O ¾enì, která zavra¾dila vysoké C
Jak víte, sbírám rùzné rarity. Nejen dopravní znaèky. Pøed lety jsem dostal od nìmeckých kolegù, kteøí vìdìli o mé lásce ke skurilním gramofonovým nahrávkám (vlastním jich kolem 600, i tìch starých šelakových) zajímavou nahrávku excentrické americké zpìvaèky Florence Foster Jenkins. Vyslechli jsme ji, zasmáli se, ale man¾elka mínila, ¾e ta ¾enská vlastnì volá o pomoc. Zaøadil jsem desku do svého archivu a pøíle¾itostnì jí pøehrával na své fono - dopisy, které jsem tehdy vyrábìl a rozesílal pøátelùm po celém svìtì. Ještì toti¾ nebylo ani potuchy po internetu pro domácí potøebu.Minulý týden jsem ke svému pøekvapení objevil v èeských novinách, které dostáváme s nìkolikadenním zpo¾dìním, zprávu o premiéøe hry Petera Quiltera: „Je úchvatná“ (v originále se jmenuje „Glorious“). Tato hra známého anglického dramatika byla poprvé uvedena v roce 2001 v Edinburghu a od té doby ještì asi na stu jiných scén. Hrají ji tedy i v pra¾ském divadle Kalich. V hlavní roli Florence Foster Jenkins hraje a zpívá Jaroslava Kreèmerová. Pro tuto pøíle¾itost se prý musela trochu odnauèit zpívat.
O koho vùbec jde? Èím se vlastnì ta Florence Foster Jenkins proslavila? I kdy¾ je to 
neuvìøitelné, byl to její zpìv, pøesto¾e zpívat opravdu nikdy a vùbec neumìla. Narodila se v roce 1868 v Pennsylvanii, jako dcera velice zámo¾ného amerického prùmyslníka. Ji¾ od dìtství snila o tom, ¾e se stane operní zpìvaèkou. Rodièe jí zajistili základní hudební vzdìlání, ale odmítli financovat její další vyšší hudební studium, kdy¾ se prokázalo, ¾e nemá vùbec talent. Florence se stále pokoušela prosadit, ¾e bude profesionální zpìvaèka, ale otec jí sna¾nì prosil, aby zpìv omezila jenom na koupelnu. Nebylo divu, asi jí pøíliš èasto slyšel, kdy¾ svùj zpìv cvièila. Florence proto uprchla z domova s lékaøem Frankem Thortonem Jenkinsem, za kterého se provdala. Domnívala se, ¾e ten jí studium umo¾ní. Mýlila se, man¾el to také nevydr¾el a man¾elství bylo v roce 1902 rozvedeno. Neš»astná Florence se ¾ivila jako uèitelka a pianistka, sna¾ila se být hmotnì nezávislá na svých bohatých rodièích. Nìjakou dobu se 
exponovala v hnutí sufra¾etek. V roce 1909 otec zemøel. Zanechal Florence velké jmìní, které jí umo¾nilo vìnovat se pìvecké kariéøe. Poèala se anga¾ovat ve spoleèenských a hudebních kruzích v Pensylvánii. Zalo¾ila svùj dámský k „Verdi Club“, který financovala. Zároveò dále studovala zpìv. První koncert mìla v roce 1912, v taneèní síni hotelu Ritz - Carlton v New Yorku. Pozvala tam jen dámy ze svého klubu a pár pøíznivcù. Povzbuzena zájmem posluchaèù, kteøí asi vìtšinou ze zdvoøilosti mlèeli a nebo mìli z jejího vystoupení tiše neobyèejnou legraci, se rozhodla, ¾e bude v hotelu Ritz poøádat koncert ka¾doroènì.
Koncerty se zvýšila neobyèejnì rychle její proslulost a spíše z legrace, ne¾ vá¾nì, získala jakýsi status divy. Ani si to chudák neuvìdomovala a nerozeznala, ¾e si z ní její „pøátelé“ dìlají legraci. Byla zaslepena falešným pochlebováním, pøedevším svých pøítelkyò. Však to také znáte, jak k sobì dovedou být dámy proradnì sladké: „Ty jsi bájeèná, a moc ti to sluší, mám tì moc ráda“, atd. Èesky se tomu øíká mazat med okolo huby. Ve spoleènosti se sna¾ila vystupovat v¾dy extravagantnì a její nákladné fantastické róby, které si sama navrhovala, udivovaly veøejnost. O své výjimeènosti a talentu byla naprosto pøesvìdèena. Své si s ní u¾il i její klavírista Cosmé McMoon, proto¾e "Flo", jak jí pøátelé øíkali, nebrala vùbec ohled na partituru a její pøevá¾nì dìsivì falešný koloraturní soprán byl ještì ke všemu neustále pøerušován bouølivým jásotem posluchaèù, kteøí se na její úèet neuvìøitelnì bavili.
Proslýchá se, ¾e taxikáøi, který jí v roce 1943 porazil svým vozem, poslala krabici drahých doutníkù, proto¾e byla pøesvìdèena, ¾e šok, který pøi této nehodì utrpìla zpùsobil, ¾e mohla zpívat o hodnì vyšší F, ne¾ dosud dokázala, ¾e její dosavadní potí¾e zmizely. Byla èasto zvána koncertovat po celých Spojených Státech, ale omezovala svá vystoupení, zpívala v¾dy jenom pro osobnì vybranou spoleènost v Philadelphii, Washingtonu a Newportu. Sama si obstarávala a kontrolovala distribuci vstupenek.
Vùbec si neuvìdomovala, ¾e její intonace a rytmus ani v nejmenším nesouhlasí s notami a pøi svém pomìrnì malém hlasovém rozsahu pøipravovala klavíristovi ještì další neuvìøitelnì trapné chvíle, proto¾e nedokázala udr¾et tempo a on musel hrát pomalu a nìkdy zase svou hrou dohánìt její zpìv a stále dávat pozor na její výkyvy jak ve zpìvu, tak v tempu.
Pøesto byla publikem pøímo zbo¾òována a obdivována. Pro humorný náboj, v tom nezvyklém a agresivním koloraturním zpìvu skrytém. Její koncerty v New Yorku a Newportu byly dostaveníèkem spoleèenské smetánky a za lístky se pod rukou nabízely horentní sumy. Koneènì se ozvala i gramofonová spoleènost, která jí nabídla vydání gramofonové desky. Flo nadšenì pøijala a zvolila si sama repertoár. Její výbìr byl velice troufalý, vedle klasických operních árií, bì¾ných u jiných operních zpìvaèek (W.A.Mozart, Giusepe Verdi a Richard Straus), zvolila napøíklad i písnì od Johanese Brahmse. K tomu ještì zpívala písnì jen pro ní komponované jejím klavíristou Cosmé Mc Moonem a vlastní komposice, opatøené i vlastním textem. Zejména její píseò „Švitoøení ptákù“ byla velmi oblíbena. Absolutním vrcholem jejích koncertù byla ale árie z Mozartovy opery „Kouzelná flétna“, proslulá Královna noci, která je prubíøským kamenem všech opravdových umìlkyò. V roce 1934 zahájila svùj koncert Brahmsovou písní „ Májová noc“. V programu bylo pod tímto titulem napsáno: „Pìvèe, nedoká¾eš-li snít, nech tuto píseò nezpívanou..“ A Florence snít dovedla. 
Moje nejmilejší je píseò „Bìsy“, kterou dear Flo zpívá dokonce rusky. Na Bachovu hudbu, Prelude XVI, se slovy od Puškina. Kdo to pøe¾ije bez škod na bránici, má silnou náturu.
Její neuvìøitelná sebejistota jí dovolovala, srovnávat se s jinými vynikajícími zpìvaèkami tehdejší doby jako byla Frieda Hempel nebo Luisa Tetrazzini. Smích bìhem svých vystoupení pova¾ovala za radost divákù z jejího zpìvu, za radostný obdiv vyjadøovaný jejímu umìní. Vyskytli se hudební kritici, kteøí tvrdili, ¾e Florence právì svými obskurními koncerty pøilákala do koncertních sálù posluchaèe, kteøí by se tam jinak nikdy neobjevili a u kterých tak vlastnì vzbudila zájem o klasickou hudbu. Negativní kritiky pova¾ovala v¾dy jen za profesionální závist, a vidìla za nimi útoky svých nepøejících konkurentek. Na koncertech se nìkolikrát pøevlékala, na ka¾dou árii mìla pøíslušný kostým, podle vlastního návrhu. Kdy¾ jí v roce 1928 zemøela matka a odkázala jí další spoustu penìz, bylo Florence u¾ 60 let. Získala tehdy ještì více svobody a nezávislosti a hlavnì prostøedky k uskuteènìní všech svých odvá¾ných snù.
V pomìrnì pokroèilém vìku 76 let se rozhodla vyslyšet prosby svých pøátel a uspoøádat velký koncert vybraných skladeb. Došlo k tomu 25.øíjna 1944 v Carnegie Hall, kterou si pronajala. Bylo zcela vyprodáno. Zájem o koncert byl neobyèejný a vstupenky na èerném trhu dosahovaly astronomických cen. Byla válka a o legraci nouze. Krátce po tomto koncertu, 26.listopadu 1944 zemøela. Š»astná a spokojená, pøipadala si na vrcholu své umìlecké kariéry.
Co je mo¾né Florence závidìt, je neuvìøitelná vytrvalost, se kterou se vìnovala nìèemu, co se nikdy nenauèila a co pøesto zcela vyplnilo její ¾ivot. Mo¾ná, ¾e nìco tušila o svých umìleckých nedostatcích, ale kdy¾ vidìla, jak jsou její koncerty posluchaèi ¾ádány, navštìvovány, a a» u¾ z jakýchkoliv dùvodù pozitivnì pøijímány, byla tak š»astná, ¾e se snad také proto rozhodla na své kuriozní cestì ¾ivotem pokraèovat .
Ba, vìdìla to asi docela jistì. Jinak by na konci svého, pøíšernì falešným zpìvem protkaného ¾ivota nebyla prohlásila: „Mohou o mnì øíkat, ¾e jsem neumìla zpívat, ale nemohou øíkat, ¾e jsem nezpívala“. Tato slova jsou i na jejím náhrobku.
Nahoøe vidíte obal té desky, kterou vlastním. Jestli si chcete Flo poslechnout, tak si na poèítaèi najdìte tøeba http://nl.youtube.com a nahoøe do rubriky na hledáni (stojí tam „zoeken“, je to holandská verze) dejte její jméno: Florence Foster Jenkins. Otevøe se vám nìkolik mo¾ností. Pøi poslechu se radìji posaïte na ¾idli.
Karel A. Pokorný
