Jednoho sluneèního odpoledne jsme se s man¾elkou pøi procházce „naším“ lesem, který se táhne z Holandska a¾ pøes hranice do Belgie, dostali velmi daleko, na podivné místo, kde jsme ještì nikdy nebyli. Pøišli jsme k potoku, pøes který k našemu údivu vedly elektrické dráty v délce asi šedesáti metrù. Na informaèní tabuli, která u nich byla, jsme se doèetli, ¾e se jedná o rekonstrukci státní hranice z drátù, nabitých kdysi dokonce elektrickým proudem, která za první svìtové války oddìlovala Belgii od neutrálního Holandska. Proto¾e jsem o tom nikdy pøedtím neslyšel, nedalo mi to, a zaèal jsem o této podivné hranici shánìt informace. Naše pøítelkynì Marleen, øeditelka gymnasia v belgickém Overpeeltu, mi zapùjèila knihu vzpomínek pamìtníkù první svìtové války, ale nebylo v ní nic podrobnìjšího.
Pøedem upozoròuji, ¾e nejsem militarista, neobdivuji uniformy a váleèná ta¾ení, spíš právì naopak. Zajímají mne obyèejné lidské osudy, které se odehrávají za velkými dìjinnými zvraty, ve válkách a jiných zlých dobách.
Trpìlivì jsem pátral na internetu. Vytrvale jsem prolézal knihovny a archivy, a¾ se mi podaøilo posbírat celou øadu zajímavých vìcí. Kdo má zájem, mù¾e si nyní pøeèíst smutnou historii jedné, naštìstí u¾ zmizelé hranice. Pøedchùdkynì mnoha podobných hranic dalších.
První svìtová válka byla strašná tím, ¾e vyvrátila z koøenù celý svìt a nav¾dy ukonèila to krásné údobí, kdy byla ještì nadìje.Druhá svìtová válka byla svìdectvím toho, ¾e je lidstvo i v moderní dobì nepouèitelné.
Jak to zaèalo: 1.srpna 1914 obsadily nìmecké jednotky neutrální Lucemburk, bez nìjakého viditelného odporu. Není divu, ¾e se nebránili, jak by se mohla tak malá zemì bránit znaèné nìmecké pøesile.
O dva dny pozdìji vyhlásilo Nìmecko válku Francii a po¾ádalo, zøejmì jen pro forma, neutrální Belgii o povolení prùchodu k francouzským hranicím. Mìli krásnou výmluvu, jejich zpravodajská slu¾ba prý zjistila, ¾e se Francie chystá napadnout Nìmecko pøes Belgii. Co¾ byla sprostá le¾. Nìmci chtìli napadnout Francii obchvatem, zezadu, z neutrálního státu, odkud to Francie neèekala. Belgie samozøejmì odmítla a poukázala na svùj neutrální status. Nìmecký císaø vùbec nevzal toto odmítnutí na vìdomí a dal rozkaz k obsazení Belgie. Jako první mìsto byl na øadì Luik, té¾ Liege, nebo Lütich, podle toho, v jaké øeèi to chcete. Byl jen kousek od hranic a jeho pád uvedl Belgièany v paniku. Mìsto bylo strašným zpùsobem ponièeno, jako bìhem války vìtšina belgického území, zejména Flandry. Belgická armáda se sice stateènì postavila na odpor daleko poèetnìjšímu nepøíteli, ale byli na válku špatnì pøipraveni. Pøesto došlo k tì¾kým bojùm, se kterými Nìmci vùbec nepoèítali a které je zdr¾ovaly v cestì do Francie. Aby zlomili odpor Belgièanù, byly nasazeny i vzducholodi, které bombardovaly belgická mìsta. Zpùsobené škody na budovách byly obrovské a zároveò také zahynulo hodnì civilních obèanù. Na obrázku vidíte jak vypadalo mìsto Ipres po bombardování. Barevná fotografie ukazuje u¾ obnovené mìsto.
Došlo té¾ k jedné kuriosní bitvì, která je vedena v archivech jako poslední svého druhu.14.srpna 1914 byla u mìsta Halen zastavena a k ústupu donucena na tehdejší dobu modernì vyzbrojená nìmecká armáda belgickým jezdeckým praporem. Jezdci na koních zaútoèili na pøekvapený nìmecký oddíl s tasenými šavlemi a zahnali protivníka na útìk. Ten po sobì na místì zanechal spoustu vojenského materiálu.
Mnoho Belgièanù se ale rozhodlo utéct do bezpeèí, které poskytovalo sousední, zatím stále ještì neutrální Holandsko. V prvních mìsících našlo v Holandsku asyl pøes milion civilních obyvatel Belgie, z nich¾ skoro polovina zvolila pozdìji jako další cíl své anabase Anglii. K nim je nutno ještì pøipoèíst dalších 40.000 mladých mu¾ù, kteøí se v Holandsku hlásili na anglickém vyslanectví do vojenské slu¾by. Pro holandský stát to bylo veliké zatí¾ení. Znamenalo to rozdìlit uprchlíky rovnomìrnì po celé zemi do sbìrných táborù, zajistit lékaøskou péèi, potraviny, šatstvo a mnohé jiné potøebné vìci.
Pøesto¾e v oné dobì byl v Holandsku pomìrný blahobyt, zásobování takového poètu lidí pøedstavovalo problém, který bylo nutno øešit vydáním potravinových lístkù a penì¾ní podporou. Na snímku je mo¾no vidìt tehdy narychlo vydané potravinové lístky a poukázky na podporu. Pro nìmeckou komandaturu znamenal stálý úbytek obyvatel Belgie velký problém. Odliv pracovních sil ohro¾oval pøedevším prùmysl.Také skuteènost, ¾e hlavní stan anglické tajné slu¾by byl v Rotterdamu, se Nìmcùm nelíbila. Pøísné kontroly na hranicích byly nutností,ale stály okupanty mnoho vojákù, které potøebovali jinde. Øešení problému navrhl jeden z agentù nìmecké tajné slu¾by, který ¾il dlouhou dobu v Bruselu.
Ten navrhl belgicko-nizozemskou hranici hermeticky uzavøít nìkolika øadami ostnatého drátu, nabitého elektøinou. Tento drátìný plot by znemo¾nil nejen útìk obyvatelstva, ale i jiné aktivity, jako pašování a pøechod špionù. Tahle hranice mezi nebyla jen hranicí mezi zemìmi, ale té¾ hranicí mezi válkou a mírem, mezi chudobou a dostatkem a vlastnì mnohdy mezi ¾ivotem a smrtí. Zkoušku uzávìru hranic v délce 10 kilometrù nìmecké vrchní velení vyzkoušelo v roce 1914 v Alsasku. Ale v Belgii se jednalo o hranici od Vaalsu a¾ do Catzandu na moøském pobøe¾í. Co¾ pøedstavovalo délku pøes 200 kilometrù.
Zde se projevila nìmecká organizaèní schopnost. Bylo vydáno naøízení, které pøikazovalo obcím dodat na vybudování zábran na jejich katastru dva a pùl metru vysoké kùly a postarat se o jejich zasazení do míst pøesnì urèených armádními geometry. Pøi zabezpeèení hranic se postupovalo dùkladnì. Hranice se skládala z pìti paralelních pruhù drátu, které stály mezi jedním a šesti metry od sebe. Byla témìø dva metry vysoká, probíhala lesy a øekami, dìlila vesnice, rozdìlila i nìkolik klášterù. Existovalo jenom nìkolik prùchodù, které byly pøísnì støe¾eny a kontrolovány vìtšinou staršími vojáky, kteøí bez pardonu na ka¾dého støíleli. Dráty byly napájeny 2.000 volty! Je dùle¾ité vìdìt, ¾e elektøinu mìlo tehdy v Holandsku zavedenu jen nìco pøes 15% domácností ve mìstech, na venkovì to bylo kolem 7%, v Belgii byla tato èísla ještì podstatnì ni¾ší.Elektøina byla tehdy, v roce 1915, pro vìtšinu obyèejných lidí nìèím neznámým, jen málokdo mìl doma ¾árovku‚ (gloeipeer - záøící hrušku). Záhy bylo skoro dva tisíce lidí usmrceno elektrickým proudem, pøes varovné cedule umístìné podél hranice. Vzhledem k tìm obìtem, které byly elektrickým proudem upáleny, byla tato hranice brzy nazvána „hranicí smrti“.Zároveò bylo také usmrceno mnoho dobytka i lesní zvìøe, ti chudáci cedule èíst nedokázali. Bezpeènostní opatøení ale neodstranila pravidelné nìmecké hlídky a kontroly. Pøes hranici se toti¾ stále pokoušeli utéci další lidé. Zároveò se také pašovalo, proto¾e v Holandsku ve srovnání s okolními zemìmi vládl blahobyt. Pašovala se ale i pošta, která by byla neprošla nìmeckou censurou a rùzné tajné zprávy, dùle¾ité pro vojenské pány. A lidé umírali dál. Vlevo vidíte malé dívenky s døeváèky na nohou, které vyfotografovali v roce 1917 ve francouzském sirotèinci. Všechny jsou dìtmi tìch, kteøí zahynuli na té „hranici smrti“.
Obìtí se stávali i pouzí zvìdavci, kteøí se chtìli pøesvìdèit na vlastní kù¾i,v èem vlastnì to neviditelné nebezpeèí vìzí. Také dìti pova¾ovaly hry u elektrických drátù za zkoušku odvahy. Zaèaly všemo¾né úspìšné i neúspìšné pokusy o bezpeèné pøekonání této pøeká¾ky. Rùzné sudy bez dna, ¾ebøíky a deky, pøes dráty hozené, døevìné konstrukce, pobité pneumatikami z jízdních kol. Teprve a¾ na zaèátku roku 1918 objevili pašeráci a pøevadìèi výhodu gumových holinek a rukavic, které umo¾òovaly pøechod hranic pomìrnì bezpeènì. Jsou známy pøíbìhy o lidech, kteøí si z toho udìlali zamìstnání, pøecházeli hranici dokonce nìkolikrát dennì. Nìmecké hlídky sice støílely, ale musely si dávat velký pozor, aby kulky nelétaly na Holandské, neutrální území.
Kdy¾ bylo v roce 1918 koneènì po válce, byla elektrická hranice rychle odstranìna, rozebrána. Vìtšiny sloupkù a drátù, tentokrát u¾ bez tìch 2000 voltù, pou¾ili sedláci na ohranièení pastvin a jiných pozemkù.
Na všechny ty tak zbyteèné obìti upomíná jenom šedesát metrù drátu v lese na hranicích mezi Belgií a Nizozemím. A pak ještì v Sippenaken u Plombières v lese jsme objevili malý monument, pøipomínající obìti toho zatraceného plotu.
Jednoho sluneèního odpoledne jsme se s man¾elkou pøi procházce „naším“ lesem, který se táhne z Holandska a¾ pøes hranice do Belgie, dostali velmi daleko, na podivné místo, kde jsme ještì nikdy nebyli. Pøišli jsme k potoku, pøes který k našemu údivu vedly elektrické dráty v délce asi šedesáti metrù. Na informaèní tabuli, která u nich byla, jsme se doèetli, ¾e se jedná o rekonstrukci státní hranice z drátù, nabitých kdysi dokonce elektrickým proudem, která za první svìtové války oddìlovala Belgii od neutrálního Holandska. Proto¾e jsem o tom nikdy pøedtím neslyšel, nedalo mi to, a zaèal jsem o této podivné hranici shánìt informace. Naše pøítelkynì Marleen, øeditelka gymnasia v belgickém Overpeeltu, mi zapùjèila knihu vzpomínek pamìtníkù
první svìtové války, ale nebylo v ní nic podrobnìjšího. 
První svìtová válka byla strašná tím, ¾e vyvrátila z koøenù celý svìt a nav¾dy ukonèila to krásné údobí, kdy byla ještì nadìje.Druhá svìtová válka byla svìdectvím toho, ¾e je lidstvo i v moderní dobì nepouèitelné. 
k francouzským hranicím. Mìli krásnou výmluvu, jejich zpravodajská slu¾ba prý zjistila, ¾e se Francie chystá napadnout Nìmecko pøes Belgii. Co¾ byla sprostá le¾. Nìmci chtìli napadnout Francii obchvatem, zezadu, z neutrálního státu, odkud to Francie neèekala. Belgie samozøejmì odmítla a poukázala na svùj neutrální status. Nìmecký císaø vùbec nevzal toto odmítnutí na vìdomí a dal rozkaz k obsazení Belgie. Jako první mìsto byl na øadì Luik, té¾ Liege, nebo Lütich, podle toho, v jaké øeèi to chcete. Byl jen kousek od hranic a jeho pád uvedl Belgièany v paniku. Mìsto bylo strašným zpùsobem ponièeno, jako bìhem 
války vìtšina belgického území, zejména Flandry. Belgická armáda se sice stateènì postavila na odpor daleko poèetnìjšímu nepøíteli, ale byli na válku špatnì pøipraveni. Pøesto došlo k tì¾kým bojùm, se kterými Nìmci vùbec nepoèítali a které je zdr¾ovaly v cestì do Francie. Aby zlomili odpor Belgièanù, byly nasazeny i vzducholodi, které bombardovaly belgická mìsta. Zpùsobené škody na budovách byly obrovské a zároveò také zahynulo hodnì civilních obèanù. Na obrázku vidíte jak vypadalo mìsto Ipres po bombardování. Barevná fotografie ukazuje u¾ obnovené mìsto. 
stále ještì neutrální Holandsko. V prvních mìsících našlo v Holandsku asyl pøes milion civilních obyvatel Belgie, z nich¾ skoro polovina zvolila pozdìji jako další cíl své anabase Anglii. K nim je nutno ještì pøipoèíst dalších 40.000 mladých mu¾ù, kteøí se v Holandsku hlásili na anglickém vyslanectví do vojenské slu¾by. Pro holandský stát to bylo veliké zatí¾ení. Znamenalo to rozdìlit uprchlíky rovnomìrnì po celé zemi do sbìrných táborù, zajistit lékaøskou péèi, potraviny, šatstvo a mnohé jiné potøebné vìci. 
Belgie velký problém. Odliv pracovních sil ohro¾oval pøedevším prùmysl.Také skuteènost, ¾e hlavní stan anglické tajné slu¾by byl v Rotterdamu, se Nìmcùm nelíbila. Pøísné kontroly na hranicích byly nutností,ale stály okupanty mnoho vojákù, které potøebovali jinde. Øešení problému navrhl jeden z agentù nìmecké tajné slu¾by, který ¾il dlouhou dobu v Bruselu.
témìø dva metry vysoká, probíhala lesy a øekami, dìlila vesnice, rozdìlila i nìkolik klášterù. Existovalo jenom nìkolik prùchodù, které byly pøísnì støe¾eny a kontrolovány vìtšinou staršími vojáky, kteøí bez pardonu na ka¾dého støíleli. Dráty byly napájeny 2.000 volty! Je dùle¾ité vìdìt, ¾e elektøinu mìlo tehdy v Holandsku zavedenu jen nìco pøes 15% domácností ve mìstech, na venkovì to bylo kolem 7%, v Belgii byla tato èísla ještì podstatnì ni¾ší.Elektøina byla tehdy, v roce 1915, pro vìtšinu obyèejných lidí 
nìèím neznámým, jen málokdo mìl doma ¾árovku‚ (gloeipeer - záøící hrušku). Záhy bylo skoro dva tisíce lidí usmrceno elektrickým proudem, pøes varovné cedule umístìné podél hranice. Vzhledem k tìm obìtem, které byly elektrickým proudem upáleny, byla tato hranice brzy nazvána „hranicí smrti“.Zároveò bylo také usmrceno mnoho dobytka i lesní zvìøe, ti chudáci cedule èíst nedokázali. Bezpeènostní opatøení ale neodstranila pravidelné nìmecké hlídky a kontroly. Pøes hranici se toti¾ stále pokoušeli utéci další lidé. Zároveò se také pašovalo, 
proto¾e v Holandsku ve srovnání s okolními zemìmi vládl blahobyt. Pašovala se ale i pošta, která by byla neprošla nìmeckou censurou a rùzné tajné zprávy, dùle¾ité pro vojenské pány. A lidé umírali dál. Vlevo vidíte malé dívenky s døeváèky na nohou, které vyfotografovali v roce 1917 ve francouzském sirotèinci. Všechny jsou dìtmi tìch, kteøí zahynuli na té „hranici smrti“.
zkoušku odvahy. Zaèaly všemo¾né úspìšné i neúspìšné pokusy o bezpeèné pøekonání této pøeká¾ky. Rùzné sudy bez dna, ¾ebøíky a deky, pøes dráty hozené, døevìné konstrukce, pobité pneumatikami z jízdních kol. Teprve a¾ na zaèátku roku 1918 objevili pašeráci a pøevadìèi výhodu gumových holinek a rukavic, které umo¾òovaly pøechod hranic pomìrnì bezpeènì. Jsou známy pøíbìhy o lidech, kteøí si z toho udìlali zamìstnání, pøecházeli hranici dokonce nìkolikrát dennì. Nìmecké hlídky sice støílely, ale musely si dávat velký pozor, aby kulky nelétaly na 
Holandské, neutrální území.