou, mám se na co tšit…
Radji jsem si to zaplatil hned v lednu, nebo kdybych si to nezaplatil v lednu, zase bych ml pocit, e na to budu mít as a nkdy potom. Znáte to - pak bych teba ten as neml, nebo bych na to prost neml úpln njak jinak a zase bych do Španlska nejel. A bylo by mi to urit líto, e u se tam teba nikdy nedostanu.
„Nikdy“ je strašn prapodivný interval. Nepáe se s vámi a o niem s vámi zásadn nediskutuje. Nikdy a nic jsou nehezká slova, která si urit vymyslel kdysi dávno njaký podivný filozof - sadista lingvista, nebo njaký peukrutný vládce nelida, aby u nám konen všechno všem bylo jasné. A tak je mi jasné, e “nikdy” nikdy nepeperu, obcházím a peskakuji ho a ono m nkdy to “nikdy”nechává na pokoji. Pece nebudu stále s “nikdy” bojovat ten zbytený a marný boj. “Nikdy” m sice nenechá nikdy vyhrát, ale nechává m ít. A tak ti “nikdy” nkdy a urit zbyten i dkuji.
“Nikdy”, je ti to jedno, vi?

 

Stvoitelé asu….

 

Pamatujete? Rafael Santi, Michelangelo Buonarotti a Leonardo da Vinci. Rozšíili naše hranice pro vnímání dokonalosti a krásy. Nepekonaní a asi i nepekonatelní. Nejene dokonale ovládli malíské emeslo, ale našli pro nás i mnoho nepojmenovaného navíc. Ale nejsou sami tmi jedinenými v tom našem nekoneném svt.
I Španlé mají svj triumvirát. Vlastn dva. El Greca, Diega Velázqueze a Franceska Goyu. A pak také Pabla Picassa, Joana Miróa, a Salvatora Dalího.
Dovolte mi, abych se pokusil napsat nco o tch starších. Starší mají pece vdycky pednost, e. Na ty mladší teba nkdy dojde v budoucnu. Pedstavme si tedy ty ti starší jako otce, ducha a syna španlského malíství. A zkusme to psaní od toho nejstaršího z nich. Toho, který by mohl být tím prapvodním duchem španlského malíství.….


Francisco de Goya
(1746-1828)


U nechtl vbec nic. A to nic bylo najednou tak nestvrn obrovské a objímající, e ho pitisklo do postele tvrd, tce, definitivn. Konen ho pemohly ty jeho nejvrnjší pízraky. Vdl, e je konec. Ani toho bohémského a marnotratného syna u se nedoká. Z posledních sil ješt naposledy pohladí vnuka Mariana a sklouzne pohledem i po tváích tch ostatních. Jen letmo a naposled se jeho oi dotknou sklopených hlav a zachytí se na chvíli oí Rosarie. Ta jeho dv poslední slunce u mu naposledy zasvítí a pak se propadne do nekonené a definitivní tmy. Šepot, který u dlouhý as stejn neme slyšet, utichne a místností se rozproste plá. Plá, který by si on nikdy nepál slyšet. Práv zemel nejlidštjší a nejvrnjší syn královského Španlska, milovník svobody a ivota samého - Francisco de Goya.


Opusme ale Bordeaux i smrt a vrame se mezi ivé do kopc, kde se Francisco narodil. Španlsko u dávno není uspoádanou a silnou zemí španlských král. Tch král, kteí tak bezvýhradn milují malíské umní a také své královské malíe. Stále je koruna vlastníkem rozsáhlých zámoských kolonií a stále je ješt zlato a stíbro tou nejpevnjší jistotou království. Jen budoucnost u zaíná mít úpln jiné obrysy. Celá Evropa u je nkde úpln jinde a ije úpln jinak. Také daleké kolonie se touí stát svéprávnými a svobodnými. Francie u není ani tím nevypoitatelným a nespolehlivým spojencem, ale spíš krvelaným a nepátelským sousedem, kde se potupn stínají králové i královny. Španlská církev pozvedá hlavu vysoko, pevysoko. Vše vidí a vše okamit trestá. Inkvizice je nejsilnjším nástrojem chodu zem a nikdo nemá sílu se jí postavit. Nikdo, dokonce ani sám král nemá moc být tím jediným a prvním. Doba u je zcela jiná ne za Velázqueze a El Greca. Svt se zmnil u jednou provdy a nechce se vracet. Jen Španlsko si toho nestailo všimnout. Struna, která ho spojuje se svtem, se napíná ím dál tím víc, tení se a drní nekonenou námahou. Bude mít ješt Španlsko vbec njakou budoucnost? Ví vlastn nkdo, co bude dál…


Francisko se narodil do rodiny pozlacovae. Jeho matkou je chudá šlechtina, co ale v zemi tolika šlechtických titul zase tak moc neznamená. Je pátým synem v ad. Jeho dtství zaíná v drsné krajin nedaleko Zaragozy, ve vesnice Fuendetodos. Název vesnice, který v pekladu znamená pramen všech, jako by pedznamenal jeho další osud. Stane se doopravdy malíem všech. Celého Španlska a celé Evropy. Postupn jeho význam roste a nakonec se stane symbolem zem stejn jako Don Quijote i Kryštof Kolumbus. Stane se tím, který ostatním dládí cestu. Tu cestu, po které se v budoucnosti vydají Picasso, Miró a ped nimi a po nich i mnozí a mnozí další. Je zcela píznané, e tehdejší pokroucenou dobou nemohly vést ani trochu rovné cesty. Nikdo u není svatý a est je jen teoretickou disciplínou z pradávné minulosti. Také nebe od Franciscovi doby u dávno není jen nebem Boha a svatých, ale té ábelských pízrak a arodjnic. To nebe, které se otisklo u v dtství do Francescovy mysli. To nebe z hor od pramenu všech. Z Fuendetodos.


U v jeho raném mládí se s rodinou sthuje do Zaragozy. A tam se po prvé potkává s malístvím. Nejdíve kopíruje díla starých mistr u otcova pítele Martineze. Ale to mu nestaí. Sthuje se do Madridu a jeho uitelem je slavný a veledleitý Anton Rafael Mengs. Dvakrát je odmítnut jako malí Královskou akademií Svatého Fernanda. Ale copak tohle me porazit neúnavného a ctiádostivého mladého mue?! On si osud stvoí sám. On nikdy nic nevzdává. Nebo štstí peje pedevším tm nejsilnjším. Nastoupí do dílny k Franciscu Bayo y Subías. K dvornímu malíi Karla III. Nejvýznamnjšímu malíi království. Je pro jeho další osud vlastn tím nejdleitjším. Ve vymezení k jeho osob se stává Francisco tím, kým se stal. Osobností. Roku 1769 odjídí na njaký as do íma. Tak jako kdysi dávno ped ním jím obdivovaný král všech španlských malí, Velázquez. Není lepšího místa k pochopení a uchopení barvy ne rozzáená Itálie. Jedním ze svých tehdejších obraz obešle sout parmské Akademie. A i kdy mu není celý ivot páno být tím jediným a neporazitelným vítzem, pesto zaujme kritiky i kolegy malíe. Nikdy nikdo po celý jeho pedlouhý ivot nebude k jeho obrazm lhostejný. Mnozí s nimi nesouhlasí, mnozí, a tch je víc, je milují. Ale nikdo je jen tak nemine. Vryjí se vám hluboko do duše a u vás nikdy neopustí. V roce 1771 se vrací do Zaragozy a dostává nabídku, aby vymaloval malý výklenek v katedrále El Pilar. Prozatím jen tak, na zkoušku. Povede se mu dobré dílo a konen je ádaný i doma. Zakázky picházejí stále hojnji a hojnji. V roce 1770 se oení se sestrou Francisca Baya. Se enou, která bude stát po jeho boku i pes nestálou a obas divokou Goyovu povahu a do své smrti. Se enou, se kterou bude mít šest dtí a která celý svj ivot bude více uznávat svého akademicky zkostnatlého bratra ne jeho. Se enou, kterou pesto miluje, protoe bude jednou z mála jistot, kterou ve svém dlouhém ivot pozná.

V té dob maluje jedenáct olejomaleb z Kristova ivota pro klášter Aula Dei v Zaragoze. Poté se sthuje opt do Madridu a navrhuje gobelíny pro Rafaela Mengse. Ten má za úkol vyzdobit jimi El Prado a San Lorenzo del Escoriál. Jeho bývalý uitel je prací svého áka nadšený. Jemu u vyschnul pramen inspirace, ale z Goy tryskají nápady jak z horského pramene. Ale pro vlastní zhotovení gobelínu jsou návrhy moc sloité. A tak je Goya musí pro poteby tkalc zjednodušit a z pvodních návrh na Mengsovo doporuení vytvoí rytiny pro další tisk. Je to jedinená šance jak své dílo pedstavit širší veejnosti. Šance, která se nezahazuje. Studené a trochu nudné královské sídlo se rozzáí lidovou slavností. Zpodobnná doba radosti, kterou jim vytvoil Francisco de Goya. První skutený krok mezi vyvolené. Konen je pijat na Akademii Svatého Fernanda a následn je jmenován královským malíem. Ano Francisko moc dobe ví, co je to radost. Ti s tituly ddinými i ti bez nich se na jeho obrazech navzájem podobají, paleta hýí barvami, vše pulzuje krví a není zde místo pro ošklivost. Zatím je i jeho ošklivost mimoádn krásná. Ano Francesco ivot namalovat umí. Moc ho mrzí veejná kritika jeho švagra Bayeu jedné z jeho fresek v katedrále El Pilar v Zaragoze. Dokonce ho donutí ji pemalovat. Pemalovaná freska tak do dnešních dn existuje hned vedle obraz jeho švagra a jeho bratra. Toto poníení švagrovi u nikdy nezapomene!


Goyova cesta vzhru není urit pímoará. Ale má své píznivce na králov dvoe. Pracuje pedevším pro infanta Dona Luise. Ale souasn také pro madridský kostel San Francisco El Grande i pro Zaragozu. Pesto se prvním královským malíem dlouho nestává. Portrétuje sice krále Karla III. jako lovce, ale rozhodn ho ani trochu neidealizuje. Král vypadá jako zbohatlý podkoní a z královského majestátu zbylo na obraze jen doopravdy hodn málo. Pesto se Francisco stává v roce 1786 jeho dvorním malíem. Za ti roky si to pak zopakuje i u jeho nástupce KarlaIV. Na španlském trn se sice usazuje Bourbon, ale vládne jeho cho- královna Parmská Marie Luisa. Goyovi se tenkrát mimoádn daí. Jeho královské výsosti ho uznávají oba, dokonce ho dokáí ochránit i ped mocnou inkvizicí. Francisco se stává uznávaným lenem dvora. Král se k nmu chová velice pímoae a baví se s ním i o vcech, které by nesvil své choti ani svým ministrm. Goya je na svém spoleenském vrcholu. Mnohé eny mu leí u nohou. Není u tím chudým a neohrabaným chlapcem z hor. Na co sáhne, to se mu podaí, a je zván do salón a na slavnosti tch nejvýznamnjších lidí. A také do lonic tch nejkrásnjších en. Je v nm úasná ivoišná munost, která se enám líbí. U v té dob se sbliuje s nejkrásnjší a nejobdivovanjší enou Španlska Maríou del Pilar Cayetanou de Silva Alvarez de Toledo. Jedinou skutenou soupekou královny.


 Rodina Karla IV.


Pi tvorb tohoto skupinového portrétu dostal Francisco od krále volnou ruku. Záleí jen na nm, jak rodinu namaluje. Tento obraz se nepodobá ani trochu Velázquezov pohledu rovnoprávného a zainteresovaného filosofa. Ani ádnému jinému skupinovému portrétu královského dvora. Tohle je portrét tinácti rzných osob, které spojuje jen královský pvod a královský majetek. Není tu vbec cítit ádná malíova práce. Vše je namalované lehce, nezvykle rychle, kadý je tu namalován hlavn sám za sebe a snad s výjimkou královny a jejich nejmenších dtí obraz nepipouští ádné city. Ale není tu cítit ani despekt malíe, jeho ironický nebo naopak podlézavý pohled. Ti lidé k sob vlastn nepatí. Ba ani jejich malí není jejich. A pesto je to skvlá oslava majestátu královské rodiny, poctivý emeslný obraz, který nelze pejít bez zájmu. A i kdy nám královská rodina nemusí pipadat sympatická, o její vznešenosti a malíské dokonalosti tvrce nelze zapochybovat.
Goya vbec proívá v této dob šastné období. Jeho vztah s vévodkyní ho napluje. Objevuje sloitou stavbu Cayetaniny duše, souzní s ní v její deklarované a vznešené svobod a dlouho mu trvá, ne objeví i tu její zoufalou samotu a bohapustou prázdnost a pýchu. Zatím si ije svj sen.


Opusme te na chvíli Goyu v jeho šastném období a vydejme se do šastných období ivota mého. Tedy… je mi šest let a zaínám povinnou školní docházku. První rozechvlé školní dny toho mého dávného dtství. Ta naše škola je školou vesnickou, malotídní, má dva uitele, neekan prostorný kabinet a velký, erný a trochu rozladný klavír. V tom kabinet visí podivný obraz divné rodiny v divných šatech. Stojí na nm všichni v ad vedle sebe a ti starší nám íkají, e jsou to prý králové. Teda divní králové pro šestiletého kluka. Nemají královskou korunu, dokonce ani trn a ani ezlo, jablko a me. Ty šaty jsou sice hezké, na obraze je dost krásných barev, ale všechno je nekrálovské. To pece nemohou být šaty královské! To se nám honí hlavou v tch našich šesti letech. Obraz namaloval jakýsi Španl - Goya. Stejn si my malí myslíme, e se mu ten obraz vbec nepovedl. Pece kouknte se hned vedle na ten Ladv obraz s vodníkem. Ten je krásn namalovaný! Vše je na nm jako ivé a vodník je pesn takový, jak mají vodníci být. A ne jako ti králové! Ten Goyv obraz je prost nepovedený! Tahle veliká reprodukce zstala v tom kraji pod ernou horou po odsunu Nmc. A který osvícený ech ho po odsunu Nmc donesl do školy, místo aby si jím zakryl škvíry mezi prkny v práv sbité kadibudce, to u se nikdo a nikdy nedozvíme. Myslím si, e dnes u ve škole není. Byl ukrutn nesocialistický, neideologický a neprakticky velký. Tak jako náš dávný a dnes u urit mrtvý pan uitel Potek.


Další blízké setkání s Goyou bylo a v mých dvaadvaceti letech. To jsem byl práv erstv enatý, ml jsem narozeniny a povst znalce malíství, nebo jsem o nm vlastnil šest barevných kníek. Dostávám od manelky k narozeninám zabalený a zarámovaný obraz! Má ena m vlastn taky po prvé potkala pi mém kreslení v hospod. V restauraci Zlatý lev v atci. To jsem kdysi dlával. Vytáhl jsem blok, mkkou tuku a kreslil si okolní hosty. Jen tak jsem je portrétoval, škrábal jsem je a mazal do trhacího bloku, obas kresby daroval a dost asto se vztekal, e mi to nejde a nejde. Tedy ne, e bych se to kdy nauil, ale lovk dlá hodn vcí, které ani trochu neumí. Asi proto, e je neumí, tak ho ty vci baví. Na úpatí kopce je nejmírnjší stoupání, minimální únava a nejvtší odhodlání. No a tehdy nastala chvíle, kdy mám v ruce zabalený obraz, dvacet dva rok a v sob kus zvdavosti. Netrpliv rozbaluji! Trhám balící papír z obrazu a hoím nedokavostí. Goya! Samozejm ne originál. Reprodukce Nahé Maji. Obraz u znám dlouho. Tedy u jsem si ho párkrát prohlíel v rzných knihách. I obraz té obleené Mají, který je její dvoje. A te tedy vlastním Maju nahou. Barvy jsou trochu jiné ne v tch mnou vidných knihách, ale jinak je to ona. Ta smysln se rozvalující dáma pak u nás visí v lonici drahná léta a my tak spíme ve tech. A legáln.To, e si spíte ve tech v lonici a nepodkládáte to legitimním dvojmanelstvím, u nás trestní zákoník netrestá.


 Nahá Maja


Kolem tohoto obrazu se vypráví pár legend. Tak jako kolem mnoha jiných známých vcí. Urit ho Francisco namaloval s láskou. Cit z tohoto obrazu vyzauje. Rozhodn víc ne malíova touha. Ale urit to není fotografický portrét vévodkyn z Alby. Snad po prve v historii si malí dovolil nemalovat oficiální a mytickou bohyni, ale skutenou a ivou enu. I kdy do obrazu zejm promítl tch en nkolik. Urit i vévodkyni z Alby, ale asi i dalších eny. Moná jen imaginární, ale nejpravdpodobnji i ivé. Je docela zajímavé, e Maja obleená je daleko smyslnjší, ne Maja nahá. Ani jedna z tch dvou Maj ale není ani trochu vulgární. Máte ped sebou krásnou, ivou enu, kterou si mete zaslouit, svést ji, nebo jen tak potkat na ulici. Píše se, e tyto dva obrazy byly zavšeny na sob a podle aktuálního typu host se zvláštním mechanismem vymovaly. Pvodn byly majetkem vévodkyn z Alby a po její smrti je inkvizici odvezl ped nosem královnin ministr Godoy. Ke sláv Goy, pro zlost církve a pro radost nám budoucím. Píše se v nkterých knihách o smyslném a “necudném” výrazu tváe Maji. No nevím….Tenhle Majin výraz je podle mne výrazem usmíení a štstí. Znázornním smíru v té krásné “válce“, která je nutná k zachování lidstva. Úsmvem ped nebo po. Ale urit ne jako odmna za nco.


Štstí a neštstí jsou jen dv tváe tého osudu. V roce 1792 je Goya najednou úpln na dn. Ohluchne. Pravdpodobn je postien mozkovou mrtvicí. Celý svt se mu zhroutí. Skonily dny radosti a štstí. Nemoc se z poátku prudce prohlubuje a on se cítí ím dál tím h. Není schopen malovat, a tak dostává od krále dovolenou. Ale také ujištní, e se s jeho malískými slubami na dvoe stále poítá. “Nemaluje se pece ušima," vzkazuje mu král. Ale Goya to pece nevzdává. On pece není mrtvý! Postupn se jeho zdravotní stav lepší, i kdy u se nikdy zcela neuzdraví. V roce 1798 dostává od krále zakázku na vytvoení fresek v kapli svatého Antonia de la Florida(Paduánského) v Madridu. Asi poslední jeho malba v oslavném lidovém stylu. Jen ta oslava u je jiná. Lidovost u není vyjádením radosti. Nepostrádá sice ivoišnost, kterou Goya umí namalovat po celý svj dlouhý ivot, ale líbeznost se vytratila. Nastal as pro zmny. Te si bude Francisco malovat také i jen pro sebe. Tak vznikne soubor rytin Caprichos. Jen z pouhého rozmaru. Z rozmaru?! Jedenáct rytin není ale rozhodn jen pouhým rozmarem. Jeho bolest a proité útrapy mu ukázaly nestálost štstí. Tyhle rytiny u nejsou pohledem z vrcholu kopce. V Caprichos vyryl práv proitou bolestivou pravdu. Nahlédla mu smrt pes rameno a on na chvíli ztratil všechny zábrany. Nesmle, ale pesto s oekáváním ukáe rytiny nejbliším. Pes jejich prvotní šok jsou pátelé z rytin nadšení. Francisco je urit musí vydat! Ale jak naivní byla jeho víra, e mu to u církve projde. Je po prvé ve svém ivot pozván ped inkvizici. Ta ho sice nesoudí, ale ukáe mu, co by ho mohlo potkat v budoucnu. A tak Caprichos radji stáhne z prodeje. Dotkl se tch, kteí jsou nedotknutelní.


Nemoc u Francisca suuje trvale. Nkdy ustoupí, jindy vítzí, ale nemá v ivot trvalejšího druha. V roce 1795 je zvolen editelem malíství na Akademii Svatého Fernanda. U dosáhl všeho, eho mohl profesn dosáhnout. Me jít ješt výš? Jeho obrazy u dávno nejsou jen pompézní i milé a hýící barvami. Pry je posvátný stíbrný tpyt a uhlazená vznešenost. Smutné pravdy v nich pibylo. Je natolik uznávaným malíem, e se u nemusí ohlíet na vkus zákazníka. Zákazníci chtjí jeho obrazy víc ne svoje pedstavy. I inkvizice na njaký as polevila. Pak náhle ovdoví vévodkyn z Alby. V ne zrovna šastnou dobu a za vhodných okolností. Ve vzduchu visí podezení, e svému mui na onen svt pomohla prostednictvím doktora Perala. Ale Alba se za svého lékae provokativn postaví. Ped celým Španlskem mu daruje obrazy, které odmítla prodat i samotnému králi. Její vztah s královnou se tím vyostuje a ta jí pikazuje opustit Madrid. Francisco se musí rozhodnout mezi královnou a vévodkyní. Tohoto okamiku se dlouho bál. Musí pedevším dokonit portrét královské rodiny. Ale pak u to déle nevydrí, omluví se na nemoc a odjídí za Albou na venkov. Nemoc ho sice zrovna píliš netrápí, ale výmluva mu projde. Namaluje nkolik kouzelných obraz vévodkyn. Kouzelných, ale je na tch obrazech cítit dvojakost vztahu. Pro jen Francisko nevidí vztahy a vci jednoduše! Pro si celý ivot všechno komplikuje! Ale i o tohle štstí pichází. Ve zlém se s Albou rozchází. Poznala se na nkterých jeho rytinách s Caprichos. A zase ho poniuje osud. Pro mu jeho nejbliší umírají krátce poté, co je namaluje! Jako by je tím svým namalováním odsoudil k smrti. Pro ho Bh trestá! I Cayetana umírá! Nejdív mu umírá dcera, potom ena a te i Cayetana! Je prokletý. Francesco moc dobe víš, co je to bolest.


V roce 1807 je Španlsko napadeno Napoleonem. Další ztráta iluzí pro ji i tak unaveného a nemocného Goyu. On, který se cítil peduren stát na stran svobody, poznává její odvrácenou tvá. Rovnost, svoboda a bratrství jde za ruku se smrtí, niením a bohapustým lhaním. Víra jako víra, král jako král. Jak se s tímhle, Francisco, srovnáš?! Jak tohle ovlivní tvj svt? Dobu ani nepítele si nevolíš. Tohle se nemlo stát. Jak vil tomu, e se ve Francii narodilo nco velkolepého. Zatím se jen stílí, popravuje a znásiluje stejn ve jménu temnoty i svtla. Ano, jsem pece Španl. A jsem pece malí. Jeho král Karel abdikuje ve prospch svého syna Ferdinanda. Ale ani to Napoleonovi nestaí a dosadí na španlský trn svého bratra Josefa. Král jako král a ty jsi jejich malí! Tak jako jejich šašek musí šaškovat, tak jejich malí musí malovat. Ale Goya je i malíem svým! Hlavn svým. Všechny ty hrzy války se mu petvoí v sérii grafiky, která dostanou název “Hrzy války”. V této tvorb je Francesco sám za sebe. Tady není královským malíem. Oisuje si duši tak jako v Caprichos, i kdy ví, e tyto rytiny vydat neme. Jsou konen vydány a ticet pt let po jeho smrti. K emu je as? K tomu, aby pokal. as me. My ne, Francisco.


Za pomoci Anglian se Španlsko osvobodí. I velký Napoleon je porazitelný. Bh me být nepekonatelným vítzem, ale ne jeho dti. Na španlský trn dosedl opt Španl. Španl, i kdy jeho dávní pedkové byli Francouzi. Bláznivá historie. Ale Ferdinad VII. není ani trochu jako jeho otec Karel. Nco se v té výchov nepovedlo. U v mládí byl Ferdinand neobyejn pyšný a te je z nj despota. Skonila doba i té nepatrné svobody. Opt co chvíli zasedá inkviziní tribunál a jednu hrzu vystídá druhá. Garota nebo gilotina? Výsledek tentý. Kat nemusí mít strach o práci. Francesco se na svém jezdeckém portrétu skvle trefil do Ferdinandovy pýchy. Jeho k je jediné ivé stvoení na tomto obrazu. Z Ferdinada vyzauje nenávist, pýcha a zloba. Je celý napchovaný jedem, strnulý rozhodností a neúprosný jako práv padající gilotina. O co radši má Francesco jeho kon. Král jako král. Doopravdy? Goya je pojednou dvorem zapomenutý. Je rok 1815 a vypadá to na malív konec. Je sám, chudý a nemocný. Konec! Boe, kde jsi, kdy t tolik potebuji?!


Bh spravedlivý je! A nebo alespo natolik rozmailý, e si jeho zoufalství všimne. Moná si král uvdomil jeho zásluhy… i snad to zavinila králova slabá chvilka….Nebo snad njaká dávná vzpomínka na toho smšného a obtloustlého malíe… Co se mihlo ve Ferdinandov hlav, e mu zaplatil dávný královský dluh? Jak rzné jsou cesty osudu. Goya se v té dob také seznamuje s Leocondiou Zorillou. Nebyla tak krásná jako jeho dávné eny z jeho dávných portrét. Nebyla ani tak chytrá a oslující. Ale byla ve svém jednání a myšlení natolik svobodná, e je a s podivem, e neskonila pod rukou kata. A pak se stane zázrak. Goya má se svou hospodyní dceru. Malá Rosaria byla Goyovou jedinou, zato milovanou akou. Asi ne dost talentovanou a rozhodnou, ale jedinou, kterou Francesco uil s láskou. Nestala se malíkou. Ale byla jedinou, která mohla od Goy chtít úpln všechno a dostala by to. Královský dvr u sice jeho obrazy nechce, ale Goya zákazníky má. Namaluje velice slavnou sérii býích zápas. Ne v jejich nablýskanosti a jásotu, ale v jejich syrovosti a pachu krve. Na obrazech je smrt a malí fandí býkovi. Pesto je veejnost opt nadšená. Jen to zdraví ho poráí! Musí pry z toho nepátelského Madridu. Pry od krále a pry od inkvizice. Musí pry od všech. Chce být sám!


V roce 1819 získává na pedmstí Madridu dm, který se od pradávna nazývá La Quinta del Sordo(dm hluchého). Úmysl i náhoda? Kdo to ví. Ale chtl být sám a konen je. Moná v té dob kamarádil se smrtí. Moná s šílenstvím. Ale urit s genialitou. Nevím, zda se u ošklivosti dá mluvit zárove i o kráse. Ale urit se dá u krásy mluvit o ošklivosti. Mnoho toho krásného se vytrvalým a nesmyslným opakováním stává kýem. Mladý Goya zaal kariéru malíe zpodobnnou krásou. Ale jak stárnul, nejdleitjší se pro nho stala pravda. Je pravda krásná? Nkdy, snad. Ale hlavn musí být pravda pravdivá. Jinak by to nebyla pravda! A krása je pece tak nebetyn promnlivá. Obrazy, které namaloval na stny hlavních místností zcela hluchý a nemocný malí, jsou obrazem té temné strany pravdy. Kruté, ale jim zaité. Jsou ponuré, zdánliv technicky nedokonalé a vypadají jakoby odbyté. Ale brní vás z nich v zátylku. Tak jako kdy vás znenadání pepadne strach, tak jako kdy tušíte, e jste prohrál všechno. Ano, ješt to nevíte jist, ale o to vtší je ten váš strach. Kde je vaše dstojnost, kde je vaše tak asto proklamovaná statenost, kde je váš tolik opvovaný rozum? Krí se tam nkde hluboko u podlahy, nemá vás rád a chce vám u navdy utéct.


Obrazy z tohoto domu pedznamenávají období obraz z daleké budoucnosti. Ano jsou to obrazy expresionistické. Jsou jejich budoucí inspirací. Ale Goya neinspiroval jenom expresionisty. Odvolávali se na nj i impresionisté. Akoliv Goya neml áky, ml nekonen mnoho následovník. Byl první skuten moderní malí a zachytil svou dobu v takové šíi malíského spektra, e se me smle postavit do jedné ady s Michelangelem, Leonardem da Vinci a teba také s Rembrantem. V roce 1824 je mu povoleno samotným králem i jako královskému malíi odejít do exilu v Bordeaux. Oficiáln ze zdravotních dvod. Bylo u pro nj píliš nebezpeno v tom temném a inkviziním království. Unavený a nemocný Francesco odjídí do Francie i s Leocondiou a Rosarií. Není v Bordeaux sám. I tady si nachází pátele. Maluje, chodí na dlouhé procházky a do kaváren. Tolik u toho proil. Dobré i to zlé. Chce malovat ješt dlouho. Jen zdraví kdyby bylo. Chce, ale osud u mu to nedopeje. Umírá v roce 1828 na záchvat mrtvice. Uprosted svých nejbliších. Ten, který tolik miloval ivot a který se nebál malovat ani smrt. A hlavn nikdy se nebál malovat pravdu. A to je výsadou jen tch nejvtších z velkých…..

Jií Suchánek

Další lánky autora