Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Dana,
ztra Simona.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snait zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi budeme popisovat djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat. Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz   Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.
 
Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.
 
V Ráji

Konen jsem v Ráji. Ml bych být spíš v pekle, le zaplatil jsem si Ráj, a tak spoívám.
Ráj je na kopci, v pítomnosti, akoliv jsem pijel hledat dtství. Vím, e nkteré vci ji nikdy nenajdu. Dtství leí hluboko, nepedstaviteln hluboko v minulosti, proti proudu asu. Proud je silný. Silnjší ne touhy. Nepeme ho ani síla penz, i jiných statk a nedostatk. Proto jsme si vymysleli vzpomínky a utíkáme se k nim, jako zbablci stojící proti drsnému ivotu, jako malý pes stojící ped velkým. Štkáme a štkáme. Dláme, e toho velkého seereme a pi tom mu nestojíme ani za zakousnutí, abychom mu náhodou neuvízli mezi zuby. A dláš, co dláš, stejn umeš.
 
Pesto, nebo snad práv proto, se vracím na místo inu a posiluji se na tuto událost svou "Nejbliší". Jsme penzionováni v penzionu V Ráji, akoliv penze je zatím daleko, skoro jako to dtství. Mj slabší zrak ji zatím nedohlédne, ale tuší, e musí existovat. To, e jsem ml dtství, je na rozdíl od penze reálná, by dávná zkušenost a já jsem tomu rád.
 
Splním si svj dtský sen. Vyšplhám se na Bradlo a Hrku, objevím starobylý hrad, potkám nebo vyhledám dávné spoluáky ze základní školy a pidám své kroky na prošlapaných cestách dtství.
erná hora je stále erná.Je nejmohutnjší souástí horizontu, je stále stejn depresivní a zdá se, e jediná nepodléhá asu. Všude kolem po kopcích pibyly ve. ervená svtla neblikají, jen tiše a nápadn svítí. Pibylo letadel na obloze. Jsou výš ne ta z dávného dtství. Létají dál, pepraví víc pasaér a dnes u létají na všechny strany. Ne jako za mlada. Jen nevidím vtron. Kán si brázdí oblohu. Asi praprapravnuk kánte z mého dtství. Ale moná taky pochází odjinud, moná je pvodem místní. Neodpovídá na moji nevyenou otázku o pvodu. Ješt asi není v EU a nemá certifikát. Zatím…

Kdy nás „Naši“ piváeli autem, nepoznal jsem po tyiceti jednom roku Nové Zámky. A nkde v plce vesnice jsem si uvdomil, e jsem vstoupil do krajiny svého srdce. Silnice vedla jinak, domy byly jiné, bylo jich víc a Bradlo bylo niší. A v Dolní Olešnici bylo všechno piblin stejné.
Domy, silnice, kopce a potok byly tam,  kde bývaly. I já byl, jak jsem býval.
Snad!Ano, támhle je školka. Od dob školky nenávidím drkovou polévku!
Vaila se hned vedle tídy a síla nevn mi zvedá aludek ješt dnes. Od té doby si slovo “musím” spojuji s touto polévkou, a kdy musím, ale “nemusím, tak m nikdo nedonutí k “musím“. Sám si uruji, co “musím, a pak o tom u nepemýšlím, abych náhodou nezacítil drkovku. Pak bych u ani nemohl nepemýšlet o “musím!“ a urit bych nemohl “muset“. Jednoduché,e! Jsem jak ten slintající Pavlovv pes. Pesto školka stojí a já se jí nepomstil. Stojí opodál, pod velikým kopcem a je v zásad milá. Kolik u jí prošlo generací, kolik u v ní bylo uvaeno polévek. Nad ní je obrovská holá strá a pesto nemáte pocit, e by té školce ubliovala. Existují koaxiáln, souznjí a já u si nedovedu pedstavit, e by to mohlo být jinak.
 
I kostel je na svém míst. Ne, není pro mne symbolem víry. Je to jen ta dávná a vznešená budova, vznášející se v prostoru. Te mám zrovna oi vtisknuté do skla a poznávám naši roubenku, která u není roubenkou. Je omítnuta bíle, není u roubenou a zahrádka u také není zahrádkou. Jarda si uvdomil, jak jsem na mkko, jede pomalu, ale domek u se posouvá pry z výhledu a já vidím hospodu, potom druhou, dm vzdálené tety a mou blízkou školu. Potom den koní.

Druhý den je dnem pevného charakteru mé Nejbliší. A s nízkou kondicí, vítzí a krok za krokem zkracuje vzdálenost na kopec mého dtství. Takový provoz na silnici nebyl za mého dtství ani pi prjezdu Závodu míru! Kamiony nás míjejí v centimetrových vzdálenostech, i kdy jdeme vlastn napl v píkopu. Vše se posouvá kolem nás jako vera, jen ponkud pomaleji a v protismru. Všude kolem jsou ovce, dost vývsných reklam a zavených restaurací. Spolenost se polarizovala. Jestlie Pepík bydlí tam, co bydlíval, je zámecký pán. Bílý dvojdm záí za potokem jako zámeek, vedle nj se krí jeho dtská chaloupka, kterou si,  šikulka, kdysi v mládí postavil. Jen mi pipadá ta chaloupka taky njak vtší. Nevím…
 
Konzum u neexistuje. Neexistuje u ani kampelika. Tam, kde stával starý státní statek stojí nový velký dm. A kostel? Je tam! A je stejný, ba co dím, je hezí. Padá mu sice ochranná ze, ale ta se u také opravuje. Bím se podívat na naší hrací stodolu. Není…
Stojí u jen základy. Kde te asi mají dti temný vesmír, kde si te dlají chodby v sen?
 
U jsme dokráeli do Nových Zámk. Pošta je poštou a hospoda hospodou. Jinak u nic není, jako kdysi bývalo. Jdeme dol k potoku, kde ruská tební spolenost tí eské granáty. Pár chlap s rýi a motykami se hrabe v štrku a hledá eské granáty. Jitina chaloupka stojí. Je krásn stejná, je krásn roubená a Jitka je stále naší princeznou. Ta, kvli které jsme se v první tíd i chvílemi prali. Všichni jsme chtli být princové. Naštstí jsme z toho vyrostli. Tolik princ by svt neuivil. A Jitka tu dnes není. Urit se provdala do Tramtárie nebo ji ivot zavál.
 
Ped námi je nepokoené Bradlo. Od této chvíle vede cesta u jen do kopce. Nejbliší u zpomalila a já jdu za ní, abych jí nediktoval své tempo, chvílemi odpoíváme a kocháme se. Tady to stále ješt znám. Tu i tam jsem v dtství ješt vystoupal. Moje Nejbliší, statenost má tvoje jméno. Funíš jak dva sentinely, ale stoupáš. Kolem je les, veverka tu má na paezu jídelnu a obas ped námi prchají srnky. Celé Krkonoše se ped námi tyí. Skoro to vypadá, e Bradlo je jí výškou rovno. Ach, ta klamná perspektiva! Ješt tady a tady to znám. Ale u je tu osudová zatáka. Mj dtský Rubikon a za ním tera incognita. Nikdy jsem nebyl na tomto kopci výš. Stoupání je stále strmjší, nucené zastávky astjší, ale cíl bliší. Závrených sto metr je skoro jako horolezecká stna a pak jsme konen nahoe.
 
Kde je hrad?!!! Podvodníci!!! Ne,vdy to vlastn ani není zícenina. Zstala jen nevelká plošina, kde teoreticky mohl stát teba Karlštejn nebo pastouška pantáty Bezouška. Zmaten se vracím k ceduli. Je na ní napsáno Bradlo. Nkdo nám ukradl hrad! Za námi se došplhala njaká rodinka, která pišla z druhé strany, a její hlava mi sdlila, e u ped patnácti lety tu bylo stejné nic jako dnes. ádné zbytky okrouhlé ve, ádné zbytky hradeb. Jenom to nic. Bradlo je dobyto, ale hrad tu není. Není tu ani vrcholová kniha. Zbylo tu po ní jen pouzdro. Jdeme dol a Krkonoše se nám klaní, nebo jsme vítzi nad jedním z jeho dorosteneckých kopc.
 
U jsme zase v údolí.V dálce je vidt ena, která se pibliováním konkretizuje. Nabývá tváe a já tuším, doufám… To by mohla být Jitka… Nemám odvahu tykat, ptám se jí nepímo a pak i pímo. Ahoj Jitko. Já jsem Jirka. Pamatuješ si m? Stojí jako zaezaná, mluvit musím já, ona trochu lapá po dechu. Ztratil jsem se z jejího ivota ped jednatyiceti lety. Asi mi trochu slzí oi. Ona má takový nepítomný pohled, zve mn dál, nabízí kafe. Ale já musím bet dál, protoe Nejbliší pokrauje v cest a moc to tu nezná. Vdy na mne poká ped hospodou! Mluvíme chvílemi oba, rychle si povídáme o ivot. O tom proitém. Píše mi adresu, telefon, mluvíme o monosti tídního srazu. Jim se to prý za tch jednatyicet let nepovedlo.
Proboha, jak je stále krásn stejná. Starší, ale stejná. To je nádhera! Louím se a bím za Nejbliší, podivn povznesený a podivn šastný. Našel jsem kus dávného dtství. ert vem hrad,ert vem kamiony.
 
V hospod nás obsluhuje snacha jednoho z tch mladších dávných spoluák a nechávám ho pozdravovat. Tch zpáteních deset kilometr bylo tkých, dlouhých, ale nutných. Vedli nás zpt do Ráje, blí k vysnné posteli, blí k souasnosti, blí k realit všedního dne.
 
Sám pak vyráím do isté. Jen tak, bez ambicí nkoho potkat, nco proít, na nco zavzpomínat. Pomalu se stmívá, jdu po kraji silnice. I tu jsou domy opravené. Ne všechny, ale teba ten, kde bydlela a moná bydlí Vra je opravený a kus je pistavn. Škola je stejná i hospody jsou stejné. U Krauz je antukové hišt. Dva z šesti nohejbalist jsou šediví jako já, ale naznám je, nebo jen nepoznávám. Zde jsem chodil jen do devítky. Byl to mik, ale pamatuji si ho. Jdu stále dál, stále do kopce a cítím se sám. Ne, sem nepatím. Do tmy problikávají obrazovky satelitních televizí. Na zahradách se griluje a mluví. Je slyšet smích, nikde kytara, jen hudba z CD i dokonce z rádií.

Náš bývalý domek skoro padá, ale u se opravuje. Má nové a mladé majitele. Na pozemku se pasou ti kon. Tady jsem nestihl být doma. Za rok se toho nedá moc stihnout. Ješt si prohlédnu pohádkovou zahradu.
Do tmy záí ervené oi erta, blikají oi bílé paní, rozsvcuje se a zhasíná perníková chaloupka a vodník m pozoruje vykulenýma oima. Jsme národ hravý a nkdy i dravý. Naštstí. A pak u jen dlouhá rovinka do Kalné, dv patra po schodech, skoro spící Nejbliší a postel.
Dá se najít dtství?
Asi ano.
Snad ano.
Urit ano!
Tak skonil druhý den v Ráji.

Ano, vrátil jsem se na místo inu po 41 letech. Jsem náhle bohatší nebo skuten zbohatnout se dá pouze srdcem a zaitým. Protoe jsem si skoro všechny fotografie smazal, víc vám nemu ukázat. Ale ta pampelišková louka je za všechny fotografie svta. A já si íkám, e ji Vincent asi nikdy nevidl. Jinak by ji pece musel namalovat. A já píšu díl druhý a je mi krásn. A vám té peji krásné výlety proti proudu asu. 
Jií Suchánek
Další lánky autora:
V kopcích