Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Bedich,
ztra Aneka.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Giuseppe Tartini, italský hudební skladatel, houslový virtuos, hudební teoretik a uitel

8. dubna 1692, Piran, Slovinsko -  26. února 1770, Padova, Itálie
 
Vzhledem dlouhé dob, která od Tartiniho ivota do dnešní doby uplynula, bývají informace o nm a o jeho ivot nkdy nepesné, ba i protichdné. Vtšinou si ti, kteí si nkdy poslechnou klasickou hudbu, jeho jméno spojí pouze s jeho „ábelským trylkem“, nkdy a ni to ne - ale více o nm obecn známo není.

Narodil se v dob ivota významných evropských muzikant - pro srovnání - Johann Sebastian Bach (1685 - 1750) a George Frideric Handel (1685 - 1759) byli jen o sedm let starší. Tento hudební skladatel, houslista i hudební teoretik pispl znan k rozvoji akustické hudební teorie - krajany byl nazýván „Maestro delle nazioni“ (Mistr národ), snad i proto, e zaloil hudební školu, která byla nazývána „Scuola delle nazioni“. (Škola národ).

Giuseppe Tartini pocházel z Pirana, dnes Piran ve Slovinsku, na Istrijském poloostrov, jin od Terstu, ale v dob jeho narození bylo Pirano souástí tehdejší Benátské republiky. Narodil se zde, na piranském námstí, dnes pojmenovaném jeho jménem, v ísle 8, podle vtšiny pramen dne 8. dubna 1692. Nkteré prameny uvádjí i datum 6. dubna nebo 12. dubna.

Jeho otec Giovanni Antonio Tartini, té jen krátce Gian Antonio, sem pišel z Florencie, patrn za obchodem. V dom, kde se Giuseppe narodil, bydlel jeho otec od roku 1679, jiné prameny uvádjí rok 1685. - Dm, v nm se narodil, patí k nejstarším ve mst, pvodn byl gotický, pozdji renesann upraven. Dnes je v nm Tartiniho muzeum a na námstí stojí Tartiniho pomník.

Podle nkterých pramen se otcova práce v dob Giuseppova narození týkala tby soli pod patronací benátského solného syndikátu. Na Istrijském poloostrov byla tba soli hlavním zdrojem obivy - získávala se z moské vody v rozlehlých salinách, kde se voda vypaovala. - Giuseppv otec byl úedníkem tohoto syndikátu. Pozdji byl klášterním syndikem, tj. zplnomocnným zástupcem kláštera. Maminka pocházela ze starobylé místní šlechtické rodiny a jmenovala se Caterina, rozená Zagrando. Giuseppe prý byl tvrtým díttem svých rodi a ml celkem sedm sourozenc.

Jeho zboní rodie si páli pro nj knskou dráhu. Kní té doby museli mít hudební vzdlání. Svých prvních hudebních vdomostí dosáhl Tartini od jakéhosi pátera Filippiho na kru kostela svatého Jií v Piranu. Dokonce v historii kláštera minorit v Piranu se uvádí, e mu rodie od r. 1700 na dva roky pronajali v kláštee místnost, aby zde mohl patiné hudební vzdlání získat. Pravdpodobn také v Piranu navštvoval akademii piranských virtuos, kde získal základní vdomosti o teorii hudby. V roce 1702 ho rodie nechali zapsat v nedaleké Capodistrii, nyní Koper, do školy „Collegio dei padri delle scuolle Pie“ (piblin Kolej školy milosrdných kní). V Capodistrii studoval klasickou literaturu, rétoriku, ale také základy hudby, pedevším výuku hry na housle.

Vzhledem k nechuti pro knské povolání si prosadil u rodi monost studia práv. Roku 1708 opustil úpln svj rodný kraj, odešel na studia do Padovy; ale odnášel si v pamti pouze zvláštnosti místní hudby, co se pozdji odrazilo i v jeho díle. V Padov sice chodil oblékán jako knz, studoval právnickou i teologickou literaturu, ale také, jak bylo tehdy nezbytné, se uil šermovat, a se stal šermíským mistrem. - Pozdji se to projevilo i na jeho povaze - byl smlý a divoký a také tvrdohlavý. Zajímal se i o jiné, v osvícenské dob dost obvyklé obory - o matematiku a astronomii. Krátce po otcov smrti nastaly okolnosti, které zmnily jeho ivot. - Vbec u nechtl splnit pání rodi, aby se vnoval duchovní dráze.

Jak ji bylo uvedeno výše, události popisují rzní ivotopisci rzn. Giuseppe Tartini se zamiloval do o dva roky starší Elisabetty Premazone a tajn se s ní 29. srpna 1710 oenil. Podle nkterých byla Elisabetta neteí kardinála Giorgia Cornara (1658 - 1722), který byl padovským arcibiskupem a muem velice urozeným, protoe byl bratrem benátského dóete. Jiné prameny uvádjí, e to bylo obrácen, e mesaliance byla naopak zpsobena jejím nízkým stavem, ale arcibiskup ml o ni zájem.

A tak byl Tartini obvinn z únosu a aby unikl arcibiskupovu hnvu a jeho následkm, uprchl podle nkterých pramen nejdíve do íma, pak do kláštera svatého Františka v Assisi. Zde byl pedstaveným páter G. B. Torre z Pirana, který nad ním drel ochrannou ruku. V kláštee se vnoval hudb, pedevším he na housle a skladb; podle nkterých pramen dokonce zkonstruoval nový typ smyce. Vnoval se také akustice a zabýval se fenoménem, kterému dal název „terzo suono“ (tetí zvuk), který vzniká pi souzvuku dvou istých tón a jeho frekvence se rovná rozdílu frekvencí základních tón nebo násobku tohoto rozdílu. A ve výsledku tedy zazní trojzvuk. Ve fyzice se tmto tónm íká diferenní tóny, v hudb Tartiniho tóny. Tento akustický jev ml velký vliv na jeho skladby, byl základem jeho studia hudební teorie a popsal ho ve svém pozdjším díle „Trattato di musica“ (Pojednání o hudb) z roku 1754. Byl to fenomén, kterému se vnoval po celý svj ivot.

V bazilice svatého Františka u kláštera, viz další obrázek, byl od roku 1710 do roku 1720 hlavním varhaníkem eský skladatel Bohuslav Matj ernohorský (1684 - 1742). Tartiniho ivotopisci se shodují, e s ním studoval skladbu, i kdy podle nkterých to byl pouze „padre Boemo“, (eský páter), se kterým studoval, a nejsou si jistí, jednalo-li se o stejnou osobu.

Podle nkterých pramen zstal v kláštee ti roky, podle jiných a do roku 1715. Dvody jeho odchodu z kláštera jsou také vykládány rzn - e zemel jeho ochránce páter Torre a on se musel zaít starat o sebe sám. Druhá verze mluví o tom, e se pi njaké produkci, kdy hrál sólové housle, poodhrnula opona a on byl poznán a arcibiskupovi se donesla zpráva, e se polepšil, take mu odpustil. Jiná verze mluví o tom, e roku 1715 pišli do kláštera jacísi poutníci a sdlili mu, e jeho manelka dosáhla u arcibiskupa odpuštní a on se k ní mohl vrátit. Pak byl prý u v roce 1714 lenem orchestru opery v Ancon. Podle nkterých zdroj Tartini se po návratu ke své manelce njakou dobu zdokonaloval ve he na housle s významným cremonským houslistou a skladatelem Gasparem Viscontim (1683 - 1731), ale o njakém delším Tartiniho pobytu v Cremon zmínky nejsou - a Visconti se z Cremony píliš nevzdaloval kvli chatrnému zdraví.

Nkteré prameny také tvrdí, e Tartini byl prvním vlastníkem houslí od slavného cremonského houslae Antonia Stradivariho (1648 - 1737), jiné uvádjí, e hrál na housle od rodiny Amati. - Ovšem záleitost s houslemi Stradivariho je ponkud sporná, protoe Stradivari se narodil v dob, kdy Tartini ji zejm ze zdravotních dvod nekoncertoval.

Píše se také, e se Tartini hned po arcibiskupov odpuštní odsthoval do Benátek, kde byl v ervenci 1716 pítomen v paláci Mocenigo he na housle významného italského houslisty Francesca Marii Veraciniho (1690 - 1768) a byl tak nadšen jeho stylem hry, obzvlášt smycovou technikou, e se rozhodl odejít do Marche, aby se sám ve he zdokonalil. V tom se prý projevila jeho tvrdohlavost, e cviíval dlouhé a dlouhé hodiny. Jiné prameny uvádjí pouze, e cestoval sám bez manelky a hrával v kostelích, na hudebních akademiích a i v operních pedstaveních a vyuoval. Psal v té dob své pojednání „Arte dell´ arco“ (Umní smyce).
Bhem karnevalu v letech 1717 a 1718 byl prvním houslistou opery ve Fanu.

V Benátkách ml na zaátku dvacátých let áka Gerolama Ascania Giustianiho (1697 - 1749), který se pozdji proslavil jako pekladatel biblických alm, které zhudebnil významný italský skladatel Benedetto Marcello (1686 - 1739). Otec tohoto áka se pimluvil, aby byl Tartini jmenován 16. dubna 1721 Maestrem di capella - podle dnešních mítek - prvním houslistou a koncertním mistrem - v bazilice svatého Antonína Paduánského, zvaném také Capella del Santo, viz další obrázek. Tartiniho povst u byla taková, e byl jmenován bez zkoušek, dokonce ml smlouvu velmi volnou, e mohl vedle uvádní skladeb v bazilice úinkovat i v operách i na hudebních akademiích dle svého pání. Podle tohoto ustanovení se zúastnil píleitostných pedstavení v Parm (r. 1728), Boloni (r. 1730), Camerinu (r. 1735), Ferrae (r. 1739) a nejastji v Benátkách. Své postavení si zachoval a do své smrti nebo do své nemoci - s pestávkou, kdy byl po ti roky v Praze.

V roce 1723 toti pozval Tartiniho jeho dlouholetý pítel a také i snad jeho první ivotopisec , skladatel a violoncellista Antonio Vandini (asi 1690 - 1773-8), aby s ním jel do Prahy a úinkoval s ním na pedstaveních, pipravovaných ke korunovaci Karla VI. (1685 - 1740), otce Marie Terezie, eským králem. Nkteré prameny uvádjí, e se to Tartinimu velice hodilo, protoe v té dob vyvolal v Padov skandál šarvátkou s místním hostinským, který ho obvinil z otcovství. Jiné prameny pouze uvádjí, e byl tehdy v tíivé finanní situaci.

Po korunovaci zstal Tartini po ti roky v Praze jako kapelník soukromého orchestru ve slubách hrabte Štpána Viléma Kinského (1679 - 1749) a byl i ve spojení s hudbymilovnou roudnickou vtví kníat Lobkovic, ale i s mnohými praskými hudebníky. Svého tehdejšího zamstnavatele pochopiteln provázel i pi jeho cestách do Vídn. Pravdpodobn se setkal s dvorním hudebníkem a svým krajanem Antoniem Caldarou, dále s rakouským skladatelem Johannem Josephem Fuxem (1660 - 1741), který byl také dvorním hudebníkem u za Karlova otce. Uvauje se rovn, e se mohl setkat se skladatelem Františkem Ignácem Tmou (1704 - 1774). Nkteré prameny uvádjí i jméno eského muzikanta Jana Zacha (1713 - 1773), ale to je dost málo pravdpodobné, protoe ten byl v dob Tartiniho pobytu v Praze ješt dost mladý. I kdy pan hrab Kinský, který byl ješt za ivota Tartiniho povýšen na kníete, si nechal postavit palác na Staromstském námstí, nemohl se tam ješt Tartini vyskytovat, protoe palác byl postaven a v roce 1755. Není tedy jasné, kudy Tartini po Praze chodil...

V Praze ml ale Tartini zdravotní problémy - praské podnebí mu nesvdilo, pestoe se mu jinak v Praze líbilo, a tak se v roce 1726 opt vrátil do Padovy, kde u zstal usazen po celý další ivot. I kdy pozvání z celé Evropy se jen hrnula, i od velmi váených osobností a institucí, zvlášt po zaloení hudební školy. Rok po svém návratu do Padovy toti zaloil hudební školu, nazývanou, jak je uvedeno výše, „Scuola delle nazioni“, protoe studenti picházeli z celé Evropy. Jeho áky byli význaní tehdejší hudebníci, mezi jinými nmecký skladatel a houslista Johann Gottlieb Graun (1703 - 1771), italský skladatel Giuseppe Antonio Paganelli (1710 - 1763), italský houslista a skladatel Pasqualino Bini (1720 - ?), francouzský houslista André Noël Pagin (1725 - 1785), holandský skladatel Pieter Hellendaal (1721 - 1799), Tartiniho pozdjší dlouholetý pítel Pietro Nardini (1722 - 1793), italský skladatel a houslista Domenico Ferrari (1722 - 1780), nmecký skladatel Johann Georg Holzbogen (1727 - 1783), italská cemballista a pvkyn Maddalena Laura Syrmen - Lombardini (1735 - asi 1800), nmecký skladatel Johann Gottlieb Naumann (1741 - 1801) a italský houslista a skladatel Antonio Capuzzi (1755 - 1818). Standardní délka výuky bývala bn dva roky.

Tartini vyvinul techniku vedení smyce, která doposud nebyla pekonána a pes své áky ovlivnil hudbu hlavn ve Francii, Anglii a Nmecku. O dleitosti smycové techniky psal své ákyni Maddalen Lombardi: „Vaše hlavní cviení by ml být smyec, takovým zpsobem, abyste se stala jeho naprostou mistryní, a to jak zvukov (suonabile), tak zpvn (cantabile)“. Pirovnával délku smyce k technice dýchání u zpvák a aby dosáhl vtší zpvnosti, poteboval delší smyec. Ale také jeho poznatky z „tetího zvuku“ vedly k jeho prosazování správné techniky dvojhmat na hmatníku, ím testoval u ák správnou intonaci.

V té dob pravdpodobn zaal Tartini dopisování s pedstaveným boloské akademie umní - „Accademia di belle arti“ Giambattistou Martinim, zvaným Padre Martini di Bologna (1706 - 1784). Velice se zabýval záleitostmi harmonie a akustiky, fyzikálními a matematickými souvislostmi zvuku. Pro Tartiniho byla základním principem pro studium harmonie exaktní vda, i kdy odvozená od pozorování pírody, ale i se všemi matematickými proporcemi, odvozenými z karteziánské matematiky. V jeho pracích mají matematické vztahy a pomry znanou váhu a celkem se posmíval tm, kteí si myslí, e harmonie závisí na pocitech a na umní samém.

Podléhal ponkud mysticismu, za celou jeho snahou po dokonalosti a o sdlení výsledku jeho bádání svtu leela jeho utkvlá pedstava, e mu Bh svil, aby pro lidstvo v hudb objevil sjednocující sílu vesmíru. Zejm tedy studoval i spisy Pythagorovy (asi 570 - 510 p.n.l.). O problematice asto diskutoval se dvma františkánskými mnichy a zárove hudebníky, kteí slouili rovn na chóru baziliky svatého Antonína - Francescem Calegarim (1656 - 1742) a Francescem Antoniem Vallottim (1697 - 1780).
V roce 1730 mu vyšlo první vydané dílo ve vydavatelství Charles Le Cene v Amsterodamu a to „12 concertos, op. 1“.

Jeho díla je velmi tké seadit chronologicky, protoe pro to není ádná evidence. On sám si je zaazoval podle vlastního, pravdpodobn utajeného kódu; rzní hudební teoretici se pokoušejí jeho díla katalogizovat a doslova na to skládají doktoráty. - Psal náboenské písn, houslové koncerty, koncerty pro housle a violu da gamba, i jiné sólové nástroje, symfonie a sonáty, pastorální sonáty, etudy a variace. Nejvtší podíl z toho mají houslové koncerty, kterých bylo minimáln sto ptaticet, a houslové sonáty. Pi skladbách dával prý nejvtší draz na pomalou vtu. V ní také vtšinou uíval variací na lidovou hudbu. Jako píklad bývá uvádn zpv benátských gondoliér.

Ohledn skládání oper sám napsal: „Byl jsem poádán, abych napsal operu pro benátskou operu, ale vdy jsem odmítal, vda pouze velmi dobe, e lidské hrdlo není hmatník.“ - Ale pravdpodobn na ádosti svých ák napsal pojednání, kde své bádání aplikoval na lidský hlas. Dílo peilo v rzných opisech a variantách. Poprvé bylo vydáno a po jeho smrti v roce 1770 ve francouzském pekladu u nakladatele Pierra Denise v Paíi pod názvem „Traité des agréments de la musique“ (piblin Pojednání o hudebním souzvuku). Pedevším v nm vysvtluje svj názor na rozdíl dvou italských slov „cantabile“ (zpvn, melodicky) a „suonabile“ (zvun).

Navštvovali ho významní hosté z rzných kout Evropy. Francouzský spisovatel a badatel Charles de Brosses, hrab de Tournay (1709 - 1777) dost podrobn popisoval své dojmy se setkání s ním. Tartini si také dopisoval se svým krajanem, také šlechticem Gianem Rinaldem Carlim (1720 - 1795), který také pocházel z Istrie, a byl to mj. spisovatel, historik a astronom, dokonce také profesor astronomie a námoní navigace na univerzit v Padov, který se velice zajímal o Tartiniho vysvtlení hudební teorie. Sám Tartinimu vnoval v r. 1743 svj rukopis „Osservazioni sulla musica antica moderna“ (Poznámky o moderní antické hudb).

Mezi roky 1739 a 1741 navštívil Tartini mnoho italských mst, vetn Neapole a íma. V ím byl na poádání papee Klementa XII. (1652 - 1740), aby pro církev sloil „Miserere“ pro tyi, pt a osm hlas, které ale bylo povedeno sborem Sixtinské kaple a v roce 1768. Do tyicátých let osmnáctého století slavil úspchy jako houslista. Ale pi cest do Bergama ml podle nkterých pramen úraz, podle jiných pramen utrpl záchvat mrtvice s ochrnutím plky tla, co mu znemonilo další koncertní innost. Podle nkterých pramen se ješt ke he vrátil - kvli skladb, ale u nekoncertoval.Vnoval se skladb, vyuování, ale hlavn hudební teorii. Bhem celého ivota ho jeho piranská rodina obtovala nároky na finanní podporu; ke konci jeho ivota byla z její strany snaha, aby pestal uit a vnoval jí více asu.

Psal tzv. „piccole sonate“ (malé sonáty) s krátkými vtami, nkdy jen dvoudílné. Jeho nejslavnjším dilem je Sonáta g-moll „ s áblovým trylkem“ (Il trillo del diavolo), která vznikla snad po roce 1745, ale vydána byla a po skladatelov smrti v ruce 1765; její rukopis však u neexistuje. Zavdala mnohé domnnky, je píinou rzných vysvtlení, ba i legend. Zaalo se tvrdit, e Tartini trpl anomálií, e ml na levé ruce šest prst, protoe jinak by takové „ábelské dílo“ nezahrál. Jedno z vysvtlení jejího vzniku prý dal sám skladatel francouzskému astronomovi Jerômovi de Lalande (1732 - 1807), kterému údajn nkdy kolem roku 1765 vyprávl sen o ábelské inspiraci k této skladb. Zdálo se mu prý, e se ábel stal jeho otrokem a e mu jednoho dne dal úkol, aby zahrál na housle, a ábel v nohách jeho postele hrál takovým zpsobem, jaký Tartini nikdy neslyšel a nebylo nic s touto hrou srovnatelného. Po probuzení se pokusil zapsat to, co si zapamatoval, ale nepodailo se mu to tak dokonale. Podle nkterých zdroj ml sám Tartini onu historku vyprávt takto: „Slyšel jsem tak pozoruhodnou a nádhernou sonátu s takovým mistrovstvím a inteligencí, na takové úrovni, e bych si nikdy díve nemyslel, e by to bylo moné! Byl jsem tak pemoen, e jsem pestal dýchat a jak jsem lapal po dechu, probudil jsem se. Okamit jsem popadl housle, doufaje, e si vyvolám njaký kousek z toho, co jsem slyšel, ale marn. Kousek, který jsem sloil, je nepochybn mj nejlepší, áblova sonáta, ale je to tak dalece málo oproti tomu, co mne omráilo, e bych byl rozbil housle a provdy zanechal hudby, tebae jsem jí posedlý.“

Lalande to popisoval prý ve svém díle „Voyage d'un Françoise en Italie, fair dans le annees 1765 et 1766“ (Cesta Francouze po Itálii, uskutenná v letech 1765 a 1766).
Tématu „dáblova trylku“ se chopila koncem svého ivota v devatenáctém století i teozofka Helena Petrovna Blavatská (1831 - 1891), která komentovala Tartiniho svazek s áblem a uvedla jeho sen v povídce „The Ensouled Violin“ (piblin Oduševnlé housle) ve sbírce povídek „Nightmare Tales“ (Povídky o noních mrách) jako jeden z pípad hudebník s nadpirozenými vlastnostmi. Uvádla tam, e se podle nkterých indických teorií lovk, který se narodil v temné ásti msíního cyklu, snáze dostane do podobných „temných“ situací. Po skladatelov smrti panovalo toti mínní, e kdy v mládí šermoval, rozsekal mu protivník ruku, a proto vstoupil do svazku s áblem, aby mu ruku vyléil, aby mohl dále hrát. Lze jen konstatovat, e jde o podobné vysvtlení jeho neobyejného umní, jako u jeho slavného krajana, houslisty Nicóly Paganiniho (1782 - 1840).

V poslední ásti ivota napsal Tartini nkolik pojednání o hudb. Vedle ji uvedeného „Trattato di musica“, napsal ješt jeho pokraování, rovn z roku 1754 - „Trattato di musica secondo la vera scienza dell' armonia“ (Druhé hudební pojednání o skutené znalosti harmonie). Zde jsou úvahy o melodiích, druzích kadencí ( = virtuózní vsuvka ve skladb) a souzvuku a nesouzvuku apod. Samotného ho ale trápilo, e jeho myšlenky skoro nikdo nechápe a e jsou odmítány. V roce 1767 vyšlo „De´ principi dell'armonia musicale nel diatonico genere“ (O principech hudební harmonie v diatonice). Pro malou pedstavu - diatonické stupnice durové a mollové jsou ty, které jsou v souasnosti nejbnji pouívané.

Napsal také nkolik pravidel pro dosaení správného houslového umní „Regole par arrivare a saper ben suonare il violino“ (piblin Pravidla pro dosaení jasného zvuku houslí) a „Libro de regole ed esempi necessari per ben suonare“ (Kniha pravidel a píklad nezbytných pro jasný zvuk). Jsou ješt další spisy, které vydal a vtšinou se týkají harmonie; nkteré se dokonce ztratily. Roku 1768 mu zemela manelka a on sám utrpl další záchvat mrtvice, pesto prý ješt zkomponoval v roce 1769 „Stabat Mater“ (Stála Matka). Od roku 1767 ale pestal i uit.

Dlouho stonal a po smrti jeho manelky prý o nj peoval a s ním bydlel jeho ák Antonio Vandini a u smrtelného loe byl i další jeho ák a pítel Pietro Nardini. Giuseppe Tartini zemel 26. února 1770 v Padov. Pohben byl v padovském kostele svaté Kateiny vedle své manelky. Zádušní mše od pátera Francesca Vallottiho, který byl jeho kolegou v bazilice svatého Antonína, byla 31. bezna.

Jeho hudební odkaz zddil podle nkterých zdroj jeho bratr Pietro, podle jiných jeho synovec, rovn Pietro. Nyní je vtšina zachovaných rukopis v majetku Slovinska.
Podobné úvahy o hudb jako Tartini mli ale i jiní souasní myslitelé. Jedním z nich byl Tartiniho vrstevník - francouský skladatel Jean - Philippe Rameau (1783 - 1764), který v roce 1722 vydal v Paíi „Traité de l´harmonie“ (Pojednání o harmonii). Pak to byli fyzici - francouzský matematik a fyzik a spolupracovník na Diderotov „Encyklopedii“ Jean de Rond d´Alembert (1717 - 1783), který Tartiniho podpoil ve svém díle „Elémens de musique“ (Hudební prvky). A v devatenáctém století rozpracoval Tartiniho teorii po stránce fyzikální a fyziologické nmecký léka a fyzik Herrmann von Helmholtz (1821 - 1897), který v roce 1863 publikoval knihu „Lehre von den Tonempfindungen als physiologische Grundlage für die Theorie der Musik“ (Nauka o vnímání zvuk jako fyziologický základ pro teorii hudby).

U v roce 1806 byl Tartinimu postaven pomník v Padov na Prato della Valle, nedaleko baziliky svatého Antonína, a ke dvoustému výroí jeho narození postavilo msto Pirano rovn pomník, uvedený na obrázku v zaátku lánku, který navrhoval italský architekt Antonio Dal Zotto (1852 - 1918) a vytvoil ho místní piranský kameník Antonio Tamburlini.

V naší zemi je v souasnosti nejastjším interpretem Tartiniho hudby houslový virtuos Jaroslav Svcený. 
 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 13.02.2024  14:46
 Datum
Jmno
Tma
 13.02.  14:46 Vladimr Ki
 09.02.  23:00 Evussa
 08.02.  16:58 Pemek
 08.02.  16:02 Jaroslava
 08.02.  10:39 Vesuviana
 08.02.  09:31 Von