Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vlastislav,
zítra Robert.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Praštìný profesor a student se šlechtickým titulem

Ka¾dý jsme mìli jak na základní, tak na gymnáziu, uèitele, které jsme mìli rádi a pak kantory, kterými jsme opovrhovali a dìlali co mo¾ná nejvíce vìcí na schvál. O našem milovaném profesoru Havlièkovi jsem pøed lety napsal pochvalný fejeton, který si pro svoji dobrotu zaslou¾il.
 
Dovolte, abych vám nyní pro zmìnu pøedstavil kantora, o kterém jsem dlouho pøemýšlel, jestli byl blbej od narození nebo jestli jsme ho k blbosti dohnali my, nezbední studentíci dvanáctiletky v Praze v Košíøích, zvanou Kavála.
 
Profesor chemie Svoboda byl nedu¾ivì vypadající chlapík kolem padesátky, který mluvil jako v té dobì oblíbený komik Smutný mu¾. Tedy pomalinku, rozvá¾nì a bez jakéhokoliv výrazu v tváøi. To, ¾e jsme dospìli k názoru, ¾e to je blb na kvadrát zpùsobilo, ¾e ho spolu¾ák vidìl, jak si v tramvaji na kolena rozprostøel kapesník a zaèal se pìt stanic ¾ivit nakrájenou tlaèenkou, ke které pøikusoval èerstvou cibuli, kterou zapíjel octem! Nemìli jsme tohoto kantora vùbec rádi, proto¾e to s námi zkrátka a dobøe neumìl. Pedagogové si musí u svých studentù toti¾ pøízeò vydobýt. Musí si jejich obdiv svým chováním zaslou¾it. Teprve potom budou k nìmu studenti vzhlí¾et s pokorou a mít ho za modlu. A to sveøepý a krajnì nesympatický Svoboda, který navíc vy¾adoval, abychom mu øíkali “soudruhu” neumìl. Ani se o to nesna¾il.
 
Abychom ho potrestali, tak jsme ho jednoho krásného dne zavøeli v kabinetu, který byl souèástí uèebny chemie. To byla zvláštní místnost, kde byly uskladnìny všechny rùzné chemikálie nutné k pokusùm. Kabinet byl od uèebny oddìlen sklem, tak¾e kantor v kabinetu, kam nikdo bez jeho svolení nesmìl, mìl pøehled, co se ve tøídì dìje.
Tak do takového kabinetu jsme zamkli našeho nepøíjemného kantora, soudruha Svobodu.
 
Uhodilo deset, kdy mìla zaèít hodina chemie. Hluk ve tøídì byl náhle pøerušen zoufalým voláním z kabinetu “Buch, buch, buch, otevøete, máme hodinu chemie!” Praštìný profesor ne aby zabouchal na dveøe, jak se sluší a patøí, a tak se domáhal otevøení, ale volal na nás tím neuvìøitelným “Buch, buch, buch.” No, my samozøejmì øvali smíchy a Svobodu jsme nechali pìknì dlouho volat “Buch, buch, buch, otevøete,” které potom doprovodil ještì tím, ¾e z toho vyvolá patøièné dùsledky.
 
Nakonec jsme Svobodu na svobodu samozøejmì pustili. Kapesníkem si otíral buï zlostí nebo strachy zpocené èelo, mlel nìco o soudruhovi øediteli, kterému øekne, co jsme mu udìlali a aby nás hned potrestal, tak zaèal vyvolávat.
 
To, ¾e si chtìl zgustnout právì na nejvìtším esu tøídy, oblíbenci holek Krauzovi, to nemìl dìlat, proto¾e s Krauzem si málo který pedagog vìdìl rady. Dlouhý blonïák atletické postavy dovedl být drzý jako opice.
“Krauze, k tabuli!”
Ticho jako v hrobì.
 
 
“Tak Krauze, neslyšel jste? Povídám k tabuli!”
Krauz sedìl v lavici u svého buzerantového kahanu, jak jsme tenkrát s oblibou nazývali Bunsenùv kahan, ani¾ by hnul brvou.
Svoboda zmìnil barvu v tváøi ze šedivé na rudou a zvýšeným hlasem prozrazujícím zoufalství znova vyzval Krauzeho k tabuli, tentokráte z výhrù¾kou, ¾e jeho chování oznámí øediteli a pozve si rodièe do školy.
 
Koneènì se Krauze línì v lavici postavil, podíval se Svobodovi pøímo do tváøe a pevným hlasem pøidrzle prohlásil: “Myslel jste von Krauze, proto¾e tady ¾ádnej Krauze není. Jsem prosím Helmut von Krauze.” Kamarád dal dùraz na von.
 
Pedagog nevìdìl jak zareagovat. Polknul naprázdno a musel si vyslechnout od von Krauze další vysvìtlení.
“Pane uèiteli, uvìdomte si prosím, ¾e moje rodièe na ¾ádnou schùzku zavolat nemù¾ete, proto¾e mùj otec Karl von Krauze jako plukovník Wermachtu divize padnul na frontì v Rusku a maminka neumí èesky.”
 
Tøídou to zašumìlo. Náš oblíbený kámoš Krauze potlaèil slzy a tiše usednul do lavice. Napjatou situaci naštìstí pøerušil zvonek a konec hodiny.
 
My samozøejmì o Helmutovì rodinì nic nevìdìli. Ale nekecal, proto¾e krátce po této pøíhodì nás pár kamarádù pozval domù. Tam na sekretáøi byla zarámovaná fotka otce v plné uniformì plukovníka Wermachtu s èernou páskou pøes roh a pod ní èerstvá kytièka. Helmut byl oèividnì na svého tátu hrdý.
 
Netrvalo dlouho a Helmuta z gymplu vyrazili. Docela jistì za jeho pùvod. Helmut pøi první pøíle¾itosti zdrhnul do Západního Nìmecka.
 
Jestli ještì ¾ije nikdo neví. Zrovna tak nevíme, zdali ještì šlape trávu neoblíbený kantor, soudruh Svoboda. Asi ne. Nedivil bych se, kdyby ho utrápili studenti, kteøí nesnáší blbé kantory…

 
Ivan Kolaøík
* * *
Zdroj ilustrací: https://www.meisterdrucke.cz  https://pixabay.com/cs/ https://cs.wikipedia.org/
 
 
 
 

Komentáøe
Poslední komentáø: 23.06.2023  12:03
 Datum
Jméno
Téma
 23.06.  12:03 Honza
 23.06.  04:21 Ivan Panu V. Krizi a Vesuviance
 22.06.  21:07 Vladimír Køi¾
 22.06.  11:14 Vesuviana Ivanovi a dal¹ím zájemcùm...
 21.06.  23:41 Ivan
 21.06.  13:03 Blanka Kube¹ová
 21.06.  12:56 Václav
 21.06.  12:10 Vesuviana
 21.06.  11:14 Von
 21.06.  08:49 Pøemek