Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Markta,
ztra Karolna.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Josef Václav Sládek, básník a pekladatel

(27. íjna 1845 - 28. ervna 1912)

Básník Josef Václav Sládek byl jednou z hlavních eských literárních osobností druhé poloviny devatenáctého století a zaátku století dvacátého. V dnešní dob moná nkteré jeho verše zní pepjat a pateticky, ale vím od obou svých babiek, které se v dob Sládkova ivota doily dosplosti, e byl jako básník a velký vlastenec velmi ctn. Byl ve svém patosu opravdový; on to skuten tak cítil – a v té dob nebyl sám. Slova, která uíval, mla tehdy v sob pravdu, nebyly to pouhé fráze, i kdy se mluvilo o vlasti, o vlastenectví… Mnohé jeho básn se etly ve školách i v dob mého dtství, a protoe byly snadno zapamatovatelné, leckdy si lovk ani neuvdomil, e se nejednalo o lidovou slovesnost; obzvláš to platí o jeho verších pro dti.

Josef Václav Sládek se narodil 27. íjna 1845, podle nkterých pramen u 25. íjna, ve Zbirohu. Jeho otec Petr Sládek (1816–1908) ml jednak malé hospodáství a jednak byl zednickým mistrem, pozdji dokonce stavitelem. Maminka Antonie, rozená Mizerová, byla dcerou pekaského mistra. Podle nkterých pramen rodina Sládkova bydlela ve stavení po otci paní Sládkové, které je dnes na námstí T. G. Masaryka . 28, kde sídlí Mstské vlastivdné muzeum a muzeum J. V. Sládka. Na dom je pamtní deska od sochae Antonína Odehnala (1878–1957).

Josef Václav byl nejstarším z pti dtí a byl od dtství pomrn churavý, stonal s plícemi. Tatínek byl velmi písný, byl velký tená i vlastenec, ale maminku Sládek zbooval. Od ní se nauil mnohé písniky a pohádky. Jeho první uitel Antonín Kraus podle jeho vzpomínek vyprávl rzné eské povsti. Vzpomínal také na milé chvilky v Sýkorov mlýn „u tety“ pod obci Tebnuška, dokonce na to vzpomnl v básni „Ve mlýn“ ze sbírky „Na prahu ráje“ z roku 1883.

Do školy chodil Josef ve Zbirohu; pedpokládalo se, vzhledem k jeho chabému zdraví, e pjde na studie, pravdpodobn u od poátku, e se stane knzem. Zbiroský fará ho na studium pipravoval.

V roce 1856 se pokoušel o vstup na praské Staromstské piaristické gymnázium v Klementinu, kde neuspl. Úspšnou pijímací zkoušku sloil a další rok na Novomstském piaristickém gymnáziu v Panské ulici, ale zárove docházel do Bude, na rohu ulice V tních a itné, co byla vzorná hlavní škola, kde byl editelem její zakladatel – léka a pírodovdec Karel Slavoj Amerling (1807–1884). Zde si doploval vdomosti, které si ze Zbirohu nepinesl. Bude se stala pozdji uitelským ústavem. Pravdpodobn zde získal Josef Václav Sládek první základy ke svému pozdjšímu koníku – fotografování, protoe Amerling se zabýval chemií a také pedchdkyní fotografie – daguerrotypií.

Ale na gymnáziu ml Sládek potíe s jedním profesorem, který ovlivnil celý uitelský sbor, a tak v roce 1862 pešel do sexty na akademické gymnázium, které tehdy sídlilo na nábeí. Byla to tenkrát škola, v ní studovali nejvýznamnjší osobnosti naší kultury, nkdy u v druhé generaci. Mezi Sládkovy spoluáky patili napíklad Klicperv syn, pozdjší spisovatel Ivan Klicpera (1846–1881), elakovského syn Jaromír elakovský (1846–1914), budoucí právník a historik, který se stal Sládkovým pítelem. Spoluákem byl také pozdjší básník Svatopluk ech (1846–1907). Dalším pítelem Sládkovým se stal hrab Václav Robert Kounic (1848–1913), eský politik a mecenáš a budoucí švagr Antonína Dvoáka. Pátelství s Kounicem bylo pro Sládka významné pedevším v tom, e svtaznalý hrab mu otevel obzory do svta a pomáhal mu se studiem anglitiny a francouzštiny a pedstavoval mu díla významných svtových spisovatel. On také zasadil do hlavy Sládkovy myšlenku, e studium teologie by pro nj nebylo to pravé.

Pobyt na akademickém gymnáziu zpsobil, e se Sládek zaal pokoušet psát básn. Na gymnáziu byly dva literární spolky Vltavan a Oreb. V Orebu byl pedsedou elakovský, který, kdy si peetl spoluákovy verše, souhlasil s jejich uveejnním. Sládkovy básnické pokusy ale nejsou známé, protoe ádný exemplá jeho „vydaných“ studentských básní se nedochoval a on sám své poznámky ped smrtí spálil.

V roce 1865 ukonil Sládek stedoškolská studia maturitou a rozhodl se, e knzem nebude, co vzbudilo odpor rodi a rozkol v rodin, i kdy ne na celý ivot. Otec ho dále odmítl na studiích podporovat a Sládek se musel jako mnoho student ivit kondicemi, pozdji si pilepšoval honorái za peklady. Zaal studovat pírodní vdy, matematiku a fyziku, ale ji na poátku zjistil, e matematika pro nj není a od druhého semestru si zapsal pírodní vdy. Pedpokládal nejdív, e bude stedoškolským profesorem. Dost asto však Sládek bhem studií stonával a míval i deprese, take i v období pednášek býval u rodi ve Zbirohu.

V roce 1865 se oba studentské spolky – Vltavan a Oreb – spojily a vznikl Ruch, v nm ml Sládek velmi významné místo. Pro zajímavost uvádím, e se lenové Ruchu scházívali v pivovaru „U Primas“, který byl na rohu Václavského námstí a Štpánské ulice, tam, kde je dnes Komerní banka.

Sládek zaal mít na starosti i finance Ruchu a zárove se mladí spisovatelé snaili o udrení asopisu Lumír, zaloeného v r. 1851 Ferdinandem Betislavem Mikovcem (1826–1862), který nedávno zemel. Sládek psal do rzných asopis. O jeho literárním debutu ve váném, nikoliv pouze studentském, asopisu jsou rzné údaje. e psal u v lednu 1866 do Kvt pod pseudonymem Josef Bavor, e pod svým jménem uveejnil první báse „U zpovdi“ ve Svtozoru na jae 1966. Jiné prameny uvádjí, e tato báse vyšla práv v Lumíru.

Z poátku byl Ruch orientován pedevším na pvodní eskou literaturu, pozdji se Sládek snail, aby se tenái dozvdli nco o svtové literatue, zvlášt kdy ml za sebou první peklad Byronova „Korzára“ (The Corsair) a „Daura“ (The Giaour) s orientálním námtem – „daur“ je z hlediska muslimského „nevící“. Ukázka z „Korzára“ byla uveejnna v asopisu Kvty, který v té dob redigoval básník Vítzslav Hálek (1835–1874).

V roce 1867 uveejnil v Kvtech Sládek revoluní báse „Z irských melodií“, kde slovo „irský“ mohlo být snadno nahrazeno „eský“. Na jae 1868 Sládkovi pomohl pítel elakovský a jeho bratr Ladislav s jeho chabými financemi, kdy mu dopomohli k místu asistenta Muzea království eského v Praze v jeho tehdejším sídle v Nosticovském paláci Na píkopech 20, kde je dnes ivnostenská banka.

V souvislosti s pipravovanou slavností poloení základního kamene k Národnímu divadlu pipravoval Sládek slavnostní vydání almanachu Ruch. S ním zpoátku spolupracoval Svatopluk ech, jeho báse „Husita na Baltu“ se práv v tomto almanachu objevila. Dalšími Ruchovci byli Eliška Krásnohorská (1847–1926), Rudolf Pokorný (1853–1887) a Ladislav Quis (1846–1913). Ruchovci pispívali do asopisu Osvta, který redigoval básník Václav Vlek (1839–1908) a zamili se pedevším na záleitosti eské, co pozdji vyvolalo spory s další skupinou vlasteneckých spisovatel, zamených na vzdlávání eských lidí v literatue svtové. Sládek bhem ivota patil do obou skupin nebo naopak – byl svj.

V almanachu uveejnil Sládek pod svým jménem básn o eském venkov, pípadn milostnou lyriku. V té dob se toti seznámil na sokolském plese se slenou Emílií Nedvídkovou (1851–1874), dcerou úspšného podnikatele a starosty Poátek Aloise Nedvídka (1825–1893). Revolunjší a vlastenecké básn byly napsány pod pseudonymem Vojtch erný.

Rok 1868 byl pro Sládkv ivot pelomový. Uvaoval, jak se dostat ze svých pocit rozervanosti – e by se ml vydat na cesty. Ponkud ho k tomu kroku popohnalo to, e zaal pro své revoluní projevy být sledován policií. Rok 1868 byl toti pro eský národ zvláš obtíný. Bylo to po rakousko-uherském vyrovnání v prosinci 1867, kdy Habsburkové z obavy ped Slovany dali pednost Maarm jako jakýmsi „spoluvládcm“. V dsledku toho byly v echách mnohé protestní akce, a pochopiteln i policejní protiopatení, je vedly na podzim 1868 k vyhlášení stanného práva. Zárove Sládek uvaoval o jakémsi „rychlejším“ nástupu k profesue a tím i k monosti se oenit s Emílií. Perušil studium a chystal se na cestu. Nkteré prameny uvádjí, e dokonce pronesl njakou protivládní e na shromádní v Šárce, ale nkteí literární historikové to povaují za nepravdpodobné. Jinou burcující e prý pronesl na ofín. Urychlilo to ale jeho rozhodnutí k odjezdu.

Pvodn poítal s tím, e pjde do Anglie, ale vydavatel Národních list a politik Julius Grégr (1831–1896) ho seznámil s echoamerianem z Chicaga Karlem Alexandrem Cadishem, který hledal uitele eštiny pro svého syna. Rozhodl se tedy pro Ameriku. Peníze na cestu získal jednak od spolku Svatobor, dále od Julia Grégra jako zálohu na lánky do Národních list a pak výpomocí pátel. Velmi ho povzbuzoval Vojta Náprstek (1826–1894), který se nedávno po desetiletém pobytu vrátil z Milwaukee ve Wisconsinu ve Spojených státech, kde se stal duší eských krajan. Doufal, e se Sládkovi podaí více, ne jemu, toti najít v USA útoišt pro zbídaelé krajany, a e najde zpsob zorganizovat jakousi eskou krajanskou základnu. Sládek ale také pedpokládal, e bude sbírat pírodniny pro Muzeum království eského. Svou cestu bral jako jakousi slubu eskému národu; pravdpodobn za jiných okolností by do ciziny nejel. Sám si stanovil ti hlavní cíle: poznání americké kultury, politiky a pírody, dále sbírání pírodnin a za tetí spojení s krajany a jejich zapojení do eské záleitosti doma.

Bhem ervna se rozlouil s rodii. Jel pes Dráany, Berlín, Magdeburk do Brém. Odtud odjel na jih pes Hannover, Darmstadt, Heidelberg, Frankfurt, Štrasburk, do Švýcarska - do Basileje, Kostnice a Curychu. V Kostnici a v Curychu se zúastnil demonstrací zde pítomných ech k Husovu výroí a písahal pi Husov památce vrnost eskému lidu. Udlal si výlet kolem Vierwaldstättského jezera a opt se vrátil do Brém, odkud v polovin ervence odplul pes anglický Southampton do New Yorku. Své pocity popsal v mnohých básních, v nich vyjadoval stesk po domov, vtšinou s popisy temného, nehostinného moe, a záitky vysthovalc. Jeho fejetony, zprávy a lánky vyšly souhrnn a po jeho smrti – vydal je v roce 1913 literární historik Ferdinand Strejek (1879–1963) pod názvem „Americké obrázky“. Básn z tohoto období vyšly v Praze a po Sládkov návratu.

V New Yorku se nezdrel, protoe tam se eští vysthovalci nevyskytovali. Pomoc echm poádal Vojta Náprstek v pístavním mst Racine, jin od svého nkdejšího pobytu v Milwaukee, na jezee Michigan – a tam Sládek smoval. Odtud odjel za Cadishem do Chicaga, ale pedpoklad, e se tam zdrí jako vychovatel Cadishova syna z njakých dvod nevyšel. Odjel parníkem do osady Kewaunee, opt na Michiganském jezee, které eští pisthovalci íkali Keva, a zde njakou dobu pobyl u eského obchodníka. V Kewaunee byl i pvodní prales a tak o tom napsal v jedné z básní. Navštívil i další prales u Michiganu v zálivu Greenbay. Byl také u Niagarských vodopád, co ho jakoto pírodovdce zajímalo.

Rovn zaal psát velmi psobivé básn o Indiánech. Nejznámjší je „Na hrobech indiánských“, kde dává do protikladu americkou svobodu, která ho na zaátku jeho pobytu okouzlila, a dsivé bezpráví na pvodních obyvatelích. Zaal se seznamovat s osudy Indián, co ho na celý ivot velice ovlivnilo. Své záitky posílal redakci Národních list. Jeho básn s indiánskou tématikou spolu s nkolika záitky vyšly v padesátých letech minulého století v nádherné úprav spolu s obrazy Mikoláše Alše ivly. Je to tak nádherný kompaktní celek, e lovka ani nenapadne, e to nebyl spolený zámr obou umlc…

 
 
Nkdejší budova eského národního muzea Na píkopech

Opt njakou dobu pobýval Sládek v Chicagu a studoval americkou demokracii, dokonce tam nkolik lánk v asopisu „Pokrok“ opublikoval. Odjel opt do okolí Racinu – do Caledonie – za pítelem Františkem Boleslavem Zdrbkem (1842–1911), který byl protestantským kazatelem, a jeho nevstu do Ameriky doprovázel. S ním psal operu „Hus“ na známé eské melodie s cílem hlavn mládei pipomenout její koeny. Se zklamáním toti zjistil, e Náprstkova a jeho pedstava jakési pedsunuté základny ech v Americe není moná. Lidé si zvykli na demokracii, i kdy se jim stýskalo a na vlast vzpomínali, u s návratem nepoítali, stali se Ameriany. Sládek o tom trpce psal své vyítavé fejetony pro „Národní listy“ „Ztracená duše“, „Amerití echové a my“. V Caledonii psobil njakou dobu Sládek jako uitel. Zde hodn psal i pekládal, napíklad Longfellowv epos „Píse o Hiawat“ (The Song of Hiawatha), jak Sládek svj peklad nazval. Nco posílal dom, nco do redakce místního racinského asopisu „Slávie“.

Zaátkem roku 1869 se Sládek vydal na cestu do Mexika. Šel pšky z Caledonie do Racina, vlakem do Chicaga, pak pes prérie v Illinois k Mississippi do Saint Louis a odtud parníkem a do Nového Orleansu. Pak pokraoval po Mexickém zálivu do Galvestonu v Texasu a odtud do Houstonu a dále pšky do San Antonia. Vzdušnou arou je to asi ti sta kilometr, ale trvalo mu to asi msíc, protoe i bloudil. Kdy tam celý utrmácený dorazil, hledal práci, nocleh a jídlo – a všude ho odmítali. Nakonec našel kostel, v nm se polsky zpívalo. Poprosil knze o nocleh – a nakonec u nj pobyl pl roku jako jeho pomocník, kostelník, varhaník a uitel. Nauil se tam polsky a španlsky. V mnohých textech pak na pana faráe Wincenta Barcyského vzpomínal. Jezdil s ním po Texasu a sbíral pírodniny pro muzeum. Setkal se s dalším krajanem, na jeho farm v High Hill, východn od San Antonia, se také zdrel. Své cesty popsal v pojednáních „Z cesty do Texasu“ a „Jaru vstíc“.

V Texasu byl unaven, vyerpán a v depresi – ze stesku po domov i ze zklamání, e jeho mise u krajan neuspla. Psal pomrn málo, ale pokud psal, byly to básn pesimisticky ladné. Po pl roce ze San Antonia odešel opt pšky do Houstonu - bez prostedk. Znovu opakoval cestu Mexickým zálivem, tentokrát jako pomocný lodník na nekryté lodi. Prosil písemn jednoho ze svých amerických pátel v Racinu o finanní výpomoc, aby ml na cestu dál. Stejným zpsobem, jako se dostal do Texasu, se vrátil k Michiganu. Pítel, který mu pomohl, byl významný pozdjší podnikatel Václav Šnajdr (1826–1894), s ním uvaoval, jak naloit se saintlouiskými „Národními novinami“. Setkal se s jejich vydavatelem J. B. Blohradským a pokoušel se je vzkísit, i kdy o této dob nejsou tém ádné záznamy. Blohradský ml s vydáváním existenní potíe, a tak redakci pemístil do Chicaga, Sládek tam odejel s ním. O problémech s vydáváním eských novin v Americe Sládek také psal. Pro njaký lánek dokonce pouil pseudonym J. S. Poátecký, jako vzpomínku na svou Emílii.

V Chicagu se Sládek zabýval otázkami spoleenskými, politickými a právními. Po krátkém psobení v Chicagu se Sládek rozhodl k návratu do Evropy. Moná doufal, e v souvislosti s prusko-francouzskou válkou v roce 1870 nastane i kladná zmna pro echy. O dob do jeho návratu nejsou ádné záznamy. Asi v dubnu 1870 odcestoval do Evropy, ale i jeho cesta pes frontu byla znan dobrodruná a nebezpená.

Po návratu od roku 1870 do roku 1875 byl redaktorem „Národních list“. U v Americe se rozhodl, e bude hlavn „písnikáem, který bude burcovat lid“, nepedpokládal u, e bude uitelem pírodopisu. Zamil se tedy na to, emu se v Americe „vyuil“, toti anglitin, a zaal uit na Polytechnickém ústavu království eského v Praze. Nejdív to bylo v Husov ulici a po roce 1874 pesídlila polytechnika u jako technika do nové budovy na Karlov námstí. Doplnil si v roce 1871 zkoušky a sepsal si uebnici anglitiny „Prpravná mluvnice anglického jazyka s píklady, výslovností a slovníkem“, která vyšla poprvé v roce 1872. Bhem Sládkova ivota vyšla ješt dvakrát v pepracovaném vydání. Podobn si vypracoval „Anglickou ítanku s úplným anglicko-eským slovníkem a výslovností dle systému Walkerova“, která vyšla v nakladatelství Julia Grégra v roce 1875. Walkerv systém byl slovník výslovnosti z roku 1791 od Johna Walkera, pravdpodobn to byl první slovník americké výslovnosti. Dále byl od roku 1872 stedoškolským profesorem anglitiny na eskoslovanské akademii obchodní v Resslov ulici. Na škole je pamtní deska.

V roce 1872 vyšla „Píse o Hiawat“.- Je zajímavé, e pravdpodobn Sládkv peklad zapsobil na skladatele Antonína Dvoáka natolik, e on sám v dob o tvrtstoletí pozdji zabudoval Hiawathv motiv do druhé vty své Novosvtské symfonie a e pomýšlel na operu s tímto námtem. Dvoák se Sládkem se zcela urit setkali pi Kounicov svatb v Tebsku u Vysoké v roce 1877.

V roce 1873 pevzal Sládek spolu s novináem a spisovatelem Servácem Hellerem (1845–1922) od Jana Nerudy a Vítzslava Hálka vedení asopisu „Lumír“ a udlal z nj jakési ústedí básník a novelist. Do „Lumíra“ pispívali Jaroslav Vrchlický (1853–1912), Julius Zeyer (1841–1901), dále Jakub Arbes (1840–1914), Jan Neruda (1834–1884), Václav Beneš Tebízský (1849–1884), Alois Jirásek (1851–1930) a František Herites (1851–1929). V r. 1874 vyšel Sládkovi peklad Bret Hartových „Kalifornických povídek“.

Ml sice nkolik zamstnání, ale mohl u uvaovat o zaloení rodiny. Svatbu se slenou Emílií Nedvídkovou ml 15. záí 1873 v kostele svatého Jana Ktitele v Poátkách. Ale u 19. srpna 1874 jeho manelka zemela pi porodu mrtvého dítte a Sládkovi se zcela zhroutil svt. Svou bolest nepekonal nikdy, pes šastné období – i jeho básn z posledního období jeho ivota, které manelku Emílii pipomínají, jsou velmi dojímavé. Prohloubily se jeho deprese a asi v dsledku sloitých situací, které proil v Americe, u nj propukl revmatismus. Vzdal se novináské práce v „Národních listech“ a pozdji i v „Lumíru“.

 
 
Mikoláš Aleš ivly - Voda

Vzpomínky na Ameriku a pipomínku své zemelé eny vylíil ve svých básních, které vyšly pod titulem „Básn“ v roce 1875 v nakladatelství Eduard Grégr a Ferdinand Dattel. Vnoval je „památce mé drahé eny Emílie“. Obsahovaly pedevším jeho lyriku z Ameriky, jeho stesky a smutné nálady pi vzpomínce na domov a své drahé a srovnání údlu ech s Indiány, tj. básn „Na hrobech indiánských“, „Hrob Indiánv“.

Jeho rozpoloení z té doby je zejmé z jedné z básní:
„A komu je to k zoufání
jen piznej si, e tomu tak —
po moi spustlý pluje vrak,
kdo e ho dbá, kdo zachrání!?“
Postesknutí je jasné i z další básn, nazvané „Doslov“:
„A pijde po mne tisíc jiných —
ké nouze o n v echách není,
a ké jim Bh dal lepších písní
a trochu mén utrpení!“


Julius Zeyer – a pedevším Jaroslav Vrchlický, který se v roce 1877 vrátil ze svého pobytu v Itálii, se ho snaili pesvdit, aby se do „Lumíra“ vrátil. Stal se tedy jeho redaktorem a do roku 1898.
V roce 1877 byl Sládek spolu se Zeyerem v lét nkolik týdn v Dánsku, Norsku a Švédsku. Na základ znalosti švédštiny peloil pozdji – v roce 1891 „Píse o Frithiofovi“ (Frihjofs saga) od švédského básníka Esaiase Tégnera (1782–1845) z vikingského údobí 8. století v Norsku.

Vrchlický v té dob navštvoval pednášky a dýchánky v salónu spisovatelky Sofie Podlipské (1833–1897), se kterou si bhem svého italského pobytu dopisoval. U Podlipské se scházívala vlastenecká spolenost, docházely tam i eské vlastenky. Spolenost poádala také výlety do okolí Prahy. Na dýcháncích bývaly sestry Veselé – Boena (1853–1938) a Marie (1856–1936). Pi výletu do Podhoí u Prahy, nyní ásti Prahy 8, Sládek vyznal v lét 1878 Marii lásku a 14. ervence 1879 se vzali.

Spolenost se vzájemn povdávala a poenila – Vrchlický se oenil s dcerou Sofie Podlipské Ludmilou (1861–1915) a jeho bratr Bedich Frída (1855–1918) si v roce 1883 vzal Mariinu sestru Boenu.
Roku 1880 se Sládkovm narodila dcera Helena (1880–1946). Paní Marie vrátila Sládkovi štstí, protoe mu vytvoila láskyplný domov a obtav se o nj v jeho tké nemoci, obzvlášt na konci ivota, starala.

Po osmdesátém roce psal Sládek mnohem víc. V roce 1880 vyšla sbírka „Jiskry na moi“ na téma básn ze sbírky pedchozí. V ní je známá báse „Byli jsme a budem“. Štstí rodinného ivota se odráí ve sbírce „Svtlou stopou“ z roku 1881. Další byla sbírka „Na prahu ráje“ z roku 1883, vnovaná Vrchlickému a Zeyerovi, ze které byla u uvedená vzpomínka „Ve mlýn“, kde byly upomínky na dtství, na smutné události eské zem, ale také u první náznaky Sládkových sociálních témat. V pípad rzných tragédií, a u indiánských nebo eských dlnických, pouíval Sládek velmi úsporné vylíení situace a tragédie v závru tchto básní bývala vylíena zkratkou, napíklad báse „Zedník Kára“, který nemocen a nucen vylézt na v kostela ped návštvou kardinála, aby pemaloval kacíský obraz, skoní ped kardinálovým koárem s roztíštným tlem.

V roce 1883 zaal vedle obchodní akademie a techniky pednášet anglitinu i na univerzit.

V roce 1884 vznikla sbírka „Ze ivota“, vnovaná památce básníka Vítzslava Hálka, kde je první básní asto recitovaná „Má rodná mluvo, ty drahý skvoste“. Vedle vlasteneckých básní jsou zde i cizí témata – z Irska i Orientu. Sládek leckdy ve svých básnických zkratkách uívá doslova „šibeniního humoru“, jako v básni „Za chlebem“ ze „Dvou romancí z hladu“:

„Ješt ránu kladivem
a pak jednu sekerou,
potom me na týden
tesa hodit zástrou.
Dnes si páni pivstali,
odsouzence vedli tam,
pipjali ho na slunce
na ten otesaný trám.
Pacholek si boty vzal,
havran chut kloval v leb,
soudce zýval: ´To je tí,
dobývat si denní chléb´.“


I další báse „Bh“, vnovaná Jaroslavu Vrchlickému, tentokrát z indiánského prostedí má také rychlý djový spád:

„Já vidl Boha. – Kdys na Susquehan
já, bílý vlk, byl hostem Indián;
dali mi vše, co mli v nuzném stanu –
dv dítky ped ním hrály si jak na lan.
V tom lunu objevil se na ece man
v nm bílý chlap! – v tom blesk, a slyšet ránu
a vzkik! – a dít svalilo se v stranu,
– však také lun se zaal klonit k stran.
Chlap k Bohu val – a vír jen kypí, šlohá!
Ty minuty, to vnost! Bh byl nmý.
Te v propasti bílými peejemi
se nad ním vzpjala velká ruka Boha!“


Doklad o Sládkov fotografickém koníku je lánek z „Lumíra“ v roce 1886 nazvaný „Fotografie momentní“. V dob digitálních fotoaparát má velkou cenu historickou a me být úsmvným porovnáním, jak za jeden a tvrt století technika fotografie pokroila. Sládek pouíval fotografií pro své zkoumání pírody, ale nkdy i pro zábavu, jak o tom svdí jeho ertovné portréty, které lze vidt ve zbiroském muzeu. Z roku 1887 je jeho jediný pokus o dramatickou tvorbu. Byl v ní ovlivnn tehdejším uznávaným dramatikem Františkem Vnceslavem Jeábkem (1836–1893). Napsal jednoaktovku „Práce“, kterou však cenzura zakázala. Literární kritikové a historikové se shodují v tom, e jeho idea, e v budoucnosti se prací lidstvo osvobodí z nadvlády kapitálu je myšlenkov mlhavá a e autor nezvládl dialogy.

 
 
Pamtní deska na eskoslovanské obchodní akademii

V roce 1887 vznikla sbírka „Sluncem a stínem“, kde oním stínem byly vzpomínky na zemelou manelku, ale i suující bolestná nemoc. Ve sbírce je opt jedna z asto pednášených básní „eské krajin“: „Ó, kraji rozsáhlý v ší i v dál…“

V roce 1887 vznikla první sbírka poezie pro dti, urená pedevším dcei Helence „Zlatý máj“, v r. 1888 další „Skivání písn“. Ze „Skiváních písní“ je opt jedna známá báse „Slovanská lípa“, kterou zhudebnil hudební skladatel Václav Dobiáš (1909–1978). Ale mnoho písniek z této sbírky zhudebnil u v roce 1886 skladatel Karel Bendl (1838–1897).

Sládek si uvdomoval, e bná literatura nutí dti k pedasné dosplosti, uvádl, e je zapotebí „viti se do mysli dtské a býti sám díttem.“ Jeho básniky jsou srozumitelné do dneška.
Roku 1887 vyšly i „Selské písn a eské znlky“, obsahující básn opvující eskou krajinu; opt známá: „Velké, širé rodné lány“, kterou zhudebnil Josef Bohuslav Foerster (1859–1951). Jsou tam dále hlavn básn s tématikou promny eského venkova, jak je eský rolník zbavován své pdy: „Ne, ta moje pole“, „A velcí toho svta“, ale i „Píse vysthovalc“ s tématem z doby Sládkovy plavby za oceán, jak naši lidé odjídli za moe z dvodu, e zde ztratili obivu ze svých polí.

V roce 1891 vyšly „Starosvtské písniky“ a „Smska“, kde se Sládek pokoušel o urité napodobení „Ohlas“ Františka Ladislava elakovského (1799–1852). Po roce 1890 se vnoval více pekladm. Jedny z prvních té doby byly „Hebrejské melodie“ (Hebrew Melodies) od Georga Gordona Byrona (1788–1824).

V Lumíru vyšla ada ukázek Sládkových peklad – napíklad Bret Hartv „Blázen Five Forkský“ (The Fool of Five Forks), „Gentleman z La Portu“ (A Gentleman of La Porte)

Roku 1891 uil Sládek svoji polštinu, které se nauil v Americe a peloil „Konrada Wallenroda“ od polského národního básníka Adama Mickiewicze (1798–1855). Vrchlický v roce 1891 vyhlásil o sout o nejlepší peklad básn Allana Edgara Poea (1809–1849) „Eldorado“ pro soubor Poeových básní, který zrovna zpracovával. Sládek ale vítzem nebyl, i kdy báse také peloil.

K zajímavým Sládkovým pekladm patí tragická báse anglického básníka Thomase Hooda „Most vzdech“ (Bridge of Sights), jeho slova pouil pro svou skladbu Josef Bohuslav Foerster.

Od zaloení eské akademie vd císae Františka Josefa I. pro vdy, slovesnost a umní v roce 1891 byl Sládek, stejn jako Vrchlický jejím ádným lenem. Zeyer se poctám vyhýbal, zstal mimo Akademii; dokonce jsou úvahy, e to byl dvod, pro v posledních létech ivota vi Vrchlickému zatrpkl. Ale i Sládek v této dob ponkud v pátelství se Zeyerem ochladl – údajn pro Zeyerovo nadšení pro katolický výklad víry. Zeyer v té dob horoval pedevším pro umní sochae Františka Bílka (1872–1941).

V roce 1892 vyšel Sládkv peklad „Výboru z písní a balad“ skotského selského básníka Roberta Burnse (1759–1796) pesahující sto básní. V roce 1893 Sládkovi zemela milovaná maminka. V roce 1894 vyšla Sládkovi další kníka pro dti „Zvony a zvonky“.

Krátce po zaloení eské akademie vd Františka Josefa bylo rozhodnuto peloit znovu všechna Shakespearova dramata. Pedchozí ucelený peklad, tzv. „matiní“ byl vypracován mezi roky 1854 a 1872 adou pekladatel na základ usnesení Sboru musejního pro e a literaturu z roku 1854. K nim patili Jakub Malý (1811–1885) s jedenácti peklady, František Doucha (1810–1884), Josef Jií Kolár (1812–1896), Ladislav elakovský (1834–1902) a Jan Josef Radomil ejka (1812–1862).

K tmto dalším „akademickým“ pekladm byli vyzváni ješt Krásnohorská a Vrchlický. Krásnohorská od smlouvy odstoupila, protoe chtla mít monost výbru, co bude pekládat. Nakonec pekládal Sládek sám – a to i pes záchvaty své nervové nemoci a do své smrti. První z her byla komedie „Zkrocení zlé eny v roce 1894, poslední drama z celkem dvaaticeti peklad – „Krále Jindicha IV.“ po Sládkov smrti dopeloil Antonín Klášterský (1866–1938). Peklady byly vydány prostednictvím nakladatelství J. Otty.

V roce 1896 vyšlo nkolik peklad – napíklad Kiplingových „Obrázk z Indie“ (Indian Tales), dále „Podivuhodné ztroskotání se T. Hykea“ (Remarkable Wreck ot the Thomas Hyke) od amerického komodora Roberta Fielda Stocktona (1795–1866). Sládek také pekládal krátké povídky norského spisovatele Hjalmara Hjorta Boyesena (1848–1895), který se jakoto imigrant stal Amerianem; Sládek tedy pekládal v roce 1896 z anglitiny napíklad jeho povídku „lovk, který ztratil své jméno“ (The Man Who Lost His Name), ale i povídky jiné.

V roce 1897 vyšel peklad básní od Samuela Taylora Coleridga (1772–1834), pedevším romantické „Skládání o starém námoníku“ (The Rime of the Ancient Mariner), co byla balada o námoníku, který bez dvodu zabil albatrosa, který byl jakýmsi lodivodem, a byl za to potrestán vným bloudním. Spolu s touto básní vyšly ješt upírská historie „Christabel“ a „Kublaj Chán“ (Kubla Khan), co byl nedokonený poem o mongolském chánovi ze 13. století, inspirovaný Coleridgovým snem po poití opia.

V roce 1897 vydal Sládek sbírku básní „V zimním slunci“, vnovanou památce jeho zemelé matky. Zabýval se v ní nejen vzpomínkami na své drahé zesnulé, ale všeobecn i smyslem ivota. V roce 1897 také vyšel Sládkv peklad romantického, ale i ponkud komediálního píbhu ze španlštiny od Juana Valery y Alcalá-Galiano (1824–1905) „Pepita Ximenes“ (Pepita Jiménes) o mladé vdov po bohatém lichvái a její lásce k mladému seminaristovi. V letech 1897 a 1897 pobýval Sládek s rodinou v zahradním domku na panství svého pítele hrabte Kounice.

V roc 1898 vyšel peklad novely anglického spisovatele Thomase Baileyho Aldricha (1836–1907) z malého anglického prmyslového msta, kde dojde k vrad jednoho z prominent a zárove ke stávce, kde v obou záleitostech je zapleten hlavní hrdina. Rok 1898 byl rokem, kdy se Sládek po dlouhých letech vzdal práce v redakci asopisu „Lumír“, který si od nj u roku 1893 odkoupil nakladatel J. Otto (1841–1916). Sládek pokraoval pedevším v pekladech. Podle nkterých pramen pekládal njaký spis od norského spisovatele Erika R?ringa Lieho (1839–1943) a ukázky prací polského spisovatele Adama Asnyka (1838–1897) a Michaa Bauckého (1837–1901). Z ruštiny prý pekládal díla Michaila Jurjevie Lermontova (1814–1841). Nkteré prameny uvádjí i jeho pekladatelské pokusy z maarštiny.

Pamtní deska na dom ve Václavské 13 v Praze 2

Jeho zdravotní problémy se zhoršovaly, take asto jezdil do lázní Svatá Kateina nedaleko Poátek, které se nyní obnovují. Dost asto býval od rodiny, protoe bu manelka s dcerou nebo naopak on sám, bývali ve Zbirohu. Dokonce podle nkterých pramen bývala jeho bolest taková, e po nocích sténal, a kiel bolestí, a nechtl rušit jak rodinu, tak sousedy.

Kolem roku 1900 pestal Sládek pednášet anglitinu na všech školách. V roce 1901 zemel pítel Julius Zeyer. Jeho památce vnoval Sládek „Písn smutení“, které nebyly pouze vzpomínkami na drahé osoby, které odešly, ale i srdceryvným postesknutím v pípad bolesti, jako v básni „Mj Boe“.

V roce 1907 si Sládek postavil ve Zbirohu vilku, kde potom pobýval a kam si zpoátku zvával pátele. Tého roku vyšla další elegická sbírka „Za soumraku“. Sebrané spisy vyšly v roce 1907 pod názvem „Spisy básnické“.

V roce 1908 zemel Sládkovi otec a pítele Jaroslava Vrchlického postihla mozková mrtvíce, z ní se u nevzpamatoval.

V roce 1909 vyšla Sládkovi poslední sbírka básní se sociálními námty „Léthe a jiné básn“. Rovn vyšla sbírka „Dv knihy verš“, ve které je Sládkovo rozlouení se ivotem v básni „A bude skoneno“.

Ke konci ivota il Sládek zcela v ústraní, ošetován svojí obtavou manelkou, ale pesto stále v plné práci. Zemel 28. ervna 1912, práv v dob, kdy se radoval, e se mu podailo esky vyjádit sloitou ást ze Shakespearova „Krále Jindicha IV.“. Pochován byl na Vyšehrad ve Slavín.

Jeho výroí vzpomíná jeho rodné msto Zbiroh mnohými akcemi, pedevším v jeho muzeu. Vedle pamtní desky na škole v Resslov ulici, kde uil, je také pamtní deska na dom ve Václavské ulici v Praze 2, kde dlouho bydlel.

Pro malebnost a hudebnost jeho verš byly nkteré z jeho básní zhudebnny. Vedle ji uvedených Karla Bendla, Václava Dobiáše a Josefa Bohuslava Foerstra, který zhudebnil celou adu Sládkových básní, sloil v roce 1891 Karel Šebor (1843–1903) „Hymnu Sokol“ na Sládkova slova.

Na závr uvádím Sládkovu úvahu „A bude skoneno“:
„A bude vyeno to slovo poslední,
a zcela setmí se, neb znovu rozední,
a bude skoneno a nic u v záptí, –
se zem nepjdu, – jen z lidské pamti.
To ucho bez slechu, ty oi bez vidu,
ty ruce bez hnutí, to elo v poklidu: –
chvilku jen vzpomene kdos ješt na jméno,
a bude vyeno a bude skoneno.
„Zamené dálavy, hvzdnaté výšiny!" –
Doufají, zoufají… nic neví jediný.
Zem se pichýlí, – zas matka, – k dítti
se zem nepjdu, jen z lidské pamti.“
Snad zcela z pamti neodešel…

 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 03.07.2024  03:40
 Datum
Jmno
Tma
 03.07.  03:40 Vladimr Ki
 01.07.  17:39 Jaroslava
 28.06.  14:43 Vesuviana
 28.06.  12:55 Von
 28.06.  11:45 Pemek