Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek enk,
ztra Ilja.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ivot v emigraci - XIV.
 
Pes uritou nepíze osudu, jako i nedostatek asu, jsme se dál vnovali práci pro asopis Okno, a další „podvratné emigrantské innosti“. Brzy jsme za to mli být po zásluze odmnni. Njak jsme toti pozapomnli, e paáty bolševického reimu mohou stále zasáhnout kamkoliv ve svt a také to s úspchem dlají. Mysleli jsme si naivn, e jsme v bezpeí, a pedevším absolutn nedleití a proto se na nás nebudou soudruzi nijak sápat.
Ale naped radji vám napíšu, jak jsme poprvé jeli do Francie na Riviéru, ješt tehdy, kdy to tam bylo nostalgicky krásné a mnohé pipomínalo minulé asy, tak jak mi je líily moje etné pratetiky, uitelky, které ped první i druhou svtovou válkou o prázdninách pravideln jezdily k moi, bu do Francie nebo do Itálie.
Jeli jsme naším erveným autíkem pes Alpy, divokou cestou jménem Route Napoleon,  ve  stopách slavného Korsiana, který  svého asu dkladn  zamíchal celým svtem.Tou cestou, nesoucí jeho jméno jel kdysi také on, ale v opaném smru, po tom, co zaátkem  roku 1815 po deseti msících vyhnanství na ostrov Elba uprchl, aby  pistál ve Francii, v Juan les Pins. Nedovedli jsme si pedstavit, co se mu tehdy honilo hlavou, zdali dokázal stejn jako my vnímat tu divokou krásu okolo. Dojel tehdy, podporován vtšinou prostých lidí,  ale pedevším armádou, slavn a do Paíe, aby tch známých sto dn  vládl Francii. Posledních sto dn ve svém ivot, kdy byl ješt na výsluní, a do definitivní poráky u Waterloo, v ervnu 1815.
Juan les Pins bylo tehdy, na zaátku sedmdesátých let, krásn klidné místo, kde jsme ist náhodou našli zajímavou a levnou monost pobytu v prázdninovém stedisku, které tam u dlouhá léta mly pro zamstnance, jejich píbuzné a  pátele Nederlandse spoorwegen, ili Holandské státní dráhy. Byl to vlastn velký, stinný, ve slunci intensivn vonící borovicový háj, na mírném svahu, kde  byly rozmístny jednoduché devné chatiky.  Mezi stromy stály ješt asi tyi zdné budovy se sprchami a toaletami a hned nahoe u vchodu pijímací kancelá,  restaurace a sál pro pípad nepíznivého poasí. Vtšinou se ale jedlo, tedy snídalo a veeelo venku pod stromy, kde na nás kapala  voavá smla z borovic.
K našemu údivu a nelibosti bylo jídlo pizpsobeno holandské chuti. Copak u snídan, to vbec moc nevadilo, a na ten vatovitý chleba, který snad dováeli letecky. Sýr a šunka, máslo, vajíka, jako i rzné jamy byly bez vady. Ale ty veee! Strašn jednotvárné,  s proslulou francouzskou kuchyní nemly vbec nic spoleného. Kdy jsme jednou na toto téma oslovili kuchae, málem se nám rozplakal na hrudi. „Já bych tak rád vail nco jiného, ale oni by to nejedli, u jsem to zkoušel.“ Take, jak vidíte, všude po svt jsou roztroušeni „oni“, jsou to ti, kteí vdycky všechno zavinili a jist ješt zaviní. V chatkách byly malé pokojíky s palandami, umyvadlo s tekoucí vodou, stl a idle. Ped chatikami devná terasa s lehátky. Náš pítel, také v Holandsku ijící ech, který tam byl s celou rodinou, oznail nám poskytnuté deky na palandách za „second hand z Mauthausenu.“ Mohl si to dovolit, nco o tom ví,  jako chlapec peil tyi roky v Osvtimi.
Ale v chatkách jsme opravdu jen spali, nebo sedli veer na lehátkách pod borovicemi, pili víno, a nkdy si i grilovali njakou malikost na pivezeném grilu. To se smlo, všude byly hasicí pístroje.
Ale celé dny jsme byli bu u moe a nebo jsme jezdili po okolí. Byla to krása. Nádhern teplé moe, sladký píjemné klima. Dolce far niente. Nic jsme nemuseli, bylo nám krásn, únava z nás spadla. Dole na pobeí jsme objevili rodinnou plovárniku, kde za malý poplatek bylo tehdy mono pobývat celý den. Pronajali jsme si tam na celou dobu pobytu dv lehátka a isouké, korkem plnné matrace pod sluneníkem s malým stolekem. Stailo jen zvednout ruku a okamit pispchal krásný chlapec, který vypadal jako eféb, a s lehkou úklonou zamumlal „Madame, Monsieur?“ Tiše oekával, co si objednáme. Mli skvlou francouzskou kávu v zelených hrníkách rzných velikostí, zmrzlinu, ovoce, osvující nápoje nealkoholické i alkoholické a jednoduchá jídla, na která jsme vtšinou chodili na terasu  devné restaurace, která celé plái kralovala. Obvykle jsme si dávali „pana Baatu“, jak jsme poktili pain bagnat, velký kus francouzské veky  obloený sýrem, šunkou, rajaty, krevetami, salátovými listy a tak podobn. Vidíte ho na obrázku. K tomu skleniku vína. Obas jsme hýili a dali si i grilovanou rybu, nebo jinou moskou potvoru. To, e si ve svt všichni lidé necpou do hlavy dvakrát denn teplé jídlo, polévku, knedlíky s omákou a ješt navrch mouník jsme u dávno akceptovali a nijak nám to také nechyblo.
Ale neleeli jsme jen u moe, jezdili jsme po celém pobeí, byli jsme na všech  tch místech, o kterých jsme dlouhá léta jen snili, která jsme znali jen z literatury a nebo z obraz a fotografií. Napíklad jsme navštívili msteko  Cagnes,  kde doil roku 1919 svj ivot Pierre Auguste Renoir, tce suován dnou. Byli jsme  tam, v jeho dom se zahradou, kde maloval své poslední obrazy  šttcem, pipoutaným ke zcela ochrnuté ruce. Bylo tam krásn a v tichu zahrady, zalité sluncem ješt poletovaly, promnny v motýly, všechny barvy z palety tohoto velkého malíe, milovníka enské krásy, která mla  tehdy jiné ideály. Jen se podívejte, jakou lepou dvu namaloval. Dnešní ideální eny, nervózní a k hysterii, vtšinou kost a ke, neustále pronásledované všemonými dietami, by mistra Renoira asi k niemu neinspirovaly. Pipadalo mi tehdy, e to bylo pro nj  jist píjemné, doít svj ivot tam, na Azurovém pobeí, uprosted vní, ve slunením svitu a teple. Ale stáí muselo být pro malíe smutné i tam. Krása mu unikala, mizela z oí, u jí nemohl zachytit.  
Byli jsme v Monaku, v Monte Carlu, kde jsme se dostali i do herny, dopoledne tam smli turisté, aby za vstupné okusili velkého svta. Hned u dveí, ješt ped pokladnou, byl tak zvaný „jednoruký bandita“, hrací automat. Vhodila jsem tam frank a hle, vypadlo  z nj práv tolik frantík, abychom jimi zaplatili vstupné. Tím skonily naše hráské aktivity. Prohlédli jsme si procovské sály s hracími stoly a nechali si vyprávt píbhy ztroskotanc, kteí tam prohráli všechno co mli a za kasinem se pak zastelili, aby to bylo tak, jak to známe z literatury.
Jen vzpomete na Dostojevského a jeho povídku Hrá. V repertoáru prvodce té nechybly  píbhy tch, kteí ruletou nesmírn zbohatli. Co byl tedy, podle mého názoru, pedevším monacký kníe. Šli jsme radji zase  ven, na vzduch.  
Neuviteln krásná byla v Monaku pedevším botanická zahrada, plná pestrých vonících kvt a rzných druh exotických kaktus. Také Oceánografické museum, vlastn je to obrovité akvárium s moskými rybami, korály a vším píslušenstvím, nás ohromilo. Vidli jsme nco takového poprvé. Prošli jsme ješt ulicemi Monte Carla a podívali se, kde to vlastn ti blázni z Formule 1 takovou rychlostí jezdí a divili se, e je to vbec moné.
Byli jsme nakonec rádi, e nejsme tamní bohái a nemusíme tedy nechat hlídat své domy, své majetky, šperky a všechno to bohatství, co jsme tam vidli, osobními stráci. Monako bylo tehdy poloviní, ne je dnes, te u bych tam nejela ani za nic. Projeli jsme celou Riviéru, byli v Nice a obdivovali promenádu i proslulý hotel Negresco v Cannes, zamilovali si starobylé  Antibes s Musée Picasso ve starém zámku a krásným trhem na cibuli a esnek.Také jsme nevynechali místo, kde s oblibou pobývala Brigitte Bardot, Saint Tropez. Je tam velmi pkné museum, Musée de l Annonciade, se spoustou postimpressionist a pointilist, které jsem pochopiteln musela vidt také. Deformation professionel se tomu íká, myslím  .
Vzpomínali jsme tam ale opravdu na všechno, co jsme o tom kousku zem vdli, napíklad na Luise de Funes a jeho etníky ze Saint Tropez.
Podailo se mi tam také tenkrát, v tom samém Saint Tropez, dostat se do lehce povzneseného stavu jedním jediným pastisem. Jist to znáte, anýzovka, do které se pilije ledová voda a pidá led. Zapomnla jsem se toti nasnídat. Prý jsem následkem toho neobyejn plynnou francouzštinou velmi podrobn a dlouze  informovala turisty, kteí se mne na nco ptali. Od Jugoslávie a po Francii a dále do Španlska mne toti vdycky turisté mli za domácí osobu. Toté na Krét, na Korsice, prost skoro všade. V Americe pochopiteln, a to dokonce i na nkolika místech v Americe jiní. I v Praze to ješt te nkdy funguje. Napíklad: turisté, kteí s námi jedou ve voze elektrické dráhy  se peliv rozhlédnou a pak se potáciv vydají  ke mn, aby se mne dotázali na to, i ono. Jene, pozor, v Praze nikdy ne esky. Take tady asi kupodivu nebudu za domorodku. Manel íká, e mám asi njaký „informaní obliej.“
Byla to opravdu neobyejná dovolená a „zavinila“, e jsme do Francie ješt dlouhá léta jezdili. Do hor i k moi. Pozdji dokonce na naturistické pláe a do uzavených  park pro naturisty, kde byl nádherný klid. Z tch let nemáme skoro ádné fotografie, snad jen krajiny a moe. Ve Francii se dá stále nco krásného objevovat, prakticky by tam mohl lovk jezdit na dovolenou celý ivot. Holanané nkdy jedovat íkají, e Francie je pekrásná, jen kdyby tam nebydleli ti Francouzi.
Po návratu dom jsme zvládali hory zameškané práce, manel k tomu ješt dlal návrh na znak eskoslovenského exilového skautingu a podobn. Vidíte ten znak v levém rohu obrázku se skautíkem.
Pro  vbec vznikl exilový skauting? Je pravda, e eské dti se mohly pidat ke skautíkm místním, ale to by byla velká škoda. Nehled na to, e místní variace skautingu je trochu jiná ne ta, na jakou s dojetím vzpomínali naši bývalí eští skauti. Krásné tábory ve stanech na podsadách u eky i jezera, to tu vtšinou neznají.
Hlavní dvod byl ale úpln jiný.V eském a slovenském skautu toti dti mluvily rodným jazykem, take se ho uily a  vbec jaksi mimochodem svoji mateštinu udrovaly. Pozdji na táborech, pro n poádaných na rzných místech v Evrop, byla také podmínka, aby se dít aspo trochu domluvilo esky i slovensky. První tábor nazvaný Severka byl roku 1975 v Nmecku u Ruthenu, kde se sešly dti z celé západní Evropy, i ty, které ješt ve své zemi oddíly exilového skautingu nemly. Další tábor byl rok nato v Rakousku u Ybbsu a dostal jméno Komárov. Pak byly tábory ješt ve Francii a u St. Gallenu ve Švýcarsku a v Schonau v Bavorsku a v Lucembursku.  Vnovalo se tomu mnoho obtavých lidí, stídali se vtšinou rodie dtí, které v exilových oddílech byly.
Poznaly se tak eské a slovenské dti z celé západní Evropy a navázaly velmi pevná dlouholetá pátelství. Na krásné tábory vzpomínají dodnes. Náš, bohuel ji dlouho mrtvý pítel Dr. Jelínek, který ml ve skautu dv dcerky, vymyslel systém, jak dti uit esky dál, celý rok i po táboe a rozesílal magnetofonové pásky s poady, které peliv sám vyrábl, s písnikami a ukázkami z knih, kde nenápadn uil i eskou gramatiku. Dti si etly a zpívaly písniky, dlaly úkoly, které jim dával a kasety posílaly dál, take se okruhem se zase vrátily k výrobci, který na n nahrál další, nový poad. Exilový skauting vlastn skonil a tehdy, kdy se dti rozprchly po svt na studie, prost dosply a dorost u nebyl, i moná byl, ale u zcela asimilovaný v té které zemi.
Píšt budu trochu psát o tom, co zpsobili špioni vyslaní do zahranií z eskoslovenska, jaké podnikali hezké akce a co vbec provedli nám. Take ti tenái, kteí jsou apolitití, jak jich nkolik o sob prohlásilo, si mohou dát pausu.
Vra Pokorná