Jak u¾ to tak bývá i moje dcera byla ve vìku asi od roku a pùl, kdy¾ u¾ perfektnì mluvila, neuvìøitelnì zvídavá.
Všechno si chtìla vyzkoušet, ohmatat nebo se alespoò zeptat…
Proè jsou na obloze mráèky, proè slunce svítí, proè voda teèe, proè se motýl jmenuje motýl.
Zlatým høebem bylo, kdy¾ se v autobuse zeptala:
Proè ta paní je tak ošklivá?
Otázky kladla s oèima do široka rozevøenýma a dùslednì vymáhala odpovìï.
Proè já jsem tu výšku nedodìlala, ptala jsem se v duchu já sama sebe, teï by se mi hodila. Pøesto jsme se sna¾ila odpovídat, seè mi síly a rozum staèily.
Mnohdy to bylo vá¾nì tì¾ké. Jednou si vybrala jinou obì», mou sousedku.
Šla za ní do prádelny a spustila:
Ahoj teto, co tady dìláš?
No, peru prádlo, Mireèko!
Proè to musíš dìlat, ptala se dle svého zvyku dál.
Proto¾e bylo špinavé!
A kdo ho ušpinil a proè?
A proè si ho tvoji chlapi nevyperou sami?
A tak dál asi pùl hodiny…
Nakonec toho mìla sousedka dost, a øekla:
Mireèko, bì¾ prosím tì domù a vyøiï mamince ¾e ji lituji…
A proè? Vyhrkla Mireèka pøekotnì…
To u¾ sousedka nevydr¾ela a s hurónským smíchem opustila prádelnu…
Já nevím proè se ta teta tak smála, ty víš proè?
Nedokázala jsem jí to tenkrát vysvìtlit, smìji se však tomu dodnes.
