Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Ceclie,
ztra Klement.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Stípky z mého vojenského ivota

 

Vojna je (bývala) instituce zcela specifická. Podle pravidel platných v roce 1951, stanovených panem ministrem epikou, m postihla v plné výši, plné dva roky jsem konal slubu vlasti. Nenapadlo m pemýšlet, zda bych se jí nemohl vyhnout, pokládal jsem ji za samozejmou souást ivota mladých mu a dokonce souhlasím s názorem, e z nás do jisté míry „udlala chlapy“. I nezbytnou buzeraci jsem snášel s pokorou, jen nkdy dokonce tak trochu s hlavou proti zdi – nejednou se nám podailo znepíjemnit ivot našim „velitelm“ nejniších stup, jim zachutnala moc, kterou jim zdánliv udlila ta frka navíc. Bohatou mrou nám to oplatili.

 

Mlo to i své výhody, zejména druhým rokem jsem ml spousty asu, bohat jsem ho vyuil ke sportu, závodn jsem plaval v armádních sportovních hrách, denn visel dv hodiny na primitivních bradlech (jiné náadí jsme nemli), trénoval se svým velitelem bh na 10 km…


Doba je jiná, mladé mue nic podobného neeká, ale snad si alespo dnešní senioi zavzpomínají a zasmjí se. Protoe tch humorných stránek ivota v zeleném bylo a a.


eta Weitemayer

 

Vojna má svá elezná pravidla, má je i vojenský telefonní styk. Základním pravidlem je: zvedám-li zvonící telefon, hlásím se pouhým „slyším“, pedstavuje se vdy volající, jménem a hodností.

 

Svt je malý a náhoda tomu chtla, e na mém nadízeném velitelství slouil mj jmenovec, eta Lenc, a to v dob kdy jsem u rovn nabyl této vojenské hodnosti. Picházeli jme obas do styku, byl redaktorem našeho divizního asopisu Úder, do nho jsem obas pispíval a obas jsem se s ním musel i telefonicky spojit. Pokus o spojení s ním ovšem asto vyzníval takto:

 

Vytoil jsem íslo velitelství a na druhém konci linky se ozvalo: Slyším. Já: tady je eta Lencz, spojte etae Lence. Chvíli ticho a potom: Kdo volá? eta Lencz. A koho chceš? etae Lence. Zvýšený hlas: Dlej si pr…. z nkoho jiného, vole!

 

Kdy se tato píhoda nkolikráte v malých obmnách opakovala, vzpomnl jsem si na jednu rozkošnou povídku E. E. Kische. Se svým jménem ml v c. k. rakousko-uherské armád jako kadet neustálé potíe. Maarští dstojníci se snaili mluvit s ním maarsky a rozilovali se, e se nehlásí ke svému pvodu (nepipustili, e nejde o maarské jméno Kiss), nebo ho v lepším pípad dalekosáhle pouovali jak asté je to jméno v Maarsku, o slavných Maarech tohoto jména…). Po ad útrap se jednoho dne píchozímu vyššímu dstojníkovi pro jistotu pedstavil: kadet-aspirant Weitemayer. (Shodou okolností to byl plukovník Kiss.)

 

Po zkušenostech jsem ukradl Kischv nápad. A tak mj další pokus o spojení s mým jmenovcem znl. On: Slyším. Já: tady je eta Weitemayer, spojte etae Lence. Spojení bylo bez problém navázáno.

 

Nedá mi, abych nedodal, e pravidlo zmínné výše o povinném pedstavení volajícího m inspirovalo ke svérázné zábav.

 

Chvíle na vojenských cvieních v terénu byly asto dlouhé a hledali jsme vhodný zdroj rozptýlení. Spojení mezi útvary zabezpeovala primitivní telefonní ústedna s runím propojováním hovor, na ní jsem obas slouíval. Volání na penosné vojenské telefony se zahajovalo prozvonním pomocí run protáeného induktoru, propojení linek se dlo run pomocí tzv. jack. Zdrojem mé zábavy se stalo souasné zazvonní na dv linky, které jsem vzáptí navzájem propojil. Jeden byl zpravidla rychlejší: slyším, z druhé strany se tém souasn ozvalo toté slyším. Následovala kadence o nco rychlejší a hlasitjší: slyším – slyším, pípadn tetí, takka výhrná, a potom: Koho voláš vole? To tys mi zvonil spratku! Ne, popsat se to nedá, v ivot to vyznívalo daleko zábavnji a s daleko pestejším slovníkem.

 

Nevšední anestézie

 

I vojáci obas marodí a po njakém vojenském cviení, na nm s ohledem na mizerné hygienické problémy m asto stihly njaké nepíjemné vedy, se obvyklá má potí opakovala. Rozdíl byl v tom, e tentokrát se hnisavý zánt usadil hluboko uvnit zvukovodu a obvyklý zásah útvarového felara nepicházel v úvahu. Byl jsem odeslán na chirurgii brnnské vojenské nemocnice.

 

Pan vojenský doktor se mi letmo podíval do ucha, usoudil, e chirurgický zákrok bude nezbytný. Usadil m na kulatou otáivou idli a poruil: opeš se tady pevn o sestiku…Byla krásná, byla mladá, byla pkn stavná, jak se nkdy íká, v horní polovin tla ponkud baroknjších tvar. Má hlava spoinula pesn na jejím nádherném, bujném, plném, le pevném poprsí. V pedstavách jsem naplno proíval tuto nádhernou chvíli, ani nevím, kdy operace zaala, kdy skonila. Proboha, u se meš uvolnit, netla se tak do m, vdy spadneš z té idle – znlo nemilé probuzení.

Pan doktor, holt, vdl jak na vojáky.

 

Mnová reforma

 

Den 26.6.1953, den D, kdy roku 1953 sl. vláda vyhlásila mnovou reformu mi dokonale utkvl v pamti, dokonce z nkolika dvod.

 

Má dívka, Vlasta, se chystala na dovolenou do Vysokých Tater a byli jsme domluveni, e i já poádám o opušák, doprovodím ji po ást cesty na Slovensko a budu pokraovat do Nitry, ke svým tetám, abych je pipravil na pro n nemilou zprávu, e se chceme v dohledné dob vzít. Mj velitel mi vyhovl a slíbil mi opušák pedat u veerního rozkazu.

 

První polovinu dne jsem ješt strávil ve slub na velitelství divize v tzv. rohlíku a kdy jsem tsn po poledni odcházel k útvaru do Fuíkových kasáren, zastavili m hoši – spoluvojáci z dálnopisné ústedny: máme tu dálnopis pro váš prapor, dej to na podatelnu. Ale pozor, je písn tajný a nesmírn spchá!

 

Malikost, stejn jsem šel k útvaru, nedalo mi však, abych se s písn tajným sdlením neseznámil. Ustrnul jsem, znamenalo vyhlášení celoútvarového poplachu a pohotovosti a samozejm totálního zákazu všech vycházek, opušák, dovolených. Co znamenalo, e naše plány byly ohroeny.

 

Mozek horen zapracoval. Vzal jsem si to nejnutnjší a s neklidným srdcem poádal svého velitele, zda by mi tu kouzelnou listinu, znamenající doasnou svobodu, nemohl dát hned – mám výborné spojení dom!

 

Vyhovl mi. Velitelství našeho spojovacího praporu bylo naštstí umístno v sousedství hlavní brány kasáren. Dálnopis jsem pohodil na podatelnu a z kasáren vyrazil druhou kosmickou rychlostí. Sirény se ve celém rozlehlém objektu Fuíkových kasáren rozeznly v okamiku, kdy u jsem byl ti kroky za branou a bhem upaloval za doasnou svobodou.

 

Pi kiování námstí Svobody jsem u pochopil píinu poplachu a pohotovosti: rozhlas seznamoval zkoprnlé obyvatelstvo s vyhlášením mnové reformy.

 

Imrich Lencz

Další lánky autora:

Zpívá celá rodina

Piknik na behu Bajkalu

Bajkal, buchty a moji pitomci

Dva basisté v base

Bajkalské etudy