Píseò pro trampové
konec katovny v pustém lese
V této teï u¾ zbourané – stalo se tak v srpnu 2007 - a dlouhá léta chátrající chaloupce na Láni, která nebyla chránìnou kulturní památkou, parodovali gymnazisté v roce 1914 tehdy populární uèitelská pìvecká tìlesa. V chaloupce, kterou nazývali katovna v pustém lese. A jak ¾e to bylo? „Stalo se tak o kvìtnové sobotì v roce 1914 v Quartier Latin mìsta Rychnov nad Knì¾nou ve studentském kvartýru u Èermákù. Tehdy byli sousedi otøeseni lítým øevem vycházejícím z podkrovního pokoje. Netušili, ¾e se parta studentù právì rozhodla zalo¾it hudební tìleso, parodující vá¾né umìlecké snahy Moravských èi Pra¾ských uèitelù. Hlavním znakem nebyl ani tak zpìv, jako vysoké límeèky,“ popisuje kronika zaèátky Kocourkovských. U¾ za tøi týdny secvièování podnikalo dvanáctièlenné studentské pìvecké sdru¾ení tournées po okolních vesnicích. Teprve však po 1. svìtové válce vystupovali dva z tìchto studentù Josef Káš a Svatopluk Venta v kabaretu Èervená sedma jako èlenové Pìveckého sdru¾ení uèitelù kocourkovských (P.S.U.K.) èili Kocourkovští uèitelé.
Asi pøekvapí, ¾e a¾ na Miroslava Zápala, který s nimi ostatnì pùsobil jen krátce, nebyli uèiteli, jejich vedoucím byl lékaø Josef Káš (1897–1960, který pozdìji vydal i lékaøské anekdoty pod pseudonymem Jan z Kocourkova) a ¾e je k Jiøímu Èervenému, øediteli slavného kabaretu Èervená sedma, pøivedl jejich kamarád Karel Poláèek. A jak to mìlo být? Pøišli jednoho dne s dlouhým hubeným mladíkem Josefem Kášem, zazpívali Baladu na váhu a Oslavný sbor, který konèil apotheosou „Budi¾ oslaven“, pøi èem¾ se poslední slovo opakovalo zpìvnì nìkolikrát, tak¾e se správným akcentem bylo slyšet osla ven, a jeden ze sboru opustil samojediný se smutkem v tváøi jevištì. Nìkdy s nimi zpíval Vlasta Burian, který byl sice ve fraku jako ostatní, ale s nahou hrudí a místo not si dr¾el náprsenku. Kolem roku 1930 anga¾oval Kocourkovské uèitele i pùvodní Radiojournal, kde pùsobil v hudební sekci Anatol Provazník, zase Rychnovák. Tímto technickým prostøedkem stali se Kocourkovští uèitelé známými po vlastech èeských. Dr¾eli se a¾ do let padesátých, kdy jim byly zakázány èerné fraky a mohli zpívat jen v civilním obleku.
To jsme se volnì pøidr¾ovali vzpomínek Václava Koláèka, maturitní roèník 1922.
Nejvìtší sláva pozdìji osmièlenného kabaretu Kocourkovští uèitelé - jejich výrazem øeèeno pøedstavitelù popukalistiky - vrcholila ve 30. letech 20. století. Do roku 1958 mìli 1364 veøejných vystoupení, mj. v Rychnovì nad Knì¾nou devìtkrát a v Dobrušce sedmkrát.
K faktu, ¾e v roce 1947 vystupovali i na Dnech èeskoslovenské kultury v Londýnì, dovolte citovat vzpomínku Jaroslava Procházky, jednoho z Kocourkovských. Našel jsem ji v èlánku Ondøeje Suchého „Kdy¾ Kocourkovští vystupovali v Anglii“, který vyšel 27. 12. 2007 v internetových Pozitivních novinách: Já mohu s hrdostí uvést, ¾e anglické noviny nìkolikrát psaly, ¾e úspìch festivalu zachránili Kocourkovští uèitelé a Skupa se svým Spejblem a Hurvínkem. Mìli jsme také jedno spoleèné samostatné pøedstavení - polovinu my, polovinu Skupa. Ve starém divadle, které jistì pamatovalo Shakespeara, na otøených, zvetšelých sedadlech zasedla smetánka anglického divadla a øada vynikajících osobností umìleckého svìta. Obecenstvo to bylo náramné, reagovalo na ka¾dý náš hudební citát, bylo to zkrátka obecenstvo, o kterém jsme si øíkali, ¾e je jako to v Brnì. V první øadì sedìla jedna stará dáma, peèlivì uèesaná, s lokýnkami, její zlaté brýle se leskly stejnì jako všechny ty šmuky, které mìla na sobì, a po skonèení první poloviny se zvedla, køepce vystoupila na jevištì a podala mi velkou krabici cigaret s tím, abych je nabídl kolegùm. Uèinil jsem tak, krabici vrátil a dáma zmizela. V pauze nám naši angliètí pøátelé øekli, ¾e to byla sama Aghata Christie. Ty cigarety od ní jsme neschovali, ale s úctou vykouøili.
Dodejme, ¾e zpívali ve filmech Kariéra Pavla Èamrdy (1931), U nás v Kocourkovì (1934), Katakomby (1940) a Z èeských mlýnù (1941), vytvoøili 150 pùvodních skladeb, natoèili pøes 30 gramofonových desek a na rozdíl od V+W byli nepolitiètí. Pøipomeòme z jejich repertoáru tøi vìci: Otoman a lesní panna, Balada o høídeli osmkrát zalomené a Balada na váhu. Abychom si udìlali trochu pøedstavu, pak napø. Balada na váhu byla parodií na stejnojmenný sbor Vítìzslava Nováka v podání Pìveckého sdru¾ení moravských uèitelù; zatímco Novák apoteozoval slovenskou øeku Váh, Kocourkovští uèitelé pìli o obyèejné decimálce.
Buïme názorní a ocitujme dopis poslaný za první republiky do Radiojournalu uèitelským sborem Obecné školy v Kostomlatech u Nymburka, který reagoval na recesistické u¾ití nominativu místo akuzativu v „Receptu na trampskou píseò“:
Vezmi vášeò krásných retù,
vra¾ do toho Margaretu,
a pak jedno keòu malé,
sladkou Havaj a tak dále.
Všecko vra¾ do domku u jezera,
zahal to do veèerního šera,
zapal ohnì táborové
a máš píseò pro trampové.
“Protestujeme, aby byly vysílány písnì od takových pochybných individuí, kteøí se vydávají za uèitele a zdiskreditovávají tak dobré jméno èeské uèitelstva a kteøí nevìdí ani, ¾e ètvrtý pád mno¾ného èísla od slova tramp je trampy a ne trampové.“
„Balada o høídeli osmkrát zalomené“ pøipomínala nacistické cenzuøe nará¾ky na hákový køí¾ i osu Berlín-Øím-Tokio, a musela se proto uvádìt jako „Balada automobilistická“. Kvùli jejich písni „®ivot je pes“, napsané na konci 2. svìtové války, mìli problém po roce 1945 s komunistickým ministrem školství Zdeòkem Nejedlým, který se jí cítil dotèen a cítil v ní nará¾ku na svou osobu:
Proto¾e co snìdla a po èem tak zbledla,
to byla známá bedla jedlá,
místo jedlá byla nejedlá,
u¾ za ní nechodím na špacír
do lesa zelenýho.
Dodejme ze vzpomínek Josefa Káše: „První koncert byl 7. srpna 1926 v našem rodákovì v Rychnovì nad Knì¾nou a poslední øízením osudu také v Rychnovì, a to 28. èervna 1958… Do politiky jsme se mnoho nemíchali, ale pøece ty malé výlety do politické satiry nám nakonec zlomily vaz, tak¾e jsme v roce 1958 byli odepsáni z našeho veøejného ¾ivota.“
Dokumentaci Kocourkovských uèitelù pøedal místostarostovi Rychnova nad Knì¾nou Jaroslavu Kosovi v únoru 2003 syn jejich zakladatele Svatopluk Káš. Ale slova, co mu jeho tatínek øekl, v onom odkazu nejsou, a tak cituji Svatopluka Káše: „Víš, Svatíku, byl jsem, myslím, dobrý doktor, ale takových je dost. Byl jsem i slušný muzikant, ale takových a lepších je plno. Ale zalo¾il jsem Kocourkovské a to neudìlal nikdo jiný!“
Co závìrem? Snad to není jen nostalgie – v 70. letech 20. století byl zbourán rodný domek Karla Poláèka (na jeho bourání se podíleli shodou okolností i sovìtští vojáci) v souvislosti s asanací mìsta a výstavbou mj. nového sídla Okresní správy SNB a v prosinci 1996 vyhoøel a následnì byl zbourán „vybydlený“ dra¾ácký chudobinec. Ten dùm, v nìm¾ ¾il Josef Zilvar z chudobince, postavièka z Poláèkova Bylo nás pìt, také nebyl kulturní památkou a na jeho místì byly pak postaveny atriové domky. No a tento snímek z bourání rodného domku Kocourkovských uèitelù je z 5. srpna 2007. Víc fotografií a materiálù je v powerpointové èásti tohoto DVD Kocourkovští uèitelé.
P.S. Zaèali jsme Josefem Kášem, uzavøeme vzpomínkou na nìj – uveøejnil ji jeho syn Svatopluk: Doktor Káš vyšetøoval ve své karlínské ordinaci mladou hezkou sleènu. Kdy¾ odcházela, povídá lékaøi: „Víte, pane doktore, ¾e jste hroznì podobný jednomu z Kocourkovských uèitelù.“ Doktor Káš rozhodil rozpaèitì ruce a neurèitì se usmál: „No jo, øíkají to, ale…“ „No proto, to já vím,“ uspokojila se sleèna, „já jsem si hned myslela, ¾e vy byste ze sebe takovýho kašpara nedìlal.“
Josef Krám