Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Magdalna,
ztra Libor.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsme emigrovali (III.)
Pišlo pondlí, tetí den našeho pobytu v emigraci a v msteku Weert. Ten den jsme, celí vyjevení, zaínali další nový úsek ivota.  
ekala nás práce v nefalšovaném kapitalismu. Snaili jsme se pedem nco vypátrat, abychom byli pipraveni. Já jsem se ke své hrze  dozvdla, e budu v oddlení bílá vrána, protoe v Holandsku vbec nejsou ádné eny, litografky. Byl to obor zcela ovládaný mui a já si pedstavila, jak te všichni ekají, co ta enská z eskoslovenska bude umt. No nazdar. S potšením jsme uvítali informaci, e se v oddlení, kde budeme i my, zaíná  pracovat  v 8.30. Nádhera. V Praze jsme toti  museli být v zamstnání u v šest hodin ráno. To znamenalo vstávat v pl páté a nejpozdji v pt u sedt v autobuse, i tramvaji. Jak nepízniv to ovlivovalo náš ivot a zejména mé veerní studium, to si jist dovedete pedstavit.
Byli jsme nesmírn zvdaví a rozilení. Firma Smeets offset byla v té dob nejvtší tiskárna v Evrop, sídlila v nových budovách, postavených v roce 1964. Ve tech podlaích ohromného komplexu byla reprodukní a pípravná oddlení, display s vlastními návrhái, reklamní studia, dole pak ofsetové tiskaské stroje, ohromné ofsetové rotaky, expedice, bhvíco ješt. A také pepychová kantýna. Ta nás dost zklamala. Podávaly se tam zase jen vatové bílé chleby, naštstí s výborným sýrem i šunkou a k tomu káva, aj a mléko nebo chocokomelk, ili kakao. Jednu výhodu to mlo : bylo to zdarma. Fakt. Pozor : Nikde ádné pivo. Ostatn by bylo nikoho ani ve snu nenapadlo, aby bhem zamstnání pil alkohol. Vbec byli Holanané tehdy proti echm abstinenti. Nyní všechno zameškané staten dohánjí.
Naped nás  Piet zavezl k podnikovému lékai, který se na nás vrhnul, protoe se ve své krásné ordinaci s dvma ošetovatelkami zjevn nudil. Nikdo k nmu toti nechodil, kadý zamstnanec ml svého tzv. domácího lékae. Také tu neexistovaly ( a dosud v Holandsku neexistují) ádné neschopenky, nebylo teba, aby byl lovk „uznán“ nemocným. My jsme tedy byli proklepáni i zrentgenováni, vzali nám krev, obrátili nás málem naruby. Výsledek celé procedury lékae zjevn nejen uspokojil, ale i pekvapil. Zeptal se toti, jestli jsou všichni eši tak zdraví, jako my. Radostn jsme mu odpovdli, e opravdu nevíme, protoe je všechny neznáme.
Objevil se Piet a prohlásil, e te budeme pedstaveni panu Harry Smeetsovi.. Vyjeli jsme elegantním výtahem do druhého patra a šli pes velikánský show room odkud byl výhled na stešní zahradu s plochým bazénkem, vyloeným krásnou mozaikou. Pes malý pedpokoj, sídlo sekretáky, jsme se dostali do velké kanceláe. Tam pobýval majitel firmy, nazývaný  všemi mijnheer, tedy pan Harry. Náš první opravdový kapitalista a ješt ke všemu milioná. Ve skrytu duše jsme ekali nkoho takového, jako bývalo mono vidt na kresbách v Dikobrazu. Sympatický starší pán ale neml cylindr a doutník, ani tlusté bicho ozdobené zlatým etzem. Té postrádal klasický škleb vládnoucí kapitalistické tídy. Pekvapiv mile nás uvítal, popál hodn úspchu v práci a slíbil, e bude bedliv sledovat, jak nám to jde. A e mu píšt musíme o sob víc povdt. Jeho sekretáka, která nám pinesla kávu na nás povzbudiv pomrkávala. Byla mi hned velmi sympatická, ale já v tu chvíli opravdu nemohla tušit, e se za as stane mou nejmilejší pítelkyní .
Pak jsme konen pišli do oddlení litografie, kde jsme mli pracovat. V obrovském svtlém sále bylo  nkolik sklem oddlených místností a v nich asi 40 litograf a njací uedníci. Nikdo neml na sob pracovní pláš, co mne dost pekvapilo. Mli jen nedbale ohrnuté rukávy u vtšinou bílé košile a kravatu zastrenou mezi tetí a tvrtý knoflík. U jsme se vidla, jak si cmrndám chemikálie, kterými se leptají filmové výtaky, po šatech. Oni, jak jsem zjistila pozdji, také cmrndali, ale nedbali. Já dbala, a pláš  nosila. Manel také.
Nastalo všeobecné okukování a pedstavování. Urili nám místa v blízkosti toho pána, co pocházel z eskoslovenska, aby mohl  v pípad poteby tlumoit. Pedstavili nás vedoucímu oddlení panu Reverdovi, který od nás  hned dostal pezdívku Brambora. Pro, viz doleji. Dali nám potebné nástroje, šttce, njakou práci a my zaali.
Te musím jen krátce vysvtlit, co je to vlastn  litografie. Je to reprodukní technika, kterou se reprodukují obrazy, obrázky do knih a asopis, plakáty, atd. Vynalezl ji Alois Senefelder, který se narodil 1771 v Praze, ale il a pracoval v Mnichov. Kdysi to bylo opravdu umlecké emeslo. Plakáty zhotovoval napíklad i Henri de Toulouse- Lautrec, viz obrázek vlevo. Kreslil je osobn na litografické kameny pímo v tiskárn. Postupem asu ale zasahovala do tohoto krásného a tkého oboru stále více technika, a ho docela pozela a všechno pebraly scannery a místo litograf jsou scanner operátoi. My jsme tento perod zaili a jen o fous ušli tomu, e bychom museli dlat nco zcela jiného. Já pedevším tím, e jsem mla za sebou, krom jiných škol i ti roky studia historie umní  na UK  - a tím pádem… ale o tom pozdji.
Malý problém ml manel. Ten toti hrdinn prohlásil, e pro nj není vbec problém pracovat v litografii, akoliv tuto techniku znal v praxi jen z grafické školy. Uml sice dobe všemoné grafické  reprodukní techniky, prošel nkolika školami a závody v Praze, jene v posledních letech byl technickým vedoucím v malém chemigrafickém reprodukním ateliéru. A tam se dlaly reprodukce, štoky, pro knihtisk. Ale nelhal. Opravdu se rychle a bez obtíí zapracoval. Hned zpoátku jsme vidli, e litografická reprodukce je tu nesmírn usnadnna tím, e je všechna technika ve znaném pedstihu. Fotografické výtaky, které tvoily základ pro naši práci, byly takové kvality, e se opravdu nedalo moc zkazit. lovk musel spíš vdt, co udlat nemá, aby to nezniil. A také se nepracovalo na normy. Takovou  vc by si tu nikdo nedovolil, odpovdli na mj udivený dotaz, jak dlouho e na tu práci co mi dali, mám vbec  asu.  Brzy jsme si všimla, e nkteí kolegové jsou znan pomalí a ješt tu litografii, s prominutím, dost kazili.
Tak zvaný nátisk mé první práce, nosil editel celé reprodukce a pípravných oddlení, pan Linnartz, po oddleních a ukazoval všem, e „tohle dlala ta dáma z Prahy“. Byl to skvlý lovk, první z tch, kteí mi opravdu pomohli získat otesené sebevdomí. Lehce mi otrnulo. Byli jsme pijati na zkoušku, ale u po msíci jsme byli  zamstnáni natrvalo, a také nám  obma zvýšili plat. Bylo to moc poteba, mli jsme dluh jako kvítí. Jene to pedbíhám událostem.
Kolegové nejen okukovali, co a jak dláme, zejména já, exotická ena. Také se k nám postupn chodili ptát na rzné podrobnosti o  ivot v eskoslovensku. Moc toho o naší zemi nevdli. Nkdy jsme mli dojem, e jim nkdo zakázal podívat se na mapu. Mysleli si toti vtšinou, e eskoslovensko leí na Balkán a dalo se jim to jen tko vymluvit. Ptali se na nejpodivuhodnjší vci. Všichni kupodivu vypadali jako vdátoi, pohlíeli na nás pes zlaté obrouky svých brýlí  a my jsme museli postupn odhalovat jejich mimikry. Bylo to jako všude. Nkteí lidé byli chytí, nkteí zase mén. Aby neodhalili, e mluvíme o nich, kdy jsme se bavili esky, dali jsme kadému pezdívku. Podle toho, koho nám pipomínali a nebo podle jejich charakteristických vlastností. Jednoho kolegu, malikého lysého lovíka, jsme oškliv nazvali  slepií prdelka. Já vím, e to není hezké, ale kdy on poád chodil všechno íkat vedoucímu. Naštstí na nás neml co.
Ješt jednou jsme pespali u našeho dobrodince, personálního šéfa Pieta a jeho pohostinné rodiny, ale u jsme si moc páli být sami. V byt nám mezitím poloili koberce a povsili  záclony, mli jsme tam postýlky s dekami a polštái , stoleek a idle, a dokonce i starší plynový sporák, který jsme si mezitím koupili, a tak jsme ekli, e u tam je všechno, co nutn potebujeme k ivotu a s díky se rozlouili. Bylo toho ale ješt moc, co chyblo. Nádobí, utrky, prost  tisíce drobných i vtších vcí, které tvoí zaízení domácnosti. To všechno zstalo v Praze. Tady jsme zaínali znovu, od nuly. Naštstí nám njací dobí skítkové pichystali malé pekvapení. Kdy jsme ten den vyšli do našeho tvrtého patra, uvidli jsme pede  dvemi bytu jakousi rostlinu v kvtinái, dva talíe a dva píbory, hrnky na kávu a trochu vtší hrnec na vaení. Balíek  trvanlivých potravin, tstoviny a podobné. A ceduliku se slovy:  „Vítejte v Holandsku“. Hned nám bylo lépe -  a k první samostatné veei jsme  mli nudle s keupem. K snídani darované sušenky a aj.
Druhý den, sotva jsme pišli odpoledne z práce dom, co nám trvalo jen 20 minut pšky, nkdo dole siln zvonil na náš zvonek. Vyhlédli jsme z balkonu a uvidli Pieta s njakým kusem nábytku a dvma pány. Prý nám nesou kýmsi darovaný televisor. Pánové byli novinái a chtli s námi udlat rozhovor pro limburské provinní noviny. Vysupli nahoru i s tím televisorem, byla to docela hezká, ale tká almárka z leštného deva, na noikách. Nahoe anténka, jako dv uši. Ukazovalo to pkné ernobílé obrázky, dost dlouho, asi ti roky. Vidli jsme na nm ješt pistání amerických astronaut na Msíci.
A tak se stalo, e první rozhovor s námi, který vyšel v holandských novinách, ml titulek: Manelský pár uprchlík z eskoslovenska má u i televisor.
Vra Pokorná