Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Iva,
ztra Blanka.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Holi Jarda
 
Jardu jsem v jeho suterénním holiství navštvoval tak jednou za msíc. Jen co m zmeril, zákazníka nechal sedt a po celém holiství shánl takové ty placaté koené polštáe, co je holi mravým zákazníkm podkládá pod zadek, a jak jsem v ekacím kout sedl, ty polštáe mi do klína poskládal, já je obma rukama pidroval a pozoroval ho, jak kolem zákazníka taní, jak ve svých štíhlých prstech nky drí a neustále s nimi cvaká, a pi tom cosi vypráví, sípav se smje, a se zajíká, a zákazník Jardovi naslouchá, v zrcadle se na nj celý šastný usmívá, a Jarda si s ním me dlat, co si zamane. On teba místo, aby keslo obešel, zákazníka i s keslem roztoí, a se ostíhané vlasy kolem rozletí, a kdo Jardu neznal, mohl by si myslet, e z toho cirkusu neme vyjít nic dobrého. Ale Jarda asi stíhal dobe, protoe jeho ekací kout nikdy nezel prázdnotou. 
 
Kdy m na tch svých koených polštáích usadil, rukou mi hrábl do vlas a velice se podivil, e mi za msíc na hlav vyrostl takový koš. A pak vytáhl ze zásuvky heben jako na kon, v umyvadle ho namoil a bez okolk mi s ním vjel do vlas. Uesal m, svou práci ohodnotil, a teprve pak se zeptal, jak e chci ostíhat, i kdy od rodi dobe vdl, e nakrátko. Já mu ekl, e m stíhat nemusí, a on jako rozzloben vyštkl, pro tam teda lezu, a já na to, e m k nmu nahnal táta. 
 
Celého m pikryl zeleným prostradlem, úpln stejn jako pacienta na operaním stole. Z prostradla mi vykukovala jen hlava a on na ní provádl tu svou operaci. Sedl jsem se sklonnou hlavou a pozoroval, jak mi v klín pibývá ustiených kadeí, a zle jsem se mrail, protoe jsem chtl mít vlasy jako ti kluci z Liverpoolu.
 
Aby m pivedl na jiné myšlenky, ekl: “Jaká je tohle vod pírody spravedlnost, ty máš tch vlas tolik, e bys je moh rozdávat, a já? Já zase ádný nemám, jenom tady,“ a ukázal si na místo tsn nad elem, ”tady se mi drí celej chomá. Trí mi to od hlavy jako koovi ocas od zadku.”  A pak m musel napomenout, a se nechechtám, protoe pi tom poskakuju a on by mi mohl ublíit. Smál se taky, ale ne moc, protoe ml prsíka uzouká a vypouklá, jako njaký pták. 
Jardovi se na zádech zvedal velký hrb.
 
Kdy jsem odcházel a pišlo na placení, vysypal jsem mu na pultíek u staromódní pokladny hromádku zpocených mincí, co jsem je po celou dobu svíral v dlani. Jarda si z nich vzal jenom korunu, otoil klikou, pokladna zazvonila a Jarda do ní hodil moji korunu a na pl huby ekl: “Tak u b, ty všiváku!” a vytlail m ze dveí. Po cest jsem navštívil cukrárnu a zbytek mincí tam nechal.
 
Jarda postavil ohromný model letadla a zrovna na té louce, co leela po druhé stran naší ulice, ho veer po práci pouštl. Pozoroval jsem z oken lonice, jak ze svého Velorexu vykládá trup a kídla, jak to letadlo na chodníku skládá a odchází s ním na louku. Postavil ho do trávy a dlouho toil vrtulí, protoe jeho pohon sestával z gumového pásu uvnit trupu. A pak zvedl letadlo vysoko nad hlavu, rozbhl se po louce a po pár krocích ho ped sebe vymrštil. Vrtule letadlo vytáhla do výše, a i kdy se brzy zastavila, letadlo plachtilo dál. Létalo v širokých kruzích, a Jarda ho vyteštnýma oima hypnotizoval, a se ve vzduchu udrí jak nejdéle. íkal mu Zlatý déš, moná proto, e kdy prolétával kotouem zapadajícího slunce, kídla i trup potaené pergamenovým papírem se rozzáily jako roztavené zlato. Pi posledním koleku se ho Jarda pokoušel ješt ve vzduchu zachytit, protoe Zlatý déš sice jako pták albatros majestátn plachtil povtím, ale pistávat taky neuml.
 
Jen co se jeho koleka dotkla trávy, udlal kotrmelec a zastavil se s nosem zarytým do hlíny. Jarda to, co se z jeho letadla rozsypalo po tráv, mlky posbíral do velké tašky, kídla oddlil od trupu, vše naloil do svého hadráku, a odjel. 
 
K Jardovi se chodil stíhat taky táta. On ml krásné erné vlasy a k Jardovi chodil asi proto, e Jarda mu je velice chválil. Jednou se od nj vrátil, sedl si v kuchyni ke stolu a nic nemluvil. Máma se zeptala, co je, a táta m poslal pry. Ale já tušil, e budou mluvit o mn, a celý jsem se roztásl, protoe jsem ty peníze, co mi je Jarda nechával, utrácel a mamince nevracel. Za dvemi jsem si depl a poslouchal. “Tak si pedstav, co mi Jarda ek,” ekl táta a udlal pauzu. Já svého otce dobe znal, on kdy uprosted povídání zmlk, tak mlo následovat nco váného. Nebo taky smutného. Máma chtla vdt, co ten Jarda ek, a on jí odpovdl, e Jarda cosi chtl, a já nechápal, co; rozuml jsem slovm, ale jejich smysl mi unikal. “To snad nemyslel ván?” ekla maminka a táta opakoval, co Jarda ek, e u nás je tolik dcek, a oni e nemají ani jedno. V té chvíli mi zaalo docházet, o em je asi e. Zvedl jsem se z podlahy, otevel dvee a škvírou velkou jen tak, abych se jí protáhl, jsem vklouzl dovnit. Naši si m nevšimli, tak tiše jsem vešel, a já se po špikách piplíil k mamince. Maminka stála opená o plotnu. Pitiskl jsem se k ní, a pak jsem se rozbreel. “Neboj,” ekla maminka, “my t nedáme.” A taky si m k sob pitiskla. “Kara boska!”, ekl táta o Jardov neštstí, e je to jako trest Boí, protoe táta byl vychovaný po katolicku. Naši - kdy jsem neml rozumt - spolu mluvili polsky. 
 
adu let pozdji, kdy u jsem se oenil a il s rodinou daleko od rodného msta, jsem rodie zase jednou navštívil. Veer jsme spolu sedli a povídali si. Pišla e na staré pátele a já se zeptal na Jardu, jak e se mu daí, a jestli vbec ješt ije. Kdy jsem byl dít, zdálo se mi, e kadý dosplý je u staec nad hrobem. “ije, ije, a jak!” ekl táta.  ”A poád pouští to svoje letadlo?” ekl jsem. Podíval se na hodinky. “Jist. Vlastn by tam mohl teka být.” Zvedl se a vešel do lonice. Šel jsem za ním, a jen co poodhrnul záclonu, u jsem ho vidl. 
 
Sedl na skládací rybáské stolice a díval se do nebe. Samozejm pozoroval své letadlo, ale kde bylo? Tam, kde kdysi létávalo, neletlo nic. A teprve po chvíli, kdy si oi zvykly na jasnou oblohu, jsem ho uvidl. Letlo hodn vysoko, daleko výše ne tehdá v mém dtství. A táta ekl: “Má motorek.” 
 
Na zemi pobíhal njaký chlapec. “Syn,” ekl táta a usmál se. Úpln, jako kdyby tam bhalo jeho vlastní vnoue. “Si to pedstav, jeho matce bylo tyiatyicet, kdy se narodil.” 
 
I na tu dálku jsem poznal, e se letadlu pestala toit vrtule. Ladn klouzalo povtím a jen pomalu ztrácelo výšku. Opsalo poslední kruh a proletlo paprsky zapadajícího slunce. Zazáilo, a nám se zdálo, e hoí. Tušil jsem, co pijde. Model se snesl ješt ní, ješt pár centimetr, a u se dotkl trávy. Zavel jsem oi. 
 
“Klidn je zase otevi,” ekl táta, “Má lye místo koleek. Na poseené tráv pistává celkem bezpen.”
 
Jarda nesl letadlo, a synek, rovný jako proutek, tátovu skládací stoliku. Teprve u Velorexu táta letadlo rozloil a spolen ho uloili.
 
A já jim potichu, za záclonou, zatleskal.
 
Zdislav Wegner
* * *
Ilustrace Darina Krygielová


Komente
Posledn koment: 10.11.2023  08:14
 Datum
Jmno
Tma
 10.11.  08:14 Pemek
 10.11.  06:00 Ivan
 09.11.  23:13 Jana G.
 09.11.  09:49 Vesuviana
 09.11.  08:40 Von