Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek enk,
ztra Ilja.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ivot v emigraci – XI.
 
Nkteí lidé v eskoslovensku se tehdy domnívali, podle toho, co nám psali, e emigrant, který se nestal v krátké dob milionáem, se na to mohl vykašlat a zstat doma. Jene ono je to o nem jiném, pro kdo odešel. My jsme mezitím docela obyejn ili a pracovali a tšili se z drobných radostí, které ivot pinášel. Já jsem se napíklad nesmírn radovala z toho, e jsem mohla ve skutenosti vidt obrazy, které jsem znala jen z reprodukcí, projít se po Paíi, i po Londýn, vidt rzná místa, o kterých jsme do té doby jen etli. Ale, jak nám kdysi napsal jeden známý: „S tím b do hajzlu, dvenko, radši mi napiš, co u všechno máte a  kolik jste si u ušetili.“ Byl to praktický jinoch.  Jene nám úpln  stailo to, co jsme mli a byli jsme docela spokojení.
Nemla jsem ostatn as na pemýšlení o tom, zdali se nám emigrace „vyplatila“, jak ádal ten dobrák. Pišel pan Harry a oznámil mi, e u dlouhá léta v sob hýká plán vydat encyklopedii malíství a te, kdy má mne a ten archiv, tak e se rozhodl to uskutenit. U prý vytvoil prozatímní redakci. Z Francie ml pijet jeden jeho osvdený autor, historik umní, který si tam il u léta v malém domku v Provenci. Špatn se neml, ale milioná také nebyl. Mimoto mu prý nedávno utekla ena a vyadovala, aby financoval její ivot v Marseille, kde si zaídila galerii. Další spolupracovník na projektu byl sir Walston, Anglian, ekatel na titul lorda a  také prý kunsthistorik. Ten pijel i se enou, té historikou umní, tak hubenou, e hospodyn pana Smeetse, u kterého bydleli, za ní nosila celý den njaká jídla, aby jí zachránila ped jistou smrtí. Zde vidíte, k emu bylo dobré pátelství s Viviane. Mla jsem všechny inside information´s.
Dali jsme se do práce, v mé kancelái, u toho krásného stolu z italského kláštera. Ješt se k nám pidala Viviane, která vše zaznamenávala a pochopiteln strjce celé akce, pan Harry. Práce na kadém lexikonu  zaíná sestavením tak zvané „masterlist“ ili seznamu tch a toho, co do lexikonu pijde. Také se podle jejich významu pedbn urí, kolik asi budou mít ádk textu a kolik ilustrací. Aby se mohlo rozhodnout, kolik bude mít lexikon díl a kolik který díl stránek. Vypadá to jednoduše, ale je to dost problém. Veškeré ei se vedly v anglitin. Zaívala jsem strašné momenty. Jak jist víte, je u anglitiny nesmírn dleitá výslovnost. Musíte si zvyknout i na to, jak kdo mluví. A já te mla kolem sebe Holanany, jednoho polofrancouze a dva  „king´s english“  hovoící pravé Angliany. Viviane je Belgianka. Kam jsem se na n hrabala já, se svojí eskou palicí a s anglitinou, nauenou v soukromých hodinách u paní profesorky Šrámkové a s nevelkou zkušeností v konversaci. Šlo to jak tak dobe, a do chvíle, kdy náš sir Walston zaal hovoit o malíi, pravdpodobn velmi významném, kterého jmenoval „Tejšn“. Zapotily se mi i víka. Kdo to je, proboha? Mám asi hroznou mezeru ve vzdlání, neznám skvlého italského mistra Tejšna. Naštstí jsem z kontextu pochopila, e se jedná o Ticiana, a e náš malý lord si to prost vyslovuje po svém. Stala jsem se suverénnjší. Kdy on me, rate dovolit, pi tom svém vzdlání získaném v Cambridgi, íkat takové nesmysly, tak se mi u neme nic stát.
Byla jsem následkem tchto akcí té poprvé pozvána do domu pana Harryho na lunch, co byl zajímavý záitek, protoe jsem se tam té poprvé v ivot utkala s humrem. Slavn jsem nad ním zvítzila, ídíc se radou mé milované babiky: „Nikdy se niemu nediv, a kdy  u se budeš divit, tak to nedávej najevo a nevíš-li si rady, dívej se okolo, co dlají ostatní“. Od té doby si na nj klidn troufnu, na humra, je to jedno z mých oblíbených jídel. Odedávna jsem toti milovala Chatku, však si jist pamtníci vzpomenou, stávala kdysi 5 korun.  Staila jedna chlebíková veka, 10 dkg majonézy a citron a mli jste královskou veei. Mimochodem, tady jsem kdysi stejnou Chatku také vidla u Alberta Heijna v supermarketu, stála 30 gulden. A já, truhlík, emigruji a musím  pracn dloubat humry z krunýe, namísto z konservy. Dobe mi tak. Ale erstvý humr je jaksi lepší, to mi vte.
Nebudu vás trápit líením dalších pípravných prací, mohu jen sdlit, e v prbhu tchto jsme pišli o malého lorda i s manelkou, neb se zjistilo, e asi nedával ve škole moc pozor. Mimoto mu zemel otec a on, nyní hlava rodiny a vyzdoben titulem lorda, zasedl v horní snmovn. Ale vše se zmnilo hlavn proto, e jsme lexikon, tedy jeho základy, jakousi kostru prodali francouzskému nakladateli Le Robert. Redakce se pochopiteln tím pádem pesthovala do Paíe, do Rue de l‘ Université, kde vlastnil pan Harry  dm, vlastn malý palácek, a v nm ml paískou poboku své firmy.  Já tam byla kadý týden nkolik dn. Celé ti roky, ale to pedbíhám událostem. Byla to vlastn nádhera, ovšeme, ale zase se mluvilo pedevším  francouzsky, to je vám jist jasné. Byli tam milí kolegové, konkrétn dv dámy, z nich jedné jsem hned první den nechtíc málem nakopla mravého psíka, který s ní chodil do kanceláe a spinkal si tam pod stolem. Byli jsme se ale brzy páteli, denn na mne u ekal, toti asi víc na dobroty, které jsem mu nosila. Šéfredaktorem se stal Robert Maillard, vlídný pán, snad proto, e byl neobyejn  vzdlaný,  ml pehled a jeho páteli byli všemoní kumštýi rzných národností, dokonce i Picasso, take byl na ledacos zvyklý. Jedna praštná eška nehrála roli.Vybírali jsme spolu ilustrace pro lexikon, chodili do museí a na výstavy, korigovali jsme litografie, všichni jsme se peli v nkolika jazycích, chodili na obdy i na veee do malých restaurací, z nich nejoblíbenjší  se stala jedna v Rue Jakob, nazvaná Che Michel Ferrachat. Klidn vám to prozradím, u tam nechodíme.
Bylo to krásné, le zatracen namáhavé ( lexikon ml 8 díl,a já psala ješt ke všemu  texty pro eské umlce, které jsme tam postupn prosadila. Ostatní milí spolupracovníci se kupodivu domnívali, e staí jen Mucha a Kupka, piem u toho druhého byli pesvdeni, e je to Francouz) a proto jsem se neobyejn tšila na dovolenou, kterou jsme se rozhodli strávit v Norsku. Naší bývalí podnájemníci nás kupodivu poádali, zda by mohli jet s námi, báli se jet sami a také se nikde poádn nedomluvili. Ale být s námi ve stanu i v aut, to zase nechtli. Jeli jsme tedy  dvma auty se dvma zbyten velkými stany. My jsme byli z domova zvyklí na dovolené s kamarády, pod stanem a na vod s kanoí. Vlastn jsme ani jinou dovolenou neznali. Jen ješt v zim lye a hory. Mli jsme po ekách  projeté a po všech horách prochozené celé eskoslovensko. Manel, který ml delší dovolenou ne já, jezdil s kamarády ješt na tak zvané „pánské jízdy“, sjídli kdeco, i teba Neárku a jiné malé íky. Na ernobílé fotografii vidíte jednu z našich dovolených na Lunici, ta enská s copem pes rameno, která se hrabe v lodním pytli, to jsem já. Te jsme mli velký stan, spacáky a rzné tábornické poteby, koupili jsme to všechno z druhé ruky, od starších lidí z Weertu, kteí se rozhodli, e u nebudou jezdit pod stan. Podnájemníci mli kompletní vybavení pivezené z eskoslovenska, dodneška nechápu, jak se jim všechny ty pedmty do té Škodovky vbec vešly. Holandský automobilový klub ANWB nám tehdy udlal krásný plán cesty, podle našeho pání, a k polárnímu kruhu. Bylo to mnoho let ped tím, ne v Norsku „off shore“ našli naftu, všechno bylo krásné a idylické. Pejezd lodí z Amsterodamu do Bergenu jsme mli velmi boulivý, kdekomu bylo špatn, nám naštstí ne. Moskou nemoc ml i personál. My jsme si dávali k nelibosti  tch, kteí se nemohli na jídlo ani podívat, tak zvan do nosu. Byl tam ohromný bufet, s lahdkami všeho druhu. Jeden Holanan, který jezdil po svt jako stevard na  pepychových lodích nám toti naštstí ped cestou poradil, abychom v pípad neklidného moe jedli, jinak e nám bude ješt h. Zaívali jsme krásné scény jako v Saturninovi, napíklad pána, který nosil manelce, skomírající na palub v lehátku, asi v desetiminutových intervalech rzné lahdky a hlásil : pinesl jsem ti kraby, pinesl jsem ti masový salát… atd. ervy, tak jako Milouš ddekovi v té nám tak milé knize, bohuel nepinesl. Škoda.
V Norsku samém byla všude pekrásná istá táboišt, vybavená veškerým komfortem, sprchy, kuchyn, prádelny. Ve stylových srubech, ale vevnit všechno z nerezu. Pestoe by se dalo íct, e v Norsku je ze deva snad i plech.I v hlavním mst Oslo jsme snadno našli táboišt, dost blízko slavného skokanského mstku Holmenkollen. Prohlédli jsme si rzná musea, jako lyaské museum pímo v tom mstku, Frammuseum, kde jsou vystaveny rzné upomínky na polární expedice, Nansena, Amundsena a Svedrupa. Také museum Thora Heyerdala a jeho proslulých výprav s balsovým vorem Kon-Tiki  , tehdy ješt ped výpravou  s rákosovým lunem Ra. Také známý park se sochami Gustava Vigelanda jsme prošli. V jeho díle stojí centráln ivot lovka, v parku je na toto téma pes 200 soch a 17 metr vysoký obelisk sloený z lidských tl. Protoe jde o tla nahá, a je jich hodn, máte za chvíli podivný dojem, e jste se ocitli mezi nudisty.
Stan se tam dal stavt i v jednu hodinu v noci, bylo stále  krásné svtlo. A to u minula doba plnoního slunce. Norsko je krásné, manel stále litoval, e jsme se neodsunuli tam. Málo lidí. Vodopády, fascinující fjordy, neuviteln krásná, drsná píroda. Projeli jsme horami, tak zvanou Peer Gyntovou cestou, a spali tam u jezera, v jednoduché chat plné mladých Amerian, protoe naše stany byly tak mokré, e se nám je vbec nechtlo stavt. Peer Gynta si pan Ibsen nevymyslel, zaznamenával to, co mu horalé o této skuten kdysi ijící postav vyprávli. Byl to vlastn dost zlobivý synek, ten Peer, íkali jsme si  ve vesnici Vinstra , u hrobu pedlohy tohoto Ibsenova hrdiny.  Ale na základ toho vyprávní vznikla i nádherná Griegova suita Peer Gynt, slavná Solveigina píse, a to všechno je Norsko. Dívali jsme se peliv, zdali uvidíme obyvatele hor, Troly, se kterými ml Peer také své problémy. Jednoho jsme si koupili, trolí batole, malého rošáka, dodnes se na nás dívá v obýváku ze zdi, kde sedí na kusu deva z rodných hor. Poniil nám tehdy finance, protoe byl dost drahý, ale zamilovali jsme si ho. Tetí oko, které, jak známo, tito skítkové vlastní, má schované pod zelenou epikou. Potkávali jsme cestou neuviteln milé lidi, také njaké Holanany se kterými jsme k nelibosti „podnájemník“ ped stanem hovoili a pili nabídnutou kávu. „Jste tu pece s námi“ rozilovali se. Ale krása, která nás obklopovala, všechno srovnala. A ješt nco bylo skvlé – rostly tam houby. Nesmírné mnoství nádherných híbk. Obrovité kemenáe, houby, které nikdo nesbíral. Ve skanzenu, hned vedle rázovitých domek – hiby. Ped obchodem, kde jsme si kupovali proviant – hiby. Jedli jsme denn houby na všechny moné zpsoby, pokoušeli se je sušit, navleené na provázku a povšené v aut. Písahali jsme si, e u nebudeme ádné sbírat. A kdy, tak jen ty neobyejn zdravé a krásné. Jene – všechny byly zdravé a krásné. Byl to splnný sen houbae. Ale i trest pro houbae nenasytu.
Všude se tam prodávaly jako suvenýry sobí ke , jedna nám ješt tiše pelichá na zdi v pokoji pro hosty. Také sobí  paroí se prodávalo, je levné, sobi ho shazují kadý rok a tak mnozí turisté jeli dom s touto ozdobou pipevnnou nahoe na aut. Vypadalo to divn. Take to jsme radji neudlali. Na dkaz, e Trolové opravdu existují, pikládám dopravní znaku, která varuje ped jednotlivými skítky pecházejícími neekan silnici.
Byla to hezká dovolená, pestoe nám dost pršelo. Zjistili jsme ale naprosto definitivn, e naši „podnájemníci“ opravdu nejsou z toho druhu lidí, se kterými bychom se chtli kamarádit. A obrácen asi také. Ona se bála myší, mla hrzu z toho, e jí ve stanu nkdo pepadne, a to i na táboišti s nkolika sty stan, bála se Amerian v té chat, prost kadého a všeho. A on zase chtl neustále všechno „hodnotit“ a pemýšlel, zda se mu to vyplatilo. Kde my jsme tohle u slyšeli? Aha, u vím, podívejte se na zaátek tohoto vyprávní…
Vra Pokorná